ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.52.2017:75
sp. zn. 8 As 52/2017-75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: J. V., proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, za
účasti: I) Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, zastoupené JUDr. Markem
Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 91/28, Karviná-Fryštát, II) Telia Carrier
Czech Republic a.s., se sídlem K červenému dvoru 3269/25a, Praha 3, proti rozhodnutí ze dne
18. 6. 2015, čj. MSK 52281/2015, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 8. 2. 2017, čj. 22 A 98/2015-144,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 18. 6. 2015, čj. MSK 52281/2015 (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl jako opožděné odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města
Frýdku-Místku ze dne 11. 3. 2015, čj. MMFM 28913/2015 (dále jen „rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně“); tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně: 1) podle §24 odst. 3
písm. a) bodu 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku
nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), odňal žalobci vlastnické právo k jeho rodinnému domu
a pozemkům ve prospěch vyvlastnitele, České republiky s příslušností hospodaření s majetkem
státu pro Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen „ředitelství“), 2) podle §24 odst. 4 písm. a) téhož
zákona určil náhradu za uvedené odnětí vlastnického práva ve výši 1 278 260 Kč, kterou mělo
ředitelství uhradit žalobci ve lhůtě do 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, 3) podle
§24 odst. 3 písm. b) téhož zákona rozhodl, že věcné břemeno zřízené ve prospěch TellaSonera
International Carrier Czech republic, a.s. (nyní Telia Carrier Czech Republic a. s.), váznoucí
na předmětu vyvlastnění, se neruší, 4) podle §24 odst. 3 písm. c) téhož zákona určil, že ředitelství
je povinno zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění nejpozději do dvou let ode dne nabytí právní
moci vydaného rozhodnutí.
[2] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který
ji usnesením ze dne 22. 10. 2015, čj. 22 A 98/2015-10, odmítl pro opožděnost. Proti tomuto
usnesení podal žalobce kasační stížnost spojenou s žádostí o osvobození od soudního poplatku
a ustanovení zástupce. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 3. 2016, čj. 2 As 296/2015-108,
přiznal žalobci osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost a ustanovil žalobci zástupce
pro řízení o kasační stížnosti. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, čj. 2 As 296/2015-180, zrušil
Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu ze dne 22. 10. 2015, čj. 22 A 98/2015-10 a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[3] Krajský soud pokračoval v řízení o žalobě a usnesením ze dne 29. 9. 2016,
čj. 22 A 98/2015-106, odňal žalobci se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků,
současně zprostil funkce ustanovenou zástupkyni žalobce Mgr. Karin Ponczu Hadwigerovou
(již třetí v pořadí ustanovenou zástupkyni), a zamítl návrh žalobce na ustanovení zástupce.
[4] Proti tomuto usnesení se žalobce bránil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 21. 12. 2016, čj. 5 As 240/2016-31, zamítl.
II.
[5] Žalobce se následně v řízení před krajským soudem žádostí ze dne 27. 1. 2017 opakovaně
domáhal přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce (dále jen „opakovaná
žádost“). Opakovanou žádost stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 8. 2. 2017,
čj. 22 A 98/2015-144, odmítl pro překážku věci rozhodnuté (dále také jen „napadené usnesení“),
jelikož v ní žalobce „neuvedl žádné nové skutečnosti rozhodné pro přiznání, resp. nepřiznání osvobození
od soudních poplatků, kdy zejména nepopřel existenci realizovatelné pohledávky ve výši 1 278 260 Kč.“ K tomu
odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, podle nějž
„[p]ozději podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět
jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí
pro účely právního posouzení původní žádosti.“ Závěry uvedené v citovaném usnesení Nejvyššího soudu
považoval za přenositelné i do podmínek správního soudnictví; poukázal i na obdobné závěry,
k nimž dospěl Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 10. 6. 2015, čj. 48 A 22/2014-54.
III.
[6] Usnesení krajského soudu napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností a navrhuje je zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení. V kasační stížnosti
ze dne 13. 3. 2017 a v následném doplnění a upřesnění stížnosti ze dne 15. 5. 2017, 24. 8. 2017
a 29. 8. 2017 uplatňuje v souhrnu pět skupin námitek.
[7] Ve vztahu ke kasační stížností napadenému usnesení krajského soudu stěžovatel namítá,
že tvrzení ředitelství, podle nějž stěžovatel disponuje finanční částkou ve výši 1 278 260 Kč,
se nezakládá na pravdě. Tato částka představující náhradu za odnětí vlastnického práva k jeho
rodinnému domu a pozemkům ve prospěch ředitelství je uložena u Obvodního soudu pro
Prahu 4 a stěžovatel nemá možnost s částkou nakládat. Stěžovatel rovněž popírá, že by byl
ředitelstvím kdykoli vyzván ke sdělení bankovního spojení pro výplatu částky 1 278 260 Kč.
Krajský soud podle stěžovatele pochybil, pokud při posouzení jeho majetkových poměrů vyšel
ze sdělení ředitelství, z nějž mělo vyplývat, že stěžovateli vzniklo právo na výplatu částky
1 278 260 Kč, aniž by stěžovateli poskytl možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Podle
stěžovatele se jedná o nezákonný důkaz.
[8] Stěžovatel doplňuje, že finanční prostředky mu nebyly pravomocně přiznány, jelikož
projednávaná věc nebyla krajským soudem doposud meritorně rozhodnuta. Stěžovatel považuje
za nesmyslné, aby mu krajský soud odpíral právo na přístup k soudu tím, že nevyhoví jeho
návrhu na ustanovení advokáta s odůvodněním, že má k dispozici částku 1 278 260 Kč.
Zdůrazňuje, že soud nezohlednil skutečnost, že stěžovatel by v případě úspěchu ve věci musel
celou částku vrátit. Případným použitím této částky k úhradě nákladů řízení by se vystavil riziku,
že by následně při úspěchu ve věci samé nemohl náhradu za vyvlastnění ředitelství v plném
rozsahu vrátit.
[9] Stěžovatel dále odkazuje na řízení o kasačních stížnostech vedených u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 4 As 284/2015, 2 As 296/2015 a 3 As 2/2016, v nichž jej soud
osvobodil od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce z řad advokátů. Tvrdí, že od té doby
u něj nenastala žádná změna poměrů. V této věci podle stěžovatele Nejvyšší správní soud
postupoval správně, když nebral v potaz pohledávku ve výši 1 278 260 Kč (která je tak jako
tak nevymahatelná a nerealizovatelná) a stěžovatele od soudního poplatku osvobodil a ustanovil
mu zástupce.
[10] Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým bylo mimo jiné rozhodnuto
o odnětí vlastnického práva stěžovatele k jeho rodinnému domu a pozemkům ve prospěch
ředitelství, je založeno na „nepodložených tvrzeních“; rozhodnutí považuje za nezákonné a nicotné.
Stěžovatel má důvodné podezření, že veřejné listiny a jiné části spisového materiálu
byly v projednávané věci falšovány, proto z nich nelze vycházet.
[11] Stěžovatel dále v kasační stížnosti a jejím doplnění a upřesnění rozsáhle a ne zcela
srozumitelně popisuje svoji životní situaci a argumentuje proti rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně a napadenému rozhodnutí. Žádá též o možnost vyjádřit se k důkazům
prováděným před Nejvyšším správním soudem a případně o nařízení ústního jednání, při němž
by se k těmto mohl vyjádřit.
IV.
[12] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[13] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že předmětem přezkumu v projednávané věci
je usnesení krajského soudu o odmítnutí opakované žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků a návrhu na ustanovení zástupce. Může se proto zabývat pouze námitkami
stěžovatele směřujícími proti tomuto rozhodnutí. Nemůže posuzovat námitky napadající usnesení
krajského soudu ze dne 29. 9. 2016, čj. 22 A 98/2015-106, o zproštění funkce zástupkyně, odnětí
osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, proti němuž
stěžovatel ostatně již dříve neúspěšně brojil samostatnou kasační stížností, o níž bylo rozhodnuto
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2015, čj. 5 As 240/2016-31. Nemůže
se zabývat ani námitkami týkajícími se meritorního posouzení věci samé, jež je předmětem řízení
vedeným krajským soudem pod sp. zn. 22 A 98/2015 (v níž se soud zabývá přezkumem
napadeného rozhodnutí o vyvlastnění). V řízení o žalobě je k jejich posouzení povolán prvořadně
krajský soud.
[16] Žádosti žalobce o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta bylo nejprve
vyhověno usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2016, čj. 2 As 296/2015-108.
Nejvyšší správní soud při posouzení žádosti vyšel z „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových
poměrech“ přiloženého k žádosti ze dne 10. 2. 2016 (dále jen „žádost ze dne 10. 2. 2016“). V tomto
potvrzení uvedl, že nemá žádný příjem, jeho majetek tvoří zbývající pozemky v hodnotě přibližně
48 000 Kč, ojetý osobní automobil r. v. 1998 v hodnotě přibližně 12 000 Kč, chatka na úpatí B. v
hodnotě přibližně 400 000 Kč a zbylé úspory ve výši 44 000 Kč. Z potvrzení dále vyplývalo, že
stěžovatel má 5 dětí, z nichž 2 již studují mimo bydliště v jiném městě a 3 děti (rok narození X, X
a X) s ním a jeho manželkou na rodičovské dovolené žijí ve společné domácnosti; dítě narozené
v roce X trpí dětskou mozkovou obrnou.
[17] Ze sdělení ředitelství ze dne 26. 9. 2016, založeného na čl. 104 soudního spisu, následně
vyplynulo, že stěžovatel byl ředitelstvím vyzván ke sdělení bankovního spojení pro zaslání
náhrady za vyvlastnění podle rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Stěžovatel na výzvu
nereagoval, proto byla náhrada ve výši 1 278 260 Kč složena do soudní úschovy ve prospěch
stěžovatele. Tu přijal Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 9. 6. 2015, čj. 34 Sd 56/2015-10
(čl. 104 spisu krajského soudu) do úschovy pro splnění závazku vyplývajícího z rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění.
[18] Na základě výše uvedených zjištění, že stěžovatel má možnost nakládat s částkou ve výši
1 278 260 Kč, kterou neuvedl v žádosti ze dne 10. 2. 2016, odňal krajský soud usnesením ze dne
29. 9. 2016, čj. 22 A 98/2015-106, stěžovateli se zpětnou účinností osvobození od soudních
poplatků, jelikož poměry stěžovatele přiznání osvobození neodůvodňovaly (§36 odst. 3 s. ř. s.).
Současně zamítl i jeho žádost o ustanovení zástupce.
[19] V nyní projednávané věci stěžovatel napadá usnesení krajského soudu o odmítnutí
opakované žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a návrhu na ustanovení
zástupce ze dne 27. 1. 2017.
[20] Nejvyšší správní soud ve své judikatuře připustil, že mohou existovat okolnosti,
za kterých je přípustná opakovaná žádost o osvobození od soudních poplatků. Bude tomu tak
zejména tehdy, pokud pozdější žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, např. došlo-li
ke změně poměrů účastníka řízení (viz např. rozsudky ze dne 17. 6. 2008, čj. 4 Ans 5/2008-65,
ze dne 5. 8. 2009, čj. 4 As 12/2009-119, nebo ze dne 28. 7. 2011, čj. 8 As 65/2010-106).
Stěžovatel v nyní posuzované věci v opakované žádosti pouze prohlásil, že podle jeho názoru
s částkou 1 278 260 Kč nemůže nakládat, jelikož mu nebyla vyplacena. Z toho dovozoval splnění
podmínek pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta. Stěžovatel však
v opakované žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti ani důkazy, které by osvědčovaly změnu
jeho poměrů oproti stavu, který tu byl v době, kdy mu krajský soud usnesením ze dne 29. 9. 2016,
čj. 22 A 98/2015-106, odňal osvobození od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení
advokáta.
[21] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je na žadateli o osvobození od soudních poplatků,
aby v souladu s §36 odst. 3 s. ř. s. doložil nedostatek prostředků. Soud zde nepostupuje z úřední
povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, čj. 7 Azs 343/2004-50).
Bylo tedy na stěžovateli, aby prokázal změnu poměrů, která by odůvodňovala opětovné
rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. To se nestalo. Stěžovatel tvrdil, ale neprokázal,
že není oprávněn nakládat s částkou 1 278 260 Kč, která mu byla pravomocně přiznána
rozhodnutím správního orgánu prvního stupně o vyvlastnění a která byla ředitelstvím složena
do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 4. Na tom nemůže ničeho změnit ani tvrzení
stěžovatele, že mu částka 1 278 260 Kč nebyla připsána na jeho bankovní účet. O možnosti
nakládat s pravomocně přiznanou částkou svědčí obsah výše označeného usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4. Je pouze na stěžovateli, aby svého práva na výplatu této částky využil.
Poměry stěžovatele tedy zjevně osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, krajský soud
proto nepochybil, pokud opakovanou žádost stěžovatele osvobození od soudních poplatků
a ustanovení zástupce odmítl.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku, podle níž nemůže
nakládat s částkou 1 278 260 Kč a použít ji k úhradě soudního poplatku (a případných nákladů
právního zastoupení), protože v případě úspěchu ve věci samé by neměl k dispozici celou částku,
kterou by měl ředitelství vrátit. Taková úvaha je mylná, neboť takto vynaložené náklady, mezi
něž patří i zaplacený soudní poplatek a případné náklady právního zastoupení, by mu v případě
úspěchu ve věci samé byly neúspěšným účastníkem (žalovaným) nahrazeny. Obavy stěžovatele,
že by nebyl schopen vyplacenou náhradu za vyvlastnění v celém rozsahu vrátit, proto soud
považuje za liché.
[23] Stěžovatel dále tvrdil, že mu krajským soudem nebyla dána možnost, aby se k usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4 vyjádřil, a takový důkaz považuje za nezákonný. Nejvyšší správní
soud k tomu uvádí, že tato námitka se vztahuje k usnesení krajského soudu dne 29. 9. 2016,
čj. 22 A 98/2015-106, o odnětí osvobození od soudních poplatků a zamítnutí návrhu
na ustanovení zástupce, které není předmětem přezkumu v projednávané věci. Obdobně není
předmětem přezkumu v nyní řešené věci ani otázka, zda byl stěžovatel ředitelstvím vyzván
ke sdělení bankovního spojení pro výplatu pro výplatu náhrady za vyvlastnění ve výši 1 278 260 Kč.
Nejvyšší správní soud nad rámec nutného odůvodnění doplňuje, že stěžovatel posledně
uvedenou námitku sám vyvrátil v doplnění kasační stížnosti ze dne 29. 8. 2017, v němž na straně
2 sám odkazuje na přípis ředitelství, v němž měl být požádán o sdělení bankovního spojení.
[24] Odkaz stěžovatele na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2016,
čj. 4 As 284/2015-68, ze dne 14. 3. 2016, čj. 2 As 296/2015-108, a ze dne 27. 4. 2016,
čj. 3 As 2/2016-64, kterými mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a ustanoven
advokát, je nepřípadný. Z úřední činnosti je kasačnímu soudu známo, že v žádostech, které
předcházely vydání výše označených unesení, stěžovatel neuvedl, že ředitelství složilo v jeho
prospěch do úschovy u Obvodního soudu pro Prahu 4 částku ve výši 1 278 260 Kč představující
náhradu za vyvlastnění nemovitostí stěžovatele. Tato informace vyšla najevo později v rámci
řízení o žalobě ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 22 A 98/2015, a to na základě
sdělení ředitelství ze dne 26. 9. 2016. Krajský soud následně stěžovateli osvobození od soudních
poplatků odňal (viz shora odst. [16] až [18]). Závěry v odkazovaných usneseních Nejvyššího
správního soudu proto nemohou být v nyní projednávané věci relevantní. O skutečnosti,
že ředitelství ve prospěch stěžovatele složilo do úschovy částku 1 278 260 Kč, neměly senáty
zdejšího soudu v okamžiku rozhodování o žádostech povědomost.
VI.
[25] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). O věci soud rozhodl bez jednání
postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
[27] Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené
soudem. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V projednávané věci Nejvyšší správní soud neuložil osobám zúčastněným
na řízení žádnou povinnost a osoby zúčastněné na řízení také žádnou náhradu nákladů řízení
nepožadovaly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. října 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu