ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.90.2014:87
sp. zn. 8 As 90/2014 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: F. P., zastoupené Mgr.
Tomášem Fabíkem, advokátem se sídlem Chládkova 28a, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 9. 11. 2011, čj. JMK 132548/2011, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, čj. 22 A 5/2012 – 73,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, čj. 22 A 5/2012 - 73,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 9. 11. 2011,
čj. JMK 132548/2011 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady soudního řízení ve výši
28 800 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Tomáše Fabíka.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2011, čj. KPP P 394/2010, Komise k projednávání přestupků
města Blansko (dále jen „přestupková komise“) uznala žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku
proti občanskému soužití urážkou na cti podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (výrok II). Tohoto přestupku se žalobkyně měla
dopustit tím, že dne 13. 12. 2010 v 17:25 hod. v bytovém domě na ulici N . 3 v B. křičela na
navrhovatelku H. M., že nemůže celé noci spát, protože na ni zvoní podváděné manželky, které
se nemohou dozvonit na navrhovatelku, a protože navrhovatelka souloží celé noci. Přestupková
komise uložila žalobkyni pokutu ve výši 5000 Kč. Řízení o přestupku podle §49 odst. 1 písm. c)
téhož zákona přestupková komise zastavila, protože hrubé verbální napadení navrhovatelky
z důvodu vychýlené příčky mezi sklepy nebylo žalobkyni prokázáno (výrok I).
2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2011, čj. JMK 132548/20 11, změnil rozhodnutí
přestupkové komise tak, že výrok o vině č. II zní: „ F. P., bytem N. v B. se uznává vinnou z přestupku
proti občanskému soužití dle ustanovení §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů, kterého se dopustila tím, že dne 13. 12. 2010 v 17.25 hod. v bytovém domě v B. na ul. N.
3, ublížila na cti H. M., bytem B., N. 3, kterou urazila slovy: ‚Souložení od vás je slyšet celé noci‘.“ Ve
zbývající části žalovaný rozhodnutí přestupkové komise potvrdil.
II.
3. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který
rozsudkem ze dne 30. 4. 2012, čj. 22 A 5/2012 – 39, zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc
k dalšímu řízení.
4. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní sou d rozsudkem ze dne 22. 7. 2013,
čj. 8 As 83/2012 – 38, zrušil napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc krajskému
soudu k dalšímu řízení.
5. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, čj. 22 A 5/2012 - 73, žalobu zamítl.
Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.
III.
6. Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
7. Stěžovatelka namítla, že při nahlížení do spisu krajského soudu dne 29. 5. 2014 zjistila,
že ve spisu chybí její podání ze dne 18. 9. 2013, které mělo i s přílohami 62 stran. Toto podání
nebylo uvedeno ani na seznamu listin. Stěžovatelka má k dispozici potvrzení o přijetí
předmětného podání podatelnou krajského soudu. Podle stěžovatelky se jednalo o zásadní vadu
řízení, protože je zřejmé, že soud se tímto podáním ani důkazními návrhy nezabýval. Není ani
vyloučena podjatost nebo trestné jednání osoby, která zapříčinila ztracení nebo „ zašantročení “
předmětného podání.
8. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že krajský soud vyhověl její žalobě rozsudkem
ze dne 30. 4. 2012, ale nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl, aniž by odůvodnil, ze kterých
důkazů plyne takto radikální změna právního názoru soudu. Žádné takové důkazy krajský soud
neprovedl.
9. Krajský soud se neřídil závazným pokynem Nejvyššího správního soudu, aby zkoumal
důvěryhodnost svědkyň. Dále soud neodůvodnil, na základě jakých úvah se odchýlil od svého
předchozího závěru, že ve věci nebyl splněn materiální znak přestupku, a náhle považoval
prokázání tohoto znaku za splněné.
10. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu také nesplnění povinnosti řádně odů vodnit sankci,
která byla uložena na samé hranici sazby. V předchozím rozsudku krajský soud přisvědčil
stěžovatelce, nyní tvrdil bez řádného odůvodnění naprostý opak. Uložení sankce při horní hranici
sazby, nadto bez řádného odůvodnění, způsobuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními
a právním posouzením ze strany správního orgánu. Takový postup správního orgánu byl
v rozporu se zákonem i základními zásadami přestupkového řízení. Ani tuto okolnost krajský
soud řádně nepřezkoumal.
11. Krajský soud nesprávně tvrdil, že se obecný zmocněnec stěžovatelky JUDr. P . odmítl
účastnit jednání u přestupkové komise dne 4. 4. 2011. Naopak JUDr. P . nebylo uděleno slovo a
nebylo mu umožněno klást svědkyním otázky, ani předložit písemné podklady. Z tohoto důvodu
stěžovatelka požadovala provedení výslechu JUDr. P. před soudem. Neprovedení tohoto důkazu
krajský soud neodůvodnil.
12. Správní orgány i krajský soud pochybily také v tom, že nezkoumaly, zda by se případně
jednalo o důvodnou výtku, pokud by byla sporná věta vyřčena. Pokud by stěžovatelka řekla větu,
která je jí kladena za vinu, správní orgány měly zkoumat, zda se nejednalo o sebeobranu v situaci,
kdy se někdo jiný choval v rozporu s občanským soužitím. Z bytu H. M. se opakovaně ozývaly
hlasité projevy intimních hrátek. Tuto skutečnost mohla potvrdit M. P., její výslech však krajský
soud opět bez odůvodnění neprovedl.
13. Stěžovatelka trvala na stanovisku, že předmětná věta nebyla přestupkem, i kdyby zazněla
a i kdyby nebyla pravdivá. Stěžovatelka nepoužila žádný vulgární v ýraz. Slovo „soulož “ je zcela
korektním výrazem, který používají i mnohé právní předpisy. Předmětná věta byla pouze
neutrálním konstatováním a reakcí na rušení nočního klidu.
14. Závěrem stěžovatelka poukázala na podjatost správního orgánu vůči její osobě. Dne
31. 1. 2011 podala námitku podjatosti vůči Mgr. Kateřině Němc ové a dne 16. 2. 2011 vůči
Mgr. Stanislavu Sotolářovi. Námitkám nebylo vyhověno a odvolání bylo pro opožděnost
zamítnuto. Žalovaný však nezohlednil, že stěžovatelka podala odvolání přímo u žalov aného
z důvodů předvídaných ve správním řádu, kterými byly vady v řízení před správním orgánem
prvního stupně. Odvolání proto nemohlo být považováno za opožděné.
IV.
15. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že odůvodnění kasační stížnost i
je v podstatě shodné s žalobou, odkázal proto na své vyjádření k žalobě. Dále považoval
za nezbytné vyjádřit se k námitce podjatosti úředních osob. Námitky vztahující se k této otázce
stěžovatelka neuvedla v žalobě, rozšíření žaloby o tento žalobní bod by bylo v rozporu
s §71 odst. 2 s. ř. s. Žalovaný dodal, že stěžovatelka byla řádně poučena o možnosti podat
odvolání ve lhůtě 15 dnů u Městského úřadu v Blansku. Přestože odvolání bylo opožděné,
žalovaný posoudil, zda nebyly splněny předpoklady pro přezkumné řízení nebo obnovu řízení.
Takové důvody však neshledal.
16. Podle žalovaného se krajský soud řídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v rozsudku čj. 8 As 83/2012 - 38, kasační stížnost proto byla podle něj
nepřípustná.
V.
17. V replice stěžovatelka nesouhlasila s vyjádřením žalovaného, že se krajský soud řídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost považovala
za přípustnou.
18. Dále stěžovatelka poukázala na vady správního řízení, které podrobně popsala
ve ztraceném podání ze dne 18. 9. 2013. Rozhodnutí města Blansko o námitce podjatosti ze dne
17. 2. 2011 bylo podepsáno tehdejším starostou Ing. Toufarem, stěžovatelka však byla
přesvědčena, že podpis nebyl pravý. Domnívala se, že listinu mohla podepsat Mgr . Němcová,
o jejíž (ne)podjatosti se rozhodovalo. Další vadu správního řízení stěžovatelka spatřovala v tom,
že správní spis neobsahoval sběrný arch. Na tuto vadu upozornila již v průběhu správního řízení.
Přezkumem správního spisu se krajský soud vůbec nezabýval.
19. Stěžovatelka opakovaně zdůraznila, že krajský soud opomněl zkoumat materiální znak
přestupku a věrohodnost svědkyň. Kromě H. M. žádná ze svědkyň neslyšela přímo stěžovatelku
říci spornou větu, neboť byly od incidentu vzdáleny. Svědkyně K . si vytvořila názor na průběh
událostí až na základě osobní návštěvy H. M., která ji navedla k tomu, jak má vypovídat.
20. K otázce věrohodnosti svědkyně D. stěžovatelka poukázala na incident ze dne
29. 7. 2010, na který upozornila již v řízení před krajským soudem. Tohoto dne stěžovatelku
slovně napadl pan Ch. Svědkyně D. uvedla před přestupkovou komisí, že si již konkrétní výrazy
použité panem Ch. nepamatuje, protože od události uběhly již dva a půl měsíce. V případě
přestupkového řízení vedeného se stěžovatelkou si však svědkyně D. dokázala i po čtyřech
měsících zcela přesně vybavit slova, kterými stěžovatelka měla urazit H. M. Odlišné „fungování
paměti “ svědkyně D. svědčí pro závěr, že se nejednalo o skutečný paměťový zážitek, ale o
výpověď na základě pokynů údajně poškozené H. M.
21. Stěžovatelka poukázala také na schůzi společenství vlastníků dne 17. 10. 2011, jejíž
průběh již vylíčila krajskému soudu. Na této schůzi se stěžovatelka dotázala svědkyně D ., proč
před přestupkovou komisí řekla, že stěžovatelka o ní prohlás ila, že je „vranovská kurva“. Svědkyně
D. odpověděla: „Vy jste to neřekla.“ Následně H. M. zareagovala slovy: „A. [myšleno A. D.], já ti
dosvědčím, že to řekla.“ Následně se H. M. otočila ke stěžovatelce a řekla: „Já A. dosvědčím, co bude
chtít.“ Z této události vyplývá ovlivnitelnost svědkyně Dostálové a vzájemná „ pomoc“ mezi H. M. a
svědkyní D.
22. Tvrzený průběh incidentu je podle stěžovatelky zcela nepravděpodobný, jednotlivé
aspekty si protiřečí a o bezprostředním vnímání toho, co měla stěžovatelka říci, n ebylo zjištěno
nic. Svědkyně D. a svědkyně K. jsou kamarádky údajně poškozené H. M. a vypovídají podle jejích
pokynů, aniž by cokoliv samy bezprostředně svými smysly vnímaly při údajném incidentu. Nadto
svědkyně připustily, že si názor na incident utvořily až na základě skutečnosti, že si to od nich H.
M. vyžádala. V důsledku dlouhodobých neshod H. M. poštvává sousedy proti stěžovatelce a
zkresluje jejich názor na ni. Správní orgán měl zohlednit skutečnost, že sousedské vztahy jsou
v domě dlouhodobě vyhrocené, také při úvaze o sankci, a nikoliv uložit nejvyšší možný trest za
naprosto banální a neprokázané údajné přestupkové jednání.
23. Krajský soud nesplnil jednoznačný pokyn Nejvyššího správního soudu a vůbec
se nezabýval uvedenými nesrovnalostmi. Soud mohl sám případně provést výslech H. M. a
svědkyň K. a D. Bez takového výslechu bylo třeba použít zásadu in dubio pro reo a zrušit napadené
správní rozhodnutí. Krajský soud odmítl bez náležitého odůvodnění provést všechny
stěžovatelkou navrhované důkazy. Nadto za situace, kdy skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a
proti sobě stála výlučně tvrzení dvou zainteresovaných osoby, stěžovatelky a H. M.
24. Stěžovatelka zopakovala také námitky, že členové přestupkové komise byli vůči ní podjatí
a že vady správního řízení ji opravňovaly podat odvolání proti rozhodnutí o námitce podjatosti
přímo u žalovaného.
VI.1
25. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, protože
v posuzované věci již dříve rozhodl rozsudkem čj. 8 As 83/2012 – 38, jímž ke kasační stížnosti
žalovaného zrušil původní rozsudek krajského soudu. Nyní kasační stížnost podal druhý účastník
řízení – žalobkyně.
26. Přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti podané druhým účastníkem
řízení) je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v souladu se zákonným omezením
svého přezkumu dosud neřešil. Kasační stížnost není v zásadě přípustná proti rozhodnutí, jímž
soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem [§104 odst. 3 písm. a) věta před středníkem s. ř. s.].
27. Samotný §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. ovšem obsahuje z uveden ého pravidla výjimku.
Kasační stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku. Uvedené
ustanovení se neuplatní také v případech, kdy by odmítnutí kasa ční stížnosti znamenalo
odmítnutí věcného přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva, a to zejména
tehdy, vytkl-li Nejvyšší správní soud v předchozím řízení nižšímu správnímu soudu procesní
pochybení nebo nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 - 165, č. 2365/2011 Sb. NSS).
28. Rozsudkem čj. 8 As 83/2012 – 38 Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost. Nadto
stěžovatelka namítla, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Kasační stížnost je proto přípustná.
VI.2
29. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
30. Kasační stížnost je důvodná.
31. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovatelce, že se krajský soud neřídil závazným
právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu
čj. 8 As 83/2012 – 38.
32. Krajský soud nerespektoval především pokyn, aby řádně vypořádal námitku
zpochybňující důvěryhodnost svědkyň. Soud posoudil důkazní hodnotu svědeckých výpovědí
nesprávně, pokud ustal na konstatování, že výpověď učiněná po zákonném poučení je bez
dalšího považovaná za pravdivou, dokud není prokázán opak, aniž by však dokazování provedl
a podrobil zpochybněné výpovědi svědkyň přezkumu z hlediska námitek stěžovatelky. Tím,
že krajský soud věrohodnost výpovědí vůbec nezkoumal, vyloučil již předem, že by mohl být
případně prokázán opak.
33. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil krajskému soudu, že žalovaný neměl povinnost
věrohodnost svědkyň ověřit v situaci, kdy se stěžovatelka ús tního jednání osobně neúčastnila
a její zmocněnec, ač přítomný, se odmítl jednání účastnit a klást svědkyním otázky. Stěžovatelka
poukázala na možnou zaujatost svědkyň v odvolání, žalovaný byl proto povinen se touto
námitkou zabývat. Obviněný z přestupku t otiž může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat
nové důkazy i v odvolání. Omezení stanovené v §82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku
nedopadá (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009,
čj. 1 As 96/2008 – 115).
34. Zároveň je třeba zdůraznit, že v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§50 odst. 3 správního řádu). Správní
orgán je sice oprávněn hodnotit podklady podle své úvahy, musí však pečlivě přihlížet ke všemu,
co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu). Těmto
povinnostem žalovaný nedostál.
35. Žalovaný vypořádal odvolací námitky stěžovatelky zpochybňující věrohodnost svědkyň
shodně jako krajský soud pouze konstatováním, že „ výpověď svědka učiněná po zákonném poučení
o právních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi, je považována za pravdivou a za důkaz ve smy slu §55
správního řádu do doby, dokud se neprokáže opak “. Žalovaný však věrohodnost svědkyň podrobněji
(zejm. vzhledem ke konkrétním námitkám stěžovatelky) nevyargumentoval, nezabýval se jí ani při
hodnocení váhy těchto důkazů, a to dokonce za situace, kd y výpovědi uznal bez dalšího jako
důkaz rozhodný.
36. Svědecká výpověď je jedním z možných důkazních prostředků a musí být hodnocena
jako každý jiný důkaz. Pokud vyjdou najevo okolnosti, které zavdávají pochybnosti
o věrohodnosti svědka, je správní orgán povinen tyto okolnosti ověřit. Zvláště stojí-li proti sobě
protichůdná tvrzení osob, které zastávají odlišné zájmy, nebo pokud obviněný namítá osobní
zájem svědka na výsledku věci.
37. Stěžovatelka poukázala v odvolání nejen na dlouhodobé spory s navrhovatelkou H. M.,
ale i na přátelské vztahy navrhovatelky a svědkyň. Upozornila také na své předchozí spory se
svědkyněmi, které mohly ovlivnit jejich zájem vypovídat proti ní. Těmto námitkám však žalovaný
nevěnoval žádnou pozornost. Přitom již ze samotných výpovědí svědkyň vyvstaly určité
pochybnosti o jejich nezaujatosti ve vztahu ke stěžovatelce a posuzovaným událostem.
38. Svědkyně D. zmínila ve výpovědi ze dne 4. 4. 2011, že s žalobkyní měla v minulosti
konflikty, kdy jí žalobkyně měla vulgárně vynadat, že je „ vranovská kurva“. Svědkyně K.
vypověděla téhož dne, že také ona měla se stěžovatelkou v minulosti spory, kdy na ni
stěžovatelka měla křičet za to, že svědkyně K. kouřila na balkóně a cigaretový kouř šel
stěžovatelce do bytu. Také před touto událostí měla stěžovate lka na svědkyni a jejího přítele křičet
a rušit je dupáním (stěžovatelka bydlí v bytě nad svědkyní). Dne 20. 3. 2011 pak stěžovatelka měla
říci svědkyni K., že je „pizda“.
39. Z popsaných výpovědí je zřejmé, že vztah svědkyň ke stěžovatelce nebyl zcela neutrální.
Nadto obě svědkyně potvrdily, že po událostech dne 13. 12. 2010 je kontaktovala navrhovatelka
H. M. (telefonicky nebo osobně) a teprve od ní se dozvěděly, že napadenou osobou byla
navrhovatelka. Ze svědeckých výpovědí dále vyplývá, že pronesení sporné věty, za níž
přestupková komise uložila stěžovatelce pokutu, potvrdila pouze svědkyně D. Druhá svědkyně
potvrdila pouze to, že slyšela stěžovatelku křičet a že padly nějaké nadávky.
40. Za této situace měl krajský soud, resp. žalovaný ověřit věrohodnost svědky ň a teprve
výsledkem takového hodnocení poměřit jejich výpovědi. Pokud tak nepostupoval, lze mít
důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Předmětné výpovědi totiž byly (kromě
výpovědi navrhovatelky) hlavními důkazy, na nichž správní orgány založily závěr o spáchání
přestupku.
41. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že správní orgány neprokázaly s dostatečnou mírou
pravděpodobnosti, že se stěžovatelka dopustila skutku, který jí byl vytýkán. Rozhodnutí
žalovaného tak bylo nezákonné s ohledem na zásadu správního trestání in dubio pro reo.
42. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského soudu
zrušil. Současně zrušil i rozhodnutí žalovaného, protože již v řízení před krajským soudem byly
dány důvody pro takový postup [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], a vrátil věc žalovanému k dalšímu
řízení (§78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán názorem Nejvyššího správního soudu
(podle §78 odst. 5 s. ř. s.).
43. Vzhledem ke skutečnosti, že v posuzované věci již uplynula prekluzivní lhůta pro
projednání přestupku ve smyslu §20 odst. 1 zákona o přestupcích, se Nejvyšší správní soud již
nezabýval dalšími námitkami.
44. Tímto rozsudkem je řízení před správními soudy skončeno, Nejvyšší správní soud proto
rozhodl rovněž o celkových nákladech soudního řízení (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Podle
§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Procesně úspěšnou byla v dané věci stěžovatelka, neboť výsledkem řízení před
správními soudy bylo zrušení správního rozhodnutí, které napadla žalobou.
45. Pokud jde o jejich výši v průběhu řízení o nyní posuzované kasační stížnosti,
ta je představována zaplaceným soudním poplatkem za kasační stížnost ve výši 5000 Kč a náklady
spojenými se zastoupením za 2 úkony právní služby ve výši 3 100 Kč (podání kasační stížnosti
a podání repliky) a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto
úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění od 1. 1. 2013]. Zástupce Mgr. Fabík není plátcem DPH. Výše náhrady nákladů
za předmětné řízení činí 11 800 Kč.
46. Náhrada nákladů za řízení před krajským soudem ukončené nyní napadeným rozsudkem
22 A 5/2012 – 73 zahrnuje náklady spojené se zastoupením za 2 úkony právní služby po 3100 Kč
(2 x účast na jednání dn e 10. 4. 2014 a 29. 4. 2014) a dále paušální náhradou hotových výdajů
ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. g) a §13
odst. 3 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2013]. Výše náhrady nákladů za předmětné řízení činí
6800 Kč.
47. V řízení před Nejvyšším správním soudem o předchozí kasační stížnosti žalovaného
stěžovatelce žádné náklady nevznikly. Stěžovatelka byla zastoupena v tomto řízení
JUDr. Rujbrovou pouze do 23. 7. 2012, kdy vypověděla zástupkyni plnou moc. P o dobu
zastoupení v řízení o této kasační stížnosti ovšem zástupkyně neučinila žádný úkon právní služby.
48. Náhrada nákladů za řízení před krajským soudem ukončené rozsudkem
čj. 22 A 5/2012 - 39 zahrnuje zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč a náklady
spojené se zastoupením za 3 úkony právní služby po 2100 Kč (převzetí a příprava zastoupení,
podání žaloby dne 20. 1. 2012 a podání repliky dne 10. 4. 2012) a dále paušální náhradou
hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý z těchto úkonů [§7, §9 od st. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. a) a d) a §13 odst. 3 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012]. Zástupkyně
JUDr. Rujbrová nebyla plátkyní DPH. Výše náhrady nákladů za předmětné řízení činí 10 200 Kč.
49. Žalovaný je tedy povinen nahradit stěžovatelce náklady soudního řízení ve výši celkem
28 800 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce stěžovatelky
Mgr. Tomáše Fabíka.
50. Pro úplnost je třeba dodat, že žalovanému byla uložena povinnost uhradit stěžovatelce
náhradu nákladů řízení ve výši 7 800 Kč rozsudkem krajského soudu čj. 22 A 5/2012 – 39. Tento
rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu čj. 8 As 83/2012 – 38, a to včetně
výroku II. o nákladech řízení. Pokud již byly náklady řízení žalovaným stěžovatelce uhrazeny,
není samozřejmě vhodné je vracet a opět platit. Výrok III. tohoto rozsudku je proto nutno
chápat jako zachování podkladu pro již v minulosti přiznané právo stěžovatelky na náhradu
nákladů řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2013,
čj. 8 Afs 37/2012 - 28, nebo ze dne 28. 8. 2013, čj. 8 As 93/2012 – 41). V případě, že žalovaný již
splnil povinnost uhradit náklady řízení v souladu s rozsudkem krajského soudu
čj. 22 A 5/2012 - 39, vzniká mu nyní povinnost uhradit náklady řízení pouze ve zbývající výši.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. října 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu