ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.37.2007:74
sp. zn. 8 As 37/2007 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: EkoMotol
CZ, spol. s r. o., se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, zastoupeného Mgr. Janou Kopáčkovou,
advokátkou se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, proti žalovanému: Ministerstvo životního
prostředí, Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 12. 2005, čj. 500/1082/50221/05, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, čj. 10 Ca 58/2006 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha, oddělení
odpadového hospodářství ze dne 8. 4. 2005, čj. 1/OH/06252/05/Ha byla žalobci uložena podle
§66 odst. 3 písm. c) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a změně dalších zákonů (dále též
„zákon o odpadech“) pokuta ve výši 500000 Kč za porušení §14 odst. 1 téhož zákona, neboť
žalobce na pozemcích p. č. 431, 432, 436 a 437 v k. ú. Motol provozoval zařízení na odstraňování
odpadů, a to bez příslušného souhlasu.
K odvolání žalobce rozhodnutím Ministerstva životního prostředí, odboru výkonu státní
správy ze dne 29. 12. 2005, čj. 500/1082/50221/05 bylo uvedené rozhodnutí správního orgánu
prvého stupně ve výroku doplněno o dobu spáchání deliktu s tím, že ostatní text napadeného
rozhodnutí zůstává beze změny.
Žalobou podanou u Městského soudu se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení tohoto
rozhodnutí. Jako jediný žalobní bod uvedl, že zákonem č. 188/2004 Sb. byl novelizován zákon
o odpadech a to tak, že v §2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech, bylo stanoveno, že tento zákon
se nevztahuje na vytěžené zeminy a hlušiny, včetně sedimentů z říčních toků a vodních nádrží,
vyhovujících limitům znečištění pro jejich využití na zemědělském půdním fondu, k zavážení
podzemních prostor a k úpravám povrchu terénu (terénním úpravám), stanovených prováděcím
právním předpisem. Žalovaný však v rozporu s §2 odst. 3 zákona o odpadech tento prováděcí
právní předpis doposud nevydal. Za této situace nemůže svoji legislativní nečinnost přičítat k tíži
adresátů, zvláště pak, jde-li o vyvozování odpovědnosti za správní delikt. Právní názor,
že do doby vydání tohoto prováděcího právního předpisu nelze §2 odst. 1 písm. i) zákona
č. 185/2001 ve znění zákona č. 188/2004 vůbec jakkoli aplikovat a tedy i nadále považovat
jakoukoli, tedy i naprosto neškodnou výkopovou zeminu za odpad, nemůže obstát.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, čj. 10 Ca 58/2006 – 28 byla žaloba
zamítnuta. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozhodnutí městský soud poukázal
na to, že skutečně bylo povinností žalovaného vydat dotyčný právní předpis, ovšem s tím,
že do jeho vydání tuto výluku ze zákona o odpadech nelze aplikovat. Na základě důkazů
provedených ve správním řízení však dospěl k závěru, že §2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech
na daný případ vůbec nedopadá (a námitka nevydání prováděcího právního předpisu je účelová).
Po výkladu pojmu „vytěžené zeminy, hlušiny a sedimenty“ uvedl, že o takovýto materiál ukládaný
na pozemky žalobcem se nejednalo, neboť šlo o zeminu, kámen, stavební suť, zbytky omítek,
zbytky kabelů atd.
Kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá přezkoumání a zrušení tohoto
rozsudku. Jako prvý stížní důvod s poukazem na nájemní smlouvu uzavřenou s Městskou částí
Praha 5 dovozuje, že nemohl být subjektem provádějícím skládkování odpadů, neboť účelem
nájmu bylo dle této smlouvy shromažďování materiálu sloužícího k rekultivaci. Pokud se týká
pozemku p. č. 437 ve smlouvě uzavřené s panem J. K. bylo stanoveno, že „materiál zůstane ve
vlastnictví p. K. do vyřízení potřebných povolení pro rekultivaci a stavební povolení sportovišť,
poté materiál přejde do vlastnictví společnosti EkoMotol bezplatně“. Tuto smlouvu vzal na
vědomí i stávající „správce“ pozemků – Městská část Praha 5. Stěžovatel tedy nepřevzal od pana
Kučery žádný materiál (ani odpad), ale pouze souhlasil s jeho uložením na tomto pozemku, který
mu by pronajat.
Stěžovatel v další části kasační stížnosti dovozuje porušení procesních předpisů
a to jak při kontrolní činnosti České inspekce životního prostředí, tak i u žalovaného.
Pokud se týká žalobních bodů, stěžovatel pouze obecně uvedl, že soud při hodnocení
důkazů vycházel z dvojího metru. Zatím co údajné pochybení žalobce je hodnoceno v rozporu
se zákonem o odpadech jako porušení tohoto zákona a byla mu uložena finanční pokuta,
záměrné neplnění povinnosti ze strany žalovaného je přecházeno a naopak omlouváno. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na jiné rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, který
uznal „platnost“ ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti především dovozuje, že bylo prokázáno,
že se stěžovatel podílel na navážení odpadu na dotyčné pozemky. Dále konstatuje, že jakékoli
smlouvy uzavřené žalobcem s kýmkoliv jej nezbavovalo povinnosti dodržovat právní předpisy,
mj. zákon o odpadech. Žalovaný polemizuje i s tvrzením stěžovatele o porušení procesních
předpisů. Závěrem uvádí, že zemina znečištěná odpadem, jak tomu bylo i v daném případě,
nemohla být vyňata z působnosti zákona o odpadech a to bez ohledu na to, zda příslušná
vyhláška byla vydána. Z těchto důvodů žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
O podané kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud uvážil
takto:
Zdejší soud již opakovaně (např. v rozsudku ze dne 3. 9. 2008, čj. 1 Afs 102/2008 – viz
www.nssoud.cz) vyslovil, že je pouze na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se
zakládají, mění, ruší, nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, bude brojit žalobou u
soudu či nikoliv, a je na něm, aby v případě, že se bude takto domáhat ochrany svých práv,
v žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech
pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s.). Správní soudnictví je ovládáno jednak zásadou
koncentrační (viz §71 odst. 2 a §72 s. ř.s. ), jednak zásadou dispoziční (pokud nejde o případy,
ke kterým musí soud přihlédnout z úřední povinnosti). Soud tedy v řízení o žalobě zásadně
přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí správního orgánu jen v mezích žalobních bodů.
Při rozhodování o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud v tomto směru posuzuje, zda se krajský
(městský) soud náležitě vypořádal se všemi žalobními body.
V daném případě stěžovatel v žalobě pouze namítal, že žalovaný nesplnil svoji povinnost
vydat prováděcí právní předpis [§2 odst. 3 ve vztahu k §2 odst. 1 písm. i) zákona o odpadech]
a jaké dle jeho názoru tato skutečnost pro uložení sankce má důsledky. Kasační stížnost v tomto
směru pouze hovoří „o dvojím metru“, aniž by „např. dovozovala, že výklad pojmů“ vytěžená
zemina, hlušina včetně sedimentů z říčních toků provedený městským soudem je nesprávný,
či že závěr o tom, že o takovýto materiál se nejednalo, se opírá o neúplné skutkové zjištění
ve správním řízení, o nesprávné hodnocení důkazů apod. Proto nemůže takto obecně
formulovaná stížní námitka, obstát. Ostatní důvody uvedené v kasační stížnosti (závěr,
že stěžovatel neprovozoval skládku s poukazem na dohody o nájmu, námitka porušení
procesních předpisů) stěžovatel v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl. Proto k těmto stížním
námitkám nemohl zdejší soud přihlédnout (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Ze všech těchto důvodů byla kasační stížnost žalobce zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud
tuto náhradu nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu