ECLI:CZ:NSS:2018:8.AS.364.2018:14
sp. zn. 8 As 364/2018-14
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce:
Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a,
Praha 4, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalované, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, čj. 54 A 157/2018-8,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla postoupena žaloba podle §7 s. ř. s. k rozhodnutí
Městskému soudu v Praze, neboť žaloba směřovala proti žalované, jejíž sídlo je v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
čj. 1 As 196/2014-19, publ. pod č. 3271/2015 Sb. NSS, dospěl k závěru: „Stěžovatel má povinnost
zaplatit poplatek za řízení o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí
krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou
povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních
poplatcích.“ Tak tomu v dané věci není, neboť napadeným usnesením nebylo rozhodováno ve věci
samé. Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený
senát i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení
krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu
usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno
v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Nejvyšší správní soud
proto splnění poplatkové povinnosti ani povinné zastoupení nevyžadoval.
[4] Nejvyšší správní soud i přes uvedené posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce
z řad advokátů z hlediska toho, zda je takový postup nutný k ochraně práv stěžovatele.
Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť se jedná o věc
jednoduchou, věc je projednatelná, z kasační stížnosti je jednoznačné, čeho se stěžovatel domáhá.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že požadoval poskytnutí informace o činnosti
Vězeňské služby České republiky, věznice Jiřice, podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím; pro dlouhodobou nečinnost se obrátil na soud. Stěžovatel namítl,
že za stát vystupuje jeho organizační složka, v daném případě vymezená v §4 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, podle kterého právní úkony
jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel a za její organizační jednotky, tj. věznice,
jejich ředitelé, kromě vymezených věcí.
[6] Podle §7 odst. 2 zákona s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení
místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Podle §7
odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej
k vyřízení soudu příslušnému.
[7] Krajský soud v Praze otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle §2 odst. 1
zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými subjekty,
které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti,
státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle §1 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, je Vězeňská služba správním
úřadem a účetní jednotkou (odst. 3). Organizačními jednotkami Vězeňské služby jsou generální
ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné
učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů
ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic,
věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště a Akademie
Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel (odst. 4). Podle §4
zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní úkony
jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic,
věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní
úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo
rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.
[8] Stěžovatel v souzeném případě brojí proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky,
která je správním orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Věznicím (resp. jejich ředitelům), které
jsou organizačními jednotkami Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní
působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc. Nemají tedy v této
oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž pro účely
určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který jinak
zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
[9] Správní orgán, který v daném případě měl povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení,
je Vězeňská služba České republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně
příslušným krajským soudem k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze (viz např.
rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016, čj. 6 As 162/2016-28).
[10] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu
v Praze rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[11] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto mu soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. prosince 2018
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu