ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1159.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1159/2017-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 dovolání obviněných V. S. a M. S. , roz. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 107/2016, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016, byli obvinění V. S. a M. S. uznáni vinnými přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byli podle §143 odst. 2 tr. zákoníku oba shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jim bylo uloženo, aby podle svých sil odčinili nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené R. Ž. částku 773 671 Kč. Podle §228 odst. 2 tr. ř. (správně §229 odst. 2 tr. ř.) byla uvedená poškozená odkázána se zbytkem svého nároku (na peněžitou náhradu při usmrcení) na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku, a to všem jeho výrokům, podali obvinění odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustili tím, že:
obviněný V. S. jako zákazník – účastník trhu s plynem ve smyslu §56 odst. 1 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ze dne 11. 11. 1999 uzavřené s Pražskou plynárenskou, a. s., a obviněná M. S. jako nájemce bytu na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené dne 23. 10. 2009 s V. S. jako vlastníkem bytové jednotky – pronajímatelem, od listopadu 2014 nezajistili pravidelné kontroly a servis – čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 umístěného v koupelně bytu č. 4 na adrese P., A., kdy obviněný měl tuto povinnost uloženu §62 odst. 2 písm. f) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (dále jen „energetický zákon“), dle něhož je zákazník smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a obviněné M. S. tuto povinnost ukládal §2257 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „o. z.“), podle něhož nájemce bytu provádí a hradí běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, tedy mimo jiné běžnou údržbu a drobné opravy ohřívačů vody, přičemž ve smlouvě podnájemní ze dne 27. 10. 2014 se obviněná zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy ohřívače vody v bytě umístěného a vyhradila si pravidelně kontrolovat podnájemníka S. P., zda plní povinnosti ze smlouvy podnájemní,
kdy v důsledku znečištění výměníku mechanickými nečistotami a neprováděním jeho pravidelného servisu a čištění spotřebiče došlo dne 16. 9. 2015 kolem 18:00 hodin ke zhoršenému spalování zemního plynu se zvýšenou tvorbou oxidu uhelnatého a úniku oxidu uhelnatého do prostor koupelny a následné otravě a úmrtí poškozené J. Ž.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, podali obvinění M. S. a V. S. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný V. S. odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a vytkl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že soudy nesprávně vyhodnotily otázku přechodu odpovědnosti za provádění údržby ve výroku o vině specifikovaného plynového spotřebiče. Orgány činné v trestním řízení nebyly od počátku schopny zaujmout jasné stanovisko, zda a jak je možné tuto odpovědnost přenést. Státní zastupitelství v odůvodnění rozhodnutí, kterým zamítlo stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, konstatovalo, že povinnosti uložené energetickým zákonem nelze přenést. Nalézací soud dovodil, že tyto povinnosti lze přenést, toliko však na odbornou firmu. Odvolací soud naznal, že povinnosti, resp. odpovědnost podle energetického zákona, přenést lze, pouze ale určitou formou, jaký právní předpis takovou konkrétní formu přenosu upravuje, ovšem neuvedl. Pokud mají tři různé orgány činné v trestním řízení různý názor na skutečnost, zda a jak lze přenést či nepřenést odpovědnost či povinnosti uložené energetickým zákonem, je zjevné, že zákonodárce způsobil chaos.
6. Soud se nevypořádal se vzájemným vztahem energetického zákona a občanského zákoníku. Podle dovolatele je občanský zákoník jakožto předpis soukromého práva ve vztahu k energetickému zákonu předpisem speciálním, který konkrétně upravuje povinnosti stanovené energetickým zákonem, a to směrem k soukromoprávním institutům jako je nájem či podnájem. I kdyby nedošlo k převodu povinností dle energetického zákona, tedy k uzavření speciální smlouvy týkající se revize plynového spotřebiče, resp. ohřívače vody, povinnost by v souladu s platnou legislativou přešla na nájemníka, popřípadě podnájemníka, což je logické. Dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 730/2011, který podle něj reflektuje skutečnost, že je krajně nepraktické, aby povinnosti ohledně vnitřního zařízení bytu měly třetí osoby, jelikož podmínkou plnění takových povinností je možnost přístupu do domu či bytu. Za předpokladu, že by měl mít povinnost podle energetického zákona pouze zákazník, bylo by v určitých případech k tomu, aby byl do domu či bytu vpuštěn revizní technik, zapotřebí koordinace několika osob (majitel bytu, zákazník plynáren, nájemník, podnájemník). Zákonodárce tak v rámci soukromého práva stanovil povinnost revize (objednáni revizního technika) na osobu, která v bytě skutečně bydlí, aby se předešlo situacím, kdy se osoba mající povinnost k věcem uvnitř bytu nebude moci do bytu dostat.
7. V posuzované věci navíc existovala dohoda mezi dovolatelem a nájemcem, tj. obviněnou M. S., o tom, že povinnosti podle energetického zákona bude vykonávat nájemce. Odvolací soud i navzdory tomu, že tyto povinnosti skutečně vykonávala obviněná M. S., konstatoval, že závazek není dostatečně určitý, a tak k převodu povinností nemohlo dojít. Podle dovolatele ovšem žádný právní předpis neupravuje formu či jasné kogentní vymezení takového závazku, který by byl dozajista soukromoprávní. Pokud dovolatel a obviněná M. S. při výsleších vymezili obsah závazku týkajícího se převodu povinností, není důvod pro závěr, že závazek je neurčitý, nepřesný nebo že smluvní strany neznaly jeho obsah. Soudy zpochybňují přechod povinností z nájemce (obviněné M. S.) na podnájemce konstatováním, že není důležité smluvní ujednání ani zákonná úprava, nýbrž konkrétní úkony nájemce (resp. e-maily), které mají potvrzovat povinnost revize ze strany nájemce a nikoliv podnájemníka. Pokud jde ale o vztah mezi dovolatelem a obviněnou, tyto důkazy zcela opomíjejí. Dovolatel je přesvědčen, že soudy v rámci hodnocení důkazů nepostupovaly spravedlivě a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.).
8. Obviněný V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že jej zprošťuje obžaloby.
9. Obviněná M. S. odkázala rovněž na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 15 Tdo 944/2015, stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjf 20/75, uveřejněné pod č. 38/1975 Sb. rozh. tr., stanovisko trestního kolegia sp. zn. Tpjf 23/84, uveřejněné pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr., či rozhodnutí pod č. 11/1964, č. 67/1958 Sb. rozh. tr.) a vytkla způsob, kterým byl konstruován znak porušení důležité povinnosti obsažený ve skutkové podstatě přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Povinnost nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy bytu ve smyslu §2257 odst. 2 o. z. nelze považovat za důležitou povinnost ve smyslu zmiňovaného doktrinálního výkladu. Ustanovení §2257 odst. 2 o. z. je dispozitivní (tudíž se od něj lze odchýlit) a svou povahou cílí k tomu, aby bylo postaveno najisto, kdo z účastníků vztahu nájemce – pronajímatel bude zajišťovat běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu. Z toho pak v soukromoprávní rovině vyplývají příslušné civilní nároky, jako je náhrada škody či odpovědnost za vady. Porušení povinnosti podle §2257 odst. 2 o. z. nemá zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví [na rozdíl od §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona], a v posuzované věci by proto v úvahu přicházela nanejvýše právní kvalifikace podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Avšak ani závěr o naplnění znaků této právní kvalifikace není správný.
10. Podle dovolatelky je zapotřebí zkoumat, zda měla povinnost něco konat, v čem tato povinnost měla spočívat a zda opomenutím takového konání byla založena její trestní odpovědnost. Nerozporovala, že běžnou údržbou a drobnými opravami se rozumí i pravidelné prohlídky a čištění ohřívačů vody. Zajistit pravidelné kontroly, servis a čištění průtokového ohřívače Mora PO 35 měl ale za povinnost podnájemník S. P., osoba, jež v bytě bydlela, měla nejblíže k problémům a závadám, které byly s provozem bytu spojeny, a měla též nejlepší příležitost takové závady přímo řešit a odstraňovat. Uvedená povinnost vyplývala S. P. z obecné prevenční povinnosti podle §2900 o. z., především ale z podnájemní smlouvy ze dne 27. 10. 2014, kterou uzavřel s dovolatelkou. Podle čl. 7 písm. d) měl S. P. jakožto nájemce zabezpečovat drobné opravy a údržbu bytu. Podle čl. 7 písm. j) měl povinnost dodržovat veškerá protipožární a hygienická ustanovení a normy pro provoz bytů a jejich příslušenství, včetně topných systémů. Závěr soudů, že se jedná o ujednání vágní, a tudíž neplatné, se vymyká všem principům, na nichž je založeno soukromé právo, a je v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu. Občanské právo usiluje o zachování právního ujednání ve všech případech, kdy je to možné (§574 o. z.). Každé smluvní ujednání je navíc potřeba podrobit výkladovému testu, což soudy neučinily. Je absurdní, že citované smluvní ustanovení obsažené v podnájemní smlouvě ze dne 27. 10. 2014 je považováno za nekonkrétní, když povinnost dovolatelky opravovat a čistit karmu je dovozována z ustanovení zákona, které má mnohem obecnější charakter (srov. §2257 odst. 2 o. z.).
11. Poslední otázkou, kterou je nezbytné se v daných souvislostech zabývat, je, zda povinnost provádět běžnou údržbu a drobné opravy přešla na podnájemníka. Dovolatelka má přitom za to, že se tak stalo. Poukázala na závěry dosavadní respektované občanskoprávní teorie, podle kterých se na vztah nájemce a podnájemce použijí práva a povinnosti pronajímatele a nájemce, a uzavřela, že povinnost k provádění běžné údržby a drobných oprav neměla ona, nýbrž podnájemník S. P., na něhož tato povinnost přešla. V jejím případě proto chybí naplnění objektivní stránky trestného činu usmrcení z nedbalosti.
12. Obviněná brojila i proti výroku o náhradě škody. Závěr o výši nemajetkové újmy (700 000 Kč) se vymyká kritériím i rozpětí stanoveným výkladovým rozhodnutím Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015). Za předpokladu, že jsou vymezená kritéria víceméně neutrální, nevybočující z běžných rámců, pohybuje se výše nemajetkové újmy pro skupinu citově nejblíže spjatých osob (rodiče, děti, manželé) v rozpětí 240 000 Kč až 500 000 Kč, přičemž snížení či zvýšení musí být v rámci trestního řízení poškozeným řádně doloženo a prokázáno. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo. Intenzita vztahu mezi zemřelou J. Ž. a její matkou R. Ž. nevybočovala z obvyklých mezí, resp. nebyly prokázány nadstandardně intenzivní vztahy. Jednalo se o vztah dospělé dcery a dospělé matky, hmotná závislost prokázána nebyla a satisfakční charakter mělo samotné trestní řízení vedoucí k uznání viny a rovněž omluva pachatale. Původce se matce zemřelé písemně omluvil a projevil lítost. Ačkoliv se obviněná necítí vinna, dopad do její duševní sféry úmrtí J. Ž. mělo. K majetkovým poměrům obviněné se soud prvního stupně vyjádřil, a pokud jde o zavinění, nejednalo se o stav, který by trval delší dobu, navíc značný podíl, ne-li vedoucí úlohu na tragickém následku, nesl S. P., který ignoroval pravidelnou údržbu. Navzdory nastíněným skutečnostem se nemajetková újma přiblížila dvojnásobku horní hranice vymezené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a téměř trojnásobně převýšila hranici stanovenou v §444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“).
13. Konečně namítla existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Nalézací soud v rozporu s provedeným dokazováním uvedl, že se v podnájemní smlouvě zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy, ačkoliv v předmětné smlouvě je ujednání právě opačné.
14. Obviněná M. S. navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále „státní zástupce“) ve vyjádření k dovoláním uvedl, že námitky obou dovolatelů se týkají právní kvalifikace skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a formálně tak deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Poznamenal, že v posuzované věci se jedná o případ tzv. souběžného pachatelství, kdy se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání (viz č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Každému pachateli nedbalostního trestného činu spáchaného v tzv. souběžném pachatelství lze ale podle okolností přičítat odpovědnost za celý následek, jako by jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé. Pro uvedené případy je přitom typické, že jednání obou pachatelů spolu věcně i časově souvisí a že odpovědnost nelze dělit podle toho, jak se pachatelé podíleli na porušení či ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 780/2013).
16. Co se týče výtek obviněného V. S., připomněl, že porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona dovodily soudy z §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Podle tohoto ustanovení je zákazník povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit. Obviněný uzavřel smlouvu o dodávce a odběru zemního plynu dne 11. 11. 1999, takže od této doby byl zákazníkem příslušného dodavatele a zatěžovala ho citovaná povinnost. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že tuto povinnost neplnil. Obviněný rezignoval na své povinnosti zajistit řádnou údržbu plynového spotřebiče a nedůvodně se spoléhal na to, že tyto primární povinnosti (tj. povinnosti uložené přímo zákonem) za něho splní obviněná M. S., jeho matka, jakožto nájemkyně bytu; ta však v bytě nebydlela a své povinnosti v tomto směru rovněž zanedbávala. Nezajímal se o to, v jakém stavu je plynový spotřebič a zda došlo k provedení jeho kontroly či revize. Jako nositel zmíněné primární povinnosti byl zcela lhostejný k následku, který opomenutím této povinnosti mohl nastat a který také nakonec nastal.
17. Výhrady, podle nichž byla povinnost přenesena uzavřením nájemní, resp. podnájemní smlouvy, neobstojí. Povinnost podle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona svědčí výlučně zákazníkovi, kterým byl v tomto případě obviněný. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 730/2011, je nepřiléhavý. Uvedené rozhodnutí sice částečně řeší podobnou problematiku, jeho závěry však právní názory dovolatele nepotvrzují. Z citovaného rozhodnutí vyplývá pouze tolik, že je třeba přihlížet k reálným možnostem pachatele přečinu podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku ke splnění zákonem uložené povinnosti v případě, že její splnění je podmíněno součinností třetích osob. Závěry citovaného rozhodnutí by mohly být pro závěr o vině dovolatele významné v případě, že by mu obviněná M. S. nebo S. P. ve splnění jeho povinnosti bránili, zejména by obviněnému nebo jím pověřenému pracovníkovi odborné firmy neumožnili vstup do bytu. Nic takového však ze skutkových zjištění nevyplývá, protože podnájemce S. P. byl plně kontaktní a poskytoval součinnost k provedení kontrol předmětného bytu.
18. Námitka stran nesprávného posouzení vztahu energetického zákona a občanského zákoníku je nedůvodná. Energetický zákon je normou veřejného práva, která vymezuje podmínky podnikání a výkon státní správy v energetických odvětvích. Obsahuje přitom i některé normy soukromoprávní povahy, např. zmiňované ustanovení §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Vztah těchto zákonů, pokud jde o ustanovení soukromoprávní povahy v energetickém zákoně, je vztahem obecného a zvláštního. Jsou-li tedy určitá soukromá práva a povinnosti upraveny v energetickém zákoně jinak než v občanském zákoníku, má přednost příslušné ustanovení energetického zákona. V tomto směru se uplatní pravidlo „lex specialis derogat legi generali“.
19. Podle státního zástupce nejsou výtky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodné, v důsledku čehož není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
20. Pokud jde o dovolání obviněné, nepovažoval za důvodnou tu část námitek, v nichž dovolatelka odmítá svou trestní odpovědnost. V jejím případě dovodily soudy porušení důležité povinnosti z ustanovení §2257 odst. 2 o. z. V úpravě podnájmu bytu (§2275 a násl. o. z.) přitom není přechod povinnosti provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu výslovně obsažen. Přechod této povinnosti jednoznačně nevyplývá ani z uzavřené podnájemní smlouvy ze dne 27. 10. 2014. Dovolatelkou citovaný článek 7 písm. d) smlouvy sice používá obdobné terminologie jako §2257 odst. 2 o. z., na druhé straně však jako příklad drobné opravy a údržby uvádí prasklou žárovku, tj. úkon stěží srovnatelný se zajištěním kontroly, popř. revize plynového zařízení. Za této situace lze jen s obtížemi dovodit, že úmyslem stran bylo přenést na podnájemníka povinnost k provádění oprav a údržby v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §2 a §4 vyhlášky č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu, která ostatně nabyla účinnosti až 1. 1. 2016. Co se týče čl. 7 písm. j) smlouvy, ten stanovil toliko povinnost dodržovat veškerá protipožární a hygienická ustanovení a normy pro provoz bytů a jejich příslušenství včetně topných systémů. Státní zástupce se ztotožnil se stanoviskem soudů, že z takovéto vágní a neurčité formulace nevyplývá jednoznačný závazek podnájemníka k zajištění pravidelné kontroly, servisu a čištění průtokového ohřívače. Přechod povinnosti podle §2257 odst. 2 o. z. na S. P. tedy nevyplýval z žádného konkrétního ustanovení právního předpisu, ani smluvního ujednání. Znalost a respektování závěrů právní teorie, popř. judikatury, podle kterých se pro vztah nájemce a podnájemce obdobně použije právní úpravy vztahu pronajímatele a nájemce, nemohla dovolatelka od S. P. očekávat. Pokud by se na základě nejasného smluvního ujednání, kde byly povinnosti podnájemníka ve vztahu k údržbě a opravám příkladmo charakterizovány výměnou prasklé žárovky, spoléhala na to, že podnájemník výše uvedené činnosti ve vztahu k ohřívači zajistí, spoléhala by se nedůvodně. Státní zástupce dodal, že údržba předmětného ohřívače byla zanedbávána zřejmě dlouhodobě, přičemž S. P. byl podnájemcem bytu teprve od 27. 10. 2014, tj. necelý rok před tragickou událostí.
21. Dovolatelce lze nicméně přisvědčit, že z provedeného dokazování se nepodává, že by se v podnájemní smlouvě ze dne 27. 10. 2014 výslovně zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy ohřívače vody. Lze dokonce připustit, že takové tvrzení je s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Z písemného znění smlouvy takovýto závazek nevyplývá a komunikace mezi dovolatelkou a S. P. o tom, kdo má „řešit karmu“, na kterou nalézací soud poukazuje na str. 14 rozsudku, se evidentně týkala kompletní výměny ohřívače, nikoliv její kontroly a údržby. Z hlediska odpovědnosti dovolatelky za trestný čin usmrcení z nedbalosti v základní skutkové podstatě podle §143 odst. 1 tr. zákoníku však tato skutečnost není rozhodná.
22. Námitky obviněné považoval státní zástupce za důvodné v části, která se týkala aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Porušením důležité povinnosti se rozumí jen porušení takové povinnosti, které má zpravidla za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví, resp. podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví (viz např. dovolatelkou citovaná a dosud použitelná rozhodnutí publikovaná pod č. 38/1975 a 36/1984 Sb. rozh. tr.). V případě důležité povinnosti vyplývající ze zákona půjde (pomineme-li oblast dopravy) především o porušení konkrétních povinností stanovených předpisy o ochraně lidského života a zdraví. Ustanovení §2257 odst. 2 o. z. přitom upravuje především civilněprávní vztahy mezi nájemcem a pronajímatelem bytu z toho hlediska, kdo bude zajišťovat běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu tak, aby mohl být byt nadále řádně užíván. Nejde o ustanovení, které by bylo primárně určeno k ochraně lidského života a zdraví a jehož porušení by zpravidla mělo za následek usmrcení nebo způsobení těžké újmy na zdraví.
23. Ustanovení §2257 odst. 2 o. z. je značně obecné a nestanoví konkrétní povinnosti ve vztahu k plynovým spotřebičům. Ostatně ani žádný jiný právní předpis nestanoví nepodnikající fyzické osobě lhůty, ve kterých má provádět kontroly a revize vlastněných a užívaných plynových spotřebičů, když dosud platná vyhláška Českého úřadu bezpečnosti práce č. 85/1978 Sb., o kontrolách, revizích a zkouškách plynových zařízení, se takovýchto subjektů netýká a vůbec se nevztahuje na zařízení, která jsou v osobním užívání uživatelů bytů a místností nesloužících k bydlení (viz §1 citované vyhlášky). Pod pojem běžné údržby lze v kontextu současné platné právní úpravy [§2, §4 písm. g) vyhlášky č. 308/2015 Sb.] zahrnout prohlídky a čištění bytových plynových spotřebičů, mj. ohřívačů vody, patrně zde však již nelze zařadit jejich revize, kterými se podle §4 odst. 1 věta za středníkem vyhlášky č. 85/1978 Sb. rozumí celkové posouzení zařízení (spotřebiče), při kterém se prohlídkou, vyzkoušením, popřípadě i měřením zjišťuje provozní bezpečnost a spolehlivost zařízení nebo jeho částí. Povinnost k provedení revize by na základě výše uvedeného §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona bylo možné dovodit pouze u spoluobviněného V. S.
24. Státní zástupce uzavřel, že jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 15 Tdo 944/2015) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. V tomto směru nelze přehlédnout, že další významnou příčinou vzniku škodlivého následku bylo jednání obviněného V. S. a že nelze vyloučit ani určité spoluzavinění S. P., byť toliko ve formě zanedbání obecné prevenční povinnosti podle §2900 o. z. Zdůraznil, že povinnost nájemce uvedenou v §2257 odst. 2 o. z. nelze považovat za důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž podotkl, že státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 v podané obžalobě ve vztahu k obviněné M. S. skutek kvalifikoval toliko jako přečin podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že výtky směřující proti výroku o vině shledal částečně důvodnými, považoval za předčasné zabývat se výrokem o náhradě škody, který má ve výroku o vině svůj podklad.
25. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pokud jde o dovolání obviněné M. S., navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se obviněné M. S. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Obviněná M. S. se v replice k vyjádření státního zástupce ztotožnila s jeho názorem v části, v níž považoval za důvodné její námitky ohledně chybné aplikace kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku. Ve shodě s ním konstatovala, že povinnost uvedenou v §2257 odst. 2 o. z. nelze považovat za důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Nesouhlasila však s vyjádřením státního zástupce, pokud považuje za nedůvodnou tu část dovolacích námitek, v nichž rozporuje existenci její trestní odpovědnosti jako takové. Připomněla, že povinnost předcházet škodám na životě, zdraví a majetku měl v tomto případě právě ten, kdo v bytě bydlel, kdo měl nejblíže k problémům a závadám, které jsou s provozem bytu spojeny, a má nejlepší příležitost takové závady přímo řešit a odstraňovat, což byl konkrétně právě poškozený S. P. I kdyby taková povinnost podnájemce nevyplývala přímo z jiného ujednání nebo právního předpisu, což ale není tento případ, vyplývala minimálně z obecné prevenční povinnosti podle §2900 o. z. Učinila proto návrh shodný s návrhem již uvedeným v podaném dovolání, jakož i návrhem státního zástupce.
III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněných M. S. a V. S. jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům:
IV. Důvodnost dovolání
28. Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích odkázali na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
29. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ a na niž odkázal obviněný, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněných byla zamítnuta jako nedůvodná poté, co odvolací soud meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obvinění odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný (zde obviněná právnická osoba) uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Námitky obviněných směřující proti správnosti právního posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými, byly tudíž uplatněny relevantně.
31. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněných dovolacích důvodů je ohledně obou obviněných významná otázka, zda bylo jejich jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně důvodně právně kvalifikováno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
32. Přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt a spáchá tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Tento poruchový přečin lze z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty spáchat jak konáním, tak i opomenutím (§112 tr. zákoníku). Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně oba obvinění jinému z nedbalosti způsobili smrt a čin spáchali proto, že porušili důležitou povinnost uloženou jim podle zákona.
33. Za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz rozhodnutí č. 11/1964, č. 38/1975, přiměřeně č. 36/1984 či č. 67/1958 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím kritériem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení konkrétní povinnosti plyne.
34. K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku (k tomu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
35. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinný vztah musí být také mezi jednáním a těžším následkem, který je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo obecnou přitěžující okolností. Při zkoumání příčinného vztahu z hlediska trestního práva hmotného je podstatou zjišťování trestněprávně relevantního příčinného vztahu mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.) významným pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Proto je třeba v kauzálním vztahu izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následek. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Jde proto také o to, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, str. 176).
36. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou.
37. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr., přiměřeně č. 72/1971 Sb. rozh. tr.).
38. K trestní odpovědnosti za tento přečin se vyžaduje zavinění z nedbalosti. Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin je spáchán z nedbalosti vědomé podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov. rozhodnutí č. 45/1965 a č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný. Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. rozhodnutí č. 5/2013 Sb. rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014, str. 236 až 243). V daných souvislostech dovolací soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu §16 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
39. S ohledem na konkrétní případ nutno také poznamenat, že u nedbalostního trestného činu, o který se v posuzované věci jedná, u něhož je pojmově vyloučeno spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku (je možné jen u úmyslného trestného činu), se mohou vyskytnout případy pouze spolupachatelství podobné, spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním, směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání (rozhodnutí č. 50/1968-I. Sb. rozh. tr.). Každému pachateli nedbalostního trestného činu spáchaného v tzv. souběžném pachatelství však lze přičítat podle okolností odpovědnost za celý následek, jakoby jej způsobil sám, přestože všichni zúčastnění se posuzují jako samostatní pachatelé, nikoli jako spolupachatelé (viz SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 289 a 290; přiměřeně též rozhodnutí č. 51/1956 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 780/2013).
40. Soud prvního stupně, který objasnění věci věnoval nepochybně velkou pozornost, v odůvodnění rozsudku shrnul podstatná skutková zjištění tak, že poškozená J. Ž. zemřela z důvodu otravy oxidem uhelnatým, přičemž k úniku oxidu uhelnatého do prostor koupelny došlo v důsledku znečištění výměníku plynového ohřívače Mora PO 35 umístěného v koupelně bytu č. 4 na adrese P., A., mechanickými nečistotami, poněvadž nebyl prováděn pravidelný servis a čištění spotřebiče, což zapříčinilo zhoršené spalování zemního plynu se zvýšenou tvorbou oxidu uhelnatého. Soud vzal za prokázané, že minimálně od listopadu 2014, vysoce pravděpodobně však podstatně dříve, nebyl prováděn pravidelný servis a čištění plynového spotřebiče, zejména jeho výměníku. Osobami, které měly ze zákona uloženou povinnost provádět pravidelný servis a čištění plynového spotřebiče, byli podle zjištění soudu obvinění V. S. a M. S., a to každý samostatně, každý na základě jiného právního předpisu, přičemž žádný z obviněných svoji povinnost na jiný subjekt nepřevedl. Obviněnému V. S. coby účastníku trhu s plynem ve smyslu §56 odst. 1 písm. f) energetického zákona na základě smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ze dne 11. 11. 2009 uzavřené s Pražskou plynárenskou, a. s., byla povinnost provádět servis a čištění plynové karmy formulovaná jako povinnost udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, uložena §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Povinnost obviněné M. S. provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, tedy mimo jiné i běžnou údržbu a drobné opravy předmětného ohřívače vody Mora PO 35, byla založena §2257 odst. 2 o. z., podle něhož nájemce bytu provádí a hradí běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, tedy mimo jiné běžnou údržbu a drobné opravy ohřívačů vody, a to v návaznosti na smlouvu o nájmu ze dne 23. 10. 2009 uzavřenou mezi M. S. jako nájemcem a V. S. jako vlastníkem bytové jednotky a pronajímatelem. Soud prvního stupně ve vztahu k této obviněné vyložil, že „sice tato byt podnajala na základě písemné smlouvy s podnájemcem S. P., na toho však povinnost hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, resp. provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, smlouvou podnájemní převedena nebyla, neboť to nebylo stranami sjednáno“. Vůle smluvních stran při uzavření smlouvy podnájemní byla založena na tom, že obviněná bude hradit náklady související s pravidelným servisem a čištěním průtokového ohřívače, a dále si vyhradila právo kontroly dodržování podmínek podnájemní smlouvy a za tím účelem právo 1x měsíčně vstupovat do pronajatých prostor (předmětného bytu).
41. Podle soudu prvního stupně povinnost obviněného V. S. založená veřejnoprávním předpisem, tj. §62 odst. 1 písm. f) energetického zákona, a povinnost obviněné M. S. založená soukromoprávním předpisem, tj. §2257 odst. 2 o. z., v návaznosti na smlouvu o nájmu bytu ze dne 23. 10. 2009 formulovaná jako povinnost provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu, tedy mimo jiné běžnou údržbu a drobné opravy ohřívačů vody, jež byla v návaznosti na uzavření smlouvy podnájemní modifikována jako povinnost hradit běžnou údržbu a drobné opravy ohřívače vody v bytě umístěného a povinnost kontrolovat podnájemníka, zda provádí, resp. zajišťuje provedení běžné údržby a drobné opravy předmětného ohřívače, a pokud by tomu tak nebylo, tuto povinnost za něho splnit, tedy povinnosti obou obviněných existovaly vedle sebe, souběžně. Zjištěné opomenutí obviněných soud kvalifikoval jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž dodal, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu by v této věci nepostačovalo, a to pro závažnost následku, který byl opomenutím způsoben, jakož i k délce trvání opomenutí.
42. Odvolací soud skutkové i právní závěry soudu prvního stupně označil za správné a odvolání obviněných za nedůvodná.
43. Dosavadní závěry soudů však nelze bezezbytku akceptovat. Přes veškerou pečlivost, se kterou soudy k objasnění věci přistoupily, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že nevěnovaly náležitou pozornost všem potřebným otázkám. Nezabývaly se explicitně otázkou, zda zjištěné porušení povinnosti uložené zákonem naplňuje u obou obviněných zákonné znaky „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“, a důsledněji než dosud je třeba přistoupit i k vyložení důvodů existence zavinění obviněných. Opíraje se o dříve uvedená teoretická východiska, jakož i ustálenou a respektovanou judikaturu soudů učinil dovolací soud následující závěry.
K dovolání obviněného V. S.
44. Z hlediska dovolání tohoto dovolatele je podle zjištění soudů relevantní porušení 62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Podle tohoto ustanovení je zákazník povinen udržovat odběrné plynové zařízení v takovém stavu, aby se nestalo příčinou ohrožení života, zdraví či majetku osob, a v případě zjištění závady tuto bez zbytečného odkladu odstranit. Odběrným plynovým zařízením se rozumí podle §2 odst. 2 písm. b), bod 5. energetického zákona veškerá zařízení počínaje hlavním uzávěrem plynu včetně zařízení pro konečné využití plynu; není jím měřicí zařízení. Podle §2 odst. 2 písm. b), bod 25. téhož zákona je zákazníkem osoba, která nakupuje plyn pro své vlastní konečné užití v odběrném místě.
45. Smlouvu o dodávce a odběru zemního plynu (ze dne 11. 11. 1999, č. listu 255) s Pražskou plynárenskou, a. s., uzavřel V. S. jako odběratel, takže obviněného lze považovat v tomto smyslu formálně za „zákazníka“. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že dne 24. 12. 2013 (obdobně jako již dříve 19. 5. 2010) obviněný zplnomocnil M. S., aby jej zastupovala při jednání s Pražskou plynárenskou, a. s., a podepisovala všechny úkony týkající se dodávky a odběru zemního plynu pro inkriminované odběrné místo (č. listu 262), jak ostatně správně vyvodil i soud prvního stupně. Situace, jaká v posuzované trestní věci nastala, zřejmě nebude v praxi příliš častá, poněvadž tím, kdo zpravidla uzavírá smlouvy s dodavateli energií, je nájemce, který je tak zákazníkem ve smyslu §62 energetického zákona. V projednávaném případě i po uzavření nájemní smlouvy s obviněnou M. S. zůstal zákazníkem obviněný, proto povinnost podle §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona formálně svědčila jemu.
46. Porušení zmíněného ustanovení energetického zákona – ve vztahu ke kontrolám a údržbě plynového kotle – je tedy v rozhodnutích soudů, obecně vzato, konstatováno důvodně. Nevylučuje to však závěr, že povinnost pečovat o údržbu plynového kotle umístěného v bytě má nájemce v rámci běžných oprav a údržby zařízení (viz níže). A neznamená to také, že by nebylo možné tuto povinnost smluvně převést na jiného (v tomto případě na nájemce bytu). I když obviněný uvedenou povinnost jakožto „zákazník“ měl, nic to nemění na právu stran dohodnout si pravidla nájemního vztahu podle své vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1062/2017).
47. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že obviněný povinnost uloženou mu energetickým zákonem na jiný subjekt, tedy ani na obviněnou M. S. nepřevedl. Smlouva o nájmu bytu uzavřená s M. S. se týká užívání bytu, nikoliv závazků sjednaných smlouvou uzavřenou s Pražskou plynárenskou, a. s., a ani plné moci udělené M. S., aby jej zastupovala při jednání s Pražskou plynárenskou, a. s., neznamenají přenesení povinnosti uvedené v §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Podle soudu by k přenesení povinnosti vyplývající z energetického zákona došlo např. uzavřením nepojmenované smlouvy, jíž by se buď osoba odborně způsobilá zavázala provádět každoroční pravidelný servis čištění, jakož i potřebné opravy plynového zařízení, příp. by se jiný subjekt zavázal k tomu, že zajistí, resp. zprostředkuje obviněnému, že mu jiný subjekt bude provádět každoroční pravidelný servis a čištění, jakož i potřebné opravy plynového zařízení. Taková smlouva však uzavřena nebyla. Podle odvolacího soudu lze povinnost uloženou §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona převést na jiný subjekt, ale musí se tak stát přesně formulovanými smluvními ujednáními, a to s přesným označením zařízení, v tomto případě plynového spotřebiče, včetně přesného vymezení činnosti, která je na jiný subjekt přenesena, a odpovědnosti za ni. Takovým požadavkům však obsah nájemní smlouvy uzavřené mezi obviněnými neodpovídá. Odvolací soud v této souvislosti upozornil, že z textu nájemní smlouvy explicitně neplyne, že výhradní odpovědnost za provoz spojený s užíváním bytu na sebe přejímá právě obviněná, poněvadž „ujednání mezi stranami bylo vymezeno poměrně široce, byť i se zmínkou energetického zákona“. Obviněný navíc udělil obviněné, své matce, plnou moc k zastupování s Pražskou plynárenskou, a. s., která je ale vymezena k zastupování při jednání s touto společností ve vztahu k dodávkám a odběru zemního plynu pro odběrné místo na uvedené adrese. Ani tento postup opakovaně udělených plných mocí neodpovídá vůli obou obviněných k převodu veškerých práv a povinností ze smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ve vztahu k odběrnému místu, když logickým postupem by byl především převod smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu na uživatele bytu, tj. nájemce M. S. (str. 8 usnesení).
48. Jednoznačný závěr odvolacího soudu o nedostatku vůle obou obviněných k převodu veškerých práv a povinností ze smlouvy o dodávce a odběru zemního plynu ve vztahu k odběrnému místu na obviněnou M. S. však nebere v úvahu všechny okolnosti vyšlé najevo v procesu dokazování.
49. Obviněný V. S. (vyučen zámečníkem a automechanikem) v hlavním líčení uvedl, že podle něj se o všechny záležitosti související s předmětným bytem měla starat a také starala matka, která představovala hlavu rodiny. O byt se nijak nezajímal, správu bytu neprováděl, pokud se účastnil hlasování na dálku, dbal na radu matky. Nekontroloval, zda se prováděly revize, od matky věděl, že se tam prováděly nějaké opravy, myslel si, že se má o všechno starat matka, a to včetně zajišťování a placení revizí, protože ta o bytě rozhodovala (č. listu 401, 402). Vypověděl, že plyn nenechal přepsat na rodiče, nechal to na sebe, vše řešila matka na plnou moc a myslel, že to stačí. Výpověď obviněného nijak nezpochybnila ani obviněná M. S., jeho matka, která potvrdila všeobecnou faktickou dispozici s bytem, jeho správu, údržbu, a to včetně zajišťování potřebných revizí, přičemž vyslovila podiv nad tím, že je obviněn i syn (č. listu 403 až 406).
50. Z obsahu nájemní smlouvy uzavřené dne 23. 10. 2009 mezi pronajímatelem V. S., jako výlučným vlastníkem bytové jednotky č. 4 v ul. A., P., a nájemcem M. S. vyplývá, že nájem byl sjednán na dobu neurčitou, přičemž nájemce byl oprávněn předmět nájmu dále pronajímat či podnajímat, a to i bez zvláštního písemného souhlasu. Pronajímatel se zavázal zabezpečit nájemcům ničím nerušené užívání předmětu nájmu a přenechat předmět nájmu nájemcům ve stavu způsobilém smluvenému užívání (čl. 6). Podle čl. 7 písm. e) smlouvy je nájemce povinen převést na svoji osobu, resp. uzavřít smlouvy s dodavateli veškerých médií (voda, elektrika, plyn etc.). Podle čl. 7 písm. h) smlouvy „nájemce přebírá veškeré povinnosti vyplývající z právních předpisů stanovujících povinnosti ohledně řádné péče o byt a řádné údržby jeho vybavení. Zejména energetický zákon a související předpisy – údržba plynových a elektrických spotřebičů (revize etc.), pojištění předmětu nájmu – živelné události“ (č. listu 38 až 40).
51. Pakliže odvolací soud přesto ve shodě se soudem prvního stupně (třebaže z poněkud modifikovaných důvodů) uzavřel, že k převodu inkriminovaných povinností na obviněnou M. S. nedošlo, poněvadž z textu nájemní smlouvy výslovně neplyne, že výhradní odpovědnost za provoz spojený s užíváním bytu na sebe přejímá právě obviněná, nelze než jeho závěr označit za předčasný. K odstranění pochybností o jeho přesvědčivosti se nabízí doplnění dokazování o výpovědi obou obviněných zaměřených na podrobnější objasnění otázek souvisejících se zajištěním provozu spojeného s užíváním bytu, konkrétně pak k otázkám, kdo a za jakých okolností měl zajišťovat potřebné pravidelné revize, kontroly a servis průtokového ohřívače. Není od věci také zjistit, proč obviněná jako nájemce „neuzavřela smlouvu s dodavateli veškerých medií“, jmenovitě pak s Pražskou plynárenskou, a. s. Bude tudíž na soudu prvního stupně, jemuž se věc po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů vrací, aby oba obviněné znovu k naznačeným a dosud nevyjasněným otázkám vyslechl.
52. V tomto kontextu nutno poznamenat, že jakkoliv lze souhlasit se soudy, jakož i státním zástupcem, že odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 730/2011, není zcela přiléhavý, nelze závěry v něm obsažené zcela ignorovat. Podle tohoto rozhodnutí odpovědnost pachatele za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku), který měl spáchat tím, že nebylo zajištěno přepojení karmy na nový komín, nesouvisí s tím, kdo byl vlastníkem karmy, ani s tím, kdo byl povinen uhradit náklady spojené s přepojením karmy na nový komín. Podstatné je, kdo a jaké měl konkrétní povinnosti týkající se používání karmy a komína, zda a do jaké míry je splnil, resp. jakou konkrétní povinnost nesplnil. Přitom je třeba zkoumat tyto povinnosti i z toho hlediska, zda je bylo možné splnit jen v součinnosti s některými dalšími osobami (např. s nájemci bytových jednotek, kteří požívají ochrany nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že je třeba přihlížet k reálným možnostem pachatele přečinu podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku ke splnění zákonem uložené povinnosti v případě, že její splnění je podmíněno součinností třetích osob.
53. Ze závěrů obsažených v tomto rozhodnutí nelze tedy pominout právě ty, podle nichž odpovědnost pachatele za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku nesouvisí s tím, kdo byl vlastníkem karmy, ani s tím, kdo byl povinen uhradit náklady spojené s přepojením karmy na nový komín. Podstatné je, kdo a jaké měl konkrétní povinnosti týkající se používání karmy a komína, zda a do jaké míry je splnil, resp. jakou konkrétní povinnost nesplnil. Ve světle těchto východisek nutno obdobně hodnotit i jednání obviněného a jeho trestné odpovědnosti za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
54. Soudům obou stupňů nutno vytknout, že se nezabývaly otázkou zavinění obviněného a jeho formy, ač jistě netřeba připomínat, že se zavinění nepresumuje a je třeba je dokazovat. Zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, a musí proto zahrnovat příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem (účinkem). V rozhodnutích soudů chybí závěr o zavinění ve vztahu k příčinné souvislosti mezi jednáním (opomenutím) obviněného a následkem, který z něho měl vzejít (smrt). Bude proto na soudu prvního stupně, aby po důkladném vyhodnocení všech objektivních i subjektivních hledisek při předvídání způsobení poruchy učinil přesvědčivý závěr o zachování potřebné míry opatrnosti na straně obviněného. Učiní-li závěr, že obviněný potřebnou míru opatrnosti nezachoval, pak je třeba se také výslovně zabývat otázkou, zda porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku účinku (srov. již odkazované rozhodnutí pod č. 23/2016 Sb. rozh. tr.).
55. Konečně pro úplnost dovolací soud ve shodě se státním zástupcem konstatuje, že námitka týkající se nesprávného posouzení vztahu energetického zákona a občanského zákoníku je nedůvodná. Mínil-li dovolatel, že občanský zákoník jako odpis soukromého práva je ve vztahu k energetickému zákonu předpisem speciálním, poněvadž již konkrétně upravuje i povinnosti upravené energetickým zákonem, a to směrem k soukromoprávním institutům (nájem, podnájem), pak je jeho úvaha chybná. Energetický zákon je normou veřejného práva, která vymezuje podmínky podnikání a výkon státní správy v energetických odvětvích. Obsahuje přitom i některé normy soukromoprávní povahy, např. zmiňované ustanovení §62 odst. 2 písm. f) energetického zákona. Jsou-li tedy právě takto specifikovaná, určitá soukromá práva a povinnosti upraveny v energetickém zákoně jinak než v občanském zákoníku, má přednost příslušné ustanovení energetického zákona. Vztah těchto zákonů, pokud jde o ustanovení soukromoprávní povahy v energetickém zákoně, je vztahem obecného a zvláštního a v tomto směru se uplatní pravidlo „lex specialis derogat legi generali“. Tento závěr však sám o sobě není relevantní z hlediska závěrů o vyvození trestní odpovědnosti obviněného.
K dovolání obviněné M. S.
56. Pokud jde o dovolací výtky obviněné M. S., Nejvyšší soud se v zásadě ztotožňuje s argumentací státního zástupce obsaženou ve vyjádření k dovoláním obviněných.
57. V prvé řadě shodně se státním zástupcem nepřisvědčil dovolacím námitkám, prostřednictvím kterých obviněná zcela odmítá svou trestní odpovědnost. Výsledky provedeného dokazování nepotvrzují obhajobu obviněné, že povinnost zajistit pravidelné kontroly, servis a čištění průtokového ohřívače přešla na podnájemníka S. P.
58. Podle §2257 odst. 1 o. z. pronajímatel udržuje po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání. Podle §2257 odst. 2 o. z. nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu.
59. Stavem způsobilým k užívání (§2257 odst. 1 o. z.) je stav způsobilý k nastěhování a obývání (§2243 o. z.). Byt je způsobilý k nastěhování a obývání, odpovídá-li ujednáním ve smlouvě, a není-li nic ujednáno, je byt způsobilý k nastěhování a obývání, pokud je čistý a ve stavu, který se obvykle považuje za dobrý, a pokud je zajištěno poskytování nezbytných plnění spojených s užíváním bytu nebo s ním souvisících (§2243 o. z.). Má se za to, že nezbytnými službami jsou dodávky vody, odvoz a odvádění odpadních vod včetně čištění jímek, dodávky tepla, odvoz komunálního odpadu, osvětlení a úklid společných částí domu, zajištění příjmu rozhlasového a televizního vysílání, provoz a čištění komínů, případně provoz výtahu (§2247 odst. 2 věta druhá o. z.).
60. Povinnost údržby pronajaté věci po dobu nájmu vychází ve své podstatě ze záruky, že po celou dobu trvání nájmu bude pronajatý byt či dům ve stavu způsobilém k užívání, že jej nájemce bude moci užívat a nebude při tom rušen. Nájemce provádí a hradí pouze běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu (§2257 odst. 2 o. z.), přičemž strany se mohou od tohoto ustanovení odchýlit pouze ve prospěch nájemce (§2235 o. z.; ustanovení §2007 odst. 1 o. z., že po dobu nájmu provádí běžnou údržbu věci nájemce, ledaže se k ní zavázal pronajímatel, a že ostatní údržbu věci a její nezbytné opravy provádí pronajímatel, ledaže se k některému způsobu nebo druhu údržby a k opravě některých vad zavázal nájemce, se v případě nájmu bytu a domu nepoužije). Co se rozumí běžnou údržbou a drobnými opravami, bylo do 31. 12. 2013 vymezeno v nyní již zrušeném nařízení vlády č. 258/1995 Sb. Počínaje 1. 1. 2016 jsou pojmy běžná údržba a drobné opravy vymezeny v soudem prvního stupně i státním zástupcem citovaném nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu. Pro úplnost je vhodné upozornit i na již soudy zmiňované výkladové stanovisko č. 15 Expertní skupiny Komise pro aplikaci nové civilní legislativy při Ministerstvu spravedlnosti ze dne 14. 1. 2014 a jeho závěr ve znění: „Nebudou-li mít strany po 1. lednu 2014 výslovně upraveno ve smlouvě o nájmu bytu, co se rozumí běžnou údržbou a drobnými opravami, je možné, s ohledem na absenci podrobného vymezení těchto pojmů v NOZ, i nadále vycházet z dosavadní právní praxe, založené nařízením vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí OZ.“.
61. Ve smlouvě o nájmu bytu (správně podnájmu) uzavřené mezi M. S. jako pronajímatelem a S. P. jako nájemcem na dobu určitou od 27. 10. 2014 do 26. 10. 2015 je v čl. 7 v části označené jako „práva a povinnosti nájemců“ pod písmenem d) uvedeno, že „drobné opravy a údržbu bytu, které se během užívání bytu vyskytnou (např. prasklá žárovka atp.) zabezpečuje a hradí nájemce. Potřebu provedení větších oprav (nikoliv drobných, tj. převyšujících částku 2 000 Kč) je nájemce povinen pronajímateli včas oznámit. Provedení větších oprav je možné jen po výsledném písemném (dopis, mail) souhlasu pronajímatele. Pod písmenem j) této části smlouvy se hovoří o „povinnosti dodržovat veškerá protipožární a hygienická ustanovení a normy pro provoz bytů a jejich příslušenství, včetně topných systémů (č. listu 101 až 104). Pronajímatel (zplnomocněná osoba) si vyhradil právo 1x měsíčně v době trvání této smlouvy provést kontrolu jejího dodržování, přičemž byl oprávněn po předchozím souhlasu nájemce vstupovat do najatých prostor [čl. 7 písmeno b) této části smlouvy].
62. V posuzované věci z výše označené smlouvy ze dne 27. 10. 2014 uzavřené mezi dovolatelkou a svědkem S. P., jejího čl. 7, v části nadepsané „práva a povinnosti nájemců“ (nepřesně soudem prvního stupně označeno jako odst. 2), pod písmenem d) vyplývá, že drobné opravy a údržbu bytu, které se během užívání bytu vyskytnou (např. prasklá žárovka atp.), zabezpečuje a hradí nájemce (pozn.: tj. svědek S. P.), přičemž potřebu provedení větších oprav (nikoliv drobných, tj. převyšujících částku 2000 Kč) je nájemce povinen pronajímateli (pozn.: tj. dovolatelce) včas oznámit. Dovolací soud má za to, že takto formulované ustanovení podnájemní smlouvy umožňuje učinit závěr, že i kdyby dovolatelka na svědka S. P. povinnost provádět běžnou údržbu a drobné opravy bytu skutečně převedla (a v tomto směru by jistě nejednala v rozporu se zákonem), jednalo by se toliko o povinnost výslovně ve smlouvě specifikovanou, na kterou nedopadá nařízení vlády č. 258/1995 Sb., tedy povinnost běžné údržby a drobných oprav bytu odpovídajících výměně prasklé žárovky, nikoliv zajištění pravidelné kontroly, servisu a čištění průtokového ohřívače. Byť tedy nelze konstatovat, že se v podnájemní smlouvě zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy bytu, nelze současně souhlasit, že se projevem vůle obsaženým v citované podnájemní smlouvě zcela zbavila povinnosti nájemce bytu ve smyslu §2257 odst. 2 o. z. a v návaznosti na to i své trestní odpovědnosti za smrt poškozené J. Ž. To platí i za předpokladu, že by nebylo lze vyloučit ani určité spoluzavinění S. P., byť toliko ve formě zanedbání obecné prevenční povinnosti podle §2900 o. z., jak zmiňuje ve vyjádření státní zástupce. Poukaz na čl. 7 písm. j) podnájemní smlouvy není v tomto smyslu relevantní, neboť závazek podnájemníka zajistit pravidelnou kontrolu, servis a čištění průtokového ohřívače z ustanovení upravujícího povinnost dodržovat veškerá protipožární a hygienická ustanovení a normy pro provoz bytů a jejich příslušenství včetně topných systémů nevyplývá.
63. Z výše uvedeného vyplývá, že v podnájemní smlouvě nemá oporu zjištění obsažené v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož „se obviněná zavázala hradit běžnou údržbu a drobné opravy ohřívače vody v bytě umístěného“ a toto pochybení lze označit za extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovým zjištěním, jež učinil nalézací soud, ale z hlediska případné odpovědnosti obviněné za přečin usmrcení z nedbalosti v základní skutkové podstatě, tj. podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, nejde o skutečnost rozhodnou. Bude ale na soudu prvního stupně, aby v dalším řízení uvedl do souladu obsah podnájemní smlouvy a skutková zjištění, jež z ní vyvodil.
64. Pokud jde o další výhrady obsažené v podaném mimořádném opravném prostředku, kterými dovolatelka brojila proti naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti, těm Nejvyšší soud přisvědčil. Má za to, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s otázkou naplnění znaku „porušení důležité povinnosti uložené podle zákona“, resp. s tím, proč považují povinnost nájemce uvedenou v §2257 odst. 2 o. z. za důležitou povinnost ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku.
65. Bylo již řečeno, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Jestliže zákon v ustanovení §143 odst. 2 vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán porušením důležité povinnosti, pak tím vyjadřuje požadavek, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo zásadní příčinou vzniku následku (účinku). V opačném případě nelze naplnění předmětného zákonného znaku dovodit, a to s ohledem na povahu znaku „porušení důležité povinnosti“, u něhož je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí č. 36/1984 Sb. rozh. tr.).
66. Z dříve uvedeného vyplývá, že rozhodujícím hlediskem při posuzování, zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek a s jakou pravděpodobností z porušení konkrétní povinnosti plyne. Zdůraznit je třeba zejména hledisko, že porušení konkrétní povinnosti musí mít zpravidla, tj. obvykle za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, a že tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku. To však u povinností, jejichž porušení je kladeno obviněné za vinu, vzbuzuje pochybnosti. Následky plynoucími z porušení povinnosti provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu uvedené v ustanovení §2257 odst. 2 o. z., kterou soudy označují jako důležitou povinnost uloženou obviněné podle zákona, jsou především odpovědnost za škodu a výpověď z nájmu bytu. Citované ustanovení, jak správně akcentoval státní zástupce, není primárně určeno k ochraně lidského života a zdraví. Neprovádění údržby a oprav, k nimž je nájemce povinen, je porušením smluvní povinnosti. Obecně proto vzniká pronajímateli právo na náhradu škody takto způsobené (§2913 o. z.), přičemž vzhledem k tomu, že neprovádění povinné údržby je zároveň porušením povinnosti věc řádně užívat (§2255 o. z.), může se jednat i o hrubé porušení povinnosti nájemce [§2288 písm. a) o. z.], nebo dokonce o zvlášť závažné porušení povinnosti nájemce (§2291 o. z.), a tedy o naplnění výpovědního důvodu pro výpověď danou pronajímatelem. Stanovení povinností udržovat po dobu nájmu byt a dům ve stavu způsobilém k užívání (§2257 odst. 1 o. z.) a provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu (§2257 odst. 2 o. z.) je projevem snahy o spravedlivé rozdělení odpovědnosti za stav pronajímaného bytu či domu mezi subjekty, které k němu mají určitý vztah, a to z hlediska jejich právního postavení a faktického nakládání s bytem či domem. Zakotvení povinnosti provádět a hradit běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním bytu nemá primárně za cíl předcházet nebezpečí ohrožující život či zdraví člověka. Porušení této povinnosti či její zanedbání nemá zpravidla za následek smrt člověka, vážná zranění či jiné fyzické útrapy, resp. se automaticky nepojí s předpokladem jejich vzniku.
67. Vzhledem k tomu, že dovolací soud považoval výtky obviněné stran právní kvalifikace skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku částečně za důvodné, rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Na soudu prvního stupně, jemuž byla věc přikázána, bude, aby se v případě obviněné M. S., v jejímž jednání bylo spatřováno porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, znovu zabýval naplněním uvedeného znaku. Dále na něm bude, aby se též vypořádal s otázkou zavinění obviněné a jeho formy, popř. jeho míry, čemuž dosud nebyla věnována pozornost.
68. Jakkoliv je předčasné zabývat se správností výroku o náhradě nemajetkové újmy v penězích, jež má hmotněprávní oporu v ustanovení §2959 o. z., v důsledku zrušení výroku o vině i v části týkající se dovolatelky, nelze nepoznamenat, že nalézací soud odůvodnění tohoto výroku věnoval náležitou pozornost. Při určení tzv. relutární náhrady zohlednil kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 20015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, jakož i nosné závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a za stávajícího stavu dokazování nelze – v obecné poloze − jeho úvahám vytknout nic, co by se mohlo relevantně promítnout do úvah o náhradě nemajetkové újmy.
69. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obou obviněných z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 67 To 86/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 39 T 107/2016, v celém rozsahu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Netřeba připomínat, že vyvstane-li k řádnému objasnění věci potřeba provedení důkazů dalších než explicitně zmiňovaných v tomto rozhodnutí, bude na soudu prvního stupně, aby opatřil a provedl i tyto. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaných ve prospěch obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu