ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.1264.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 1264/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2006 o dovolání obviněného D. L., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 12 To 232/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 99/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. L. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 2 T 99/2005, uznán vinným, že
„1. v době od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2002 v B. n. J., v N. ani jinde ničím nepřispěl na výživu svého syna M. L., ač dle rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 5 C 378/93 – 14 ze dne 17. 2. 1994, pravomocného dne 26. 2. 1994, byl povinen platit výživné v částce 600,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky V. L., za uvedené období proto dluží částku ve výši 3.600,- Kč,
2. v době od 1. 12. 2002 do 26. 10. 2004, vyjma měsíců leden a únor 2003, kdy zaplatil 1.200,- Kč, v B. n. J., v N. ani jinde ničím nepřispěl na výživu svého syna M. L., ač dle rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. 5 C 378/93 – 14 ze dne 17. 2. 1994, pravomocného dne 26. 2. 1994, byl povinen platit výživné v částce 600,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem a dle rozsudku Okresního soudu v Náchodě č. j. P 196/99 – 204 ze dne 30. 1. 2003, pravomocného dne 28. 3. 2003, byl povinen s účinností od 9. 10. 2002 platit výživné ve výši 900,- Kč a s účinností od 6. 2. 2003 byl povinen platit výživné ve výši 700,- Kč měsíčně, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky V. L., proto za uvedené období dluží na výživném částku ve výši nejméně 14.600,- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako dva trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení mu za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dva a půl roku.
Odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 12 To 232/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. R. D. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný vytkl soudům obou stupňů pochybení v právním posouzení skutku a vyjádřil názor, že s ohledem na nedostatečné důkazy ve věci měl být obžaloby zproštěn. Poukázal na důkazy založené ve spise a na odůvodnění odvolání ze dne 9. 5. 2006 a zopakoval, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech výživné řádně hradit; byl totiž jednak bez zaměstnání, jež si nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav zajistit, a jednak neměl v předmětné době ještě vyřízenu žádost o přiznání invalidního důchodu. Uvedl také, že je znovu ženatý a má další vyživovací povinnosti k dětem, je v evidenci úřadu práce a ve svízelné bytové situaci, přičemž dávky, které pobírá od státu, postačují jen na jeho skromnou obživu. Poukázal na rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým sice nebyl uznán invalidním, ale bylo konstatováno, že v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 14 %. V této souvislosti obviněný zmínil, že ve věci vedené u Okresního soudu v Náchodě se domáhal snížení výživného, avšak soud jeho návrh zamítl.
Podle názoru obviněného z provedených důkazů vyplývá, že nedosahoval takových příjmů, které by mu umožnily vyživovací povinnosti v dané situaci dostát. Dovozoval též, že jeho jednání nebylo zahrnuto úmyslným zaviněním, čímž nebyla prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 12 To 232/2006, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 2 T 99/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) ve svém vyjádření k dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. přisvědčil námitce obviněného, která se týká právní kvalifikace jeho jednání. Uvedl, že z rozhodných pasáží odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není zřejmé, zda byly v posuzovaném případě naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., jimiž byl dovolatel uznán vinným.
Podle názoru státního zástupce soudy nevěnovaly téměř žádnou pozornost zjišťování všech rozhodných skutečností, které vedly obviněného k neplnění vyživovací povinnosti, ač jsou takové poznatky důležité k zodpovězení otázky, zda a v jakém rozsahu je obviněný trestně odpovědný za neplnění své vyživovací povinnosti. Uvedl, že soud prvního stupně neučinil stran hodnocení obhajoby obviněného, jak ji uplatnil v trestním řízení, žádné vlastní závěry a toliko přebral závěry soudu opatrovnického, aniž vzal v potaz, že opatrovnický soud věc hodnotil z jiného úhlu pohledu, než jak má věc hodnotit soud trestní. Obdobného pochybení se podle něj dopustil i odvolací soud, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že obhajoba obviněného, že nemohl sehnat zaměstnání (a to s poukazem na nepříznivý zdravotní stav), je vyvrácena obsahem spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. P 169/99, v němž se tento soud těmito skutečnostmi obsáhle a podrobně zabýval z podnětu návrhu obviněného na snížení výživného na nezletilého syna M., přičemž návrhu na snížení výživného nevyhověl.
Státní zástupce zaujal názor, že v trestním řízení musí být především důsledně prověřeny důvody, pro které se povinná osoba dostala do situace, která jí fakticky znemožňuje platit výživné či platit výživné ve stanovené výši, aniž by se tím sama vystavila nebezpečí nouze. Pokud v rozhodném období povinná osoba neplnila vyživovací povinnost z důvodu ukončení pracovního poměru, je třeba hodnotit důvody, pro který byl pracovní poměr ukončen. Pozornost je třeba věnovat též zjištění, zda ze strany povinné osoby nedošlo k vyvolání stavu insolvence záměrně, a dále, zda takový stav skutečně existuje, zda není pouze předstírán. Jako jediný příjem totiž může povinná osoba vykazovat pouze sociální dávky, přičemž další příjem může pobírat z nepřiznaného pracovního vztahu. Konečně je třeba prověřit, zda se povinná osoba bez důležitého důvodu nevzdala výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu.
Teprve na základě skutkových zjištění ve shora naznačeném směru je podle státního zástupce možno učinit závěr, zda a v jakém rozsahu byla povinná osoba schopna plnit vyživovací povinnost a zda neplnění zákonné vyživovací povinnosti vůči oprávněné osobě v rozhodné době ve smyslu §213 tr. zák. bylo zaviněným jednáním ve smyslu trestního zákona a v kladném případě, o jakou formu zavinění se jedná.
Za tohoto stavu státní zástupce zhodnotil podané dovolání jako důvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud z jeho podnětu v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 12 To 232/2006, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 2 T 99/2005, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Náchodě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest[§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu podání podle §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. záleží v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uvedeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z pohledu uvedených východisek nebylo možno do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů zahrnout ty námitky obviněného, jimiž se s poukazem na nedostatečně prokázaný skutkový stav (prý nebylo v jeho možnostech a schopnostech výživné řádně hradit, byl bez zaměstnání, jež si nemohl s ohledem na svůj zdravotní stav zajistit, neměl vyřízenu žádost o přiznání invalidního důchodu, znovu se oženil, má další vyživovací povinnosti k dětem, je v evidenci úřadu práce a ve svízelné bytové situaci, dávky, které pobírá od státu, postačují jen na jeho skromnou obživu, v důsledku dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 14 % apod.) domáhal zproštění obžaloby.
Nejvyšší soud konstatoval, že takto formulované námitky jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu soudy provedly dokazování, jak provedené důkazy hodnotily a jak zjistily skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo, nehledě na to, že soudy obou stupňů na takto uplatněnou obhajobu obviněného v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě reagovaly a zevrubně vyložily, o jaké důkazy svá zjištění opřely a jaké skutečnosti vzaly za prokázané. Tyto závěry Nejvyšší soud pokládal za přesvědčivé a v podrobnostech na ně odkazuje.
Přihlédnout nebylo dále možno k té části dovolací argumentace obviněného, poukázal-li na výhrady obsažené v odůvodnění svého odvolání ze dne 9. 5. 2006; námitky obsažené v odvolání totiž nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je však s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda byly naplněny veškeré znaky trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda jsou tyto námitky obviněného důvodné.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se tak na vyživovací povinnost vyplývající přímo ze zákona o rodině, aniž by se vyžadovalo její předchozí určení soudem.
Vyživovací povinnost rodičů k dětem je upravena v §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o rodině“). Podle odst. 1, 2 a 3 tohoto ustanovení platí, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, přičemž oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů; při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost.
Pro posouzení, zda obviněný (dva) trestné činy zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. spáchal či nikoliv, jsou rozhodující skutky uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně pod body 1. a 2., případně rozvedené v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však mají i navazující tzv. právní věty výroku o vině.
Právě z těchto právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval v obou případech za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají jak v bodě 1., tak i v bodě 2. v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spolehlivě vyjadřují. Vycházeje z takto (tj. v uvedeném výroku o vině pod body 1. a 2.) popsaných skutkových zjištění, Nejvyšší soud shledal, že soudy použitá právní kvalifikace posuzovaného jednání jako dvou trestných činů zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je přiléhavá a důvodná.
Z pohledu zavinění je u uvedeného trestného činu v této jeho alternativě vyžadováno zavinění úmyslné. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Těžištěm dovolacích námitek v této části podaného mimořádného opravného prostředku bylo tvrzení obviněného, že s ohledem na svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav si není schopen zajistit zaměstnání, v důsledku čehož nedosahuje takových příjmů, které by mu umožnily vyživovací povinnosti v dané situaci dostát.
Tuto námitku však Nejvyšší soud – stejně jako soudy prvního a druhého stupně v předchozích stadiích řízení – nepovažoval za opodstatněnou, neboť obviněným tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají.
Podkladem pro rozhodnutí soudů obou stupňů o vině obviněného byly vedle výpovědi samotného obviněného a svědkyně V. L. zprávy Úřadu práce v S., Městského úřadu v S., Magistrátu města M. B., OSSZ M. B., Městského úřadu v T., OSSZ J., Úřadu práce v J. Dále soudy vycházely ze zjištění obsažených v rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 2. 1994, sp. zn. 5 C 378/1993 (č. l. 52 až 53), jímž uvedený soud jednak rozhodl o rozvodu manželství obviněného s V. L. a jednak schválil dohodu rodičů o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem M. a M. L., dále z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. P 196/1999 (č. l. 54 až 57), jímž tento soud rozhodl o snížení výživného, jež byl obviněný povinen platit pro nezl. syna M., a to z dosavadní částky 900,- Kč měsíčně na 700,- Kč měsíčně s účinností od 6. 2. 2003, z rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. P 196/1999 (č. l. 114 až 115), jímž uvedený soud zamítl návrh obviněného na snížení výživného pro nezl. syna M. ve výši 700,- Kč měsíčně, a z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 20 Co 263/2004, kterým byl posledně uvedený rozsudek okresního soudu o zamítnutí návrhu obviněného na snížení výživného potvrzen.
Z obsahu spisu vyplývá, že obviněný je veden trvale od 6. 11. 2002 v evidenci uchazečů o zaměstnání, když jeho pracovní poměr ve společnosti H. B., s. r. o., byl ukončen ke dni 31. 10. 2002 dohodou podle §43 zákoníku práce pro nemožnost jeho dalšího zaměstnávání. Ze zprávy ošetřující lékařky obviněného MUDr. M. T. ze dne 1. 9. 2004 (č. l. 131) a zpráv Úřadu práce v J. ze dne 17. 3. 2004, 14. 4. 2004 a 22. 10. 2004 (č. l. 102, 104 a 110) je zjevné, že obviněný splňuje veškeré předpoklady pro své pracovní uplatnění, a to nejen z hlediska své zdravotní způsobilosti, ale i z pohledu možnosti jeho profesního uplatnění na trhu práce.
Především je třeba uvést, že obviněný je vyučen strojním zámečníkem (což je učební obor zakončený maturitou), když z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by neměl možnost nastoupit do pracovního poměru v této profesi. Stejně tak zdravotní stav dovolatele nelze hodnotit jinak než jako dobrý, neboť nemá změněnou pracovní schopnost (invalidní důchod nebyl přiznán) a je schopen pracovního zařazení s omezením přetěžování páteře (v citované lékařské zprávě je konkrétně uvedeno, že obviněný je schopen i s obtížemi, na které poukazuje, vykonávat lehčí fyzickou práci). Jestliže se obviněný dovolává vyjádření České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 3. 2006, podle kterého jeho schopnost k soustavné výdělečné činnosti v důsledku nepříznivého zdravotního stavu klesla o 14%, pak je třeba uvést, že se jedná pouze o nepatrné znevýhodnění na trhu práce; neznamená to, že by obviněný nebyl schopen si zaměstnání vůbec zajistit a jeho poukazy na toto vyjádření jsou pouze účelové.
Obviněný i podle názoru Nejvyššího soudu nevynaložil potřebné úsilí k tomu, aby své povinnosti plnění vyživovací povinnosti vůči nezletilému synovi M. L. mohl dostát. Ač si byl vědom toho, že pokud bude pobírat pouze dávky státní sociální podpory, nebude moci výživné na svého syna řádně platit, neučinil žádná opatření (třebaže mu v tom nebránily žádné závažné okolnosti ani jeho zdravotní stav), aby mohl alespoň zčásti plnit svoji vyživovací povinnost. Obviněný tak při vědomí své zákonné vyživovací povinnosti neučinil nic, aby si vlastní prací zajistil určitý zdroj příjmů a mohl tak alespoň částečně výživné uhradit, a to v rámci svých možností a schopností.
Za této situace však Nejvyšší soud nemohl než uzavřít, že takové jednání obviněného je zahrnuto zaviněním minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. Jestliže totiž obviněný vědomě neplnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilému synovi M. L., ač tak učinit měl a mohl a žádná okolnost mu nebránila v tom, aby si zajistil zaměstnání a zdroj příjmů, z kterého by této své povinnosti dostál alespoň částečně, musel být alespoň srozuměn s tím, že tímto svým odmítavým postojem způsobí zásah do práv chráněných trestním zákonem.
Pro úplnost (a k výhradě obsažené ve vyjádření státního zástupce, že soudy neučinily stran hodnocení obhajoby obviněného žádné vlastní závěry a toliko přebraly závěry soudu opatrovnického) je třeba dodat, že soud při posuzování trestní odpovědnosti obviněného za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 tr. zák. sice není vázán rozhodnutím, kterým v občanském právním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného (srov. rozh. č. 11/1984 Sb. rozh. trest., Bulletin bývalého Nejvyššího soudu ČSR č. 3/1983-16 aj.), to však na druhé straně neznamená, že by takové rozhodnutí nemohl vzít za součást svých skutkových zjištění, pokud se s ním ztotožní a neshledá důvody pro jiné závěry.
Z těchto důvodů nelze námitky obviněného D. L., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a