ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.264.2017:174
sp. zn. 8 As 264/2017-174
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: obec
Rantířov, se sídlem Rantířov 78, zast. JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem
Dvořákova 5, Jihlava, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57,
Jihlava, za účasti osob zúčastněných na řízení I) M - KOVO, s.r.o., se sídlem Rantířov 143,
zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, II) K. B., III)
F. C., IV) M. C., V) F. D., VI) J. H., VII) Mgr. E. H., VIII) T. K., IX) G. K., X) I. K., XI) V. N.,
XII) V. N., XIII) T. N., XIV) M. P., XV) T. P. a XVI) M. P., oba zastoupeni Mgr. Ing. Tomášem
Vítkem, advokátem se sídlem Argentinská 783/18, Praha 7, XVII) T. R., XVIII) H. R., XIX) Ing.
V. Š., XX) J. Š., XXI) J. Š., XXII) L. V., XXIII) E. V., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 28. 3. 2017, čj. KUJI 23412/2017, sp. zn. OUP 74/2017 Ci-2, v řízení o kasačních
stížnostech žalovaného a osoby zúčastněné na řízení I) proti rozsudku Krajského soudu Brně ze
dne 12. 10. 2017, čj. 30 A 116/2017-346,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení I) j s o u p o v i n n i nahradit žalobkyni
náklady řízení o kasačních stížnostech ve výši 14 421 Kč, a to každý jednou polovinou,
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně
JUDr. Boženy Zmátlové.
III. Osoby zúčastněné na řízení II) – XXIII) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, stavebního úřadu, ze dne 21. 12. 2016,
čj. MMJ/SÚ/4719/2015-71, vydal stavební úřad dle §129 odst. 2 a 3 a §115 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), dodatečné povolení
stavby „Automatická linka alkalického zinkování a černění a zneškodňovací stanice odpadních vod“
na pozemcích parc. č. X a parc. č. st. X, v katastrálním území R.
[2] Proti rozhodnutí brojila žalobkyně a další odvolatelé, mezi nimi zde uvedené osoby
zúčastněné na řízení II. až VII., XI., XII. a XIV. až XXIII., odvoláními, která žalovaný v záhlaví
citovaným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
[3] Žalobě obce Rantířov krajský soud vyhověl a rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí
stavebního úřadu zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud nesouhlasil
se žalobkyní, že by stavební úřad v rozhodnutí řádně nevymezil dodatečně povolovanou stavbu.
Nedůvodnou shledal naproti tomu argumentaci osoby zúčastněné na řízení I) týkající
se zákonnosti vedení správního řízení; předmětem řízení se podle osoby zúčastněné na řízení
I) stala omylem také budova na parcele č. st. X v katastrálním území R. Krajský soud k tomu
konstatoval, že z obsahu správních spisů vyplynulo pouze to, že o záměru provozovat
galvanovnu v objektu areálu tehdejšího Okresního průmyslového podniku se dříve uvažovalo.
I pokud by však v minulosti technologie zinkování kovů v předmětné budově byla, nemělo
to dopad na odlišné posuzování záměru umístění automatické linky v projednávané věci. Krajský
soud se ztotožnil také s hodnocením správních orgánů, podle něhož záměr osoby zúčastněné
na řízení I) vyžadoval ke své realizaci vydání stavebního povolení a instalace automatické linky
alkalického pokovování se proto nedostala do řízení o dodatečném povolení omylem. Především
však krajský soud přisvědčil námitce žalobkyně týkající se rozporu dodatečně povolené stavby
s územním plánem obce Rantířov. Dodatečně povolovanou stavbu shodně s žalobkyní
nepovažoval za nedílnou součást stávajícího výrobního procesu realizovaného v daném místě
osobou zúčastněnou na řízení I); naopak se podle něj jedná o zcela nový prvek a nový výrobní
proces, který nově přistoupil ke stávající výrobní činnosti osoby zúčastněné na řízení I) a který
se zásadně kvalitativně odlišuje od stávající výroby a jejího charakteru a jako takový nemůže splnit
požadavky na drobnou výrobu stanovené územním plánem obce Rantířov.
II.
Argumenty kasačních stížností, vyjádření žalobkyně a osob zúčastněných na řízení,
replika osoby zúčastněné na řízení I)
[4] Proti rozsudku krajského soudu podali kasační stížnost žalovaný (dále též jen
„stěžovatel“) a osoba zúčastněná na řízení I) (dále též jen „stěžovatelka“, společně dále
„stěžovatelé“).
II. A Kasační stížnost stěžovatele
[5] Stěžovatel kasační stížnost co do obsahu opřel o důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel uvedl, že závěr krajského soudu, podle nějž je závěrečná povrchová úprava
kovů chemickou výrobou na bázi aplikace těžkých kovů, nemohl přijmout. Tato charakteristika
nemá oporu ve správním spise a ani ve skutkových zjištěních existujících v době projednávání
žádosti o dodatečné povolení stavby. Krajský soud podle něj nezpochybnil a nevyvrátil žádný
z důvodů, jimiž stěžovatel a stavební úřad podpořili soulad dodatečně povolované stavby
automatické linky s územním plánem obce Rantířov. Stěžovatel argumentoval, že proces
pokovování není chemickou výrobou, ale jedná se o výrobu strojírenskou, při níž jsou užity
chemické procesy.
[7] Nesouhlasil též s tím, že by text žádosti o poskytnutí dotace vyhotovený stěžovatelkou
měl svědčit o rozporu posuzované stavby s územním plánem.
[8] Krajský soud podle stěžovatele postavil žalobkyni zcela chybně do pozice „vykladače
územního plánu“. Argumentoval, že obec ze zákona neposuzuje soulad s územním plánem; k tomu
je oprávněn stavební úřad. Obec, stejně jako kterýkoliv jiný účastník, je naopak povinna řídit
se platným územním plánem. Stěžovatel dodal, že pokud žalobkyně po celou dobu vedení řízení
poukazuje na nesoulad dodatečně povolované stavby s územním plánem, měla pro stanovení
jednoznačných mantinelů využití území tento nejednoznačný náhled na funkční využití plochy
drobné výroby napravit, a to vydáním změny územního plánu.
[9] Stěžovatel dále upozornil na to, že při posuzování věci vycházel z faktu, že strojírenská
výroba se skládá z řady na sebe navazujících výrobních postupů. Nikdo podle něj nepopírá,
že pokovovací linka je novým procesem, podle něj však je součástí v území existující strojírenské
výroby, která má v daném území opodstatnění.
[10] K údajnému nesouladu vyjádření úřadu územního plánování Magistrátu města Jihlavy
stěžovatel uvedl, že tato stanoviska byla vydána pouze pro potřeby posouzení vlivů na životní
prostředí (dále také jen „EIA“) a nevznikla v době řízení o dodatečném povolení stavby. Úřad
územního plánování nadto nebyl ze zákona dotčeným orgánem v řízení vedeném stavebním
úřadem. Konstatoval, že oprávněným pro posouzení souladu záměru s územním plánem dle
stavebního zákona v územním řízení, případně v jiných řízeních vedených podle stavebního
zákona, je stavební úřad.
[11] Stěžovatel nesouhlasil ani v hodnocení otázky týkající se posouzení námitky souhlasu
vodoprávního úřadu podle §17 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o vodách“). Z textu odvolání podaného žalobkyní nelze podle stěžovatele
dovodit, zda žalobkyně požadovala přezkum vodoprávního úřadu podle §149 odst. 4 s. ř. Nebylo
proto možné po stěžovateli požadovat, aby domýšlel, čeho se žalobkyně domáhala.
II. B Kasační stížnost stěžovatelky
[12] Také stěžovatelka opřela kasační stížnost co do obsahu o důvody uvedené v §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[13] Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, podle něhož předmětná stavba
není souladná s územním plánem obce Rantířov. V dotčené lokalitě je podle ní v územním plánu
vymezena lokalita „drobná výroba, malovýroba a přidružená výroba, výrobní služby a řemeslná výroba“.
Stěžovatelka argumentovala, že platný územní plán vymezil dotčenou plochu jako plochu drobné
výroby již v době, kdy v dané lokalitě provozovala plnou strojírenskou výrobu; její činnost proto
byla zahrnuta pod pojem drobné výroby či malovýroby a územní plán její činnost akceptoval.
Namítala, že doslovným výkladem soudu je pak jediné možné řešení – absolutní zmrazení dalšího
rozvoje společnosti. Argumentovala, že z komplexního pohledu se nejednalo o novou stavbu;
za novou stavbu by bylo možné považovat pouze přístavek stávající budovy ze šedesátých let.
Vlastní provoz galvanovny se nachází ve stávající a existující zkolaudované budově, v níž
se strojírenská výroba historicky nacházela. Povolovaná pokovovací linka je běžnou součástí
v území existující strojírenské výroby, která má v daném území své opodstatnění, je v něm
historicky dána a stabilizována a je proto také v souladu s územním plánem.
[14] Podle stěžovatelky krajský soud nezohlednil skutečnost, že ve stávající ploše „drobné
výroby“ byl při tvorbě územního plánu zachován i areál agrochemického podniku, který zde
dlouhodobě fungoval a v němž jsou uskladněny chemické látky; došlo tedy k porušení zásady
legitimního očekávání.
[15] Krajský soud podle stěžovatelky pouze „otrocky“ přebral nepodložené a chybné závěry
žalobkyně, podle nichž se jedná o „chemickou výrobu na bázi aplikace těžkých kovů“. Stěžovatelka
uvedla, že se v procesu pokovování nepoužívají těžké kovy, což bylo uvedeno také
v dokumentaci k povolované stavbě. Nejedná se proto o chemickou výrobu, ale o výrobu
strojírenskou, při níž jsou užity chemické procesy. Obdobné chemické procesy jsou součástí
zařízení lakovny, která v areálu funguje. Krajský soud proto podle stěžovatelky postupoval
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a v rozporu s obsahem správního
spisu.
[16] Stěžovatelka dále namítala, že krajský soud postavil obec do pozice osoby, které přísluší
v rámci správního řízení o dodatečném povolení stavby výklad vlastního konkrétního územního
plánu; tyto závěry krajského soudu jsou nesprávné a rozporné s platným právem. Podle
stěžovatelky zde správní soud „zakládá nebezpečný precedens pro postup v řízeních podle stavebního zákona,
kdy obec, jako běžný účastník řízení určuje mantinely využití svého konkrétního území , bez ohledu
na to, jak toto území hodnotí obecně závazné právní předpisy, včetně územního plánu“.
[17] Stěžovatelka argumentovala, že krajský soud vycházel při hodnocení stavby z právních
aktů, které nemohly v daném typu řízení obstát. Odkázala přitom na str. 23 odůvodnění
napadeného rozsudku, v němž krajský soud zohlednil vyjádření úřadu územního plánování
o nesouladu stavby s územním plánem a následné vyjádření nalézacích správních úřadů, které
konstatovaly soulad s územním plánem. Stěžovatelka uvedla, že obě tato stanoviska byla vydána
pro potřeby EIA a nevznikla v době řízení o dodatečném povolení jako podklad pro
rozhodování stavebního úřadu.
[18] Stěžovatelka upozornila na to, že dodatečně povolovaná stavba prošla procesem EIA
a zástupci obce ani dotčená veřejnost neuplatnili žádné námitky či připomínky ke stavbě. Podle
stěžovatelky však měli již v tomto procesu adekvátně reagovat; učinili tak opožděně až v řízení
před stavebním úřadem.
II. C Vyjádření žalobkyně
[19] Žalobkyně ve vyjádření ke kasačním stížnostem uvedla, že obě kasační stížnosti jsou
podány z týchž důvodů a obsahují obdobné námitky, vyjádřila se proto k oběma kasačním
stížnostem současně.
[20] Žalobkyně se ztotožnila se závěry vyplývajícími z napadeného rozsudku. Žalobkyně
argumentovala, že se dodatečně povolovaná stavba nachází v území, v jehož využití
se předpokládá drobná a řemeslná výroba. Plánovaná výroba stěžovatelky není s ohledem
na kvantitu plánované výroby drobná a z povahy věci se nemůže jednat ani o výrobu řemeslnou.
Záměr stěžovatelky je podle žalobkyně průmyslovou hromadnou a velkosériovou výrobou
s vysokými nároky na spotřebu vody v dané lokalitě.
[21] Žalobkyně v souvislosti s posouzením dodatečně povolované stavby odkázala na Výběrová
kritéria PROGRAM ROZVOJ Výzva III. Podle ní je hodnocení stěžovatelky obsažené v tomto
dokumentu zcela objektivní a je v příkrém nesouladu s tím, co o postavení stěžovatelky uvedl
stěžovatel.
[22] Žalobkyně dále poukázala na to, že stěžovatelé podali kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve skutečnosti ale jejich argumentace směřovala
pouze vůči krajským soudem zjištěnému skutkovému stavu. Závěry krajského soudu však podle
žalobkyně základ ve zjištěném skutkovém stavu mají.
[23] Žalobkyně uvedla, že se stěžovatelé snažili v projednávané věci vzbudit dojem,
že strojírenská výroba v dané lokalitě existovala ještě před přijetím územního plánu a dodatečně
povolovaná stavba je pouze jejím rozšířením; podle stěžovatelky se však jedná o výrobu
chemickou, jak ostatně dovodil také krajský soud. Žalobkyně se s argumentací stěžovatelů, stejně
jako krajský soud, neztotožnila; podle ní je automatická galvanizační linka novým výrobním
procesem.
[24] Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že by ji krajský soud postavil do pozice interpreta
vlastního územního plánu. Ze závěrů krajského soudu lze dovodit pouze to, že obec
a pořizovatel jsou vzhledem k jejich specifickému postavení v průběhu schvalování územního
plánu nejkvalifikovanějšími subjekty, které jsou schopny vyjádřit mantinely konkrétního území.
K tomu poukázala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011,
čj. 1 As 96/2010-141.
II. D Vyjádření osob zúčastněných na řízení
[25] Práva na vyjádření využily také osoby zúčastněné na řízení. V podání doručeném
Nejvyššímu správnímu soudu dne 30. 1. 2018 (s podpisy jednotlivých osob zúčastněných
na řízení bylo totéž vyjádření znovu doručeno dne 13. 2. 2018) uvedly, že se ztotožňují
s rozhodnutím krajského soudu. Vadnost argumentace stěžovatelů spočívala podle nich
v účelovém výkladu rozsahu souladu územního plánu s výstavbou a provozem objektu.
Stěžovatelé se podle nich pokoušejí manipulovat s fakty a v konečném důsledku by mohlo dojít
k porušení práv osob zúčastněných na řízení.
II. E Stanovisko stěžovatelky ke kasační stížnosti stěžovatele a replika stěžovatelky
k vyjádření žalobkyně a osob zúčastněných na řízení
[26] Stěžovatelka se ve stanovisku ke kasační stížnosti stěžovatele s jeho závěry ztotožnila.
[27] V replice k vyjádření žalobkyně stěžovatelka namítla, že žalobkyně zpochybnila její
podnikatelské aktivity a snažila se ji očernit tvrzením, podle něhož užívá „salámovou metodu“ pro
povolení svého záměru. Zopakovala, že jejím cílem je pouze zachovat ve výrobním areálu
stávající výrobu a dále ji zmodernizovat. Nesouhlasila s tím, že by ve věci bylo možné vycházet
z textu žádosti o dotaci, jak to učinila žalobkyně. Dodatečné povolení stavby je podle ní zcela
samostatným správním řízením a nenavazuje na podanou žádost o dotaci a není jí ani nijak
podmíněno; stanovisko žalobkyně označila stěžovatelka za „manipulativní, nemající oporu ve spisovém
materiálu a skutkovém stavu“.
[28] V replice k vyjádření osob zúčastněných na řízení stěžovatelka formulovala své
přesvědčení o tom, že „v provedeném řízení byly předloženy veškeré zákonem aprobované náležitosti pro řádné
posouzení stavby“. Občané obce mají proto podle ní nepodložené obavy z ohrožení životního
prostředí v dané lokalitě; odpor občanů obce proti její stavbě plyne pouze z neznalosti
skutečného technického stavu věci.
II. F Duplika žalobkyně na argumentaci stěžovatelky obsažené v jejích replikách
[29] Žalobkyně v odpovědi na argumentaci stěžovatelky znovu konstatovala, že tvrzení
stěžovatelky jsou neopodstatněná a rozporná se zjištěními krajského soudu. Důrazně se ohradila
i proti tónu replik a připomenula, že ochraňuje veřejný zájem a práva a zájmy občanů obce.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[30] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasačních stížností, a proto přezkoumal jimi napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasačními stížnostmi uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[31] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[32] Ve vztahu k posuzování jednotlivých kasačních námitek stěžovatele a stěžovatelky
Nejvyšší správní soud konstatuje, že se tyto námitky ve značné míře doplňují a shodují. V míře,
v níž se námitky prolínají, je proto vypořádal společným odůvodněním.
III. A K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
[33] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku.
[34] Stěžovatel namítal, že krajský soud nezdůvodnil, proč dospěl k závěru, že závěrečná
povrchová úprava kovů je chemickou výrobou na bázi aplikace těžkých kovů. Stěžovatelka
uvedla, že se krajský soud vůbec nezabýval otázkou modernizace stávající výroby a stavem
výrobního areálu.
[35] Žádnou z vad zakládající nepřezkoumatelnost ve smyslu judikaturou Nejvyššího
správního soudu vytýčených požadavků (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004, ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004, ze dne 18. 10. 2005,
čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
čj. 4 Azs 27/2004-74) naříkaný rozsudek netrpí. Krajský soud srozumitelným a přezkoumatelným
způsobem uvedl, proč nesouhlasil se závěry správních orgánů stran posouzení souladu dodatečně
povolované stavby s územním plánem a své závěry řádně a v souladu se zákonnými požadavky
odůvodnil. Námitka stěžovatele, podle níž měl krajský soud odůvodnit, proč dospěl k závěru,
že povrchová úprava je chemickou výrobou na bázi aplikace těžkých kovů, je nedůvodná; stejně
tak je nedůvodná také námitka stěžovatelky, podle níž se krajský soud vůbec nezabýval otázkou
modernizace stávající výroby a stavem výrobního areálu. Své závěry v tomto ohledu odůvodnil
krajský soud dostatečně; pro posuzovanou věc nebylo rozhodující, zda se jednalo o „pouhou“
strojírenskou výrobu, či zda se jednalo o výrobu chemickou, případně chemickou na bázi užití
těžkých kovů. Krajský soud totiž posuzoval věc komplexně a své rozhodnutí nezaložil pouze
na těchto skutečnostech, neboť vycházel z celé řady podkladů, na jejichž základě dospěl k závěru,
že dodatečně povolovaná stavba není v souladu s územním plánem; jednotlivé skutečnosti, které
ho k tomuto závěru vedly, budou zohledněny níže.
III. B K námitce souladu dodatečně povolené stavby s územním plánem obce Rantířov
[36] Stěžejním pro posouzení věci bylo, zda mohla být dodatečně povolovaná stavba umístěna
v dotčené lokalitě a zda splňovala podmínky vyplývající z územního plánu. Krajský soud dospěl
k závěru, že dodatečně povolovaná stavba nebyla v souladu s územním plánem obce Rantířov
a dodatečné stavební povolení pro tuto stavbu proto stavební úřad vydat nemohl. Jeho
rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného proto zrušil. Nejvyšší správní soud souhlasí co do posouzení
této otázky s krajským soudem.
[37] V projednávané věci nebylo sporné, že dotčená stavba se dle územního plánu nachází
v území ploch výroby a skladování „VD“ – drobná výroba a řemeslná výroba. Textová část
územního plánu přitom výslovně nestanovila, co vše je možné do této charakteristiky zahrnout
a jak v tomto směru územní plán vykládat.
[38] Žalovaný k posouzení otázky pojmu „drobná výroba“ a k souladu dodatečně povolované
stavby v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „[p]okud má stavební úřad posuzovat soulad záměru
stavebníka s územním plánem, a přitom nemá jasnou definici pojmu »drobná výroba« danou zákonem nebo
platným územním plánem, musí při ujasnění toho, co v dané ploše může povolit, vycházet z podrobných znalostí
platného územního plánu v celé jeho komplexnosti. Podstatná pro posouzení je především skutečnost, jak územní
plán s danou plochou uvažuje do budoucna, tedy jaká je koncepce rozvoje daného území. Územní plán
je komplexní materiál, kterým obec zajišťuje určitou regulaci v území, směřování a územní rozvoj obce
do budoucna. Proto nedílnou a podstatnou součástí územního plánu je i nastolená Koncepce rozvoje území
obsažena v územním plánu. Dle této koncepce počítá platný územní plán obce s další existencí a fungováním
strojírenské výroby společnosti M-KOVO ve funkční ploše, kterou nazval »drobná výroba« i nadále, přičemž
nijak do budoucna neomezuje rozvoj firmy v rámci vymezené plochy jejího areálu. […] Jak už bylo doloženo
a popsáno v odůvodnění rozhodnutí o dodatečném povolení stavby automatické linky, strojírenská výroba
společnosti M-KOVO zajišťuje výrobu drobných kovových výrobků včetně jejich přesného opracování a finální
povrchové úpravy. K tomuto účelu slouží kromě obráběcích strojů také lakovna, která je nedílnou součástí procesu
strojírenské výroby, který zajišťuje společnost M-KOVO. Tento rozsah strojírenské výroby tu existoval v době
vzniku územního plánu a existuje zde i nyní, v době posuzování instalace linky alkalického pokovování.
S ohledem na nastolenou koncepci rozvoje území lze konstatovat, že strojírenská výroba společnosti M-KOVO
v prostoru vymezeného areálu firmy je stabilizovaná a odpovídá rozsahu drobné výroby tak, jak s ní uvažuje
územní plán obce Rantířov. Na základě předchozích poznatků dospěl stavební úřad k závěru, že ve funkční
ploše drobná výroba, tak jak ji definuje územní plán obce Rantířov, lze provozovat
strojírenskou výrobu drobných strojírenských výrobků, zahrnující jejich výrobu,
opracování a konečnou povrchovou úpravu.“
[39] Krajský soud nesouhlasil se správními orgány v tom, že by dotčená stavba zahrnující také
automatickou linku alkalického pokovování splňovala podmínky pro umístění v dotčené lokalitě.
Uvedl, že „[p]řistoupení tohoto nového výrobního procesu (této nové výroby) v podobě alkalického zinkování
a pokovování pak zjevně nemůže představovat drobnou výrobní náplň na bázi kusové či malosériové výroby blížící
se spíše výrobě řemeslnické, pro kterou je charakteristický vysoký podíl ruční práce, jakož i um a zručnost
řemeslníků. Tuto podmínku stanovenou územním plánem nenaplňuje ani vlastní automatizovaný výrobní proces,
ani jeho samotná povaha, která je nadto v budoucnu uvažována v nepřetržitém provozu. Z tohoto pohledu tedy ani
nemůže naplňovat požadavek kusového charakteru. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani skutečnost,
že k umístění linky dochází uvnitř areálu společnosti M - KOVO a že územní plán pod bodem 3.5.4 (Plochy
výrobní – Drobná výroba) uvádí, že plochy pro výrobu jsou v obci zastoupeny zejména v průmyslové zóně, kde jsou
situovány firmy Kovoran, s.r.o. a M - KOVO – kovovýroba v areálu u tratě ČD, připravuje se výstavba nové
haly v areálu. Je-li v územním plánu uvedeno toliko to, že činnost společnosti M - KOVO se nachází
v průmyslové zóně a že se připravuje výstavba nové haly společnosti M - KOVO, aniž by bylo podrobněji
rozvedeno a cokoli bližšího uvedeno o rozvoji v podobě umístění linky alkalického zinkování a černění, nelze
dovozovat a souhlasit s argumentací žalovaného, že by územní plán nijak do budoucna rozvoj společnosti
M - KOVO neomezoval či nestanovoval žádné mantinely tohoto rozvoje. Územní plán naopak stanoví řadu
mantinelů a regulativů, které funkční využití dané plochy regulují“
[40] V řízení o dodatečném povolení stavby musí žadatel o povolení (v tomto případě
stěžovatelka) prokázat naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti dle ustanovení §129
odst. 3 stavebního zákona. Není-li splněna byť jediná z předepsaných podmínek, stavbu nelze
dodatečně povolit. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že v projednávané věci
nebylo možné stavbu povolit pro její rozpor s územním plánem; krajský soud opatřil k tomuto
závěru sadu důkazů, které ve svém souhrnu opodstatněnost jeho úsudku potvrdily. Změna stavby
spočívající ve vnitřních stavebních úpravách za účelem umístění technologie automatické linky
alkalického zinkování a černění nemůže být považována za drobnou výrobu vyhovující
požadavkům plynoucím z územního plánu. Se stěžovateli nelze v posuzované otázce souhlasit
v tom, že pokud územní plán v době jeho přijetí počítal se stávající provozovnou stěžovatelky
umístěnou v dotčené lokalitě v území vedeném jako drobná výroba či řemeslná výroba, pak ani
umístění automatické linky alkalického pokovování do stávajícího areálu nemůže na věci nic
změnit. Není přitom pravda, že by jediným možným řešením bylo „absolutní zmrazení dalšího
rozvoje společnosti“, jak mělo podle stěžovatelky plynout z rozhodnutí krajského soudu. Nic
takového ze závěrů krajského soudu neplyne; krajský soud pouze dospěl k závěru, že dodatečně
povolovaná stavba v tomto rozsahu není v souladu s územním plánem a pro tento rozpor
nemůže být ani dodatečně povolena.
[41] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s argumentací, podle níž krajský soud staví žalobkyni
do pozice „vykladače“ územního plánu. Nic takového krajský soud nečiní; krajský soud toliko
připustil, že by obec, jejíž území je územním plánem regulováno, měla nejlépe znát mantinely
využití svého vlastního konkrétního území. Tomuto závěru nelze nic vytknout. Ačkoliv obec
není v tomto případě tím, kdo je oprávněn posuzovat soulad stavby s územním plánem, stále
platí, že jde o společenství občanů vymezeného území, kteří mohou spravovat své záležitosti.
Ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) mimo jiné stanoví,
že obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Jde o promítnutí
ústavního práva na samosprávu (srov. Čl. 99 a násl. Ústavy) a je proto zcela samozřejmé,
že se obec brání záměru, který by v dané lokalitě mohl zasáhnout do práv občanů. Samozřejmě
to neznamená, že by nově přijímaný územní plán (či jeho částečná změna) mohl nedbat
na doposud ustálené uspořádání funkčních prostorových vztahů v daném území; naopak, při
přijímání územního plánu je nutné tyto vztahy zkoumat a také je zohlednit; stejně tak je nutné
uvážit zájmy jednotlivých vlastníků dotčených pozemků, a to také s ohledem na veřejný zájem.
[42] V souzeném případě provozovny stěžovatelky je přitom třeba zohlednit, že se nachází
(poněkud nešikovně) v těsné blízkosti obytné zóny. Z historického hlediska tomu není možné nic
vytknout; je též zjevné, že provozovna stěžovatelky jistě procházela postupem let modernizací
a řadou obměn, které si žádal postupný pokrok výrobních a technologických postupů a také
celkové rozrůstání této provozovny. Je také samozřejmé, že stěžovatelka má vůli svou
provozovnu i dále rozvíjet. Nelze však připustit, aby důsledky těchto změn dopadly tíživě
a v rozporu s legitimním očekáváním vyplývajícím z územního plánu na občany obce. Na jednu
stranu je nutné i při přijímání změn či při přijímání nového územního plánu zohlednit prostorové
uspořádání v dané lokalitě, na stranu druhou je však potřeba vyvažovat zájmy jednotlivých osob,
jichž se prováděné změny dotýkají. Na základě podobných východisek je pak nutno přistupovat
i k posuzování regulativů, jež z existujícího územního plánu pro umisťování staveb vyplývají.
[43] V posuzované věci bylo proto nutné při zvažování toho, co bylo možné zahrnout pod
pojem „drobná výroba“ v dané lokalitě, uvážit také to, v jakém prostoru se provozovna
stěžovatelky nachází a zohlednit v rámci interpretace územního plánu práva osob, jichž
by se dodatečně povolovaná stavba mohla dotknout. To se však v rámci správního řízení nestalo.
Nejvyšší správní soud proto plně souhlasí s krajským soudem, že stavební úřad pochybil, pokud
žádosti stěžovatelky o dodatečné povolení pro stavbu „Automatická linka alkalického zinkování
a černění a zneškodňovací stanice odpadních vod“ v areálu provozovny společnosti stěžovatelky vyhověl,
ačkoliv z provedených důkazů bylo zjevné, že stavba je rozporná s územním plánem obce
Rantířov; protože uvedené pochybení nenapravil žalovaný, byla po právu rozhodnutí žalovaného
i stavebního úřadu krajským soudem zrušena.
[44] Na věci přitom nemohlo změnit nic ani to, zda krajský soud popsal proces, jenž měl
probíhat v dodatečně povolované stavbě – tedy alkalické zinkování a černění, jako chemickou
výrobu na bázi aplikace těžkých kovů, či (jak se domáhali stěžovatelé) jako strojírenskou výrobu.
Stále totiž platí, že umístění automatické linky alkalického zinkování a černění do stávající
provozovny nelze – ať tak či tak – považovat za drobnou výrobu v souladu s požadavky
plynoucími z územního plánu.
[45] Nedůvodná je též námitka stěžovatelů, podle níž krajský soud vycházel chybně také
z vyjádření Magistrátu města Jihlavy, která byla dle nich vydána pouze pro potřeby posuzování
vlivů na životní prostředí. Jak je již shora uvedeno, krajský soud při posuzování věci vycházel
z celé řady důkazů, pro něž dospěl k závěru, že automatická linka alkalického pokovování
nepředstavuje „pouhý doplněk“ stávající výrobní činnosti, ale jedná se o zcela nový prvek a nový
výrobní proces, který se zásadně kvalitativně odlišuje od stávající výroby. Krajský soud se v této
části odůvodnění svého rozsudku pouze podivil tomu, že stavební úřad vydal dvě stanoviska,
z nichž jedno povolovanou stavbu hodnotilo jako souladnou s územním plánem a druhé nikoliv.
[46] Pro shora uvedené je nedůvodná také námitka stěžovatelů, podle níž krajský soud neměl
zohlednit žádost stěžovatelky o poskytnutí dotace; rovněž v tomto punktu se nejednalo o jediný
důvod, pro nějž krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí stavebního úřadu. Navíc
nelze spatřovat nic nezákonného na tom, že krajský soud opřel své závěry také o vlastní tvrzení
stěžovatelky, která v žádosti o poskytnutí dotace adresované Ministerstvu průmyslu a obchodu
ve spolupráci s agenturou CzechInvest zcela jasně a bez jakýchkoliv výhrad označovala
galvanické pokovování výrobků za nový výrobní proces (srov. odst. druhý na straně 23 rozsudku
krajského soudu). Stěžovatelka nemůže vážně tvrdit, že v nynějším řízení nesmí soud (a před ním
i správní úřady) brát v úvahu to, čím ona sama ve vztahu k nově plánované výrobě, byť v jiném
řízení, argumentovala. Bylo by naopak chybou, nevzaly-li by rozhodující správní úřady i soudy
tato zjištění v potaz.
III. C K námitce týkající se souhlasu vodoprávního úřadu
[47] Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasil s krajským soudem v tom, že v posouzení
námitky týkající se souhlasu vodoprávního úřadu odkázal žalobkyni na její řešení před
vodoprávními úřady, které byly dle něj k jejímu řešení oprávněny.
[48] Krajský soud zkoumal rozpor dodatečně povolované stavby se zákonem o vodách
v samotném závěru napadeného rozsudku. V návaznosti na předchozí odstavec (str. 24) toto
odůvodnění uvedl krajský soud pouze „nad rámec uvedeného“, tedy jako obiter dictum. Důvody, pro
něž shledal rozhodnutí obou orgánů vadnými a pro něž nemohlo být rozhodnutí o dodatečně
povolené stavbě vydáno, totiž spočívaly již v tom, že dodatečně povolovaná stavba nesplňovala
požadavky plynoucí z územního plánu. Jak sám krajský soud uvedl, nezabýval se dále důvodností
ostatních žalobních námitek vztahujících se zejména k dílčím procesním pochybením správních
orgánů v řízení. Konstatoval, že „[v]zhledem k výše učiněným závěrům, které dle krajského soudu vylučují
dodatečné povolení předmětné stavby bez dalšího, se jakékoli další hodnocení uplatněných námitek jeví jako
nadbytečné.“. Jak je již shora uvedeno, platí, že pro vydání dodatečného povolení stavby je nutné
splnit všechny předpoklady stanovené v §129 odst. 3 stavebního zákona; není-li splněn byť
jediný z nich, není možné dodatečnou stavbu povolit. V posuzované věci přitom krajský soud
dospěl k závěru, podle něhož nebyla dodatečně povolovaná stavba v souladu s územním plánem
obce Rantířov. Námitka stěžovatele proto důvodná není.
IV.
Závěr a náklady řízení
[49] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnosti jsou nedůvodné,
a proto je podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[50] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s.
[51] Žalobkyně měla ve věci úspěch, má tedy vůči neúspěšnému stěžovateli a neúspěšné
stěžovatelce právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o jejich kasačních
stížnostech. Náklady v jejím případě tvoří odměna a hotové výdaje její zástupkyně – advokátky,
přičemž výše odměny za jeden úkon právní služby činí 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4
písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Nejvyšší správní soud proto
žalobkyni přiznal částku 9 300 Kč za tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě
zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a ve dvou společných vyjádřeních
ke kasačním stížnostem [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Podání doručené dne
25. 4. 2018 Nejvyšší správní soud za úkon právní služby nepovažoval, neboť neobsahovalo žádné
pro věc relevantní argumenty. K odměně za tři úkony právní služby soud připočetl paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku 900 Kč (§13 odst. 3
advokátního tarifu) a náhradu za promeškaný čas ve výši 500 Kč (cesta Jihlava – Brno a zpět).
Soud připočetl dále cestovní výdaje ve výši 1 218 Kč Kč (kombinovaná spotřeba dle technického
průkazu vozidla 7, 7 l benzínu 95 okt./100 km, při ceně paliva 30,50 Kč dle vyhlášky č. 463/2017 Sb.
a sazbě základní náhrady na 1 km jízdy dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. 4,00 a při ujetí 192 km
na trase Jihlava – Brno a zpět). Jelikož je zástupkyně žalobkyně plátkyní daně z přidané hodnoty,
Nejvyšší správní soud přiznanou částku navýšil o sazbu této daně ve výši 21 % na výslednou
částku 14 421 Kč. Celkem jsou tedy jak stěžovatel, tak stěžovatelka povinni zaplatit žalobkyni
k rukám její zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 14 421 Kč, a to ve lhůtě stanovené
ve výroku tohoto rozhodnutí, každý jednou polovinou.
[52] Výrok o náhradě nákladů řízení v případě osob zúčastněných na řízení II) – XXIII)
se opírá o §60 odst. 5, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého osoba zúčastněná
na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. Nejvyšší správní soud v dané věci osobám zúčastněným
na řízení žádné povinnosti neuložil. Osoby zúčastněné na řízení II) – XXIII) proto nemají právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. července 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu