ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.30.2006
sp. zn. 8 As 30/2006 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. B. P.,
zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem se sídlem Praha 6, Českomalínská
516/27, proti žalovanému Generálnímu štábu Armády České republiky, Praha 6, Vítězné
nám. 5, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
9. 3. 2006, čj. 11 Ca 145/2005 – 57,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2006, čj. 11 Ca 145/2005 - 57
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím velitele Vojenského zařízení S. B. ze dne 14. 8. 2002,
čj. 201700/8/2002-2784 bylo s poukazem na §107 odst. 2 a 110 odst. 2 zákona
č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání vysloveno, že plk. Ing. B. P. je povinen zaplatit
České republice – Ministerstvu obrany k úhradě škody částku 35180 Kč.
Rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne
24. 9. 2002, čj. 64826/9/2002-1304 bylo odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně zamítnuto a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2003, čj. 38 Ca 751/2002 – 48
bylo toto rozhodnutí náčelníka Generálního štábu České republiky zrušeno a věc byla
vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne
6. 4. 2005, čj. 3-7/2002/DP/1304 bylo vysloveno, že „odvolání se v souladu s rozsudkem
Městského soudu v Praze čj. 38 Ca 751/2002 ze dne 4. 12. 2003, který zrušil rozhodnutí
o odvolání NGŠ AČR ze dne 24. 9. 2002, čj. 64826/9/2002-1304, vyhovuje a rozhodnutí
velitele VZ S. B. ze dne 14. 8. 2002, čj. 201700/8/2002-2784 se takto mění:“ V další části
výroku je uvedeno, že žalobce je odpovědný za vznik škody ve výši 75858 Kč a je
popsáno, jak tato škoda vznikla a vysloveno, že žalobce je povinen zaplatit „sníženou
náhradu škody“ ve výši 35180 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce u Městského soudu v Praze opětovně žalobu.
Rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 3. 2006, čj. 11 Ca 145/2005 – 57 bylo posledně
uvedené rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky zrušeno s tím,
že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, městský soud dospěl k závěru, že pokud
v rozhodnutí napadeném žalobou je uvedeno, že odvolání se vyhovuje , odpovídalo
by to podanému odvolání, pokud by správní rozhodnutí orgánu prvého stupně bylo
zrušeno, jak navrhoval v tomto opravném prostředku žalobce. Žalovaný však zároveň
(následně) ve výroku rozhodnutí uvedl, že se rozhodnutí správního orgánu prvého stupně
mění a to tak, že odlišně specifikoval jednání, které žalobci vytýká, přičemž žalobci byla
uložena povinnost zaplatit částku ve výši shodné jako tomu bylo v rozhodnutí napadeném
odvoláním. Tato část výroku tedy vyznívá tak, že odvolání žalobce nebylo shledáno
důvodným. Výrok napadeného správního rozhodnutí je ted y dle názoru městského soudu
vnitřně logicky rozporný a jde tudíž o nepřezkoumatelné rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost. V ní především polemizuje
s názorem městského soudu, že se jedná o správní rozhodnutí které trpí vnitřn ím
logickým rozporem a dovozuje, že závěr soudu považuje „ za přepjatý formalismus,“ když
v důsledku interpretace blíže nespecifikovaného pojmu vnitřní logický rozpor,
byl porušen princip spravedlnosti. V další obsáhlé části kasační stížnosti (pod bodem III)
se stěžovatel zabývá otázkou procesního postavení jednotlivých orgánů Ministerstva
obrany, s tím, že by bylo vhodné v rozsudku Nejvyššího správního soudu se touto
problematikou zabývat (včetně úvahy de lege ferrenda), byť závěry městského soudu o tom,
že napadené správní rozhodnutí je nutno zrušit, se o úvahy z této oblasti neopírají.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti dovozuje, že městský soud správně dospěl
k závěru, že rozhodnutí je vnitřně rozporné. Poukázal na to, že po obsahové stránce
se výroková část rozhodnutí žalovaného oproti rozhodnutí správního orgánu prvého
stupně nezměnila. Pokud tedy žalovaný dospěl k názoru, že nedostatky rozhodnutí
velitele VZ S. B. neměly vliv na správnost výroku o povinnosti zaplatit částku 35180 Kč,
měl toto rozhodnutí potvrdit a s nedostatky předchozího rozhodnutí se vypořádat
v odůvodnění.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu v rozsahu důvodů
uvedených v kasační stížnosti (týkajících se přímo závěrů, ze kterých tento soud vychází)
a dospěl k tomu, že tato stížnost je důvodná.
Především je nutno zdůraznit, že se zřetelem na dobu vydání žalobou napadeného
správního rozhodnutí, vycházel ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále
též „správní řád“).
Podle §59 odst. 1 správního řádu odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí
v celém rozsahu. Podání odvolání je tedy nezbytnou procesní podmínkou pro to,
aby vůbec mohlo proběhnout odvolací řízení a v něm bylo vydáno správním orgánem
druhého stupně rozhodnutí, odvolací orgán však není vázán důvody a návrhy uvedenými
v odvolání (s nimi se ovšem v odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí vypořádat).
Podle §59 odst. 2 správního řádu jsou-li pro to důvody, odvolací orgán rozhodnutí
změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne a rozhodnutí potvrdí. Jak již bylo např.
konstatováno v rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2003, čj. 7 A 124/2000 – 39
(publikováno pod č. 5/2003 Sb. NSS) jedná se o tři možné alternativy rozhodnutí, které
se navzájem vylučují (pokud nejde o dva či více samostatných výroků). Není tedy např.
možné v odvolacím řízení současně zamítnout odvolání a rozhodnutí správního orgánu
I. stupně změnit. Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně poukázal
i na stanovisko vyjádřené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 1994,
čj. 6 A 190/93 – 32, podle kterého vnitřním logickým rozporem a tedy
nepřezkoumatelností trpí rozhodnutí, kterým bylo současně odvolání zamítnuto jako
nepřípustné a současně bylo rozhodnutí správního orgánu jako věcně správné potvrzeno.
O žádný z těchto případů se však v dané věci nejedná. Část výroku o vyhovění
odvolání je v daném případě nadbytečná a se zřetelem na obsah odvolání může vyvolávat
event. i polemiku, zda i v tomto případě se ještě jedná o vyhově ní odvolání. Správně tato
část neměla být ve výroku uvedena. I přes tento nedostatek je však z celého výroku jasné,
jak odvolací orgán rozhodl o věci samé. Nejvyšší správní soud proto nedospěl k závěru,
že předmětné správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Pro úplnost – se zřetelem i k obsahu vyjádření žalobce ke kasační stížnosti – je třeba
uvést, že nic nebrání orgánu rozhodujícímu o odvolání, aby rozhodnutí (ve výroku)
změnil nejen v případě, kdy dospěje k závěru, že rozhodnutí po věcné stránce je vadné,
ale i tehdy pokud shledá, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nutno
nahradit obsahově shodným, ale lépe formulovaným výrokem.
Z těchto důvodů byl kasační stížností napadený rozsudek městského soudu zrušen
a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud je v dalším řízení vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu