ECLI:CZ:NSS:2012:8.AS.26.2012:32
sp. zn. 8 As 26/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: CET 21 spol. s r.o.,
se sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou,
advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, Praha 6, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne
22. 3. 2011, čj. LOJ/1086/2011, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 13. 9. 2011, čj. 8 A 127/2011 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni na nákladech soudního řízení částku
2880 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně
JUDr. Vladimíra Kroupy.
Odůvodnění:
I.
[1] Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „žalovaná“) udělila žalobkyni
rozhodnutím ze dne 22. 3. 2011, čj. LOJ/1086/2011, pokutu ve výši 50 000 Kč za porušení
§49 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o rozhlasovém a televizním vysílání, v platném
znění (dále jen „zákon o vysílání“). Porušení spočívalo v tom, že žalobkyně opakovaně ve dnech
1. 5. 2011, 8. 5. 2011, 15. 5. 2011, 22. 5. 2011 a 29. 5. 2011 odvysílala obchodní sdělení Lidé
a Země, časopis (označení sponzora, mutace 16), aniž by jej zřetelně oddělila od ostatních částí
programu, přestože toto sdělení naplňovalo definiční znaky reklamy.
[2] Žalovaná nejprve posuzovala charakter sdělení Lidé a Země a dospěla k závěru,
že šlo o reklamní sdělení, nikoli o sponzorský vzkaz. Sdělení totiž obsahovalo reklamní prvky
spočívající zejména v dynamičnosti prezentace, odkazech na vlastnosti produktu ve snaze
podpořit prodej časopisu Lidé a Země. Odvysíláním neoddělené reklamy žalobkyně porušila
povinnost zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné, a zřetelně oddělené od ostatních
částí vysílání. Žalovaná již v minulosti žalobkyni upozornila na odvysílání reklam nedostatečně
rozeznatelných a neoddělených od ostatních částí programu (CENTRUM.CZ, mléko ASTRID),
proto nyní uložila sankci bez předchozího upozornění a možnosti zjednat nápravu.
[3] Při posuzování výše pokuty žalovaná přihlédla k povaze vysílaného programu, postavení
provozovatele na mediálním trhu a jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti, rozsahu, typu
a dosahu závadného vysílání, závažnosti věci, míře zavinění a finančnímu prospěchu žalobkyně.
II.
[4] Proti rozhodnutí žalované podala žalobkyně v zákonné lhůtě žalobou u Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“). Nesouhlasila s tím, že sponzorský vzkaz Lidé a Země naplnil
definiční znaky reklamy. Odkázala na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající
se odlišujících znaků reklamy a sponzorského vzkazu, dle které sponzorský vzkaz
může charakterizovat výrobek sponzora a zahrnovat dynamické prvky, pokud nepobízí ke koupi.
U sponzorského vzkazu lze použít hudbu, fotografie nebo filmové sekvence. Odvysílané sdělení
naopak neneslo znaky reklamy spočívající v přímém nebo nepřímém vybízení ke koupi produktu
nebo reklamní příběh. Motivem sponzorského vzkazu bylo informovat diváka o produktu,
jeho obsahu a charakteristice. Dále namítla, že žalovaná jí uložila sankci nezákonně,
neboť před uložením pokuty nesplnila povinnost upozornění dle §59 odst. 1 zákona o vysílání.
Předcházející upozornění, na která žalovaná odkázala, se týkala odlišných spotů a žalovaná
jí v nich navíc vytýkala jiný typ pochybení. Žalobkyně z nich proto nevyvodila závadnost sdělení
Lidé a Země. Žalovaná rovněž neposoudila správní delikt jako jednočinný souběh, a neuplatnila
absorpční zásadu. V rozhodnutí o pokutě totiž neuvedla jedno z vysílání, v důsledku
čehož by jí za něj mohla uložit sankci v budoucnu. Dále namítla, že rozhodnutí bylo
nepřezkoumatelné v části týkající se odůvodnění výše pokuty, protože žalovaná nezohlednila
četnost vysílání sponzorského vzkazu.
[5] Žalovaná ve vyjádření k žalobě odmítla námitky žalobkyně, přičemž odkázala
na relevantní pasáže napadeného rozhodnutí.
[6] Městský soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, čj. 8 A 127/2011 - 41, zrušil napadené
rozhodnutí a vrátil věc žalované k dalšímu řízení. Ztotožnil se s argumentací žalované, že sdělení
Lidé a Země obsahovalo prvky reklamního sdělení. Nebylo jen informativním sdělením,
ale i nepřímou výzvou určenou potenciálnímu zákazníkovi. Městský soud neakceptoval
argumentaci žalobkyně odkazující na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
dle které i sponzorský vzkaz může mít do určité míry reklamní povahu, avšak nesmí obsahovat
pobídku ke koupi nebo zmiňovat vlastnosti zboží či služby, protože právě v tomto znaku
předmětný spot překročil hranici mezi sponzorským vzkazem a reklamním spotem. Soud
nepřisvědčil ani námitce, že rozhodnutí žalované bylo nezákonné, protože žalovaná neposoudila
správní delikt jako jednočinný souběh a neuplatnila absorpční zásadu, neboť nepostihla sankcí
odvysílání spotu dne 15. 5. 2011. Soud považoval vynechání jediného vysílání ve výčtu
za administrativní pochybení.
[7] Městský soud však shledal důvodnou námitku, že žalovaná nesplnila povinnost
podle §59 odst. 1 zákona o vysílání, neboť neprokázala, že žalobkyni upozornila před uložením
sankce na závadnost spotu. Provozovatel vysílání musí být upozorněn na porušení povinnosti
podle §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání ve vztahu ke každému konkrétnímu sponzorskému
vzkazu. Absence řádného upozornění na porušení povinnosti provozovatelem způsobila
nezákonnost rozhodnutí žalované. Soud přisvědčil i námitce, že rozhodnutí žalované
je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost v části odůvodnění výše uložené pokuty,
protože v rámci posouzení závažnosti jednání žalovaná nezohlednila četnost vysílání spotu.
Ačkoli žalovaná až na jednu výjimku uvedla data a časy odvysílání spotu, nevyvodila
z této skutečnosti žádný závěr při určování výše pokuty.
III.
[8] Žalovaná (stěžovatelka) brojila proti rozsudku městského soudu kasační stížností
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[9] Rozsudek pokládala za nezákonný z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
týkající se upozornění dle §59 odst. 1 zákona o vysílání. Argumentaci městského soudu
považovala za nelogickou, nesrozumitelnou, odporující praxi i judikatuře a za zmatečnou.
Dle jejího názoru měl městský soud přerušit řízení v této věci do doby, než o problematice
rozhodne rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka považovala za nesprávně
právně posouzený i druhý zrušující důvod městského soudu spočívající v tom, že při posuzování
výše pokuty nezohlednila počet odvysílání sdělení. Stěžovatelka je nadána správní úvahou
jak ohledně obsahu jednotlivých kritérií pro výši sankce, tak i pro posouzení váhy jednotlivých
kritérií a soud není oprávněn tuto úvahu nahrazovat. Stěžovatelka není povinna zvyšovat sankci
v závislosti na počtu repríz daného vysílání. Navrhla přerušit řízení o kasační stížnosti do doby
rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci čj. 6 As 26/2010 - 66.
IV.
[10] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s názorem městského soudu,
že předchozí upozornění se týkala odlišných sdělení, než toho, za který jí žalovaná uložila sankci.
Pokud jde o námitku proti nepřezkoumatelnosti výše pokuty, soud nenahrazoval správní uvážení
žalované, nýbrž jen konstatoval, že četnost vysílání je relevantním kritériem, ke kterému měla
žalovaná při stanovení pokuty přihlédnout.
V.
[11] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Klíčovou otázkou v posuzovaném případě bylo, zda je stěžovatelka povinna upozornit
provozovatele vysílání na porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání ve vztahu ke každému
konkrétnímu sponzorskému vzkazu před tím, než uloží pokutu za jeho odvysílání. Touto otázkou
se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval v usnesení ze dne 3. 4. 2012,
čj. 6 As 26/2010 - 101, podle něhož „[p]ředchozí upozornění podle §59 odst. 1 [zákona o vysílání]
je s výjimkou případů podle §59 odst. 4 tohoto zákona nutnou podmínkou postihu za další obdobné jednání.
Teprve dostane-li se provozovateli takového upozornění, lze jej za opakované jednání vykazující v podstatných
rysech znaky jako to, na jehož protiprávnost byl upozorněn, postihnout.“ Na plné odůvodnění tohoto
rozhodnutí Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje.
[14] Ve světle závěrů rozšířeného senátu je zřejmé, že stěžovatelka nebyla oprávněna uložit
žalobkyni pokutu za porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, pokud ji dříve neupozornila,
že odvysíláním sponzorského vzkazu Lidé a Země porušila uvedený zákon. V posuzované věci
se nejednalo o tzv. „kvalifikované “ porušení zákona o vysílání, za které stěžovatelka může uložit
sankci (pokutu podle §60 nebo nefinanční sankci podle §62 až §64 uvedeného zákona)
bez předchozího pokusu o nápravu. Kvalifikovaná porušení jsou taxativně vyjmenována v §59
odst. 4 zákona o vysílání, přičemž toto ustanovení neodkazuje na §48 odst. 4 písm. a) téhož
zákona, jehož porušení se žalobkyně měla dopustit. Za ostatní porušení (slovy rozšířeného senátu
tzv. „prostá “ porušení) stěžovatelka může uložit sankci pouze poté, kdy upozornila provozovatele
vysílání a stanovila mu lhůtu k nápravě (blíže viz body 33 až 37 a 42 usnesení rozšířeného senátu
čj. 6 As 26/2010 - 101).
[15] Dále zdejší soud souhlasil s městským soudem, že stěžovatelka nedostála své povinnosti
podle §59 odst. 1 zákona o vysílání. Je zřejmé, že ve vztahu k tomuto spotu nepředcházelo
upozornění.
[16] Stěžovatelka neprokázala ve vztahu ke sdělením Lidé a Země, že by žalobkyni upozornila
před tím, než uložila za jejich odvysílání pokutu. Rozšířený senát připustil, že jednání,
na jehož závadnost byl provozovatel vysílání upozorněn, a další jednání, za něž byl postižen,
nemusí být ve všech skutkových aspektech totožná (viz bod 38 usnesení rozšířeného senátu
čj. 6 As 26/2010 - 101). Upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání ovšem může být účinné
pouze ve vztahu k takovým navazujícím jednáním, která jsou ve všech podstatných rysech
obdobou toho jednání, na jehož závadnost byl provozovatel upozorněn, a o nichž si tedy může
a musí být jist, že by byla stěžovatelkou hodnocena jako závadná (viz bod 39 tamtéž).
[17] V rozhodnutí ze dne 22. 3. 2011 stěžovatelka uvedla, že v minulosti upozornila žalobkyni
na porušení §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání např. rozhodnutími, ze dne 10. 11. 2004,
čj. Rpo/98/04-Rup, a čj. Rpo/88/04. Ze správního spisu vyplývá, že se v těchto případech
jednalo o odvysílání neoddělené reklamy na CENTRUM.CZ, resp. mléko ASTRID. Na základě
těchto upozornění však stěžovatelka nemohla uložit žalobkyni pokutu za odvysílání označení
sponzora Lidé a Země, protože se jednalo o upozornění učiněná v souvislosti s jinými skutky.
[18] Nejvyšší správní soud proto sdílí názor městského soudu, že žalobkyně nemohla být
potrestána za skutek vymezený v napadeném rozhodnutí stěžovatelky, protože stěžovatelka
nesplnila svou povinnost podle §59 odst. 1 zákona o vysílání.
[19] Stěžovatelka vytkla městskému soudu i to, že nevyčkal rozhodnutí rozšířeného senátu.
Tato námitka není důvodná. Pokud v době rozhodování městského soudu byla předmětná otázka
(ve věci přímo nesouvisející s řízením před městským soudem) předložena k rozhodnutí
rozšířenému senátu, bylo na městském soudu, zda přeruší řízení podle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
ve znění do 31. 12. 2011, nebo zda se rozhodne následovat jednu linii judikatury Nejvyššího
správního soudu s tím rizikem, že tato judikatura může být následně popřena rozhodnutím
rozšířeného senátu. Jestliže si městský soud vybral druhou možnost, neporušil tím ustanovení
o řízení před správními soudy [srov. §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.: „Předseda senátu řízení usnesením
může přerušit, …“]. Vzhledem k tomu, že rozšířený senát v usnesení čj. 6 As 26/2010 - 101
potvrdil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, o která městský soud opřel svůj rozsudek,
není rozsudek městského soudu nezákonný.
[20] S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou
nesrozumitelnosti části odůvodnění týkající se posouzení kritérií pro stanovení výše pokuty.
[21] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšná žalobkyně byla
v řízení o kasační stížnosti zastoupena advokátem a náleží jí odměna za jeden úkon právní služby
(vyjádření ke kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Odměna činí podle §9 odst. 3 písm. f) uvedené vyhlášky 2100 Kč a dále
300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč.
Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající
dani, kterou je povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů
podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Výše daně, vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., činí 480 Kč.
Celkem byla stanovena odměna ve výši 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. června 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu