ECLI:CZ:NSS:2007:8.AZS.45.2006
sp. zn. 8 Azs 45/2006 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci
žalobce: J. Z., zastoupený Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou v Praha 2,
nám. I. P. Pavlova 3, PSČ 120 00, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2005,
čj. OAM-141/LE-PA01-L07-2005, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, čj. 48 Az 27/2005 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízená.
III. Žalovanému se právo na náhradu řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 6. 2005 nebyl žalobci udělen azyl podle
§12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákonů
č. 2/2002 Sb. a č. 57/2005 Sb. Současně bylo rozhodnuto, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Praze,
který žalobu rozsudkem ze dne 29. 9. 2005 zamítl. Krajský soud uvedl,
že výpovědi žalobce o jeho aktivitách v hnutí Falun Gong a skutečnost, že on sám
nebyl vystaven perzekuci, ukazuje na nepravděpodobnost toho, že žalobce byl
ve stálé pozornosti čínských úřadů. Krajský soud se tedy ztotožnil se závěrem
žalovaného o tom, že žalobce nesplnil podmínky pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Krajský soud dále uvedl, že skutečnost, že žalobce do České
republiky přicestoval v roce 2002 a o azyl požádal až v roce 2005 po svém
zadržení a hrozícím vyhoštění, svědčí spíše o tom, že důvody k opuštění Číny byly
ekonomického charakteru. Krajský soud se zabýval také tím, zda lze žalobci udělit
azyl podle §13 nebo 14 zákona o azylu a zda lze na žalobce vztáhnout překážku
vycestování. Ve všech případech však své úvahy uzavřel negativně.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku kasační stížnost. Stěžovatel
napadl rozsudek krajského soudu z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) s. ř. s. Stěžovatel poukázal především na skutečnost, že se krajský soud
nezabýval jeho námitkou týkající se procesního postupu žalovaného, zejm. tím,
zda žalovaný vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. V průběhu azylového
řízení stěžovatel uvedl, že v Číně provozoval společně s svými rodiči cvičení Falun
Gong a že roce 2002 byli stěžovatelovi rodiče právě z tohoto důvodu zatčeni
a uvězněni. Poté rodiče již neviděl a na jaře roku 2002 se dozvěděl o otcově smrti
ve vězení. Jelikož se i stěžovatel obával zatčení, odešel do jiné vesnice, kde se poté
objevily zatykače s jeho jménem. Proto se rozhodl z Číny odejít. O azyl žádal
proto, že byl pronásledován z důvodu náboženství, což je důvod uvedený
v §12 písm. b) zákona o azylu, nicméně žalovaný tento důvod nevzal v úvahu.
Stěžovatel rovněž tvrdil, že žalovaný měl přihlédnout vedle oficiálních zpráv
o situaci v Číně také ke zprávám nezávislých organizací dostupným
např. na internetové adrese www.flghrwg.net, které pronásledování příslušníků
hnutí Falun Gong dokládají. V případě návratu do Číny se stěžovatel obává
podobného osudu, jaký stihl jeho rodiče.
Vzhledem k tomu, že krajský soud pouze konstatoval závěry, ke kterým
dospěl žalovaný, namítl stěžovatel rovněž nepřezkoumatelnost jeho rozsudku
spočívající v nedostatků důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel
rovněž požádal, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány
v souladu s právními předpisy. Odkázal přitom na správní spis, zejm. na vlastní
podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané
rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že ačkoli se stěžovatel dovolává svých aktivit
při cvičení Falun Gong, nebyl se správním řízení zjištěn žádný z důvodů taxativně
vymezených v §12 zákona o azylu. Podání kasační stížnosti považuje za účelové,
jeho smysl spatřuje ve snaze stěžovatele legalizovat si pobyt na území České
republiky. Žalovaný tedy navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Ze správního spisu vyplynuly následující pro posouzení věci rozhodné
skutečnosti: Žádost o udělení azylu stěžovatel podal dne 10. 2. 2005. Jako důvod
své žádosti označil to, že rodiče cvičili Falun Gong, byli uvězněni a ve vězení
spáchali sebevraždu. Poté začal být pronásledován z téhož důvodu i stěžovatel,
proto utekl do jiné vesnice a poté i ze země. V pohovoru k žádosti stěžovatel
pak uvedl, že Falun Gong cvičili oba rodiče a ve volném čase trochu cvičil
i stěžovatel. Rodiče byli zatčeni a otec zemřel. V době zatýkání rodičů nebyl doma,
od známých však věděl, že policie chtěla zatknout i jeho. Tito známí viděli
zatykače s jeho jménem na nástěnkách, sám tyto zatykače nikdy neviděl. Za smysl
hnutí Falun Gong stěžovatel považuje pomáhání lidem a neubližování. Cílem
Falun Gong je dostat se do ráje. O cvičení si myslí, že prospívá psychickému stavu
člověka a je prospěšné i zdraví. Učení je pak předáváno prostřednictvím knih,
z nichž některé četl, konkrétně od L. H. Podle knih cvičil i doma, nejprve s rodiči,
pak sám. Do České republiky přijel asi na podzim roku 2002, cestoval přes Rusko,
zde zůstal asi 2 měsíce a pak cestoval autem za pomoci převaděčů. V České
republice pak pracoval na různých místech do doby zadržení.
Součást správního spisu tvoří tyto listiny: Překlad vybraných částí bulletinu
Ministerstva vnitra Velké Británie Revoluce kola – hnutí Falun Gong v Číně
a v exilu, 2. vydání, a informace z databanky ČTK.
O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud následovně:
Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatnil důvod dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tohoto pochybení se krajský soud
dle stěžovatele dopustil při hodnocení podmínek pro udělení azylu, nesprávně
vyhodnotil otázku, zda se na stěžovatele vztahuje §12 písm. b) zákona o azylu,
resp. zda stěžovatel má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu
náboženství. Nesprávné posouzení právní otázky přitom spočívá buď v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je vybrána nesprávná právní norma,
popř. je sice vybrána správná právní norma, ale je nesprávně vyložena nebo
aplikována.
Podle dovolaného ustanovení zákona o azylu bude azyl udělen, zjistí-li se,
že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má. Za pronásledování se pak
ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 zákona o azylu považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná
jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož
je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě
osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Situace stěžovatele tak, jak ji žalovanému vylíčil, neukazuje na odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu vyznávání zásad, na nichž je založeno v Číně
zakázané hnutí Falun Gong. Ačkoli žalovaný stěžovateli poskytl (zejména v rámci
vlastnoručně psaného prohlášení a pohovoru) dostatek prostoru, aby ozřejmil
podstatu hnutí a svůj vztah k němu, byly jeho odpovědi velmi kusé. Ani ve svém
souhrnu nevedly k závěru, že duchovní cvičení skutečně praktikuje a ztotožňuje
se s myšlenkami a idejemi, na nichž je toto hnutí založeno. Nelze jistě trvat
na odborném a detailním výkladu filozofie hnutí, avšak i od nezletilce (v době
podání žádosti o azyl bylo stěžovateli 17 let) a člověka s základním vzděláním
lze očekávat jistou, alespoň minimální povědomost o jeho základních zásadách
a laický popis cvičení.
Vedle toho stěžovatel k nevěrohodnosti svých tvrzení přispěl také tím,
že v jeho výpovědích jsou zřejmé nepřesnosti, resp. rozpory. Zatímco v žádosti
o azyl (ve vlastnoručně psaném prohlášení) v souvislosti s údajnou smrtí svých
rodičů stěžovatel uvedl, že ve vězení oba rodiče spáchali sebevraždu, při pohovoru
již hovořil jen o smrti otce, aniž zmínil fakt, že šlo o sebevraždu. Smrt rodičů
je přitom v životě člověka tak závažným momentem, že vyskytnou-li se v tvrzení
ohledně tohoto momentu rozpory, navíc v průběhu pouhých tří měsíců, nelze
pak k těmto výpovědím přistupovat jinak, než s jistou dávkou pochybností. Jelikož
často není v možnostech žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem
než vlastní věrohodnou výpovědí, je právě srovnání skutečností jím uvedeným
v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným
měřítkem věrohodnosti stěžovatele.
Závěr, že v případě stěžovatele nelze usuzovat na odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu výše citované definice, podporuje také to,
že stěžovatel v zemi původu policií nikdy přímo kontaktován nebyl, zatykače
na svoji osobu sám neviděl, údajnému zatčení stých rodičů rovněž nebyl přítomen.
Všechny tyto informace se dozvídal od svých známých. Lze tedy konstatovat,
že k přímému zásahu do jeho svobody nedošlo a obavy stěžovatele z možného
pronásledování ze strany státních orgánů v zemi původu nebyly odůvodněné
a vycházely pouze z jeho subjektivního vnímání vzniklé situace. Navíc stěžovatel
své příslušenství k hnutí Falun Gong nijak veřejně neprojevoval; dle svých slov
cvičil doma a věděli o tom pouze sousedé.
Podpůrně lze argumentovat i chováním stěžovatele na území České
republiky před podáním žádosti o azyl. Stěžovatel vstoupil na území České
republiky v roce 2002 a o azyl požádal až v únoru roku 2005 poté, co byl zadržen
policií. Důvodně se přitom lze domnívat, že osoba skutečně státní mocí
pronásledovaná využije první příležitosti dostat se pod ochranu jiného státu.
Toto chování, kdy stěžovatel nelegálně překročil hranice České republiky, našel
si zde práci, a až po roce a půl požádal o azyl, ukazuje spíše na jiné motivy, snahu
legalizovat si pobyt v zemi, kterou si žadatel o azyl vybral pro svůj další život.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovateli skutečně nesvědčil
žádný z důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu a krajský
soud postupoval správně, když dospěl k témuž závěru.
Je však třeba ještě dodat, že poněkud sporné jsou závěry žalovaného
postavené na tom, že stěžovatel neodpovídá demografické charakteristice
typických vyznavačů Falun Gong. Žalovaný zde vychází z názoru politického
poradce kanadského velvyslanectví, který ve své zjišťovací misi uvedl,
že „demografická charakteristika typických vyznavačů Falun Gong (starší, žijící ve městě, často
chatrnějšího zdraví a převážně ženy) se neshoduje s charakteristikou většiny ilegálních imigrantů,
kteří přijíždějí do Kanady na člunech“. Takovou paušální argumentaci Nejvyšší správní
soud považuje za nepřijatelnou; nelze ji užívat ani podpůrně, neboť každý případ
je třeba posuzovat individuálně a vždy je namístě hodnotit konkrétní okolnosti.
Dalším důvodem kasační stížnosti je důvod podle §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí
správního orgánu zrušit.
Ohledně této námitky Nejvyšší správní soud neshledal, že by skutková
zjištění, z nichž žalovaný v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu
ve spisech, nebo s nimi byla v rozporu. Naopak je toho názoru, že zjištění učiněná
žalovaným vycházejí zejména ze skutečností, které sdělil sám stěžovatel. Nebylo
rovněž zjištěno, že by při zjišťování skutkové podstaty byl žalovaným porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem a že by tato skutečnost
mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Žalovaný musí umožnit žadateli o azyl
sdělit v řízení všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu za významné,
avšak není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován.
Tímto způsobem žalovaný v případě stěžovatele postupoval, přičemž ze spisu
není patrno, a stěžovatel to ani netvrdí, že by byl jakýmkoliv způsobem v průběhu
řízení o udělení azylu omezován při sdělení důvodů azylu, jež sám uplatňoval.
Skutkový stav tak byl zjištěn řádně a přesně a důkazy, které si žalovaný opatřil,
jsou pro posouzení daného případu dostačující.
Tvrzením stěžovatele o tom, že žalovaný měl jako podklad pro rozhodnutí
použít kromě informací pocházejících od Ministerstva zahraničních věcí České
republiky např. zprávy z internetové adresy http://www.flghrwg.net,
se pak Nejvyšší správní soud nezabýval, protože jde o námitku nepřípustnou,
a to s ohledem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., dle kterého je kasační stížnost
nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Tuto námitku totiž
stěžovatel v rámci žalobního řízení nevznesl.
Poslední důvod kasační stížnosti je vymezen v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.;
stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů rozhodnutí, protože krajský soud toliko konstatoval
závěry žalovaného. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. 133/2004 Sb. NSS), založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění
soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy,
kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny. Podle názoru zdejšího soudu se krajský soud
v přezkoumávaném rozhodnutí vypořádal se všemi tvrzeními žalobce uvedenými
v žalobě; z pouhé skutečnosti, že se krajský soud ve výsledku ztotožnil s právními
názory žalovaného uvedenými v napadeném rozhodnutí, nelze dovozovat
nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto
dospěl k závěru, že důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dán
není.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky
jako nedůvodné. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí
kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Vzhledem k §78b odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., podle něhož se cizinci,
který předloží doklad o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě
proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku, udělí na žádost vízum za účelem strpění pobytu, nerozhodoval Nejvyšší
správní soud samostatně o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady
řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2007
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu