ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1336.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1336/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání obviněného I. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 To 239/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov pod sp. zn. 103 T 309/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 103 T 309/2007, byl obviněný I. P. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně s A. J. tak, že dne 6. 7. 2007 kolem 22.00 hodin na rozhraní města H., část Š., a obce P., okres K., na ulici P., poblíž objektu v., A. J. po předchozí aplikaci návykové látky – methamphetaminu (pervitinu), která je uvedena v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti nebo jiného majetkového prospěchu, poté co nastoupili do přivolaného vozidla tov. zn. škoda Octavia 1,9 TDi, taxislužby B., řízeného L. K. a s tímto ujeli blíže nezjištěný větší počet kilometrů po území měst H., K., O. a O. a poté, co mu přikázali zastavit vozidlo, pod smyšlenou záminkou finanční kompenzace za blíže neurčené nevhodné sexuálně motivované jednání k údajné sestře A. J., požadovali po taxikáři L. K. vydání částky 50.000,- Kč do dne 9. 7. 2007, v opačném případě, že zařídí, aby jeho manželku znásilnili B. nebo A., přičemž následně po zjištění, že L. K. se nepodvolí jejich požadavku na vydání peněz, neboť tyto nemá, původní požadavek změnili a pod slovní pohrůžkou „vystřelím ti mozek z hlavy“, doprovázenou naznačovanými údery pěstí A. J. proti hlavě poškozeného a po opakování pohrůžek znásilnění jeho manželky, požadovali vydání jím řízeného vozidla taxislužby, k čemuž také došlo, neboť přinutili L. K. přesednout si na místo spolujezdce, a uvedeného vozidla v hodnotě nejméně 140.000,- Kč se zmocnili, jmenovaného vysadili v místě jeho trvalého bydliště, přičemž vozidlo užívali až do dne 7. 7. 2007 tím způsobem, že bylo řízeno A. J., ačkoliv tento není držitelem příslušného řidičského oprávnění ve smyslu ustanovení §81 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a jeho stav po požití návykové látky vylučoval bezpečné ovládání vozidla, přičemž kolem 17.00 hodin uvedeného dne byli i s vozidlem zadrženi v H., poblíž závodu T. vozidly taxislužby, a obviněný I. P. z místa uprchl.
Obviněný I. P. byl za tento trestný čin a další, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 103 T 309/2007, odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §42 odst. 1, 2 tr. zák. s poukazem na ustanovení §41 odst. 1, 2 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání desíti let, pro jehož výkon byl podle §39a písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 5. 2008, sp. zn. 5 T 19/2008, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného A. J.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný I. P. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 5 To 239/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný I. P. posledně zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce JUDr. V. T. dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho obsahu namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, tak jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozveden v jeho odůvodnění, nevykazuje všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Obviněný vyjádřil, že k tomu, aby jeho jednání mohlo být právně kvalifikováno jako trestný čin loupeže, by musel proti poškozenému použít násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Odmítl, že by se předem se spoluobviněným A. J. domlouvali na tom, že se chtěli zmocnit peněz nebo vozidla poškozeného s tím, že si pouze objednali jízdu do B. a pak ještě někam jinam, kde si chtěli od známých půjčit peníze. Obviněný připustil, že spoluobviněný A. J. použil vůči poškozenému výhrůžky, avšak nikoliv násilí, což doložil tím, že byl přítomen, když obviněný A. J. přikázal poškozenému zastavit auto, a řekl poškozenému, že za nevhodné sexuálně motivované jednání k jeho sestře požaduje 50.000,- Kč. Poté, co mu poškozený odpověděl, že tyto finanční prostředky nemá, tak mu obviněný A. J. vyhrožoval, že mu vystřelí mozek z hlavy a hrozil mu pěstí. V situaci, kdy spoluobviněný odvážel poškozeného domů, již přítomen nebyl. Obviněný I. P. zejména popřel, že by proti poškozenému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, protože ani on ani spoluobviněný A. J. neměli žádné zbraně. Podle obviněného rovněž z výpovědi poškozeného nevyplývá, že by vůči němu užil násilí. Na základě všech shora popsaných skutečností obviněný dospěl k závěru, že v jeho jednání je možno spatřovat nanejvýš trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., když požadoval, aby je poškozený zavezl ještě na jiné místo pro peníze. Za významné pokládal také to, že vozidlo poškozeného se spoluobviněným A. J. nechali umýt a vyčistit, aby je mohli druhý den poškozenému v pořádku vrátit.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a poté, buď podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal nové projednání a rozhodnutí ve věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., anebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám v tomto smyslu rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že z obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále poukázala na to, že obviněný je ze svého jednání usvědčován především svědeckou výpovědí poškozeného L. K. podepřenou znaleckým posudkem vypracovaným znalkyní z oboru zdravotnictví, specializace klinická psychologie, která v rámci znaleckého zkoumání osoby poškozeného nezjistila poznatky svědčící pro to, že by si předmětnou událost vykonstruoval. Z této výpovědi vyplývá, že jednání obviněného I. P. neslo znaky násilí a bezprostředního násilí, a proto právní kvalifikaci podle ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. označila za zcela přiléhavou. S ohledem na dostupný spisový materiál zkonstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, a na základě shora popsaných skutečností shledala, že dovolání obviněného I. P. je zjevně neopodstatněným. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval dovolací soud též otázku, zda byly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265 odst. 1.
Z obsahu dovolání obviněného plyne, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť namítl, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o odmítnutí jeho odvolání, přestože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině, čímž je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
S ohledem na takto vymezená pravidla Nejvyšší soud shledal, že obviněný v té části dovolání, ve které namítal, že se nedomluvili se spoluobviněným na společném jednání, nebo že se neúčastnil násilí či nevyjadřoval žádné výhrůžky, ale od poškozeného pouze vyžadoval, aby jeho i spoluobviněného A. J. poškozený odvezl na jiné místo za účelem zapůjčení finančních prostředků, označený dovolací důvod nenaplnil. Dovolatel tyto své výhrady nezaměřil do právní oblasti, jak deklarovaný dovolací důvod vyžaduje, nýbrž proti výsledným skutkovým zjištěním, což jsou námitky, které na žádný dovolací důvod nedopadají a dovolací soud se proto z podnětu těchto výhrad nemohl správností napadeného rozhodnutí zabývat.
Pokud však obviněný uplatnil výhrady, jimiž brojil proti tomu, že skutek v podobě, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nenaplňuje všechny znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale bylo by možné jej posoudit jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jde o výhrady právní povahy, a proto Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám mohl zkoumat, zda jsou opodstatněné.
S ohledem na výhrady obviněného je vhodné nejdříve vyjádřit, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí zpravidla směřuje proti tomu, kdo má věc u sebe, lze je však spáchat i proti jiné osobě nebo věci, pokud je prostředkem nátlaku na vůli poškozeného (srov. rozhodnutí č. 1/1980 rozh. tr. ).
Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). I hrozba bezprostředním násilím může směřovat k tomu, že toto násilí, kterým je hrozeno, bude použito proti životu, zdraví nebo majetku jiné osoby než napadeného. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb.).
Ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále v odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že obvinění po všech stránkách naplnili znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatelé, protože proti poškozenému L. K. užili výhružky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se jemu přiděleného vozidla.
Se závěry nalézacího soudu se odvolací soud plně ztotožnil, a v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 3 až 4 uvedl, že se obviněný I. P. v rámci společného jednání s A. J. dopustil skutku popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, který nalézací soud správně právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dodal, že z výpovědi poškozeného vyplývá, že obviněný I. P. nejen svou přítomností, nýbrž i slovními výroky zesiloval účinnost výhrůžek pronášených zejména obviněným A. J., kdy mimo jiné slovně projevoval údiv nad tím, že „mu to A. J. neustále vysvětluje s tím, že by každého druhého už zabil“. Odvolací soud přitom shledal, že tyto výhrůžky byly vůči poškozenému proneseny se zjevným záměrem zmocnit se jeho věcí. Poukázal na to, že v této souvislosti obviněný A. J. vznesl vůči poškozenému nejdříve požadavek na vydání částky 50.000,- Kč a poté, co poškozený obviněným sdělil, že s takovou částkou nedisponuje, přinutil poškozeného k vydání vozidla zn. Škoda Octavia, které pak oba obvinění užívali až do svého zadržení dne 7. 7. 2007. Oba obvinění, a tedy i obviněný I. P. při pronášení výhrůžek vůči poškozenému mimo jiné sledovali společný záměr, zmocnit se vozidla, s nímž je poškozený vozil. Tento svůj záměr oba obvinění také po vzájemné dohodě realizovali. Odvolací soud dále poukázal i na skutečnost, že jednání obou obviněných bylo správně posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., u něhož není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, neboť stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů.
K námitkám obviněného uvedeným v podaném dovolání je třeba uvést, že skutečnost, že se obviněný na daném trestném činu aktivně podílel, byla prokázána. Vyplývá zejména z výpovědi samotného poškozeného, který při hlavním líčení dne 17. 1. 2008 vypověděl, že „když J. začal ke mně být agresivní a chtěl po mně 50.000,- Kč za údajné nevhodné chování vůči sestře, tak P. ho v tom podporoval, říkal, že je to ještě málo, proč se se mnou ještě vůbec baví, že s jinými by to vyřídil rychleji a stručněji. Když jsem vysvětloval, že peníze nemám, tak znova pokračovali, hlavně mluvil J., ale P. ho podporoval a řekli, že když peníze nemám, tak bych pro tu sestru mohl učinit přepis vozidla.“ (č. l. 461). Z výsledků provedeného dokazování tak vyplynulo, že jednání obviněného směřovalo k zcizení vozidla. Tato okolnost je podporována i tím, že vozidlo oba obvinění po zcizení užívali společně až do doby, než bylo z iniciativy svědka D. R., který se s poškozeným znal, ale i dalších osob, zajištěno. Proto, aby se vozidla zmocnili, užili, jak je vyjádřeno výše, pohrůžky bezprostředního násilí.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry obou soudů, že obviněný I. P. se dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. společně s obviněným A. J., protože ve vzájemné součinnosti činili na poškozeného nátlak prostřednictvím výhrůžek bezprostředního násilí, a to fyzickým násilím vůči samotnému poškozenému i jeho rodině, s úmyslem zmocnit se nejdříve finančních prostředků poškozeného v částce 50.000,- Kč, a po zjištění, že požadovanou částkou poškozený nedisponuje, se zmocnili vozidla, které obviněný řídil.
S ohledem na to, že bylo prokázáno, že obvinění jednali v úmyslu zmocnit se peněz nebo vozidla poškozeného v bezprostřední časové návaznosti na užitou pohrůžku bezprostředního násilí, a obviněný I. P. tak naplnil znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nemůže se v daném případě jednat o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., podle něhož se obviněný dožadoval čin posoudit. O trestný čin vydírání totiž může jít jen tehdy, jestliže pachatel užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu donutit poškozeného, aby mu vydal věci někdy v budoucnu, tedy nikoli bezprostředně v souvislosti s užitými pohrůžkami (viz rozhodnutí č. 30/1981 Sb. rozh. tr.). V daném případě však obvinění získali vozidlo od poškozeného zcela v návaznosti na to, co mu vyhrožovali, a proto čin obviněného skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. nenaplňuje.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s námitkami, které obviněný uplatnil v dovolání, a jejichž prostřednictvím se hájil i v předešlých stádiích trestního řízení, se v dostatečné míře vypořádaly oba soudy nižších stupňů, které své zvěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž pro stručnost dovolací soud jen odkazuje.
Poté, co Nejvyšší soud shledal, že právní kvalifikace podle §234 odst. 1 tr. zák., byla použita v souladu se zákonem, a neshledal tudíž námitky obviněného opodstatněnými, dovolání obviněného I. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová