ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.24.2005
sp. zn. 8 As 24/2005 - 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele
Národního bezpečnostního úřadu, se sídlem v Praze 5, Na Popelce 2/16, za účasti Ing. M.
Š., zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října
1001/3, v řízení o kasační stížnosti podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.
2. 2005, č. j. 9 Ca 146/2004 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Stěžovatel je povinen zaplatit Ing. M. Š. náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
v celkové výši 1279,30 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Jablonského,
advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou osobně dne 8. 4. 2005 u Městského soudu v Praze
se Národní bezpečnostní úřad (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení shora uvedeného
pravomocného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě
podané Ing. M. Š. (dále jen „účastník řízení“) proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 13. 5. 2004,
č. j. 15576/2004-NBÚ/PFO-P, jímž mu nebylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi pro stupeň utajení „přísně tajné“.
Městský soud v Praze předmětné řízení zastavil na základě ustanovení
§47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), když účastník řízení podáním ze dne 15. 2. 2005 vzal svoji žalobu v celém
rozsahu zpět, a to pro pozdější chování stěžovatele, neboť dříve než soud ve věci rozhodl,
stěžovatel svým rozhodnutím ze dne 30. 12. 2004, č. j. 44289/2004-NBÚ/PFO-P, vydal
účastníku řízení příslušné osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi a splnil tak to,
čeho se účastník řízení žalobou domáhal. Současně soud rozhodl, že stěžovatel je povinen
zaplatit účastníku řízení náhradu nákladů řízení ve výši 2558,50 Kč a že se účastníku řízení
vrací soudní poplatek v částce 2000 Kč.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel brojí jednak proti samotnému zastavení
řízení, jednak proti rozhodnutí ohledně náhrady nákladů řízení, přičemž uplatňuje zákonné
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. c) a e) s. ř. s., tj. zmatečnost řízení
před soudem a nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.
Zmatečnost řízení před Městským soudem v Praze podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
stěžovatel namítá pro absenci podmínek řízení, a to vzhledem k nepřípustnosti návrhu
účastníka řízení, kterou dovozuje z toho, že účastník řízení podal žalobu, aniž by vyčerpal
řádný opravný prostředek v podobě stížnosti k řediteli Národního bezpečnostního úřadu.
Podle §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné
prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí
správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Správní
žaloba je tedy dle názoru stěžovatele přípustná teprve proti rozhodnutí vydanému
po vyčerpání řádných opravných prostředků, tj. ve věci nevydání osvědčení dle zákona
č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o utajovaných skutečnostech“), lze správní žalobou
požadovat přezkoumání až rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu o stížnosti,
nikoli již prvostupňové rozhodnutí, kterým Národní bezpečnostní úřad osvědčení nevydal.
Nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spatřuje
stěžovatel v tom, že soud zastavil řízení, aniž by se předtím zabýval otázkou, zda nejsou dány
důvody pro odmítnutí návrhu. Stěžovatel je totiž toho názoru, že institut zastavení řízení
se v soudním řízení správním uplatní pouze v případě, že soud nezjistí překážku řízení
nebo jiný důvod pro odmítnutí žaloby podle §46 s. ř. s. Stěžovatel se tedy domnívá,
že Městský soud v Praze neměl řízení zastavit, avšak měl návrh účastníka řízení posoudit
jako nepřípustný a podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jej odmítnout a v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 s. ř. s. neměl žádnému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů řízení.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti proto stěžovatel ve své kasační
stížnosti navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s.
předmětné usnesení Městského soudu v Praze zrušil a současně rozhodl o odmítnutí návrhu,
který podal účastník řízení. V této souvislosti dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodl i o nákladech řízení s tím, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na jejich náhradu.
Účastník řízení se ke kasační stížnosti vyjádřil ve svém podání ze dne 19. 5. 2005,
v němž uvedl, že s názorem stěžovatele nemůže v žádném případě souhlasit.
Podle jeho názoru stížnost k řediteli Národního bezpečnostního úřadu podle §75 zákona
o utajovaných skutečnostech není opravným prostředkem řádným a i kdyby byla, zákon
o utajovaných skutečnostech v §73 odst. 2 výslovně připouští podání žaloby proti rozhodnutí
o nevydání osvědčení, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení. Nadto účastník řízení
připomněl, že také z řazení ustanovení §73 zákona o utajovaných skutečnostech
před §75 citovaného zákona vyplývá, že dotčená žaloba není pouze institutem použitelným
až po vyčerpání stížnosti, ale je naopak prostředkem, který má zaručit soudní přezkoumání
správního rozhodnutí o vydání či nevydání osvědčení podle §36 zákona o utajovaných
skutečnostech. Navrhl proto, aby kasační soud stížnost jako nedůvodnou zamítl a účastníku
řízení přiznal náklady řízení před kasačním soudem, které ještě dodatečně vyčíslí.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení, že účastník řízení nevyčerpal řádný opravný
prostředek v podobě stížnosti k řediteli Národního bezpečnostního úřadu, jenž mu v rozhodné
době podle zákona o utajovaných skutečnostech náležel. Městský soud v Praze měl
proto podle názoru stěžovatele návrh účastníka řízení odmítnout a nikoli předmětné řízení
zastavit poté, co účastník řízení vzal svůj návrh zpět.
Nejvyšší správní soud této námitce nepřisvědčil a ztotožnil se s postupem Městského
soudu v Praze, který v souladu s ustanovením §47 písm. a) s. ř. s. rozhodl o zastavení řízení
na základě zpětvzetí návrhu navrhovatelem. Podle citovaného ustanovení s. ř. s. soud řízení
usnesením zastaví, vzali-li navrhovatel svůj návrh zpět. Městský soud v Praze tedy plně
reflektoval jak §47 písm. a) s. ř. s., tak také dispoziční zásadu, která vedle zásady
koncentrace řízení ovládá celé správní soudnictví. Navrhovatel může disponovat řízením
nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud
nerozhodl (§37 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tak učiní, musí soud rozhodnout, že řízení zastavuje
a v tu chvíli již není rozhodné, zda se jednalo o návrh přípustný či nepřípustný.
Z tohoto důvodu se proto také zdejší soud blíže nezabýval charakterem stížnosti k řediteli
Národního bezpečnostního úřadu a nezkoumal, zda se v dané době jednalo o opravný
prostředek řádný či mimořádný, když odpověď na tento problém není určující
pro daný případ.
Lze tedy shrnout, že zpětvzetí návrhu a následné zastavení řízení, které je vyjádřením
zmíněné dispoziční zásady, konzumuje podaný návrh jako celek a jakékoli další okolnosti,
které by mohly znamenat nepřípustnost návrhu a vést k jeho následnému odmítnutí,
jsou irelevantní. Z tohoto závěru zákon činí pouze jedinou výjimku pro případ, že návrh
na zahájení řízení podalo více osob a zpětvzetí učinila pouze jedna [§47 písm. a) in fine
s. ř. s.]; tato výjimka však na daný případ nedopadá, neboť návrh na zahájení řízení podala
pouze jedna osoba. Vezme-li tudíž žalobce žalobu proti rozhodnutí správního orgánu zpět,
nemůže jako stížnostní námitka obstát skutečnost, že podaná žaloba byla nepřípustná
a že z tohoto titulu ji měl soud odmítnout. Opačný závěr, který uplatňuje stěžovatel s tím,
že institut zastavení řízení se v soudním řízení správním uplatní pouze v případě, že soud
nezjistí překážku řízení nebo jiný důvod pro odmítnutí žaloby podle §46 s. ř. s., by vedl
k negaci dispoziční zásady, v souladu s níž je tento typ řízení koncipován. Nejvyšší správní
soud proto dospěl k závěru, že řízení před Městským soudem v Praze nebylo zmatečné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. a že napadeným usnesením se daný soud nedopustil
ani nezákonnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti tedy byla kasační stížnost shledána
nedůvodnou a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a účastníku,
který byl v řízení úspěšný, ale své náklady blíže nevyčíslil, byla náhrada nákladů přiznána
podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon ve výši 1000 Kč a paušální náhradu hotových
výdajů ve výši 75 Kč, zvýšených o daň z přidané hodnoty v sazbě 19 % ve výši 204,30 Kč,
celkem tedy 1279,30 Kč. Tato částka bude uhrazena stěžovatelem účastníku řízení do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
JUDr. Radan Malík
předseda senátu