ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1060.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1060/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 dovolání, která podali obvinění J. S ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 1 T 173/2007, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2007, v celém rozsahu zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, byli obvinění J. S. a G. S.uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzeni oba shodně podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, jež směřovala proti výroku o vině i trestu. Z podnětu podaných odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, rozsudek soudu první stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. S. a G. S. byli uznáni vinnými trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a oba shodně odsouzeni podle §247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007, byl z jejich podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 39 To 49/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 1 T 74/2005, v celém rozsahu zrušen. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. bylo Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V řízení po přikázání věci Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2007, rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Obviněná J. S. byla odsouzena za tento trestný čin a dále za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 80 T 52/2006, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 246/2007, podle §235 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. Obviněný G. S. byl podle §235 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na šestnáct měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. U. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. dopustili tím, že dne 17. 9. 2004 v části areálu bývalého podniku T. v Š. na ulici V., který vlastní společnost E., s. r. o., jejíž jednatelkou byla obviněná J. S., při stěhování firmy P. T. z jedné z hal poté, co došlo ke sporu mezi P. T. a jejím manželem – obviněným G. S., který v důsledku toho vykázal všechny přítomné z daného areálu, poté po vzájemné dohodě oba obvinění znemožnili odjet vysokozdvižným vozíkem značky DVHM 3522 TXT, v hodnotě 69.900,- Kč, který je majetkem A. U., vysokozdvižný vozík zadržovali i přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli žádný zákonný důvod, a až do 14. 12. 2004, kdy obviněná J. S. byla vyzvána k vydání věci Policií České republiky a vozík vydala, přičemž v zájmu zajištění nepřerušení své podnikatelské činnosti si A. U. musel urychleně zajistit a zaplatit náhradní vysokozdvižný vozík.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která zaměřili proti všem jeho výrokům. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výrocích o uložených trestech ohledně obou obviněných. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněná J. S. byla odsouzena podle §235 odst. 2, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 80 T 52/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 7 To 246/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný G. S. byl odsouzen podle §235 odst. 1, §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na devět měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 46/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 39 To 73/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008, podali obvinění J. S. a G. S. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, která zaměřili proti výroku o vině. Shodně odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná J. S. vytkla, že soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi, na něž upozornil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, prakticky vůbec se nezabýval otázkou existence závazkového vztahu mezi společností E., s. r. o., a svědkem A. U. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, označil je za správná a úplná, načež hodnotil smlouvu o budoucí kupní smlouvě ze dne 20. 5. 2004. Z této smlouvy učinil závěr, že pohledávka společnosti E., s. r. o., nikdy neexistovala, proto tato společnost nemohla uplatnit zadržovací právo k vysokozdvižnému vozíku; pohledávka této společnosti vůči svědku A. U. byla toliko předstírána. Obviněná s takovým hodnocením uvedené smlouvy nesouhlasila a nesouhlasila ani s postupem odvolacího soudu, pakliže nepřipustil důkazy, které měly prokázat nejen existenci pohledávky společnosti vůči A. U., ale i to, zda mohla být jako jednatelka společnosti přesvědčena o existenci takové pohledávky. Odmítla názor odvolacího soudu, že kupní smlouva ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 20. 5. 2004 uzavřená mezi J. K. jako budoucím prodávajícím a společností E., s. r. o., jako budoucím kupujícím vůbec nevznikla a že za takové situace ani zprostředkovaně nevznikl vztah mezi společností E., s. r. o., a A. U., a vyjádřila přesvědčení, že smlouva o budoucí kupní smlouvě platně vznikla a bylo nutné pečlivě se zabývat právy a povinnostmi, které z této smlouvy vyplývají pro její účastníky. Výslovně odkázala na článek III. bodu 6. smlouvy o budoucí kupní smlouvě a dovozovala, že právo užívat halu, stejně tak jako případné škody na této hale měla okamžikem uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě společnost E., s. r. o., společnost proto byla mimo jiné i oprávněna škody, které takto vznikly v důsledku činnosti třetí osoby, po této osobě vymáhat.
