ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.23.2009:39
sp. zn. 8 As 23/2009 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: A. H.,
zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti žalované:
Policie ČR, Okresní ředitelství Vyškov, se sídlem Brněnská 7A, Vyškov, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2008, čj. 29 Ca 265/2008 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Krajského soudu v Brně uložení povinnosti
Policii ČR „pokračovat v řízení ve věci č. j. ORVY-5055/ČJ-2008-16“. Žalobu odůvodnil tím, že dne
30. 7. 2008 podal na Policii ČR ve Vyškově oznámení o „úmyslném nezákonném jednání soudce
JUDr. Petra Ševčíka“, který „porušil práva zmocněnce zaručených občanským soudním řádem a to nahlížet
do spisu, činit výpisy příp. kopie, dále pak ustanovení správního řádu učinit o události zápis a umožnit
všem účastníkům se k věci vyjádřit do protokolu“.
II.
Krajský soud žalobu usnesením ze dne 19. 12. 2008, čj. 29 Ca 265/2008 - 12, odmítl.
S odkazem k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003 - 10,
www.nssoud.cz, krajský soud uzavřel, že se žalobce domáhá vydání rozhodnutí, které je mimo
pravomoc soudů ve správním soudnictví ve smyslu §4 s. ř. s. Správní soudy totiž nemají
kompetenci rozhodovat v trestním řízení, vyřizovat stížnosti na nesprávný postup či nečinnost
orgánů činných v trestním řízení, neboť jim zákon žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací
činnost v trestních věcech nesvěřil.
III.1
Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností. Uvedl,
že v žalobě „jasně tvrdí porušení několikerého veřejného práva f yzické osoby státním úředníkem znalého zákonů
ČR“. Policie je podle něj „jako moc výkonná povinna odhalovat trestné činy všech občanů včetně zákonodárců,
policistů, státních zástupců nebo soudců“. Dále dodal, že „ V tomto případě Policie ČR (moc výkonná)
nepostupovala podle trestního řádu jak to tvrdí Krajský soud v Brně, protože nenaznala spáchání trestného činu
nebo přestupku soudcem.“. Stěžovatel „namítá a tvrdí, že policie sama tvrdí, že postupovala podle zákona
č. 500/2004 Sb., když věc odložila a násle dně ji jako stížnost postoupila předsedovi Okresního soudu
ve Vyškově“.
Krajský soud podle stěžovatele nesprávně zaměňuje trestní a správní řízení. Stěžovatel
tvrdil, že „u policie neprobíhá ani neprobíhalo trestní řízení, kde by policie vyhledávala a shr omažďovala důkazy
pro a proti obviněnému. Policie oznámení odložila, aniž by v rozhodnutí o odložení oznámení zdůvodnila
nepravdivost stěžovatelových tvrzení uváděných v oznámení ze dne 30. 7. 2008.“. Stěžovatel se podle svého
tvrzení žalobou domáhal „pokračování v řízení z moci úřední, protože policie je povinna ze zákona o policii
odhalovat přestupky nebo trestné činy, a aby se stěžovatel domohl náhrady a zákonnosti, protože tato nezákonná
jednání (podle stěžovatele) se mohou opakovat. “.
K závěru krajského soudu, podle nějž se domáhal došetření svého trestního oznámení,
stěžovatel „namítá a tvrdí, že se v žalobě 29 Ca 265/2008 nikde nedomáhá došetření trestního oznámení “.
Uzavřel-li krajský soud, že se stěžovatel domáhal revize trestního oznámení, stěžov atel
„namítá a tvrdí, že tvrzení soudu je zmatečné z důvodu, že nelze udělat revizi trestního oznámení a z důvodů,
že oznamovatel má právo sám svobodně rozhodnou co napíše v trestním oznámení nebo jakémkoliv jiném
oznámení“.
K odkazu krajského soudu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003,
čj. Na 579/2003 - 10, stěžovatel „namítá a tvrdí, že v uváděné stížnosti se jedná o žalobě, kde stěžovatel
žaluje přímo u NSS osoby, které se měli dopustit trestného činu “, zatímco „V žalobě 29 Ca 265/2008
jde o to, aby policie ČR pokračování v řízení z moci úřední. Žalovanou stranou zde nejsou osoby, ale úřady moci
výkonné, kterým byla svěřena zákonem rozhodovací pravomoc! Stěžovatel upozorňuje, že této žalobě předcházela
žaloba o zrušení rozhodnutí v této věci (29 Ca 266/2008).“.
Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že „ neaplikuje zákon na rozhodnutích policie
(podle jakého zákona a §§věc šetřila a odložila), nebo na předložených důkazech a tvrzeních stěžovatele v podané
žalobě! Soud se rovněž nevypořádal v odůvodnění usnesení, na koho jiného než na Policii ČR, která věc odložila,
se musí stěžovatel obrátit, když tvrdí, že má podezření na spáchání trestného činu nebo přestupku a soud
není příslušný!“.
Dále stěžovatel uvedl, že „tvrzení Krajského soudu v Brně … je nepravdivé kromě výše uvedeného,
také z důvodů, když srovná výrok Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Českých Budějovicích,
který v letošním roce vynesl jako odvolací soud v č. j. 4 To 700/2008 rozsudek, ve kterém občan bránil so udci
(nenapadl soudce fyzicky) v zákonném právu vstoupit do jednací síně na jednání. Za to byl odsouzen k odnětí
svobody v délce dvou měsíců nepodmíněně. V tomto případě je to naopak, soudce brání občanovi v zákonném
právu nahlížet do spisu a umožnit mu učinit zápis, přesto je věc odložena z důvodu, že se vlastně nic nestalo,
i když soudce je veřejný činitel a osoba znalá zákonů ČR! “.
Stěžovatel se domnívá, že nebyly splněny podmínky §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a krajský
soud žalobu odmítl nezákonně. Podle stěžovatele tím krajský soud porušil také článek 17 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.2
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.3
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že není podstatné, že stěžovatel výslovně
nepodřadil stížní důvody žádnému z ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti
je totiž zřejmé, že namítá důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kt erý ostatně v posuzované
věci jako jediný připadá v úvahu.
Stěžovatel kasační stížností zpochybnil závěr krajského soudu, podle nějž posuzovaná věc
nespadá do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Krajský soud v této souvislosti poukázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, čj. Na 579/2003 - 10
(www.nssoud.cz), podle nějž ze soudního řádu správního ani z žádného jiného zákona nevyplývá,
že by správním soudům byla založena kompetence rozhodovat ve věci samé v soudně trestních
věcech nebo ve věcech přestupkových, přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení
nebo prošetřovat a vyřizovat stížnosti na jejich tvrzený nesprávný postup. Podobný závěr,
byť ve vztahu ke státnímu zastupitelství, nikoliv k Policii ČR, učinil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, čj. 6 As 58/2004 - 45 (č. 1407/2007 Sb. NSS), a na půdorysu
řízení o ochraně před nezákonným zásahem také v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 2 Aps 2/2004 69 (č. 623/2005 Sb. NSS). Tento závěr Nejvyšší správní soud zopakoval přímo
ve vztahu k Policii ČR v jiných věcech stěžovatele (rozsudky ze dne 23. 7. 2008,
čj. 8 As 28/2008 - 29, a ze dne 30. 7. 2008, čj. 8 As 30/2008 - 27, www.nssoud.cz). Nejvyšší
správní soud ani v nyní posuzované věci neshledal důvodu, aby se od své ustálené judikatury
odchýlil. Jakkoliv na základě této judikatury nelze učinit závěr, že je jakékoliv rozhodnutí Policie
ČR, resp. jakýkoliv postup či nečinnost Policie ČR, vyňato z přezkumu soudů ve správním
soudnictví, lze uzavřít, že je tomu tak v případech, kdy se Policie ČR nachází v pozici orgánu
činného v trestním řízení.
Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že zaměnil trestní a správní řízení, zdůraznil,
že se nedomáhá došetření trestního oznámení, a uvedl, že Policie ČR má pokračovat v řízení
z moci úřední. Jakkoliv má tato argumentace zpochybnit závěr krajského soudu,
podle nějž žalovaná v posuzované věci byla v pozici orgánu činného v trestním řízení, stěžovatel
sám na jiném místě kasační stížnosti argumentuje tím, že Policie ČR má odhalovat přestupky
nebo trestné činy. Tomu ostatně odpovídají i listiny, které stěžovatel přiložil k žalobě
a jimiž se domáhal prošetření tvrzeně nezákonného jednání soudce Okresního soudu ve Vyškově
JUDr. Petra Ševčíka, stejně jako odkaz stěžovatele na rozhodnutí Krajského soudu v Českých
Budějovicích, vydané v trestní věci.
Stěžovatel namítl, že krajský soud neuvedl zákonná ustanovení, na jejichž základě
žalovaná šetřila a odložila věc. Sám přitom ovšem netvrdil, jaké správní řízení měla žalovaná vést,
nenacházela-li se v postavení orgánu činného v trestním řízení.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že žalovaná neshledala v oznámení stěžovatele
skutečnosti, které by odůvodňovaly její další šetření, a postoupila věc jako stížnost na postup
soudce a justiční stráže předsedovi Okresního soudu ve Vyškově. Jakkoliv skutková zjištění
v posuzované věci nevedou k závěru, že je přezkoumávána nečinnost v řízení o přestupcích,
Nejvyšší správní soud pro úplnost doplňuje, že by stěžovatel v takovém řízení zřejmě
nedisponoval žalobní legitimací (srov. §72 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, a dále rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007,
čj. 2 As 46/2006 - 100, www.nssoud.cz, a ze dne 29. 8. 2007, čj. 2 As 73/2006 - 53, č. 1393/2007
Sb. NSS).
Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že neuvedl, na koho jiného než na žalovanou se měl
stěžovatel obrátit s tvrzením o podezření ze spáchání trestného činu nebo přestupku. Nejvyšší
správní soud především připomíná, že jednala-li žalovaná v postavení orgánu činného v trestním
řízení, její nečinnost nebo rozhodnutí nespadají do přezkumné pravomoci správních soudů.
Dále lze obecně doplnit, že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá poučovací povinnost
krajského soudu, jak se jí stěžovatel domáhá. Konečně lze doplnit, že věc stěžovatele nebyla
odložena bez dalšího, protože jak z vyrozumění žalované stěžovateli ze dne 7. 8. 2008 vyplývá,
věc byla postoupena předsedovi Okresního soudu ve Vyškově.
Usnesení krajského soudu je podle stěžovate le v části, kde krajský soud hovořil o revizi
trestního oznámení, zmatečné. Stěžovateli lze přisvědčit, že revize trestního oznámení, ve smyslu
určení jeho obsahu, je v zásadě věcí oznamovatele. Z kontextu relevantní věty v usnesení
krajského soudu je ovšem zřejmé, že vylučuje jakoukoliv pravomoc správních soudů ve vztahu
k trestnímu řízení. Nepřesnost vytknutá stěžovatelem tak nevede k nesrozumitelnosti
napadeného usnesení.
Není zřejmé, jaký vliv na posouzení věci by měla mít argumentace stěžovatele
rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích. V tomto směru proto Nejvyšší správní
soud neshledal důvodným ani návrh stěžovatele na provedení důkazu trestním spisem Krajského
soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 700/2008.
Nejvyšší správní soud považuje usnesení krajského soudu zejména ve vztahu
ke skutkovým zjištěním v konkrétní věci za velmi stručné, ale přesto ještě přezkoumatelné.
Přes tuto stručnost Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení krajského soudu zákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly
(§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu