ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1092.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1092/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovolání obviněného K. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 8 To 14/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 125/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 88 T 125/2006, byli obvinění K. R. a J. S. v bodě 2) uznáni vinnými, že:
„dne 29. 10. 2006 v době od 02:20 hod. do 02:45 hod. v B., po předchozí domluvě obviněný K. R. nezjištěným způsobem rozlomil vložku dvou zámků vstupních dveří kanceláře společnosti S. – s., s. r. o., zatímco obviněný J. S. v bezprostřední blízkosti hlídal, a následně obviněný J. S. sám vniknul do prostor kanceláře, tuto prohledal, nachystal si do blízkosti dveří kanceláře k odnesení starý psací stroj a vzorník parapetů, které chtěli prodat a peníze si ponechat pro vlastní potřebu, přičemž při prohledávání kanceláře poškodil zásobník papíru kopírky zn. Develop 16G, a během této doby obviněný K. R. hlídal v bezprostřední blízkosti objektu, zda někdo nejde, následně byl obviněný J. S. zadržen hlídkou na místě činu a obviněný K. R. v jeho bezprostřední blízkosti, a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti S. – s., s. r. o., škodu ve výši 4.800,- Kč a škodu poškozením věcí ve výši 4.431,- Kč, přičemž J. S. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 1 T 148/2006, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku se zkušební dobou v trvání 2 roků“.
Takto popsané jednání obviněného K. R. soud právně kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a uložil mu podle §247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Tímto rozsudkem rozhodl soud rovněž o vině a potrestání spoluobviněného J. S. Současně oběma obviněným podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému způsobenou škodu ve výši 4.431,- Kč; se zbytkem uplatněného nároku odkázal poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání obviněný K. R. a městský státní zástupce v neprospěch obviněného J. S. Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 8 To 14/2007, tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil ohledně obviněného J. S. ve výroku, kterým u něho bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení dalšího trestu, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. mu uložil podle §247 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněného K. R. podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce Mgr. M. R. dovolání již jen obviněný K. R. (dále převážně jen „obviněný“), a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí obou soudů „spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a taktéž na jiném nesprávném hmotně právním posouzení“.
Obviněný zejména nesouhlasil s právním posouzením skutku popsaného ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvého stupně. Podle jeho názoru se přisvojením věci rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí a zároveň vyloučení dosavadního vlastníka z držení a nakládání s věcí (v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 4 Tz 37/2002, resp. ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 586/2004, a ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 276/2000). Z nich vyplývá, že pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, pokud věc odejme z dispozice vlastníka, jestliže tak získá možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. V projednávané věci však (obviněný) neodejmul věc z dispozice vlastníka, protože věci nebyly vyneseny ven z kanceláře poškozeného. K jejich odcizení tak nemohlo dojít.
Obviněný navíc poukazoval na skutečnost, že odcizené věci vůbec neviděl a netušil, co spoluobviněný S. v kanceláři bere. Aby mohlo být jeho jednání posouzeno jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., musel by se podílet na přisvojování věcí. Takového dílčího jednání se však nedopustil, proto jeho jednání nemůže být posuzováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Pokud pouze rozlomil zámek, mohlo být jeho jednání posouzeno maximálně jako trestný čin poškozování cizí věci.
V neposlední řadě obviněný namítl, že „nenaplnil ani znak skutkové podstaty spočívající ve vloupání se“, protože do předmětné kanceláře vůbec nevniknul; vniknul tam pouze obviněný J. S., který kancelář sám prohledal a sám si ke dveřím nachystal nějaké věci.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že v části, ve které dovolatel namítal, že osobně žádné věci neodcizil (toliko rozlomil zámek a dovnitř nevstoupil), shledává nedůvodným. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že oba pachatelé jednali ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., proto se nevyžaduje, aby každý ze spolupachatelů sám naplnil skutkovou podstatu trestného činu; dostačuje totiž, že k jejímu naplnění došlo jejich společných jednáním.
Za důvodné považoval státní zástupce dovolání v té části, v níž obviněný namítal, že se věci nacházely uvnitř místnosti, tuto místnost neopustily a nedošlo tudíž k jejich přisvojení si pachateli trestného činu. Podle státního zástupce došlo k dopadení pachatelů v době, kdy věci neopustily prostory užívané poškozeným, proto skutek nebyl dokonán a lze jej posoudit pouze jako pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. dovolání vyhověl a z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ohledně obviněného K. R. a podle §265k odst. 2, §261 tr. ř. ohledně obviněného J. S. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o vině skutkem v bodě 2), ve výroku o trestu obviněnému K. R., ve výroku o upuštění od uložení dalšího trestu obviněnému J. S. a ve výrocích o náhradě škody. Dále aby zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby takové rozhodnutí učinil dovolací soud za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl (v případě odvolatele) zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl dovolatel uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na základě něho je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumenty, které by důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Vytkl totiž, že soudy chybně právně posoudily zjištěný skutkový stav, přičemž nesouhlasil zejména s právní kvalifikací skutku jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Dále namítal nenaplnění znaku skutkové podstaty jmenovaného trestného činu spočívajícím ve vloupání. Z hlediska napadeného rozsudku a podaného dovolání je tedy významná otázka, zda právní kvalifikace jednání obviněného podle §247 odst. 1 písm. b), §9 odst. 2 tr. zák. je důvodná.
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněný) si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a čin spáchal vloupáním. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění (a rovněž s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) obsahuje konkrétní skutková zjištění, která veškeré zákonné znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. evidentně naplňují. Proto námitky obviněného v tomto směru uplatněné nemohly obstát.
V obecné rovině je však nejprve třeba uvést, že trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a čin spáchá vloupáním.
Podle §89 odst. 14 tr. zák. se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.
Ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. je trestný čin spáchán tehdy, byl-li spáchán společným jednáním dvou nebo více osob.
O spáchání trestného činu společným jednáním jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty, anebo tehdy, jestliže každý z nich naplnil jen některý ze znaků, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje tyto znaky, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti samy o sobě tyto znaky sice nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (k tomu srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. trest.). K takovému společnému jednání vedenému společným úmyslem může dojít jak po předchozí výslovné dohodě, tak konkludentně (srov. č. 1/1980, str. 18, Sb. rozh. trest.).
Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a který respektoval při svém rozhodování i odvolací soud, pak je třeba z hlediska správného právního posouzení jednání obviněného připomenout podstatu jeho jednání, jež záležela v tom, že „… po předchozí domluvě obviněný K. R. nezjištěným způsobem rozlomil vložku dvou zámků vstupních dveří kanceláře společnosti S. – s., s. r. o., zatímco obviněný J. S. v bezprostřední blízkosti hlídal, a následně obviněný J. S. sám vniknul do prostor kanceláře, tuto prohledal, nachystal si do blízkosti dveří kanceláře k odnesení starý psací stroj a vzorník parapetů, které chtěli prodat a peníze si ponechat pro vlastní potřebu, přičemž při prohledávání kanceláře poškodil zásobník papíru kopírky zn. Develop 16G, a během této doby obviněný K. R. hlídal v bezprostřední blízkosti objektu, zda někdo nejde, následně byl obviněný J. S. zadržen hlídkou na místě činu a obviněný K. R. v jeho bezprostřední blízkosti, a tímto jednáním způsobili poškozené společnosti škodu ve výši 4.800,- Kč a škodu poškozením věcí ve výši 4.431,- Kč …“.
Neobstojí tak námitky obviněného, ve kterých tvrdí, že odcizené věci vůbec neviděl, netušil, co spoluobviněný J. S. v kanceláři bere a nemohl se tak podílet na přisvojování věcí. Jak totiž výstižně konstatoval odvolací soud, oba obvinění se na spáchání krádeže domluvili a tuto krádež také společných jednáním uskutečnili; z hlediska konstrukce spolupachatelství plně postačuje, když každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečňuje jen některý ze znaků skutkové podstaty, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu, ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.).
Jestliže v daném případě nejprve obviněný K. R. rozlomil vložku dvou zámků vstupních dveří kanceláře a následně obviněný J. S. vnikl sám do prostor kanceláře, tuto prohledal a nachystal si do blízkosti dveří věci k odnesení, zatímco obviněný K. R. hlídal v bezprostřední blízkosti objektu, pak tímto jednáním, které na sebe řetězově navazovalo, oba obvinění spáchali trestný čin ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ačkoliv jednání obviněného K. R. naplňovalo pouze některé znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., bylo zároveň článkem řetězu a dohromady s jednáním spoluobviněného J. S. naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu.
Stejně tak nelze soudům nižších stupňů vytknout, že trestnou činnost obviněných posoudily jako krádež spáchanou vloupáním. Obviněný J. S. totiž do kanceláře vniknul za součinnosti obviněného K. R., který rozlomením vložky dvou zámků vstupních dveří do kanceláře nedovoleným způsobem překonal uzamčení. Uvedený znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl tímto jeho jednáním nepochybně naplněn.
Namítal-li dovolatel, že soudy obou stupňů jeho jednání nesprávně právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin (obviněný poukazoval na to, že věci z dispozice vlastníka neodejmul, že nezískal možnost trvale s nimi nakládat a že tyto věci tak byly stále v dispozici jejich vlastníka), pak ani s touto výhradou obviněného se dovolací soud neztotožnil.
Přisvojením věcí se nerozumí jejich získání do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle. U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení. Zda věc je v moci někoho jiného se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí.
Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se věci s úmyslem přisvojit si ji. O dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoli později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde o pokus), ač pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela. Za dokonané zmocnění se věcí lze také považovat, když pachatel po násilném vniknutí do místnosti pomocí klíčů vnikne do skříní a stolů, odcizí z nich věci a uloží je do připraveného zavazadla, i když pak za dalším účelem v místnosti setrvá (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 1431 – 1432; příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 2. 1976, sp. zn. 6 To 4/76).
Přestože judikatura uvedená shora není vzhledem k projednávané věci zcela přiléhavá, vyplývá z ní, že k dokonání trestného činu krádeže plně postačuje, odejme-li pachatel věc z dispozice majitele a ukryje-li ji na jiném místě v téže místnosti, příp. si ji nachystá u dveří k odnesení z objektu. Jednání obviněných do tohoto rámce jednoznačně zapadalo, neboť obviněný J. S. vnikl do prostor kanceláře, tuto prohledal a (jak sám uvedl v přípravném řízení a v řízení před soudem prvého stupně) uviděl psací stroj a kufřík, přičemž tyto věci vzal a z horní části kanceláře je snášel po schodech dolů, když uslyšel přicházet policisty. Na základě takto zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že obviněný J. S. byl policisty zadržen v okamžiku, kdy se již věcí zmocnil, měl je při sobě a odejmul je tak z dispozice vlastníka, opustil místnost kanceláře a scházel po schodech ven z objektu. Nebyl tedy přistižen při tom, jak místnost prohledává nebo jak s věcmi nějak manipuluje na místě jejich uložení, takže nelze mít pochyb o tom, že jeho jednáním (a tedy i jednáním jeho spolupachatele – dovolatele K. R.) došlo k dokonání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak zjištěné jednání obou obviněných právně kvalifikovaly soudy prvního i druhého stupně. Z těchto důvodů se ani nemohlo jednat o pouhý pokus tohoto trestného činu, jak ve svém vyjádření uvedl státní zástupce.
Ve světle shora uvedených skutečností proto dovolací soud nemohl přisvědčit relevantně uplatněným námitkám obviněného. Jeho jednání, zjištěné již soudem prvního stupně a shledané správným i soudem odvolacím, nepochybně vykazuje všechny znaky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a