Dovolatelka vyčíslila dluh poškozeného A. U. vůči společnosti E., s. r. o., na celkovou částku 65.550,95 Kč a konstatovala, že faktury, jejichž nezaplacením tento dluh vznikl, byly vystaveny dříve, než došlo ke konfliktu při stěhování jedné z hal. Poznamenala též, že mezi svědky J. K. a A. U. ani neexistovala platná smlouva o užívání haly. Poté, co vlastník nemovitosti smlouvou o budoucí kupní smlouvě přenechal právo užívat nemovitosti společnosti E., s. r. o., tj. od 20. 5. 2004, měl A. U. vydat užitek z užívané haly jmenované společnosti. Dovozovala, že nejméně od 20. 5. 2004 do konce června 2008 bylo povinností A. U. hradit za užívání haly společnosti E., s. r. o., částku odpovídající výši obvyklého nájemného. Jmenovaný svědek byl upomínán o zaplacení dlužných faktur, pokud by se skutečně domníval, že nemá žádný dluh, měl faktury vrátit, popř. informovat, že dluh uhradil J. K.
Obviněná znovu opakovala, že byla přesvědčena, že společnost E., s. r. o., měla pohledávky za A. U., v důsledku čehož mohla uplatnit zadržovací právo k vysokozdvižnému vozíku A. U., což také učinila dopisem ze dne 5. 10. 2004. Takové jednání podle ní odpovídá běžné obchodní praxi a nelze v něm spatřovat trestný čin. Orgány činné v trestným řízení podle ní zasáhly zcela nepřípustným způsobem do obchodněprávního sporu dvou obchodních partnerů a poskytly jedné ze stran nepřípustnou výhodu spočívají v tom, že poškozený A. U. získal zpět vozík a společnost E., s. r. o., nadále eviduje nezaplacenou pohledávku za tímto poškozeným. Opakovaně vyjádřila přesvědčení, že zadržovací právo uplatnila oprávněně. I kdyby Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podmínky zadržovacího práva nebyly splněny, není dána materiální stránka trestného činu. Vytkla též, že soudy se nezabývaly důsledně otázkou, v jaké výši vznikla poškozenému A. U. škoda zadržením vysokozdvižného vozíku a zda takto zjištěná výše škody je jinou těžkou újmou ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. Uvedla, že je-li podmínkou spáchání trestného činu vydírání, že jednání pachatele mělo donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl, ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy, není ani zřejmé, jak konkrétně se měla dopustit trestného činu vydírání, když údajně poškozený A. U. tvrdí, že s ní nikdy osobně nejednal.
Obviněná s odkazem na judikaturu Ústavního soudu akcentovala, že prostředky trestního práva mají být uplatňovány zdrženlivě a v těch případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Pokud se A. U. domníval, že zadržovací právo společnost uplatnila nezákonným způsobem, mohl uplatnit (a také uplatnil) svůj nárok na vydání vozíku u civilního soudu. Uzavřela, že její jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání a soudy nesprávně aplikovaly normy civilního práva.
Obviněný G. S. ve shodě s obviněnou J. S. namítal, že soud prvního stupně nerespektoval zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu a otázkou existence závazkového stavu mezi společností E., s. r. o., a svědkem A. U. se nezabýval. Nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu o neexistenci pohledávky společnosti E., s. r. o., z čehož soud dovozoval, že společnost nemohla uplatnit zadržovací právo k vysokozdvižnému vozíku, neboť soud druhého stupně neprovedl obhajobou navrhované důkazy osvědčující existenci této pohledávky, čímž jej zkrátil na jeho právu na obhajobu. Tvrdil, že smlouva o budoucí kupní smlouvě uzavřená mezi J. K. coby budoucím prodávajícím a společností E., s. r. o., jako budoucím kupujícím ze dne 20. 5. 2004 vznikla a byla platná, neboť obsahuje všechny náležitosti, a pro strany z ní vyplývají práva a povinnosti. S poukazem na článek III. bodu 6. uvedené smlouvy i on poukazoval na to, že se společnost E., s. r. o., mohla oprávněně domnívat, že má právo účtovat nájemné osobě, která halu užívá. Ode dne podpisu smlouvy o budoucí kupní smlouvy měl svědek A. U. platit nájemné společnosti E., s. r. o., a pokud tak nečinil, vznikl mu vůči společnosti dluh. Společnost E., s. r. o., měla vůči jmenovanému svědkovi pohledávku nebo alespoň dostatek právně relevantních podkladů, ze kterých bylo možné dovozovat, že pohledávka existuje. Existenci pohledávky podle dovolatele dosvědčuje i výpověď zaměstnankyně společnosti E., s. r. o., která svědkovi A. U. vystavila fakturu a upomínala ho o jeho zaplacení. Pokud by svědek A. U. s dluhem nesouhlasil, jistě by fakturu vrátil nebo tvrdil, že nájemné uhradil J. K. Pakliže tedy následně jednatelka společnosti E., s. r. o. uplatnila zadržovací právo pro pohledávku, která existovala nebo o jejíž existenci byla přesvědčena, pak takové jednání nelze sankcionovat v rovině trestněprávní. Za nesprávná a nedostatečná považoval i on zjištění stran výše vzniklé škody a otázky, zda taková škoda představuje jinou těžkou újmu ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. Svědek A. U. nedoložil, jaká škoda mu vznikla, zda v rozhodném období podnikal, zda vysokozdvižný vozík k podnikání a v jakém rozsahu potřeboval, škodu ani nevymáhal v občanskoprávním řízení. Obviněný měl za to, že nebylo možno učinit spolehlivě závěr, že poškozenému vznikla újma, která má charakter jiné těžké újmy ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. Tvrdil, že jeho jednání nemůže být posouzeno jako vydírání, neboť on sám se na jednání s A. U. nepodílel a neměl ani žádnou kompetenci, aby ovlivnil rozhodnutí společnosti E., s. r. o., vydat či nevydat vysokozdvižný vozík. Do konfliktu zasáhl v jednom případě, kdy jeho manželka obviněná J. S. začala být napadána zaměstnanci J. K. a A. U. Co se dělo s vysokozdvižným vozíkem po 17. 9. 2004, se dozvěděl pouze zprostředkovaně, aniž by mohl další nakládání s ním jakkoliv ovlivnit. Dodal, že mu nemůže být kladeno za vinu, že se dopustil vydírání, když nemluví česky, s A. U. nikdy nejednal. I on upozornil, že je-li podmínkou spáchání trestného činu vydírání, že jednání pachatele mělo donutit jiného, aby něco konal, opominul nebo trpěl, ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy, není ani zřejmé, jakým jednáním se měl dopustit trestného činu vydírání, když údajně poškozený A. U. tvrdí, že s ním nikdy osobně nejednal a nebyl jím kontaktován ani zprostředkovaně. Pokud mělo dojít k uplatnění zadržovacího práva, pak veškerá jednání za společnost mohla činit toliko jednatelka společnosti E., s. r. o. On sám její jednání neovlivňoval a vůči A. U. nejednal. Ve shodě s obviněnou i on zastával názor, že jeho jednání nenaplnilo skutkovou podstatu trestného činu vydírání a že soudy nesprávně aplikovaly normy civilního práva.
Oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 39 To 68/2008 i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. 1 T 173/2008, zrušil a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných shledal námitku stran existence pohledávky vůči poškozenému A. U. za námitku primárně skutkovou, která deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Poznamenal však, že z geneze smluvních vztahů mezi společností E., s. r. o., a J. K. vyplývá, že v květnu 2004 neměli dovolatelé k předmětnému areálu žádné právo, které by jim umožňovalo požadovat nájemné po nájemci části tohoto areálu. Navíc podle ustanovení §176 odst. 1 občanského zákoníku zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí. Ze skutkových zjištění ve věci učiněných a vylíčených i v tzv. skutkové větě nepochybně vyplývá, že předmětný vysokozdvižný vozík se nedostal do držení obviněných na základě nějakého úkonu jeho vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, ale že se této věci obvinění svémocně zmocnili při incidentu dne 17. 9. 2004. Za této situace bylo uplatnění zadržovacího práva k vozíku s ohledem na ustanovení §176 odst. 1 občanského zákoníku pojmově vyloučeno. Za skutkové považoval i námitky dovolatelů, zda v pohrůžce nevydání vozíku lze spatřovat pohrůžku jinou těžkou újmou. Z obsahu rozhodnutí podle něho vyplývá, že zadržování vozíku představovalo pro poškozeného nejen majetkovou újmu, ale že pro něho fakticky znamenalo též hrozbu přerušení, resp. ochromení jeho podnikatelské činnosti, na které byl poškozený stejně jako jeho zaměstnanci existenčně závislý, což je nutno považovat za jinou těžkou újmu ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. Za lichou označil i námitku obviněné J. S., podle které s poškozeným osobně nejednala, neboť skutková podstata trestného činu vydírání osobní kontakt nevyžaduje. Důvodnými neshledal ani námitky stran naplnění materiální stránky trestného činu, neboť okolnost, že jednání obviněných směřovalo k vymožení neexistující pohledávky, v žádném případě nelze považovat za okolnost, která by snižovala stupeň konkrétní nebezpečnosti činu pro společnost, a to dokonce do té míry, že by byl pouze nepatrný. Za irelevantní pokládal námitku obviněné, podle které měl poškozený svůj nárok na vydání vozíku uplatnit v řízení civilním. Poznamenal, že v případě, kdy jednání pachatele vykazuje všechny formální i materiální znaky určitého trestného činu, nelze – i při zohlednění zásady trestního postihu jako ultima ratio ochrany občanskoprávních vztahů – vyloučit uplatnění trestního postihu jen z toho důvodu, že poškozený měl možnost domáhat se svých práv v řízení občanskoprávním.
Nepřisvědčil ani argumentaci obviněného G. S., že se na celé věci nijak nepodílel a nemohl ovlivnit rozhodnutí společnosti E., s. r. o., o vydání či nevydání vozíku. Dovolatel podle státního zástupce patrně zaměnil trestní odpovědnost s odpovědností podle obchodního zákoníku. Připomněl, že trestný čin vydírání není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů a jestliže je tímto trestným činem vymáháno plnění ve prospěch právnické osoby, může se tohoto trestného činu dopustit kdokoli, nikoli pouze statutární orgán této právnické osoby. Podle zjištění soudů se na protiprávním zadržování předmětného vozíku podílel i obviněný G. S., oba obvinění se ve svém jednání doplňovali, svůj postup vzájemně konzultovali a jednali ve shodě tato skutková zjištění dostatečně opravňují k tomu, aby jednání obviněného G. S. mohlo být posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. na trestném činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. S. a G. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění, jak již bylo připomenuto, nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněných, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. jak po stránce formální, tak i materiální.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obvinění jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutili, aby něco konal.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neobsahuje.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž je obviněný uznáván vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytvářejí znaky trestného činu. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná též v případě, že popis skutku obsažený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 621/2002, 5 Tdo 1328/2003, přiměřeně rozhodnutí č. 43/1994 - I. Sb. rozh. tr. aj.). Pro úplnost je třeba dodat, že i Ústavní soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého procesu (k tomu např. nálezy sp. zn. II. ÚS 460/02, IV. ÚS 565/02 aj.).
Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudu prvního stupně v tom, že dne 17. 9. 2004 v části areálu bývalého podniku T. v Š. na ulici V., který vlastní společnost E., s. r. o., jejíž jednatelkou byla obviněná J. S., po konfliktu při stěhování firmy P. T. z jedné z hal oba obvinění po vzájemné dohodě znemožnili odjet vysokozdvižným vozíkem v hodnotě 69.900,- Kč, který je majetkem A. U., vysokozdvižný vozík zadržovali i přes opětovné výzvy k jeho vydání, a to i přesto, že k jeho zadržování neměli žádný zákonný důvod, a až do 14. 12. 2004, kdy obviněná J. S. byla vyzvána k vydání věci Policií České republiky a vozík vydala, přičemž v zájmu zajištění nepřerušení své podnikatelské činnosti si A. U. musel urychleně zajistit a zaplatit náhradní vysokozdvižný vozík.
V takto vyjádřených skutkových zjištěních nejsou obsažena žádná, jež by odpovídala zákonnému znaku „jiného nutil, aby něco konal“. Vyplývá z nich, že oba obvinění po vzájemné dohodě neoprávněně zadržovali vysokozdvižný vozík poškozeného A. U. v hodnotě 69.900,- Kč, přičemž poškozený si musel v zájmu zajištění nepřerušení své podnikatelské činnosti zajistit a zaplatit náhradní vozík; nic však nevypovídají o tom, k čemu byl poškozený takovým chováním obviněných nucen. V tomto ohledu jsou opodstatněné námitky obou obviněných, byť poněkud nejasně formulované, že ze skutkového stavu, jak byl soudem zjištěn, není zřejmé, jak konkrétně se měli trestného činu vydírání dopustit.
Dovolací soud nepominul, že soud prvního stupně se otázkou, k čemu obvinění svým jednáním poškozeného A. U. nutili, v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval a ve shodě s již dříve učiněnými závěry odvolacího soudu uzavřel, že jej nutili, aby zaplatil údajný dluh (strana 5). Toto zjištění nikterak nezpochybnil ani odvolací soud v nyní napadeném rozsudku (dokonce nesprávně uvedl, že soud prvního stupně doplnil i skutkovou větu o zjištěné skutečnosti, ze kterých vyplývalo právní posouzení věci jakožto trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.).
Takový postup soudů však nelze akceptovat. Ústavní soud již opakovaně zaujal k předmětné vadě výroku rozsudku stanovisko, které nemůže dovolací soud ignorovat. Zdůraznil, že odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti, obstát. Opíraje se o toto východisko též konstatoval, že zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není na místě, neboť se nejedná o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku soudu, nýbrž o konstatování něčeho (znaku skutkové podstaty), co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/02, sp. zn. IV. ÚS 565/02 – též in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113, str. 21 a násl.).
Bude proto na soudu prvního stupně, aby takto vytknutý nedostatek odstranil a aby ve skutkové větě výroku o vině popsal skutek tak, aby zahrnoval všechny zákonné znaky trestného činu, jímž uzná obviněné vinnými. Dovolací soud dodává, že popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Není podle praxe dovolacího soudu v kolizi se zákazem reformationis in peius. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněných (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikováno též pod č. 38/2006 Sb. rozh. tr.).
V této souvislosti není od věci poznamenat, že z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. není vůbec významné, že s poškozeným A. U. osobně nejednali, poněvadž jiného nutit, aby něco konal, lze i jinými prostředky než jen přímým osobním (fyzickým) kontaktem mezi pachatelem a poškozeným, jak správně konstatoval v odůvodnění svého rozsudku i odvolací soud (strana 8). Obviněná J. S. v dovolání ostatně sama připustila, že zasláním dopisu ze dne 5. 10. 2004 (viz č. l. 39, díl I.) se vůči poškozenému zřejmě jedná o naplnění formálních znaků trestného činu vydírání.
Dovolací soud beze zbytku souhlasí s názorem státního zástupce k námitkám obviněného G. S., že se trestného činu nemohl dopustit, poněvadž s poškozeným nikdy nejednal, nebyl jím kontaktován ani zprostředkovaně, jednání spoluobviněné, která jediná coby jednatelka mohla činit právní úkony za společnost E., s. r. o., neovlivňoval. Ten správně připomněl, že trestný čin vydírání není trestným činem s omezeným okruhem pachatelů a jestliže je tímto trestným činem vymáháno plnění ve prospěch právnické osoby, může se tohoto trestného činu dopustit kdokoli, nikoli pouze statutární orgán této právnické osoby. Ze skutkových zjištění obsažených jak v tzv. skutkové větě výroku o vině, tak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 4) navíc vyplynulo, že na protiprávním zadržování předmětného vozíku se podílel i obviněný G. S., oba obvinění se ve svém jednání doplňovali, svůj postup vzájemně konzultovali a jednali ve shodě. Zřetelně tomu ostatně napovídá - v kontextu výpovědi svědkyně K. P. - i obsah dopisu ze dne 5. 10. 2004, z něhož se podává, že požadované peníze měl A. U. složit v hotovosti k rukám obviněného či zaslat na označený účet. Tato skutková zjištění dostatečně opravňují k tomu, aby jednání obviněného G. S. mohlo být posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. na trestném činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání jde podle nauky i praxe soudů tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (k tomu č. 36/1973, 15/1967 Sb. rozh. tr. aj.). Platí však, že spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Pro naplnění znaků spolupachatelství však není nezbytné, aby jednání každého z pachatelů bylo rovnocenné, ale postačí zcela vědomé působení nebo vědomá spolupráce. Ze způsobu provedení činu je zřetelně patrný takový charakter součinnosti obou obviněných, který zákonným kritériím spolupachatelství odpovídá.
Zjevně neopodstatněnými shledal dovolací soud shodně uplatněné námitky obviněných směřující proti závěrům soudů o neoprávněnosti jejich jednání, neexistenci relevantního závazkového vztahu mezi společností E., s. r. o., a A. U., o nepřípadnosti aplikovat ustanovení o zadržovacím právu ve smyslu §176 odst. 1 občanského práva i výhrady vůči naplnění zákonného znaku „pohrůžka jiné těžké újmy“.
Rozhodně nelze souhlasit s výtkou obviněných, že se soudy řádně nezabývaly otázkou existence závazkového vztahu mezi společností E., s. r. o., a A. U. Soud prvního stupně po doplnění dokazování, jež bylo zaměřeno právě k objasnění této problematiky, uzavřel, že mezi označenými subjekty v rozhodné době „neexistoval žádný závazkový vztah, ze kterého by měl poškozený být povinen čehokoli vůči této společnosti platit“, přičemž se opíral především o výpověď svědků A. U. i J. K. (strana 4). Dovolává-li se obviněná ve svůj prospěch nejméně výpovědí svědkyně K. P., která údajně vystavovala faktury pro poškozeného a upomínala jej o jeho placení, nelze pominout, že se jednalo o zaměstnankyni společnosti E., s. r. o., která ve skutečnosti plnila při vystavování faktur pokyny obviněné, popř. obviněného (č. l. 115, 116 díl II.). Žádným relevantním argumentem hovořícím o oprávněnosti jednání obviněné nemůže být ani její tvrzení, že pokud by byl A. U. přesvědčen o tom, že nemá žádný dluh, měl faktury vrátit, případně sdělit, že peníze zaplatil J. K.
Pozornost obviněných se soustředila též k hodnotícím úvahám odvolacího soudu, který velmi podrobně reagoval na jejich námitky týkající se především smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 20. 5. 2004 a poté ze dne 4. 8. 2004, jež byly uzavřeny mezi společností E., s. r. o., a svědkem J. K., a označili je za chybné. Ani v tomto ohledu nelze výhrady obviněných, ve svých důsledcích zpochybňující závěry o neexistenci závazkového vztahu mezi jmenovanou obchodní společností a A. U. a neoprávněnosti jejich jednání, přijmout. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně rozebral podstatný obsah smlouvy o budoucí kupní smlouvě uzavřené dne 20. 5. 2004 mezi J. K. a společností E., s. r. o., zmínil, že součástí této smlouvy byla i kupní smlouva obsahující obviněnými opakovaně zdůrazňovaný článek III. bod 6. Kupní smlouva však ve lhůtě stanovené ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě, tj. do 30. 7. 2004, uzavřena nebyla. Z těchto zjištění odvolací soud vyvodil, že kupní smlouva na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 20. 5. 2004, na niž obvinění odkazují, ve skutečnosti nikdy uzavřena nebyla a za této situace ani zprostředkovaně nevznikl vztah mezi společností E., s. r. o., a A. U. (strana 6, 7 rozsudku).
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že na podkladě smlouvy o budoucí kupní smlouvě (č. l. 91 – 100 díl I.) nevznikl mezi společností E., s. r. o., a A. U. žádný obchodněprávní vztah, jež by ji opravňoval k požadavku zaplatit částky posléze společností fakturované. Obviněnými zdůrazňovaný článek III. bod 6. této smlouvy, jehož podstatná část se týkala až zamýšlené smlouvy kupní, na právní poměry společnosti a A. U. neměla žádný vliv. Z jeho znění toliko vyplývá, že do uzavření kupní smlouvy se budoucí prodávající, tj. J. K., zavázal přenechat budoucím kupujícím, tj. společnosti E., s. r. o., počínaje 20. 5. 2004 do užívání budovu umístěnou na pozemku parc. č. 5801/2 a 5802/6 s tím, že uděluje budoucímu prodávajícímu oprávnění provádět v a na této budově jakékoliv opravy či stavební úpravy. Užíval-li však A. U. část této nemovitosti na základě smlouvy uzavřené s J. K., jejím vlastníkem, byl tento právní vztah jakož i práva a povinnosti z něj plynoucí mimo jakékoliv možnosti ingerence společnosti E., s. r. o., potažmo obviněných. Z výpovědi svědka J. K. se nadto jasně podává, že jejich vzájemné nároky byly vyrovnány, poněvadž nájemné za měsíce květen a červen 2004 mu poškozený řádně zaplatil.
Pro úplnost je vhodné uvést, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal s návrhy na doplnění dokazování (výslech svědka Mgr. P. P., faktury a další listiny předkládané obviněnými), vysvětlil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné (strana 7). Je tak zjevné, že v dané věci nešlo o žádný extrémní exces případu důkazů opomenutých a zjištěn nebyl ani případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu, jak to naznačovali obvinění, neopodstatňuje.
Dovolací soud se v usnesení ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 729/2007, zabýval výkladem ustanovení §175 i §176 občanského zákoníku, jež se týkají zadržovacího práva; zdůraznil mimo jiné, že zadržovací právo nemá osoba, která má věc, k níž by mohlo toto právo vzniknout, u sebe neprávem, zejména jestliže se jí zmocnila svémocně nebo lstí (§176 odst. 1 občanského zákoníku). Poznamenal též, že je třeba odlišovat případy existence zadržovacího práva za splnění jeho zákonných předpokladů a domnělého zadržovacího práva, kdy zadržovatel jedná v dobré víře, že jedná po právu, ač podmínky zadržovacího práva splněny nejsou, na straně jedné a případy, kdy je existence zadržovacího práva toliko předstírána, aniž by byly splněny základní podmínky jeho vzniku, tj. existovala pohledávka zadržovatele vůči vlastníku věci, s úmyslem přinutit tak vlastníka věci k plnění bez jakéhokoliv právního důvodu. Posledně uvedenou situaci nelze při splnění formálních i materiálních znaků trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. zpravidla řešit jinými právními prostředky než prostředky trestního práva, neboť ty jediné jsou pak efektivní.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že východiska naznačená předchozím rozhodnutím dovolacího soudu byla akceptována i respektována, že soudy se pečlivě zabývaly otázkou případné existence závazkového vztahu mezi společností E., s. r. o., a A. U., přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pakliže uzavřely, že mezi těmito subjekty žádný relevantní obchodněprávní vztah neexistoval a ani obviněná J. S. nemohla v dobré víře nabýt přesvědčení, že tomu tak je. Logickým závěrem jejich zjištění je, že k vysokozdvižnému vozíku A. U. nebylo lze uplatnit zadržovací právo; bylo zjištěno, že obvinění se ho po konfliktu dne 17. 9. 2004 zmocnili svémocně, do jejich držení se nedostal na základě úkonu jeho vlastníka či jiné oprávněné osoby, což uplatnění zadržovacího práva vylučuje.
Soudy věnovaly náležitou pozornost i objasnění zákonného znaku spočívajícího v pohrůžce jiné těžké újmy. Jak již bylo řečeno, „pohrůžka jiné těžké újmy“ může podle praxe soudů spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství a rodinného života apod. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům poškozeného, jeho osobním zkušenostem, psychickému stavu apod.
Ze skutkových zjištění soudů, vycházejících z výpovědi A. U. (č. l. 120, 121, díl II.), zřetelně plyne, že pohrůžka jiné těžké újmy byla opodstatněně spatřována netoliko v majetkové újmě poškozeného, již představovalo zadržování vozíku, ale i v jeho obavě ze ztrát z podnikatelské činnosti, poněvadž absencí vysokozdvižného vozíku bylo ohroženo vyřizování zakázek a chod firmy, na jejímž fungování byli závislí jak on, tak i další jeho pracovníci, v důsledku čehož musel poškozený zabezpečit chod své firmy jiným způsobem, tj. obstaráním si náhradního vozíku (strana 5 rozsudku soudu prvního stupně). Zcela nepřípadná je poznámka obviněných, že poškozený žádnou škodu vůči společnosti E., s. r. o., nepožadoval, když je zjevné, že prostřednictvím své zástupkyně a posléze i podáním žaloby u soudu se domáhal vydání předmětného vysokozdvižného vozíku.
Obviněná J. S. polemizovala též se závěrem, že jsou naplněny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. po stránce materiální.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Se zřetelem k těmto zákonným hlediskům a jejich projevům v projednávané věci lze konstatovat, že stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost dosahuje stupně předpokládaného zákonem. Hodnocením jednotlivých určujících kritérií se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku zabýval a přesvědčivě uzavřel, že znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. byly naplněny nejen po stránce formální, ale i materiální. Na celou záležitost nelze nahlížet jako na určitý akceptovatelný způsob řešení obchodněprávních vztahů a je třeba odmítnout představu obviněné, že „...je zcela běžná korespondence obdobného obsahu, kdy strany vůči sobě požadují např. smluvní pokutu s výzvou, že pokud nebude dlužná částka uhrazena, bude věřitel své pohledávky uplatňovat exekučně u soudu, postoupí pohledávku na třetí osobu apod. Přitom se často jedná o pohledávky sporné či neexistující“. Je pravdou, že výzvu k zaplacení pohledávek lze spojit s použitím prostředků, které zákon výslovně dovoluje (řešení sporu podáním žaloby u soudu, upozornění na smluvní pokutu, úroky z prodlení, předání věci exekutorovi apod.), není ale možné svémocně zadržovat věc důležitou pro podnikání poškozeného k zaplacení předstírané, neexistující pohledávky.
V konkrétním případě, jak již bylo ostatně naznačeno v souvislosti s vyloučením použití zadržovacího práva, neeliminuje uplatnění trestní represe ani pojetí trestního práva jako prostředku „ultima ratio“. Zásah orgánů činných v trestním řízení nelze označit za nesprávnou a protiústavní ingerenci do sporu dvou účastníku obchodněprávního vztahu.
Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, nezbylo, než aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněných z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková