ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.1406.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1406/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2010 o dovolání obviněné K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 8 To 206/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 1 T 120/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné K. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 T 120/2008, byla obviněná K. H. uznána vinnou trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné dávky (správně zkrácení daně) podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. a odsouzena za tyto trestné činy a za sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podvodu podle 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterými byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 3 T 47/2000, a dále sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 T 122/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 To 213/2006, podle §250 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 2 T 122/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. pod bodem I.) dopustila tím, že v době od 1. 1. 1991 do 30. 5. 1991 v M. B., jako soukromá podnikatelka zapsaná od 25. 7. 1990 v podnikovém rejstříku v oddíle Firn, vložka 270 pod obchodním jménem H., s předmětem podnikání – nákladní doprava, obchodní činnost, drobná kovovýroba a od 23. 1. 1991 dále pak i mimo jiné nákup a prodej strojírenské výroby, nákup a prodej v oblasti dřeva, dřevařských výrobků a další, prováděla nákupy zemědělských strojů a zařízení, ocelových trubek, elektrod a strojních zařízení, tyto nákupy prováděla jako plátce daně v souladu se zákonem za ceny bez daně z obratu, uvedené zboží vlastního nákupu a výkony však následně prodávala či přefakturovávala dalším osobám v rozporu se zákonem za cenu bez daně z obratu, do svého účetnictví zahrnula faktury pod poř. č. 1) – Fa č. 07/91 ze dne 6. 1. 1991 na částku 110.269,- Kč a poř. č. 11) - Fa č. 16/91 ze dne 21. 2. 1991 na částku 2.250,- Kč, odběratel J. N., M., faktury pod poř. č. 3) – Fa č. 09/91 ze dne 9. 1. 1991 na částku 88.344,- Kč a poř. č. 4) – Fa č. 10/91 ze dne 11. 1. 1991 na částku 697,68 Kč, odběratel Ing. B. N., D. U., fakturu pod poř. č. 20) – Fa č. 31/91 ze dne 7. 5. 1991 na částku 58.000,- Kč, odběratel J. D., Ž., faktury pod poř. č. 2) – Fa č. 08/91 ze dne 8. 1. 1991 na částku 9.879,- Kč, poř. č. 5) – Fa č. 11/91 ze dne 12. 1. 1991 na částku 1.660,- Kč, poř. č. 6) – Fa č. 12/91 ze dne 14. 1. 1991 na částku 6.000,- Kč, poř. č. 7) - Fa č. 13/91 ze dne 15. 1. 1991 na částku 4.000,- Kč a poř. č. 8) – Fa č. 14/91 ze dne 16. 1. 1991 na částku 10.000,- Kč, vše odběratel M. Z., Š., a dále fakturu poř. č. 10) – Fa č. 15/91 ze dne 12. 2. 1911 na částku 7.609,- Kč, odběratel K. K., V. P., v rámci nichž těmto odběratelům daň z obratu v rozporu se zákonem nevyúčtovala, a to ačkoli jí minimálně ke dni 13. 12. 1990 bylo známo, že nejsou v těchto případech splněny podmínky pro fakturaci bez obratové daně, tuto daň následně nepřiznala, neodvedla a tyto osoby nepravdivě označila v souvislosti s daňovou kontrolou provedenou ve dnech 19. 7. 1993 – 25. 4. 1994 pracovníky Finančního úřadu v I. jako soukromě hospodařící rolníky, oprávněné nakupovat bez daně z obratu, a to v úmyslu dosáhnout toho, aby k vyměření daně vůbec nedošlo, přičemž tímto jednáním došlo ke zkrácení daně z obratu ke škodě českého státu zastoupeného Finančním úřadem v I. o částku 63.567,- Kč;
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zák. č. 290/1993 Sb. pod bodem II.) měla spáchat tím, že v blíže nezjištěný den v měsíci březnu 1994 v M. B., okr. B., nepředložila soudnímu znalci k ohodnocení kombinaci telefonního záznamníku – faxu zn. Panasonic, který v přesně nezjištěné době po 14. 12. 1993 z místa bydliště přemístila na jiné místo, přičemž tuto skutečnost neoznámila, a to ačkoli rozhodnutím Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 10. 1993, sp. zn. E 837/93, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, které byly dne 14. 12. 1993 sepsány v místě bydliště obviněné soudním vykonavatelem, včetně shora uvedeného záznamníku s faxem, přičemž obviněná jakožto povinná byla řádně poučena o trestněprávních následcích v případě poškození, likvidace, prodeje či následného zatajení a současně jí bylo předmětným usnesením zakázáno, aby nakládala s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepsal, a tímto svým jednáním tak znemožnila výkon rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 8 To 206/2010, bylo odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
V daných souvislostech je vhodné uvést, že obviněná byla trestním příkazem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. 1. 1997, č. j. 3 T 601/96-161, uznána vinnou skutky i trestnými činy podle podané obžaloby a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Uložený trest obviněná vykonala dne 30. 9. 1997. Usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 1 T 813/2002, bylo k žádosti obviněné rozhodnuto podle §69 odst. 1 písm. c) tr. zák. o zahlazení předmětného odsouzení. Usnesením Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 1 Nt 1005/2006, které nabylo právní moci dne 11. 4. 2008, bylo rozhodnuto o povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu Brno – venkov a současně byl zrušen trestní příkaz Okresního soudu Brno – venkov ze dne 20. 1. 1997, sp. zn. 3 T 601/96, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 8 To 206/2010, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve shodě s dosavadní obhajobou upozornila, že trestní stíhání pro oba skutky bylo promlčeno. Tvrdila, že v obou případech byla obžaloba podána až po uplynutí pětileté promlčecí doby, a proto je její trestní stíhání nepřípustné, a to bez ohledu na další případné skutečnosti. Dovolatelka též opakovala, že ani u jednoho z údajně spáchaných trestných činů nebyla prokázána subjektivní stránka. Ve vztahu ke skutku pod bodem bodem I.) rozvedla, že vycházela ze sazebníku daně z obratu pro rok 1991 a ze sdělení nakupujících osob, přičemž v té době měla jen minimální možnost si jejich tvrzení ověřit. Pokud jí kupující sdělili, že jim může prodat zboží bez daně z obratu, neměla důvod jim nevěřit. V rozhodné době podle ní neexistovala žádná databáze, oficiální výklad problematiky a ani ustálená praxe, ze které by mohla vycházet. I sami znalci vykládali některé skutečnosti zcela odlišně od správce daně, což jenom potvrzuje nejednoznačnost výkladu a komplikovanost daňové problematiky. Dále poukazovala i na skutečnost, že z provedených transakcí neměla žádný majetkový prospěch. Pokud jí soudy vytýkaly, že měla před vystavením faktury od každého vyžádat písemnou žádost, pak v tomto pochybení nelze spatřovat úmysl, ale pouze nedbalost. Akcentovala, že při fakturaci vycházela ze sazebníku daně z obratu pro rok 1991, na jehož základě usoudila, že může jednotlivým kupujícím prodat bez daně z obratu a při tomto vycházela z informací, které ji poskytli sami kupující, přičemž se jednalo především o osoby provozující zemědělskou prvovýrobu, u nichž byl prodej bez daně z obratu samozřejmostí. Pokud jí kupující uvedli nepravdivé informace o svém podnikání, nemůže jí být kladeno za vinu, že těmto subjektům prodala zboží bez daně z obratu.
Ve vztahu ke skutku pod bodem II.) namítla, že nebyla přítomna tomu, když znalec přišel na ohledání a ocenění předmětných věcí zařazených do výkonu rozhodnutí. Pokud by byla přítomna, mohl by se jí znalec dotázat, kde věc je, a ona mu ji zcela jistě mohla předložit. Při ohledání a ocenění byly kromě telefonního záznamníku kombinovaného s faxem nalezeny všechny předměty ze soupisu exekutora. Záznamník nijak neodstranila ve smyslu §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., neprodala jej jinému, nezastavila, neuschovala před znalcem, ale tuto věc řádně používala pro svoje podnikání a byla připravena ji kdykoliv předložit znalci. Vzhledem k tomu, že uvedený předmět sloužil k jejímu podnikání, považovala za sporné, zda mohl být vůbec zahrnut do výkonu rozhodnutí. I v tomto případě se mohlo z její strany jednat pouze o nedbalost, nikoliv však o úmysl, jehož naplnění je předpokladem pro posouzení jednání jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Za nesprávný považovala i výrok o uloženém souhrnném trestu; podle ní nebylo na místě ukládat souhrnný trest, neboť v daném případě byly splněny podmínky pro upuštění od společného trestu podle §37 tr. zák., a to vzhledem k délce doby, která uplynula od spáchání skutků, k jejímu vysokému věku, nižší typové společenské nebezpečnosti činů s přihlédnutím k výši zkrácené daně, zanedbatelné hodnotě záznamníku s faxem a také proto, že již vykonala trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který jí byl uložen trestním příkazem Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 3 T 601/96, který jí byl zahlazen dne 30. 9. 2002, a nyní se od 28. 4. 2008 nachází ve zkušební době podmíněného propuštění.
Uzavřela, že soudy zcela ignorovaly provedené důkazy i zásadu trestního řízení in dubio pro reo, nevěnovaly náležitou pozornost její obhajobě ani jednotlivým uplatněným argumentům v trestním řízení.
Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 8 To 206/2010, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno – venkov ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 1 T 120/2008, a řízení podle §223 tr. ř. zastavil, případně aby ji podle §226 písm. a) tr. ř. nebo §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby nebo aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné předeslal, že všemi uplatněnými námitkami se již řádně zabýval odvolací soud, který své závěry uvedl v odůvodnění usnesení. Za relevantní označil námitky obviněné ve vztahu k jejímu zavinění, resp. k prokázání subjektivní stránky trestných činů, avšak měl za to, že jim s ohledem na uskutečněný rozsah dokazování nelze přisvědčit, neboť směřují proti hodnocení důkazů a obviněná se jimi domáhala změn skutkových zjištění, které by pro ni byly příznivější. Problematikou zavinění obviněné ve vztahu k oběma trestným činům se jak okresní, tak i krajský soud pečlivě zabývaly a s jejich závěry se lze zcela ztotožnit. K oběma trestným činům byly provedeny důkazy, ze kterých je zřejmé, že obviněná se jich dopustila částečně v úmyslu přímém a částečně v úmyslu nepřímém. Námitka stran splnění podmínek pro upuštění od uložení souhrnného trestu podle §37 tr. zák. podle státního zástupce nemůže naplnit deklarovaný důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvodnou neshledal ani výhradu obviněné, že oba trestné činy, pro které byla stíhána a odsouzena, mohou již být promlčeny. K této námitce, již bylo podle něj možno podřadit i pod důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., uvedl, že institut promlčení podle §67 tr. zák. (ve znění platném v době spáchání trestných činů) nikterak nespojoval běh promlčecí doby, resp. jeho přerušení, výhradně s podáním obžaloby, ale jednak zejména se sdělením obvinění, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce a soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, a jednak s tím, zda pachatel spáchal v promlčecí době nový trestný čin, na který zákon stanovil trest stejný nebo přísnější. Poukázal na dobu spáchání uvedených skutků, resp. trestných činů s promlčecí dobou pěti let, a rekapituloval, že sdělení obvinění pro oba trestné činy si obviněná převzala dne 30. 9. 1996, obžaloba byla u soudu podána dne 12. 12. 1996, trestní příkaz byl vydán dne 20. 1. 1997 (právní moc 1. 2. 1997) a usnesení o povolení obnovy řízení ze dne 9. 11. 2007 nabylo právní moci dne 11. 4. 2008. S ohledem na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §289 písm. a) tr. ř. se doba od právní moci původního rozsudku (trestního příkazu) do právní moci usnesení povolujícího obnovu do promlčecí doby nezapočítává, nelze dovozovat, že by došlo k promlčení trestního stíhání obviněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1) písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná především otázka, zda skutky obviněné, jak byly zjištěny soudy, byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb., konkrétně jejich subjektivní stránka.
Námitce dovolatelky stran absence subjektivní stránky trestného činu nelze ani v jednom případě přitakat. Tyto námitky byly součástí její dosavadní obhajoby, soudy obou stupňů se jí důsledně zabývaly a jejich závěry jsou správné.
Trestný čin zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. i trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a ) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. jsou trestnými činy úmyslnými.
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů úmyslné zavinění coby znak subjektivní stránky obou zde uvedených trestných činů evidentně vyplývá.
Trestný čin je podle §4 písm. a) tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto způsobem (úmysl přímý). Podle §4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.
Trestného činu zkrácení daně podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky tohoto trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná ve větším rozsahu zkrátila daň.
Podstata jednání obviněné spočívala podle zjištění soudů v tom, že v rozhodné období od 1. 1. do 30. 5. 1991 jako soukromá podnikatelka zapsaná v podnikovém rejstříku prováděla nákupy zemědělských strojů a zařízení, ocelových trubek, elektrod a strojních zařízení, tyto nákupy prováděla jako plátce daně v souladu se zákonem za ceny bez daně z obratu, uvedené zboží vlastního nákupu a výkony však následně prodávala či přefakturovávala dalším osobám v rozporu se zákonem za cenu bez daně z obratu, do svého účetnictví zahrnula faktury na různé v rozsudku specifikované částky, v rámci nichž těmto odběratelům daň z obratu v rozporu se zákonem nevyúčtovala, a to ačkoli jí minimálně ke dni 13. 12. 1990 bylo známo, že nejsou v těchto případech splněny podmínky pro fakturaci bez obratové daně, tuto daň následně nepřiznala, neodvedla a tyto osoby nepravdivě označila v souvislosti s daňovou kontrolou provedenou ve dnech 19. 7. 1993 – 25. 4. 1994 pracovníky Finančního úřadu v I. jako soukromě hospodařící rolníky, oprávněné nakupovat bez daně z obratu, a to v úmyslu dosáhnout toho, aby k vyměření daně vůbec nedošlo, přičemž tímto jednáním došlo ke zkrácení daně z obratu ke škodě státu o částku 63.567,- Kč.
Není pochyb o tom, že soud prvního stupně věnoval objasnění věci náležitou pozornost, svá skutková zjištění jakož i právní úvahy včetně odkazů na právní předpisy, jež byly pro posouzení věci relevantní, v odůvodnění svého rozsudku pečlivě rozvedl a vysvětlil (viz strany 8 až 21). Obsáhle se zabýval též otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně a uvedl, že obviněná, zvláště s ohledem na písemnou žádost K. K. o fakturaci za cenu bez daně z obratu, nejméně od data sepisu první z objednávek, tj. ode dne 13. 12. 1990 a tedy předtím, nežli uskutečnila kterýkoli z předmětných obchodů, měla konkrétní a subjektivní povědomí o tom, že podle platné právní úpravy musí předcházet oprávněné fakturaci za cenu bez daně právě předchozí písemná žádost o tuto fakturaci, a taktéž povědomí, že výrobky lze bez daně nakupovat pouze soukromě hospodařícími rolníky na základě konkrétního opatření Federálního ministerstva financí, na který v rámci objednávek v podstatě sama odkazovala. Obviněná však prodávala výrobky bez daně z obratu osobám, které neměly se zemědělskou výrobou nic společného, o čemž věděla, neboť se jednalo o osoby, se kterými byla i v obchodnímu styku jiného charakteru a byly jí proto osobní poměry části odběratelů i jejich obchodní aktivity osobně známy. Předmětné obchody byly podle mínění soudu obviněnou vědomě uskutečněny bez daně z obratu proto, aby příslušné subjekty na této dani „ušetřily“. Připomněl taktéž, že obviněná se v rozhodné době nenacházela v příznivé finanční situaci, o čemž svědčí řada exekučních řízení, a to proto, že její podnikatelská činnost nebyla příliš úspěšná. Stranou pozornosti soudu prvního stupně nezůstala ani skutečnost, že nejméně ve dvou případech (odběratelé V. P. a F. M.) byla obviněné, byť dodatečně, vyměřená daň odběrateli uhrazena a ani přes tuto skutečnost předmětné částky obviněná správci daně neodvedla a prostředky použila pro vlastní potřebu, z čehož vyvozoval, že obviněná proto jednala v úmyslu, aby k vyměření daně z obratu u předmětných subjektů nedošlo a tyto nemusela následně odvést. Shrnul, že obviněná jednala částečně v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., částečně v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák. (strana 22).
Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil a zdůraznil, že obviněná uskutečnila ve všech případech prodej výrobků a služeb za cenu bez daně z obratu, tuto nevyúčtovala a neodvedla příslušnému správci daně. Tohoto jednání se dopouštěla za situace, kdy se nacházela v nepříliš utěšené finanční situaci způsobené neúspěchy v podnikání, o čemž svědčila celá řada exekučních řízení pro ní vedených. S opětovným poukazem na případy odběratelů F. M. a V. P., kdy jí byla daň dodatečně doplacena, avšak částku si obviněná ponechala pro vlastní potřebu a správci daně ji nedovedla, uzavřel, že obviněná jednala v úmyslu, aby k vyměření daně z obratu u předmětných subjektů nedošlo a tyto nemusela následně odvést. Ve shodě se soudem prvního stupně pak shrnul, že obviněná jednala částečně v úmyslu přímém, částečně v úmyslu nepřímém (strana 4 usnesení).
Také dovolací soud sdílí přesvědčení o správnosti úvah soudu prvního stupně spolehlivě vyjadřujících závěr o úmyslné povaze jednání obviněné. Netřeba zvláště připomínat, že trestný čin podle §148 tr. zák. je zvláštním případem podvodného jednání a ze zjištěného jednání obviněné, jejích záměrů lze podvodný úmysl opodstatněně vyvodit. Evidentně jde o zavinění ve formě úmyslu nejméně eventuálního podle §4 písm. b) tr. zák. a v případech, kdy odběratelé obviněné daň doplatili a tato neprovedla daňové přiznání a ponechala si prostředky pro svou potřebu, lze reálně hovořit o úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Stejně tak bylo zavinění ve formě úmyslu opodstatněno shledáno i v případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. ve znění zákona č. 290/1993 Sb. se dopustí, kdo zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou, zatají, zcizí nebo odstraní věc, které se takové rozhodnutí týká. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněná zmařila výkon rozhodnutí soudu tím, že odstranila věc, které se rozhodnutí týkalo.
Podle zjištění soudů skutkovou podstatu označeného trestného činu obviněná naplnila tím, že nepředložila soudnímu znalci k ohodnocení kombinaci telefonního záznamníku – faxu zn. Panasonic, který v přesně nezjištěné době po 14. 12. 1993 z místa bydliště přemístila na jiné místo, přičemž tuto skutečnost soudu neoznámila, a to ačkoli rozhodnutím Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 10. 1993, sp. zn. E 837/93, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, které byly dne 14. 12. 1993 sepsány v místě bydliště obviněné soudním vykonavatelem, včetně shora uvedeného záznamníku s faxem, přičemž obviněná jakožto povinná byla řádně poučena o trestněprávních následcích v případě poškození, likvidace, prodeje či následného zatajení věcí a současně jí bylo předmětným usnesením zakázáno, aby nakládala s věcmi, které vykonavatel podle tohoto usnesení sepsal, čímž ohledně specifikované věci znemožnila výkon rozhodnutí Okresního soudu Brno – venkov.
Soud prvního stupně, opíraje se o výpověď svědka M. P., učinil zjištění, že obviněná poté, co byla předmětná movitá věc soudním exekutorem pojata do soupisu movitých věcí dne 14. 12. 1993, ji z místa bydliště odvezla. V době, kdy mělo dojít k ohodnocení movitých věcí ze seznamu soudního exekutora, nebyla tato věc soudnímu znalci předložena. Obviněná tak učinila přesto, že jí bylo do vlastních rukou doručeno rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, kterým jí bylo pod bodem III. mimo jiné zakázáno nakládat s věcmi, které vykonavatel podle tohoto rozhodnutí sepíše, přičemž seznam posléze sepsaných věcí měla obviněná rovněž k dispozici. Vzhledem k tomu, že obviněná odstranila tento předmět fakticky bezprostředně po provedení soupisu, aniž by o této skutečnosti vyrozuměla soud, dovodil soud prvního stupně, že obviněná jednala zcela vědomě s úmyslem zmařit výkon rozhodnutí prodejem této věci. Pro tento záměr podle nalézacího soudu svědčila i skutečnost, že tato elektronika nemohla být v následných exekučních řízeních postižena výkonem rozhodnutí, neboť se v místě bydliště nenacházela a obviněná místo, kde by se měla věc nacházet, neoznačila. Poznamenal rovněž, že vedené excindační žaloby se ani v jednom případě netýkaly předmětné movité věci. Obviněná si byla vědoma, že předmětná elektronika byla sepsána soudním vykonavatelem za účelem zajištění výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, byla poučena o trestněprávních následcích manipulace s věcmi, které tvořily součást soupisu, a přesto takovou věc odstranila z místa svého bydliště. Soud prvního stupně proto uzavřel, že obviněná jednala v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (strana 26 rozsudku).
Odvolací soud považoval učiněné závěry soudu prvního stupně za přiléhavé. Odmítl námitku obviněné, že předmětný záznamník s faxem byla ochotna kdykoli předložit k ocenění, proto jej nijak neodstranila ve smyslu ustanovení §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. Poukazem na obsah spisu Okresního soudu Brno – venkov sp. zn. E 837/93 dovozoval nepřesvědčivost takového tvrzení, neboť obviněná v exekučním řízení uváděla, že jí byl fax se záznamníkem odebrán jiným věřitelem. Za situace, kdy obviněná předmět, který měl být postihnut výkonem rozhodnutí, přemístila na jiné místo a nepředložila ho jakožto povinná znalci, a to přesto, že byla poučena o trestněprávních následcích v případě poškození, likvidace, prodeje či následného zatajení věci a současně jí bylo zakázáno nakládat s věcmi sepsanými soudním vykonavatelem, pak tímto jednání znemožnila výkon rozhodnutí Okresního soudu Brno - venkov a takové jednání naplňovalo všechny znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. (strana 5 usnesení).
Rovněž tato zjištění spolehlivě vyjadřují úmyslnou povahu jednání obviněné. Soud prvního stupně přesvědčivě dovodil zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., neboť obviněná si musela být po řádném poučení, jehož se jí jasně dostalo, vědoma, že nemůže svévolně nakládat s věcmi sepsanými soudním vykonavatelem za účelem ocenění a výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, a přes toto poučení předmětnou věc přemístila na jiné místo, aniž tuto skutečnost soudu oznámila. Jednání obviněné tak jednoznačně vykazuje znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. i po stránce subjektivní.
Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že ačkoli obviněná deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnila i výhrady vůči výroku o trestu. Dovotelka měla za to, že jí neměl být uložen souhrnný trest, neboť v daném případě byly splněny podmínky pro upuštění od společného trestu podle §37 tr. zák. a to vzhledem k délce doby, která uplynula od spáchání předmětný skutků, k vysokému věku, nižší typové společenské nebezpečnosti činů a také proto, že již vykonala trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Obviněná tak fakticky považovala uložený trest ze nepřiměřeně přísný a tvrdila, že byly splněny podmínky pro upuštění souhrnného trestu ve smyslu §37 tr. zák. Taková námitka jde ovšem zjevně mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
I odhlížeje od těchto východisek nelze s námitkou dovolatelky, že byly splněny podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu ve smyslu §37 tr. zák., souhlasit.
Podle ustanovení §37 tr. zák. soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. nebo od uložení dalšího trestu podle §36 tr. zák., má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný.
O tom, zda lze upustit od uložení souhrnného trestu nebo dalšího trestu a zda lze dříve uložený trest považovat za dostatečný, rozhoduje soud podle stavu, jaký existuje v době, kdy má ukládat trest souhrnný nebo trest další. Postupuje tak zejména tehdy, považuje-li předchozí trest za zcela přiměřený též v relaci k celé sbíhající se trestné činnosti. Je však na úvaze soudu, zda považuje trest uložený dřívějším rozsudkem za dostatečný či nikoliv, nelze tudíž hovořit o podmínkách, za kterých by soud musel upustit od uložení souhrnného trestu.
Soud prvního stupně ani odvolací soud k závěru, že by dříve uložený trest byl trestem dostatečným, nedospěly. Nalézací soud v odůvodnění rozsudku vyložil, k jakým okolnostem při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédl, zvážil všechny relevantní okolnosti případu, osobu obviněné i možnosti její nápravy a rozvedl, proč nepřihlížel k délce doby, která uplynula od spáchání nyní posuzované trestné činnosti, přičemž zdůraznil, že se obviněná dopustila více trestných činů ve vícečinném souběhu. Soud prvního stupně rovněž neshledal, že by účelu trestu mohlo být dosaženo jiným druhem trestu, který by nebyl spojen s omezením osobní svobody, či uložením mírnějšího trestu odnětí svobody. Odvolací soud poté doplnil, že uložený souhrnný trest toliko o šest měsíců přísnější než byl trest uložený dřívějším rozsudkem je trestem spíše mírným, nikoliv však nepřiměřeným. Uložený trest koresponduje i podle názoru dovolacího soudu s hledisky §23 odst. 1 i §31 odst. 1 tr. zák., nelze jej vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.
Dovolatelka dále namítla, že trestní stíhání pro uvedené skutky bylo nepřípustné, a to bez ohledu na další případné skutečnosti, neboť obžaloba pro tyto skutky byla podána až po uplynutí promlčecí doby. Obviněná touto námitkou de facto, aniž by na něj výslovně odkázala, uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V ustanovení §11 odst. 1 tr. ř. pak jsou taxativně uvedeny okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Obviněná namítala, že trestní stíhání bylo v daném případě nepřípustné z důvodu promlčení (§11 odst. 1 písm. b) tr. ř.).
Dovolatelka tuto námitku uplatnila již v odvolacím řízení a soud druhého stupně na ni přiléhavým způsobem reagoval.
V této souvislosti správně poukázal na okolnost, že obviněná byla již v minulosti v této věci pravomocně odsouzena, a to trestním příkazem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. 1. 1997, sp. zn. 3 T 601/96. Připomněl, že usnesení Okresního soudu Brno – venkov ze dne 9. 11. 2007, sp. zn. 1 Nt 1005/2006, kterým byla povolena obnova řízení a zároveň zrušen uvedený trestní příkaz, nabylo právní moci dne 11. 4. 2008 a teprve nabytím právní moci usnesení o povolení obnovy řízení počala běžet pětiletá lhůta pro promlčení trestního stíhání podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Zcela přiléhavá je v tomto směru argumentace státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který akcentoval, že institut promlčení podle ustanovení §67 tr. zák. (jež je v daných souvislostech relevantní), nikterak nespojuje promlčení trestního stíhání (či přesněji promlčení trestní odpovědnosti), resp. přerušení promlčecí doby, výhradně s podáním obžaloby, ale spojuje je jednak se sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce a soudu směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, a jednak s tím, zda pachatel spáchal v promlčecí době nový trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest stejný nebo přísnější (§67 odst. 3 tr. zák.).
Podle rozsudku okresního soudu byl trestný čin podle §148 odst. 1 tr. zák. spáchán „v době od 1. 1. 1991 do 30. 5. 1991“ a trestný čin dle §171 odst. 2) písm. a) tr. zák. „v blíže nezjištěný den v měsíci březnu 1994“. U obou trestných činů byla pětiletá promlčecí doba, přičemž trestný čin dle §171 odst. 2) písm. a) tr. zák. měl přísnější trestní sazbu. Sdělení obvinění pro skutky, v nichž byly spatřovány označené trestné činy, obviněná převzala dne 30. 9. 1996, obžaloba byla u soudu podána dne 12. 12. 1996, trestní příkaz byl vydán dne 20. 1. 1997, právní moci nabyl 1. 2. 1997. Usnesení o povolení obnovy řízení ze dne 9. 11. 2007 nabylo právní moci dne 11. 4. 2008. S ohledem na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §289 písm. a) tr. ř. se doba od právní moci původního rozsudku (trestního příkazu) do právní moci usnesení povolujícího obnovu do promlčecí doby nezapočítává, nelze skutečně reálně uvažovat o promlčení trestního stíhání obviněné. Námitka obviněné, že její trestní stíhání je nepřípustné z důvodu promlčení, zcela zřetelně nemůže obstát.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková