ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1134.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1134/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2009 o dovolání obviněného Z. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 114/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 149/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 149/2008, byl obviněný Z. R. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že dne 14. 5. 2007 v 01:10 hod. řídil po silnici II. třídy ve směru H. – B. své osobní motorové vozidlo značky Toyota Corolla, a v důsledku nepřiměřené rychlosti, daným podmínkám – noční době, kdy jel rychlostí nejméně 97 km/h přesto, že maximální povolená rychlost je v daném úseku silnice 80 km/h, srazil v kilometru 36,339 v katastru obce P. na přímém úseku silnice levou přední částí vozidla chodkyni L. K., která se na vozovce pohybovala z levé strany na pravou, z pohledu jízdy obviněného, která v důsledku střetu utrpěla zranění, na jejichž následky zemřela dne 18. 5. 2007 v N. B. – B., kdy bezprostřední příčinou její smrti byl maligní otok mozku při zhmoždění mozku, krvácení pod mozkové obaly a rozvolnění spoje mezi lebkou a krční páteří, přičemž bylo zjištěno, že v době dopravní nehody měla poškozená v krvi 0,28 mg/l metamfetaminu, 0,03 mg/l midazolamu a 0,75 promile ethanolu.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 114/2009, tak že podle §258 odst. 1 písm. b), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému podle §224 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání jednoho roku. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Prostřednictvím obhájce JUDr. J. C. podal obviněný proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti použité právní kvalifikaci. Za nesprávné považoval, že jej soudy uznaly vinným podle §224 odst. 1 tr. zák. I když toto právní posouzení použily se zřetelem na spoluzavinění poškozené, a proto neshledaly za nutné použít kvalifikaci podle §224 odst. 1, 2 tr. zák., nepostupovaly v souladu s předpisy hmotného práva a neposoudily jeho jednání podle správného hmotně právního předpisu. Jestliže odvolací soud konstatoval vysokou míru spoluzavinění ze strany poškozené, měl se podle obviněného zabývat především materiální stránkou předmětného trestného činu a zkoumat, zda stupeň společenské nebezpečnosti z pohledu §3 odst. 2 tr. zák. je vyšší než nepatrný. Obviněný připustil, že v daném úseku měl předpokládat pohyb chodců, avšak zdůraznil, že i chodci musí respektovat pravidla silničního provozu, což v daném případě poškozená neučinila. Nelze po řidiči motorového vozidla oprávněně požadovat, aby musel u každého chodce předpokládat, jak se bude na vozovce chovat a každého považovat za člověka opilého nebo zfetovaného. Podle obviněného v tomto případě šlo nepochybně o sebevražedný pokus opilé a zfetované poškozené, která měla psychické problémy, léčila se na psychiatrii a již v minulosti se o sebevraždu pokusila. Se zřetelem na uvedené skutečnosti měly soudy dospět k závěru, že vzhledem k nízkému stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného, kdy šlo o překročení maximální povolené rychlosti, se v daném případě nejednalo o trestný čin, ale pouze o přestupek podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 5 To 114/2009, tak i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 2 T 149/2008 s tím, aby tato věc podle §222 odst. 2 tr. ř. byla postoupena k projednání a rozhodnutí M. ú. v B., event., aby byl obviněný obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn, protože skutek není trestným činem.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že k předmětné dopravní nehodě se smrtelným následkem došlo v obci, kdy v uvedeném úseku na komunikaci navazuje volně vytvořený přechod do prostoru k vlakovému nádraží. Výskyt chodců v této oblasti je možné očekávat, a to i v noční době. Obviněný jel v místě, kde k dopravní nehodě došlo, rychlostí téměř o 20 km/h vyšší, než byla rychlost povolená, přičemž i maximální povolená rychlost v uvedeném místě by nebyla při průjezdu v noční době rychlostí přiměřenou, neboť, jak správně poznamenal odvolací soud, přiměřená rychlost by vzhledem k noční době a jízdě na tlumená světla musela být alespoň do určité míry nižší. Poškozená obviněnému neučinila v jízdní dráze překážku ani náhlou ani neočekávanou, neboť ji viděl na vzdálenost asi 83 m, přičemž již v tomto okamžiku měl na její výskyt na vozovce reagovat snižováním rychlosti. V době střetu se poškozená pohybovala buď velmi malou rychlostí nebo stála. Pokud by obviněný jel rychlostí nižší než 80 km/h, což by odpovídalo noční době, a reagoval by přiměřeným způsobem, mohlo sice dojít ke střetu vozidla s poškozenou, následky však mohly být výrazně odlišné. Obviněný se prokazatelně podílel na vzniku dopravní nehody i na jejím následku, přičemž průběh děje během dopravní nehody nebyl pro obviněného úplně nepředvídatelný, neboť byť byla poškozená pod vlivem drog a alkoholu a její chování tím muselo být ovlivněno, pohybovala se v místech, která obviněný znal, věděl, že se zde mohou pohybovat chodci, kteří případně budou chtít přes vozovku přecházet. Dovolání obviněného neshledala opodstatněným a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o námitky uplatněné v dovolání, obviněný jimi vytýkal nedostatky ve vztahu k otázce spoluzavinění a ohledně naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, což je problematika právní povahy a tedy uplatněná v souladu s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda je dovolání opodstatněné.
Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Z hlediska subjektivní stránky se u tohoto trestného činu vyžaduje nedbalost (vědomá či nevědomá). Podle §5 tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
Mezi zaviněným jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) musí být příčinná souvislost. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je nezbytným obligatorním znakem tzv. objektivní stránky trestného činu. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) ovšem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. např. rozhodnutí 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečná okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami. To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí i další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. R 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele má proto povahu příčiny i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, je důležité, aby konkrétní činnost (jednání) pachatele, byla pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
Při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Z hlediska zavinění z nedbalosti to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy při provozu na pozemních komunikacích pak vyplývá v projednávaném případě konkrétně ze zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Z pohledu řešené problematiky je v této věci podstatné ustanovení §4 písm. a), b), zák. č. 361/2000 Sb., podle něhož je každý účastník provozu na pozemních komunikacích povinen se chovat ohleduplně a kromě jiného i neohrožovat život, zdraví apod., a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. určující, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je mimo jiné možné předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Zavinění z nedbalosti přitom není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného (srov. rozhodnutí č. 45/1965 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění a z obsahu spisu v projednávané věci, zejména ze znaleckého posudku z oboru dopravy vyplynulo, že v místě, kde ke střetu vozidla obviněného s poškozenou došlo, rychlost vozidla obviněného přesáhla o 17 km/h v místě povolenou rychlost, a v momentě střetu s poškozenou byla jeho rychlost stále o 9 km/h vyšší než povolených 80 km/h. Bylo též zjištěno, že obviněný poškozenou spatřil na vzdálenost 83 m (viz č. l. 306 spisu). Dále je potřeba poznamenat, že k dopravní nehodě došlo v místech, která obviněný znal, v pozdních nočních hodinách, v obci, a nedaleko vlakového nádraží.
Z takto zjištěných okolností je patrné, že obviněný porušil jak ustanovení §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., neboť v místě dopravní nehody jel rychlostí překračující rychlost, která byla v daném místě povolena, i obecnou povinnost stanovenou §4 písm. a), b), zák. č. 361/2000 Sb., protože se zřetelem na okolnosti, za nichž došlo k dopravní nehodě, dostatečně nebral ohled na ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích, neboť tím, že v místě s pravděpodobným výskytem osob, které v pozdní noční hodině mohly být např. opilé či jinak ovlivněné nebo nesoustředěné v důsledku spěchu na vlak, se nechoval dostatečně ohleduplně tak, aby střetu s případným neukázněným chodcem předešel.
Ve vztahu k chování poškozené na vozovce bylo zjištěno, že se nejprve sice pohybovala správně při levé krajnici silnice ve směru jízdy obviněného, avšak, jak sám uvedl i obviněný, její pohyb byl nekoordinovaný, poškozená se motala a přibližovala se středu vozovky, kde následně došlo ke střetu s vozidlem obviněného. Posléze u ní bylo zjištěno v krvi 0,28 mg/l metamfetaminu, 0,03 mg/l midazolamu a 0,75 promile ethanolu. Podle znalce z oboru silniční dopravy v době střetu s vozidlem byl její pohyb od středu vozovky k jejímu pravému okraji velmi malé rychlosti, a je možné, že stála ve středu vozovky, a pokud se pohybovala, tak velmi pomalu (viz č. l. 309 spisu).
Všechny takto zjištěné okolnosti soudy obou stupňů posoudily tak, že k dopravní nehodě došlo v důsledku zavinění ze strany obviněného i poškozené. Odvolací soud poměr tohoto spoluzavinění vyjádřil jedním dílem na straně obviněného a třemi díly na straně poškozené.
Takto učiněné závěry považuje Nejvyšší soud v zásadě za správné. I přes výraznější spoluzavinění ze strany poškozené, nelze pominout podíl obviněného na příčinách a následcích dopravní nehody, který byť byl shledán nižší než na straně poškozené, je stále významný a vedl ke zjištěnému tragickému následku. Je totiž nutné zdůraznit, že obviněný, jak ukazují všechny shora popsané okolnosti, porušil objektivně vymezenou míru opatrnosti danou povinností dodržet při jízdě motorovým vozidlem povolenou rychlost a chovat se ohleduplně. Současně obviněný nedbal ani subjektivní opatrnost, neboť přestože si byl všech uvedených rizikových okolností (noční doba, maximální povolená rychlost jízdy v obci, častý výskyt chodců s ohledem na blízké nádraží) plně vědom, i přesto řídil vozidlo v takové rychlosti, která mu zabránila dostatečně včas a účinně reagovat na osobu, která se nejprve na kraji vozovky a poté ve vozovce objevila. Poškozená však obviněnému do vozovky ani náhle nevběhla ani znenadání nevstoupila, naopak ji obviněný zaregistroval ještě dříve, než tato do středu vozovky došla. V této chvíli brzdit vůbec nezačal, pouze, jak sám uvedl, sundal nohu z plynu. Pokud se však poškozená pohybovala po vozovce podezřelým způsobem, jak obviněný tvrdí, měl již v této chvíli začít brzdit tak, aby mohl případně zcela vozidlo zastavit. K intenzivnímu brždění za účelem zastavení a zabránění střetu došlo až na velmi krátkou vzdálenost, kdy se již tomuto střetu nedalo zabránit.
Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byla zachována, byť spoluzaviněním ze strany poškozené, a nebyla přetržena.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že obviněný naplnil po formální stránce znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Ve vztahu k námitkám obviněného zaměřeným proti materiální stránce takto zjištěného trestného činu je vhodné nejprve připomenout, že podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.)
Přestože bylo shledáno spoluzavinění poškozené, obviněný porušením povinnosti vyplývající z pravidel silničního provozu způsobil smrt druhé osoby. Právě ze spojení charakteru porušené povinnosti, zejména pokud spočívala v překročení povolené rychlosti, lze usuzovat na vyšší společenskou závažnost jednání obviněného, protože nerespektováním předepsané rychlosti dochází k závažným i nejzávažnějším následkům. Takový nastal i v tomto případě, když byl neopatrností obviněného zmařen život mladé ženy. K tomuto fatálnímu následku nemuselo dojít, kdyby, jak zjistil znalec z oboru dopravy, obviněný respektoval v místě povolenou rychlost, event. jel rychlostí nižší, jak by bylo přiměřené noční době a místu s možným výskytem i omamnými látkami ovlivněných osob.
Přes všechny tyto skutečnosti, které i za stavu, kdy na příčinách dopravní nehody byl shledán významný podíl poškozené, je nebezpečnost činu obviněného spočívající v jeho byť sníženém podílu, dostatečná proto, že je její stupeň vyšší než nepatrný.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k tomu, že se ve svých rozhodnutích se všemi rozhodnými okolnostmi v potřebné míře vypořádaly a své úvahy přesvědčivě vyjádřily, považuje napadené rozhodnutí za správné a v souladu se zákonem. Dovolání obviněného tudíž posoudil jako zjevně neopodstatněné a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová