ECLI:CZ:NSS:2016:8.AZS.212.2016:32
sp. zn. 8 Azs 212/2016 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. A., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 4. 2016, čj. OAM-376/DS-PR-P18-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2016, čj. 62 Az 12/2016-97,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2016, čj. 62 Az 12/2016-97,
se ruší .
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 4. 2016, čj. OAM-376/DS-PR-P18-2016, se ruší
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační
stížnosti ve výši 20 570 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jeho zástupce.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumenty kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 4. 2016, čj. OAM-376/DS-PR-P18-2016, žalovaný rozhodl tak,
že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je dle §10a odst. 1 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, nepřípustná, řízení o udělení mezinárodní ochrany dle §25 písm. i)
téhož zákona zastavil a dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým
se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), označil za stát příslušný
k rozhodnutí o žalobcově žádosti Maďarsko. Neshledal přitom, že by předání žalobce bránily
překážky ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, dle něhož žadatele o mezinárodní ochranu
nelze (do jinak příslušného státu) přemístit existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie.
[2] Krajský soud závěrům žalovaného přisvědčil a žalobu proti jeho rozhodnutí kasační
stížností napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud i přes obsah zprávy Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky z května 2016 dospěl k závěru, že Maďarsko je nutno nadále považovat
za bezpečnou zemi.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku namítl
nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu. Krajský soud se dle stěžovatelova názoru
nevypořádal s jeho argumentací obsaženou v replice k vyjádření žalovaného, v níž poukázal
na řadu konkrétních nedostatků maďarského azylového řízení, a to především zneužívání
institutu bezpečné třetí země (konkrétně ve vztahu k Srbsku). Krajský soud namísto toho pouze
poukázal na skutečnost, že zpráva UNHCR neobsahuje výzvu k nepředávání žadatelů
o mezinárodní ochranu do Maďarska. Ačkoli v obecné rovině není třeba trvat na tom,
aby se krajský soud vypořádal s každou dílčí žalobní námitkou, odůvodnění napadeného
rozsudku nepředstavuje dostatečně ucelený argumentační systém, který by takové pochybení
byl s to ve smyslu judikatury Ústavního soudu překlenout. Stěžovatel poukázal též na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, dle níž správní orgán musí podrobněji zkoumat možnost realizace
předání žadatele o mezinárodní ochranu již v řízení o jeho zajištění. Tím spíše je pak povinností
soudu, aby se touto argumentací zabýval v řízení, jehož výsledkem je samo předání do Maďarska.
Skutečnost, že maďarské azylové řízení trpí systémovými nedostatky, přitom konstatovaly
již některé soudy členských zemí Evropské unie (např. Finska a Rakouska).
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že Maďarsko je dle nařízení Dublin
III stát příslušný k rozhodnutí o žádosti stěžovatele. Žalovaný uvedl, že Maďarsko je bezpečnou
zemí, kde stěžovateli v souvislosti s řízením o udělení mezinárodní ochrany, popřípadě zajištěním,
nehrozí nelidské či ponižující zacházení. S poukazem na rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 18. 7. 2016, čj. 22 A 41/2016-26, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne ze dne
17. 3. 2016, Mirza, C-695/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:188, žalovaný uvedl, že sama skutečnost,
že maďarská právní úprava připouští předání žadatelů o mezinárodní ochranu do Srbska,
coby bezpečné země, není na závadu.
[6] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti a předpoklady věcné
projednatelnosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, napadá
rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen
(§105 s. ř. s.).
[8] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon;
(4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, neboť – jak bude
dále vysvětleno – krajský soud se dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Důvodnost kasační stížnosti poté posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout i bez návrhu
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu. Absence přezkoumatelnosti rozsudku by sama o sobě postačovala k jeho
zrušení, přičemž by současně představovala zásadní pochybení zakládající přijatelnost kasační
stížnosti; uvedené námitce Nejvyšší správní soud přisvědčil, a to z následujících důvodů.
[13] Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější judikatuře konstatuje, že má-li být
soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné
skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Těmto požadavkům krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku nedostál.
[14] Stěžovatel v žalobě (a zejména pak v replice k vyjádření žalovaného) snesl řadu
argumentů podporujících závěr o nepřípustnosti jeho předání do Maďarska ve smyslu nařízení
Dublin III. Poukázal například na tamější nemožnost tvrdit nové skutečnosti v azylovém řízení,
absenci odkladného účinku odvolání, zásadní nedostatky tlumočení ve věcech zrychlených
trestních řízení pro nezákonné překročení maďarské hranice, možnost odmítnutí žadatelů
o mezinárodní ochranu bez osobního slyšení, absenci garancí nezávislosti soudních úředníků,
selhávající mechanismy identifikující zvlášť zranitelné osoby či obnovení (takřka automatické)
praxe vydávání žadatelů o mezinárodní ochranu do Srbska. Ke své replice stěžovatel přiložil
též obsáhlou zprávu UNHCR s názvem „Hungary As a Country of Asylum“ z května 2016 popisující
aktuální situaci v Maďarsku v souvislosti s tzv. migrační krizí. Uvedenou zprávu krajský soud
nechal přeložit do českého jazyka a následně jí provedl při ústním jednání důkaz.
[15] Krajský soud ve vztahu ke stěžovatelovým žalobním námitkám v rámci devíti stran
odůvodnění svého rozsudku uvedl pouze tolik, že „nelze dojít k závěru, že tato instituce [UNHCR]
dospěla k jednoznačnému závěru, že v rámci maďarského azylového řízení dochází až k nelidskému
či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie a stejně tak jako vůči Řecku
tak i Maďarsku jsou ostatní země Evropské unie povinny se zdržet navrácení žadatelů o azyl do Maďarska“,
přičemž „i přes obsah zprávy UNHCR z května 2016 dospěl k závěru, že Maďarsko je nutno nadále
považovat za bezpečnou zemi, neboť, i když předmětná zpráva vyčítá Maďarsku opatření, která byla
ke zvládnutí návalů uprchlíků přijata, v žádném případě její závěry nevyzněly tak, že k nelidskému
či ponižujícímu zacházení s žadateli o azyl ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.“
Krajský soud přitom ani náznakem nevysvětlil, z jakých důvodů k uvedeným závěrům dospěl.
Krajský soud v této souvislosti zcela rezignoval na vlastní právní posouzení skutečností,
které v řízení vyšly najevo, a odůvodnění napadeného rozsudku vystavěl na pouhém tvrzení,
že UNHCR explicite nekonstatoval ze strany Maďarska porušování čl. 4 Listiny základních práv
Evropské unie. Není tedy zřejmé, z jakých důvodů krajský soud považoval stěžovatelovu žalobní
argumentaci za lichou. Rozsudek krajského soudu je tudíž nepřezkoumatelný.
[16] Kromě toho navíc dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nepřezkoumatelné je v nyní
projednávané věci již samo rozhodnutí žalovaného.
[17] Jak Nejvyšší správní soud dovodil například v rozsudku ze dne 11. 8. 2016,
čj. 1 Azs 91/2016-27, je nezbytné, aby se správní orgán při rozhodování o zajištění cizince vždy
zabýval aktuální situací v zemi, do níž má být cizinec předán, a výslovně se vyjádřil k otázce
realizovatelnosti předání z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Je-li (aktuálně) touto zemí
Maďarsko, je nepřípustné, aby se k této otázce vyjadřovala pouze povšechně a v rovině obecného
tvrzení o bezpečné zemi. Problematičnost situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku
je totiž všeobecně známou skutečností a nevládní organizace a Úřad Vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky poukazují na konkrétní skutečnosti, které by mohly nasvědčovat
existenci závažných důvodů pro existenci systémových nedostatků maďarské azylové
praxe (srov. též například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2016,
čj. 9 Azs 98/2016-45). Uvedené závěry – vyřčené v souvislosti se zajištěním cizince za účelem
předání dle nařízení Dublin III – jsou přitom bezezbytku aplikovatelné i v nyní projednávané
věci. Podstatou rozhodnutí žalovaného bylo totiž též určení země příslušné o stěžovatelově
žádosti rozhodnout; ve vztahu k této části rozhodnutí bylo nezbytné, aby žalovaný řádně
odůvodnil svůj závěr o realizovatelnosti předání stěžovatele ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III.
[18] Žalovaný však v této souvislosti na straně 4 svého rozhodnutí uvedl pouze, že ze strany
unijních orgánů, Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva nebylo
vydáno žádné rozhodnutí či doporučení, dle něhož by maďarské azylové řízení trpělo takovými
systémovými nedostatky, které by dosahovalo intenzity čl. 4 Listiny základních práv Evropské
unie. Ani UNHCR nevydal žádné stanovisko požadující zastavení transferů do Maďarska,
jak to učinil například v případě Řecka. Žalovaný dále konstatoval, že Maďarsko dodržuje právní
předpisy a lidská práva, zajišťuje jejich dodržování i ze strany nestátních subjektů, přičemž
ratifikovalo a dodržuje mezinárodní lidskoprávní smlouvy a umožňuje činnost právnickým
osobám, které na jejich dodržování dohlížejí. Závěrem příslušné části odůvodnění svého
rozhodnutí žalovaný dodal, že Maďarsko je považováno Českou republikou i unijními státy
za bezpečnou zemi a stěžovateli tam ve vztahu k azylovému řízení nehrozí nelidské či ponižující
zacházení.
[19] Je tedy zřejmé, že odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného zcela postrádalo
individuální rozměr, a to přesto, že si žalovaný jako kompetentní správní orgán musel být vědom
skutečností, které realizovatelnost předání stěžovatele do Maďarska relevantně zpochybňují;
tyto skutečnosti však žalovaný zcela pominul a spokojil se pouze s obecnými formulacemi o tom,
že Maďarsko dodržuje právní předpisy. Požadavku, aby se dostatečně zabýval tamější současnou
situací, proto nedostál a odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je tudíž v této části
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[20] K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu přitom soud přihlíží z úřední
povinnosti, neboť je pojmově spjata s jeho soudním přezkumem. Není přitom podstatné,
zda ji stěžovatel v žalobě namítal (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2004,
čj. 5 A 157/2002-35, č. 359/2004 Sb. NSS). Krajský soud pochybil, pokud za vylíčené situace
napadené rozhodnutí právě a již pro nedostatek důvodů nezrušil a místo toho je věcně
(byť - jak shora uvedeno - ve vztahu k uplatněným žalobním námitkám nedostatečně)
přezkoumal. Proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
i z tohoto důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007,
čj. 5 Afs 115/2006-91).
[21] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že přípustností předávání
žadatelů o mezinárodní ochranu v současné situaci do Maďarska dle nařízení Dublin III
se zabýval aktuálně v rozsudku ze dne 12. 9. 2016, čj. 5 Azs 195/2016-22, v němž dovodil,
že „[v]zhledem k tomu, že k podstatným změnám v maďarském azylovém systému došlo již s účinností
od 1. 8. 2015, lze stěží akceptovat závěry žalovaného vycházející z premisy, že Maďarsko lze považovat
za bezpečnou zemi, v níž bude žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany náležitě posouzena“,
přičemž „již v době vydání rozhodnutí žalovaného bylo možno shledat závažné nedostatky maďarského
azylového systému ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III.“
III.
Závěr a náklady řízení
[22] Pro uvedené Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
Jelikož také napadené správní rozhodnutí trpí podstatnou vadou, která způsobuje jeho
nezákonnost, pro kterou mělo být zrušeno již v řízení před krajským soudem, rozhodl Nejvyšší
správní soud tak, že za použití §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. současně zrušil také rozhodnutí
žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[23] Zruší-li Nejvyšší správní soud vedle napadeného rozsudku též rozhodnutí správního
orgánu, rozhodne podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. nejen o nákladech řízení o kasační
stížnosti, ale i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci plný úspěch
a podle §60 odst. 1 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu soudního
spisu je patrno, že náklady řízení spočívají v odměně advokáta dle §35 odst. 8 s. ř. s.
s přihlédnutím k §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. a) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), za zastupování v řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 3100 Kč za pět
úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a repliky k vyjádření žalovaného
k ní, účast na jednání před soudem a sepis kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů
5krát 300 Kč. Jelikož zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, je nutno
zvýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na celkovou částku 20 570 Kč,
kterou je žalovaný povinen vyplatit stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám jeho zástupce. Žalovaný ve věci úspěšný nebyl a právo na náhradu nákladů řízení tedy
nemá.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. listopadu 2016
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu