ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1058.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1058/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 161/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 6 T 161/2006, byl obviněný J. V. uznán vinným, že
„nejméně v období ode dne 1. 6. 2004 do dne 30. 3. 2006 zejména v místě trvalého bydliště v H. n. V., soustavně slovně urážel, zastrašoval, ponižoval i fyzicky napadl svoji manželku A. V., a to různými vulgarismy, vyhrožováním újmou na zdraví, zakazováním kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním příchodů ze zaměstnání a opakovanými údery otevřenou dlaní do hlavy a celého těla, což vyvrcholilo dne 30. 3. 2006 fyzickým napadením, po kterém poškozená ze společné domácnosti odešla“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., za což mu podle §215a odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v plném rozsahu zrušil
a věc postoupil Městskému úřadu Hluboká nad Vltavou ke konání přestupkového řízení.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala včas dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále převážně jen „dovolatelka“); učinila tak v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení dovolatelka konstatovala, že se závěry soudu druhého stupně nemůže souhlasit, neboť je přesvědčena, že obviněný zjištěným jednáním zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. naplnil. Jde o trestný čin poruchový, u něhož dochází k intenzivnímu zásahu do objektu trestného činu, přičemž takový zásah je přímý a bezprostřední a vyvolává změnu tohoto objektu. Po objektivní stránce spočívá v týrání osoby blízké nebo jiné osoby žijící s ní ve společně obývaném bytě nebo domě. Týráním se přitom rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo s jinou osobou žijící s pachatelem ve společné domácnosti. Může jít o zlé nakládání, působení fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.
Protože v dané věci bylo nutné posoudit především otázku, zda míra intenzity působení obviněného na objekt trestného činu měla charakter jeho poruchy a zda tak byly naplněny formální znaky skutkové podstaty jmenovaného trestného činu, dovolatelka zdůraznila, že jednání obviněného se vyznačovalo opakovaností, neboť po dlouhou dobu docházelo k vývoji projevů týrání a k opakování týrání, k postupnému nárůstu intenzity jednání, přičemž z počátku docházelo pouze k psychickému násilí,
k němuž se posléze přidalo i násilí fyzické. Agresivita obviněného se stupňovala, až vyústila nejprve v hrubé fyzické napadení poškozené na podzim 2005 a poté dne 30. 3. 2006, kdy poškozená ze společné domácnosti odešla.
Dovolatelka nesouhlasila s argumenty odvolacího soudu, že pokud poškozená snášela toto šikanování po řadu let, aniž by opustila společnou domácnost, mělo by to svědčit o nižší intenzitě jednání obviněného. Akcentovala naopak, že zákon k naplnění projednávané skutkové podstaty nevyžaduje, aby došlo ke zvlášť intenzivnímu násilí (pak by bylo možné takové chování podřadit pod ustanovení §221 či §222 tr. zák.). Pokud zákonodárce vytvořil novou skutkovou podstatu, sledoval tím ochranu obětí domácího násilí před takovými útoky rodinných příslušníků, které se vyznačují ani ne tak zvláštní intenzitou a brutalitou, jako spíše trvalostí a soustavností, přičemž typická bývá právě kombinace útoků verbálních a fyzických, doplněná ještě nejrůznějšími omezeními, což postupně narušuje psychiku oběti.
Nejvyšší státní zástupkyně své úvahy uzavřela s tím, že jednání obviněného se vyznačovalo vysokým stupněm agresivity jak verbální, tak fyzické, hrubostí a bezcitností. Docházelo-li k němu po dobu téměř dvou let, je nepochybně naplněn znak trvalosti a také i znak kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu odst. 2 písm. b) §215a tr. zák. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu a zrušil také další rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí dovolací soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil obviněný a prostřednictvím svého obhájce uvedl, že odkazuje na svou obhajobu v předchozích stadiích řízení, kdy uvedl, že manželství s poškozenou považoval za spokojené a že se vždy choval slušně. Dovolání označil za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby je dovolací soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že podané dovolání je přípustné [§265a odst. 2 písm. d) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto (mimo jiné) o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V takovém případě lze tento dovolací důvod spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně postoupil věc jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, apod.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto důvodu dovolání nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Pokud nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání uplatnila oba shora uvedené dovolací důvody, učinila tak relevantně, neboť námitky, týkající se rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku právě z důvodu hmotně právního posouzení zjištěného skutku jako přestupku a nikoliv jako trestného činu, by je mohly založit.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání nejvyšší státní zástupkyně je v uvedeném směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je významná otázka, zda skutek obviněného vykazuje zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., zejména pak z hlediska naplnění jeho materiální stránky, nebo zda se jedná toliko o přestupek.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že jmenovaného trestného činu se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy osob žijících ve společném obydlí.
Tato skutková podstata byla do trestního zákona zařazena novelou provedenou zákonem č. 91/2004 Sb., přičemž zákonodárce v ní s účinností od 1. 6. 2004 trestně postihuje pachatele, kteří týrají osoby blízké nebo jiné, které s nimi společně obývají byt nebo dům, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají takové společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného soužití a zpravidla též mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit. Předmětem útoku může být nejen osoba blízká, ale i osoba jiná, ovšem za podmínky, že žije s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě.
Podle právní teorie se pojmem týrání rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba považuje za těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžká příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1271 a násl.).
Prakticky shodně vymezila uvedený pojem i judikatura. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (publikováno pod č. 20/2006 Sb. v rozh. tr.), mimo jiné uvedl, že pod pojmem „týrání“ ve smyslu §215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (srov. §89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném domě či bytě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě (dojde-li k zákonem předpokládanému následku /účinku/) i na právní závěr o souběhu trestného činu podle §215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.
Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák. je trestným činem úmyslným (srov. §3 odst. 3 tr. zák.). Úmysl pachatele (§4 tr. zák.) musí přitom zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tzn. zákonem předpokládané jednání, následek a příčinný vztah mezi takovým jednáním a následkem.
Z hlediska zákonných znaků soudem prvního stupně použité tzv. kvalifikované skutkové podstaty je třeba zmínit, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. trest.). Proto při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících (současně platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak). Ve vztahu k této okolnosti pak z hlediska zavinění postačí nedbalost [srov. §6 písm. b) tr. zák.]
Konečně je třeba uvést, že pro tzv. „domácí násilí“ je charakteristické, že k němu dochází v soukromí, mimo kontrolu veřejnosti, intenzita násilných incidentů se v průběhu doby zpravidla stupňuje a u oběti vede ke ztrátě schopností včas zastavit násilné incidenty a efektivně vyřešit narušený vztah; zkušenosti vypovídají, že rozdělení rolí „oběť“ – „agresor“ se prakticky nemění. O „domácí násilí“ se naopak nejedná, jde-li mezi partnery o (třeba i dramatický) spor, jednorázový incident nebo vzájemné partnerské potyčky.
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného nezbytné připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že poškozenou po poměrně dlouhou dobu (cca 22 měsíců) v místě svého bydliště „... soustavně slovně urážel, zastrašoval, ponižoval i fyzicky napadl, a to různými vulgarismy, vyhrožováním újmou na zdraví, zakazováním kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním příchodů ze zaměstnání a opakovanými údery otevřenou dlaní do hlavy a celého těla, což vyvrcholilo dne 30. 3. 2006 fyzickým napadením, po kterém poškozená ze společné domácnosti odešla.“
S tímto skutkovým zjištěním nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací. V odůvodnění svého usnesení (srov. str. 2) mimo jiné uvedl, že okresní soud „… zjistil skutkový stav věci, o němž nelze mít důvodné pochybnosti, … dostatečně vysvětlil, na podkladě jakých skutečností hodnotí výpověď poškozené … jako věrohodnou, … patřičným způsobem osvětlil, na podkladě jakých důkazů uzavřel, že obviněný … se vůči své manželce choval hrubým a despotickým způsobem, … jím vyvozené závěry … jsou přesvědčivé a logicky zapadající do hodnocení důkazů v celém jejich souhrnu“.
Po tomto úvodním konstatování a aniž by ve věci provedl nějaké nové důkazy odvolací soud v další části ovšem uvedl (srov. strany 2 a 3 odůvodnění jeho usnesení), že „… třebaže se … (obviněný) … jistě dopouštěl nepřístojného jednání, nelze … uzavřít, že by se takové jeho konání vyznačovalo tak vysokým stupněm agresivity, hrubosti a bezcitnosti, jak bývá pro případ týrané osoby příznačné, … nebylo zjištěno, že by (poškozenou) při některém z fyzických útoků vážněji zranil … nebo že by poškozená byla v některém z posuzovaných případů pro důsledky fyzického napadení ze strany obviněného ošetřena lékařem“. Ve svých úvahách o naplnění, resp. nenaplnění znaku „týrání“ pokračoval tak, že„… nelze odhlížet od existujícího vztahu závislosti oběti na osobě pachatele, … oběťmi domácího násilí bývají obvykle ženy … jsoucí (na pachateli) často finančně závislé …, takovýmto limitujícím faktorem (však poškozená) nebyla omezena, nebyla odkázána na manželův příjem, měla možnost společnou domácnost opustit a také tak učinila. Že se tak rozhodla až po sedmi letech společného soužití s manželem v rodinném domě tomuto patřícím, podporuje závěry odvolacího soudu o tom, že jednání obviněného vůči poškozené nemohlo být natolik hrubé a bezcitné, aby naplnilo vyšší stupeň násilného projevu jakožto znaku pro týrání spolužijící osoby příznačného, ... jistěže lze akceptovat, že počínání obviněného mohlo a bylo pro poškozenou stresové a negativně ovlivňovalo její rovnováhu, nešlo však o stav, který by se vymykal stavu osob poznamenaných negativními důsledky rozvodových řízení“.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud – přestože se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvého stupně – posléze dovodil, že „… verbální a násilné projevy obviněného … nenaplnily znaky týrání spolužijící osoby ve smyslu trestního zákona, … (jednání obviněného) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo na místě jej kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a tr. zák.“.
Správnosti takového závěru Nejvyšší soud rozhodně nemohl přisvědčit, neboť soud druhého stupně při interpretaci a aplikaci pojmu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, obsaženého v zákonném vymezení skutkové podstaty jmenovaného trestného činu, bezezbytku nerespektoval interpretační a aplikační hlediska dopadající na ustanovení §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ani shora citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, nehledě na to, že odůvodnění jeho rozhodnutí je i vnitřně rozporuplné.
Jestliže se odvolací soud identifikoval se skutkovými závěry nalézacího soudu, že jednání obviněného vůči poškozené trvající téměř dva roky a vyznačující se slovním urážením, zastrašováním, ponižováním i fyzickým napadáním, vyhrožováním újmou na zdraví, zakazováním kontaktů s přáteli a sousedy, kontrolováním příchodů ze zaměstnání a opakovaným fyzickým násilím bylo hrubé a despotické, docházelo k němu téměř výhradně v soukromí a vždy bez přítomnosti třetích osob a lze v něm vysledovat vzrůstající tendenci, pak nemohl současně učinit závěr (a jednání obviněného natolik bagatelizovat), že se (snad) dopouštěl jen nepřístojného jednání, které se nevyznačovalo vysokým stupněm agresivity, hrubosti a bezcitnosti (srov. citace shora). Při svých úvahách nemohl hodnotit v neprospěch poškozené ani fakt, že příkoří ze strany obviněného dlouhodobě trpěla a snášela, přestože měla možnost společnou domácnost opustit, neboť na svém manželovi nebyla finančně závislá, ale ani fakt, že nevyhledala lékařskou (příp. jinou) pomoc.
Převzal-li soud druhého stupně jako správná a úplná skutková zjištění nalézacího soudu, pak se nemohl neztotožnit ani s jím použitou právní kvalifikací, neboť nemůže být pochyb o tom, že shora popsaným jednáním obviněný naplnil všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (včetně znaků kvalifikované skutkové podstaty spočívající v tom, že pokračoval v páchání takového činu po delší dobu).
Stejně tak ovšem nemůže být pochyb o tom, že obviněný zjištěným jednáním naplnil i zákonem požadovaný materiální znak tohoto trestného činu.
Přestože z odůvodnění usnesení odvolacího soudu se lze domnívat, že právě potřebný stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost nedovodil, explicitně a ani odkazem na příslušná zákonná ustanovení se k této problematice nevyjádřil. Jeví se proto potřebným alespoň ve stručnosti a v obecné rovině uvést, že pojmovými znaky trestného činu jsou nejen znaky formální, ale také materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je nezbytné zjišťovat také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný. Formální a materiální podmínky trestnosti činu přitom nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat (srov. rozhodnutí č. 20/1998 Sb. rozh. trest.).
Podle §3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Z uvedeného vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.
Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.
Úvahy o tom, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, musejí vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).
Z tohoto hlediska soud prvého stupně nepochybil, pokud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že znaky materiální stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. byly jednáním obviněného splněny. Lze přitakat jeho názoru, že poškozená vnímala jednání obviněného jako nepříjemné, obtěžující a úkorné, přičemž toto jednání se projevovalo nejen ve formě fyzického násilí, ale i formou nátlaku psychického, a zanechalo na její psychice výrazné následky. Materiální stránka tohoto trestného činu proto byla naplněna (a to i v kvalifikované skutkové podstatě z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť trvalo po dobu dvaceti dvou měsíců).
Nemohl-li Nejvyšší soud naopak přisvědčit správnosti úvah a z nich vycházejícího rozhodnutí soudu druhého stupně, je ještě třeba dodat, že intenzitu jednání obviněného nelze hodnotit pouze v závislosti na intenzitě fyzického násilí, příp. závažnosti důsledků tohoto fyzického násilí. Jak výstižně zmínila již dovolatelka, postih zvlášť intenzivního (především fyzického) násilí je umožněn prostřednictvím jiných skutkových podstat, a to např. ublížení na zdraví podle §221 nebo §222 tr. zák. Pro právní posouzení jednání pachatele podle §215a tr. zák. proto není rozhodující, zda poškozená při jeho útoku utrpěla zranění, zda musela vyhledat lékařské ošetření apod.
V projednávané věci nalézací soud přesto zjistil, že obviněný vůči poškozené použil i fyzické násilí (srov. skutkovou větu rozsudku, svědecké výpovědi citované v jeho odůvodnění). Kromě něho je však třeba hodnotit také (a především) násilí psychického rázu, jehož se obviněný na poškozené dopouštěl a jež na ní zanechalo poruchové následky. Z vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, jehož závěry nalézací soud bezezbytku převzal, totiž jednoznačně vyplynulo, že jednání obviněného zanechalo stopy na psychice poškozené, neboť jí „… působilo … dlouhotrvající psychickou zátěž, v jejímž důsledku u ní došlo k psychické traumatizaci. Traumatické události vyvolaly u posuzované hluboké a trvalé změny v oblasti fyziologické, emoční a kognitivní. U posuzované lze registrovat syndrom týrané ženy s příznaky spadajícími pod posttraumatickou stresovou poruchu (např. zablokování exprese vzteku, nápadná vstřícnost, neprůbojnost, snížené sebevědomí, narušení vztahů a sociálních vazeb, zvýšená zranitelnost, pocity viny a stud z prožité bezmoci)“.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, ačkoli nebyly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýkal mimořádný opravný prostředek dovolatelky. Proto z jejího podnětu zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 23 To 228/2007, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zjištěná pochybení mají totiž základ v postupu odvolacího soudu, takže bude právě na něm, aby je v průběhu dalšího řízení napravil.
Po zrušení napadeného usnesení se trestní věc vrací do procesního stadia řízení před soudem druhého stupně, kdy ve vztahu k obviněnému J. V. existuje nepravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 6 T 161/2006, proti kterému podal obviněný odvolání. Povinností soudu druhého stupně bude znovu a daleko důkladněji, než se v předchozím řízení stalo, se věcí (při respektování všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu) zabývat a posléze učinit o podaném odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí.
Není ani zapotřebí zvlášť zdůrazňovat, že ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a