ECLI:CZ:NSS:2007:8.AS.43.2006:74
sp. zn. 8 As 43/2006-74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Jana Passera a Mgr. et. Ing. et. Bc. Radovana Havelce, v právní věci
žalobce Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem v Písku, Národní
svobody 26, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České
Budějovice, U zimního stadionu 1952/2, za účasti osob zúčastněných na řízení 1) O. s. L.,
2) R. K., 3) Města P., 4) společnosti I. S., a. s., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2006, čj. 10 Ca
216/2005-34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 3. 2006,
čj. 10 Ca 216/2005-34, se zrušuje.
II. Žaloba se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravy a silničního
hospodářství, ze dne 17. 10. 2005, čj. KUJCK 20943/05/ODSH-Ho-OŘ, bylo (mimo
jiné) zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru
dopravy, ze dne 5. 4. 2005, čj. D/4394/0/2004/St.STUR-StPo, kterým bylo vydáno
stavební povolení na stavbu „Obytný soubor vnitroblok G. ul. P. – komunikace II. etapa
a propojovací chodník G. – Z. ul. I. etapa“.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Českých Budějovicích
žalobou; shora uvedeným rozsudkem byla tato žaloba zamítnuta. Krajský soud v
odůvodnění svého rozsudku především zdůraznil, že soudní řízení vedené dle části třetí
hlavy druhé dílu prvního soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) je ovládáno zásadou
dispoziční a zákonnost napadeného rozhodnutí je tedy přezkoumávána pouze v rozsahu
žaloby a z důvodů v ní uvedených. Mimo rámec takto vymezený je soud oprávněn
přihlédnout toliko k nicotnosti žalobu napadeného aktu (§76 odst. 2 s. ř. s.); o takový
případ však v projednávané věci nešlo. Krajský soud tedy vycházel při svém přezkumu
pouze ze skutečností uvedených v žalobě, přičemž další argumentací žalobce, jak vyplývá
z jeho přednesu u nařízeného ústního jednání, se zabývat nemohl, neboť byla uplatněna
až po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání žaloby. Žalobce rovněž nebyl vyzván k
doplnění žaloby, neboť ta byla podána poslední den lhůty a takový úkon by byl proto
nadbytečný. Pokud jde o jednotlivé žalobní důvody, krajský soud je označil za obecné a v
této rovině se k nim též vyjádřil. Poté uzavřel, že žádný z žalobních důvodů není důvodný
a nezbylo mu proto, než žalobu zamítnout. V odůvodnění rozsudku se krajský soud
vypořádal též s žalobcem navrhovanými důkazy, kdy konstatoval, že jejich provedení by k
řádnému zjištění skutkového stavu nepřispělo, neboť pro soud je rozhodující skutkový
stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (odkázal při tom na ustanovení
§71 odst. 1 s. ř. s.).
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností, a
to z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) – d) s. ř. s. Nesprávné právní
posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] spatřuje stěžovatel v postupu krajského
soudu, který se odmítl meritorně zabývat jeho argumentací uplatněnou u nařízeného
ústního jednání. Jak stěžovatel uvedl, podle ustanovení §76 odst. 1 a 3 s. ř. s. je soud
povinen zrušit rozhodnutí (respektive vyslovit jeho nicotnost) i tehdy, vyšly-li důvody pro
takový postup najevo až při ústním jednání. Odmítl-li se krajský soud bez dalšího zabývat
výhradami uplatněnými u ústního jednání, postupoval v rozporu s ustanoveními §76
odst. 3 s. ř. s. a §49 odst. 4 s. ř. s. a zasáhl tak do stěžovatelova práva na spravedlivý
proces, zaručeného mu Listinou základních práv a svobod i mezinárodními dohodami,
kterými je Česká republika vázána. V rámci této stížní námitky poukázal stěžovatel též na
nepřípadný odkaz krajského soudu na §71 odst. 1 s. ř. s., pokud jde o ustanovení,
zakotvující zásadu, že pro soud je rozhodující skutkový a právní stav v době rozhodování
správního orgánu. Pokud jde o vytýkané vady řízení před krajským soudem [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.], ty stěžovatel spatřuje právě v porušení shora uvedené zásady (správně
zakotvené v §75 odst. 1 s. ř. s.). Krajský soud, dle názoru stěžovatele, pochybil tím, že
odmítl provést důkaz spisem Okresního soudu v Písku s tím, že řízení ve věci něhož je
tento spis veden, bylo již zastaveno. Tento závěr však nejen že nemá oporu ve spise, ale
není též blíže zdůvodněn; usnesení okresního soudu o zastavení řízení nabylo právní moci
až po skončení správního řízení v dané věci a v době rozhodování správního orgánu zde
tedy byl jiný skutkový stav věci, než předpokládá krajský soud ve svém rozsudku.
Nepřezkoumatelnost rozsudku [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] spojuje stěžovatel s tím, že
jeho odůvodnění je podáno pouze v rovině obecné. Krajský soud pouze obecně uvedl, že
byly opatřeny podklady a že se k věci vyjádřily dotčené orgány státní správy; uvedl též, co
zjištěno nebylo. Věcnou správnost těchto vyjádření ani napadených správních rozhodnutí
však nepřezkoumal a žádná konkrétní skutková zjištění neuvedl.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v předcházejícím správním
řízení postupoval v souladu se zákony a věcí se zabýval velmi pečlivě. Rozsudek krajského
soudu považuje za správný s tím, že rozhodnutí ponechává na úvaze Nejvyššího
správního soudu.
R. K., jako osoba na řízení zúčastněná, ve svém vyjádření uvedla, že se plně
ztotožňuje s argumentací stěžovatele včetně jeho návrhu na zrušení rozhodnutí krajského
soudu.
Ke kasační stížnosti se vyjádřila též další zúčastněná osoba – O. s. L. Uvedla, že
kasační stížnost považuje za důvodnou z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. Zde zejména poukázala na skutečnost, že byla opomenutým účastníkem
předcházejícího správního řízení, přičemž krajský soud tuto nezákonnost ve svém
rozsudku zcela přešel.
Další zúčastněné osoby se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti přezkoumal napadené rozhodnutí
krajského soudu v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a
důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti. Shledal přitom vady uvedené
v odstavci 3, větě za středníkem citovaného ustanovení, k nimž musel přihlédnout z
úřední povinnosti, protože v řízení před krajským soudem nebyly splněny podmínky
řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.].
Podmínkou pro připuštění žaloby k meritornímu projednání v řízení vedeném dle
části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. je, kromě dalších náležitostí, především tvrzení
žalobce o nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a
současně o existenci zásahu do sféry veřejných subjektivních práv žalobce, v důsledku
této nezákonnosti (§65 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Pokud jde o tvrzenou nezákonnost (nicotnost)
správního rozhodnutí, ta musí být žalobou nejen popsána, ale též právně subsumována,
ve smyslu uvedení konkrétního zákonného ustanovení, které mělo být postupem
správního orgánu porušeno (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-57, č. 835/2006 Sb. NSS). Všechna tato
tvrzení pak musí být v žalobě uvedena obligatorně a kumulativně. Stížními body takto
vymezenými je pak soud [s výjimkami uvedenými v §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v §76
odst. 2 s. ř. s.] vázán [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2, věta první s. ř. s.];
povinností (ale ani oprávněním) soudu není vyhledávat jakékoliv důvody nezákonnosti za
žalobce.
Pokud žaloba některou ze shora uvedených podmínek nesplňuje, je povinností soudu
vést žalobce k odstranění těchto vad, jak mu to ukládá ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s.
Výjimku z tohoto postupu představuje případ, kdy žaloba neobsahuje žádný stížní bod
(blanketové či nesrozumitelné podání), přičemž výzva k odstranění vad by již objektivně
nemohla vést ke sjednání nápravy v otevřené lhůtě vyplývající z ustanovení §72 s. ř. s. Za
této situace se soudní judikatura ustálila na názoru, že by výzva k odstranění vad takového
podání byla jen prázdným formalizmem, neboť zde není co upřesnit či rozvést a jakákoliv
žalobcem použitá argumentace by nutně musela být považována za nový (dosud
neuplatněný) žalobní bod (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2005, čj. 8 Azs 52/2005-56, www.nssoud.cz). V takovém případě je na místě žalobu
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení bez dalšího odmítnout, a to postupem
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
V projednávané věci se stěžovatel (jako žalobce) v řízení před krajským soudem
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného postupem dle §76 odst. 1 s. ř. s. Veškerá jeho
právní argumentace se přitom soustředila do konstatování, že „a) napadené rozhodnutí
žalovaného není v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, nevychází ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a je nepřezkoumatelné, b) skutková podstata, z niž žalovaný v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá ve spisech oporu nebo je s nimi v rozporu a při jejím zjišťování byl porušen zákon v
ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, c)
žalovaný ( ... ) odvolání zamítl a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil, ač byl
povinen je podle §59 správního řádu pro nezákonnost změnit nebo zrušit“. Uvedl dále, že „postupem
žalovaného i postupem správního orgánu prvního stupně jsem byl zkrácen na právech, která mi příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí“.
Z popsaného obsahu žaloby je především zřejmé, že v žalobě jsou (posuzováno dle
obsahu) formulovány celkem tři žalobní body. Především je tvrzena nezákonnost
rozhodnutí žalovaného [body a) a c)], jeho nepřezkoumatelnost [bod a)] a konečně též
nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (vyplývající též z nezákonného postupu při jeho
zjišťování) a rozpor skutkových závěrů žalovaného s obsahem správního spisu [body a) a
b)]. Dále je evidentní, že takto zcela obecně formulované žalobní body nebyly dostatečně
určité, ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pouze
obecné výtky na adresu napadeného správního rozhodnutí, obsahující toliko parafráze
ustanovení s. ř. s. definujících důvody pro zrušení správních rozhodnutí, nelze považovat
za žalobní body. Této neurčitosti si byl ostatně prokazatelně vědom i krajský soud, jak
vyplývá z jeho odůvodnění. Zde se konstatuje, že žalobce k doplnění žaloby vyzýván
nebyl, a to s ohledem na skutečnost, že žaloba byla podána až poslední den lhůty
zákonem k tomu určené.
Krajský soud nicméně i přes tato zjištění žalobu trpící vadami fakticky vylučujícími její
věcnou projednatelnost neodmítl a meritorně ji projednal. Takový přezkum byl však nejen
pouze formální a prakticky bezobsažný, ale i procesně zmatečný. Za popsaného stavu věci
měl soud postupovat tak, že měl žalobu stěžovatele po uplynutí zákonem stanovené lhůty
k podání žaloby odmítnout podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nedostatek
podmínek řízení. Jestliže o žalobě rozhodl meritorně, tj. jestliže věc přezkoumal a žalobu
zamítl, pochybil, neboť v posuzované věci nebyly splněny podmínky řízení (srov. např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 7 Azs 294/2004-41, a ze
dne 20. 2. 2006, čj. 8 Azs 172/2005-50, oba na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud k
tomuto pochybení přihlédl z úřední povinnosti, tedy bez ohledu na to, že tuto námitku
stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl (§109 odst. 3 s. ř. s.).
S ohledem na shora uvedené odůvodnění Nejvyšší správní soud nepřezkoumával
napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů.
Jelikož v řízení vyšla najevo vada, k níž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud napadený rozsudek podle §110
odst. 1 věty první s. ř. s. zrušil a podle §110 odst. 1 s. ř. s. sám rozhodl o odmítnutí
žaloby [§46 odst. a) s. ř. s.].
V souladu s ustanovením §110 odst. 2 věty druhé s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní
soud i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle kterého
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo
žaloba odmítnuta. Z tohoto důvodu nemá jak stěžovatel, tak i žalovaný právo na náhradu
nákladů řízení ani před krajským soudem, ani před soudem kasačním.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. května 2007
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu