ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1421.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 1421/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. listopadu 2005 o dovolání obviněného mladistvého J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 4 To 350/2003, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 8 T 58/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 8 T 58/2002, byl obviněný mladistvý J. V. (dále jen mladistvý) uznán vinným v bodě 2. trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák. a v bodě 3. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a za tato trestná jednání byl podle §247 odst. 1, §35 odst. 1 a §79 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §82 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací z podnětu odvolání podaného obhájcem mladistvého J. V. proti výše citovanému rozsudku Okresního soudu v Karviné rozsudkem ze dne 14. 7. 2003, sp. zn. 4 To 350/2003, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, podle §261 tr. ř. tak učinil též ohledně mladistvého J. L., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s jemu předcházejícím rozsudkem okresního soudu podal mladistvý J. V. prostřednictvím obhájce dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zaměřil ho pouze proti skutku uvedenému pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně. V tomto rozsahu podaného dovolání soudům vytkl, že po hmotně právní stránce nesprávně posoudily povahu právních úkonů učiněných majitelkou zastavárny. Poukázal na skutečnosti, jež namítal již v rámci odvolacího řízení, zejména zdůraznil, že zástavní smlouva jakožto samostatný právní institut má zajišťovací povahu ve vztahu ke smlouvě o půjčce, která byla uzavřena mezi nezletilým V. P. a majitelkou zastavárny podle §657 a násl. občanského zákoníku. Za zcela lichou označil úvahu soudů o tom, že se jedná o prodej věci, jak je uvedeno ve skutkové větě výroku o vině. Jestliže nezletilý V. P. obdržel částku 200,- Kč jako půjčku, jak dovodil z výpovědi majitelky zastavárny, nejedná se o hodnotu, která by byla opatřena za věc získanou trestným činem, a proto jednáním obviněného nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák., jak je mu kladeno za vinu.
V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil rozsudek Okresního soudu v Karviné ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu, jakož i v potvrzující části rozsudek Krajského soudu v Ostravě a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že jej v bodě 2) zprostí obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a za trestný čin pod bodem 3) mu uloží mírnější trest.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k námitce mladistvého nejprve obecně uvedl, že předmětem zastavárenské činnosti je poskytování úvěrů oproti zástavě a případný následný prodej zastavené věci. Přenechání movité věci jako zástavy v zastavárně tudíž z formálního hlediska není jejím prodejem, což však nevylučuje trestní odpovědnost mladistvého J. V., neboť zákonodárce nepodmínil trestní odpovědnost pachatele charakterem právního úkonu, jímž byl získán ekvivalent věci získané trestným činem. Pod pojem „bylo opatřeno“ lze podřadit jakékoli jednání, kterým byla získána jiná věc coby ekvivalent věci získané trestným činem. Podotkl rovněž, že právní úkony osob zbavujících se podobným způsobem věcí získaných trestným činem, budou mít téměř vždy z hlediska občanskoprávního charakter právních úkonů neplatných pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zák. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále se musel zabývat otázkou, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., přičemž existence některého z nich je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitka mladistvého, jak ji formuloval ve svém dovolání a jak je uvedena výše, formálně i obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, a proto Nejvyšší soud hodnotil, zda je opodstatněná.
V této souvislosti je vhodné nejprve poukázat na to, že trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, nebo b) to, co za takovou věc bylo opatřeno.
Předmětem útoku je u trestného činu podílnictví cizí věc získaná trestným činem, aniž by bylo rozhodné, jakým trestným činem byla taková věc získána; musí k tomu však dojít trestným činem jiné osoby než podílníka. V alternativě trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák. je předmětem útoku podílníka to, co za věc získanou trestným činem spáchaným jinou osobou bylo opatřeno (např. pachatel přijme darem věc, o níž je mu známo, že byla zakoupena za odcizené peníze, apod.). Není rozhodující, kdo takový ekvivalent věci získané trestným činem opatřil, zda to byl pachatel, třetí osoba nebo sám podílník.
Pro posouzení, zda mladistvý spáchal trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, neboť rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §314d odst. 3 tr. ř. neobsahuje odůvodnění (správnost takového postupu nebyl Nejvyšší soud s ohledem na vázanost rozsahem a důvody podaného dovolání ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. oprávněn přezkoumávat).
Ze skutkových zjištění obsažených pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku se podává, že mladistvý J. V. se uvedeného činu dopustil tím, že „dne 25. 7. 2002 v odpoledních hodinách v K. - N. M., okres K., převzal od nezletilého V. P. 200,- Kč, o kterých věděl, že je získal prodejem zlatého přívěsku, který téhož dne odcizil spoluobviněný T. M. ženě na autobusové zastávce, přičemž tomuto odcizení přívěsku byl sám přítomen“.
Pro naplnění předmětné skutkové podstaty je rozhodné, zda mladistvým převzatá věc byla opatřena jako ekvivalent za věc, která byla získána trestným činem. Není přitom podstatné, na základě jakého právního či faktického úkonu k opatření takové věci došlo (např. zda se jednalo o kupní smlouvu, zástavní smlouvu, smlouvu o půjčce či kupříkladu jen o prostou neformální výměnu věci získané trestným činem za věc jinou, atd.). Z hlediska trestní odpovědnosti je důležité, aby pachatel věděl, že věc (tedy i peníze), kterou na sebe převedl, byla opatřena za věc, kterou jiná osoba získala trestným činem. Takto požadovaná vědomost o okolnostech původu ekvivalentu, který mladistvý za věc odcizenou jiným pachatelem získal, je v posuzovaném případě zřejmá ze skutkových zjištění. Z popisu skutku jasně vyplývá, že mladistvý byl osobně přítomen tomu, když spoluobviněný T. M. poškozené na autobusové zastávce zlatý přívěsek strhl z krku. Dovolatel věděl i to, co plyne z obsahu spisu, že přívěsek byl nezletilým V. P. zpeněžen v zastavárně za částku 700,- Kč, z níž mladistvý J. V. obdržel podíl ve výši 200,- Kč. Není proto pochyb o tom, že částka ve výši 200,- Kč, kterou mladistvý převzal od nezletilého V. P. je výtěžkem za zpeněžení předmětu, který mladistvý T. M. získal trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák.
Z takto popsaných skutkových okolností, jež mají podklad ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, není důvod pro pochybnosti o tom, že mladistvý J. V. naplnil znaky trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák. Námitky dovolatele, jak je v rámci podaného dovolání uplatnil, nemají opodstatnění, neboť s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti není významné, že věc získaná trestným činem byla zpeněžena v zastavárně, ať už se tak stalo na základě jakékoli smlouvy uzavřené mezi nezletilým V. P. a majitelkou zastavárny, neboť finanční obnos v celkové výši 700,- Kč (č.l. 62, 66 spisu) byl získán jako ekvivalent věci nabyté trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. popsaným v bodě 1. rozsudku soudu prvního stupně a mladistvý J. V. si byl všech těchto skutečností vědom, jak vyplynulo i z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení (č.l. 66 spisu).
K námitkám mladistvého v dovolání uvedeným, je pro úplnost vhodné dodat, že podle §39 obč. zák. je nutno považovat za neplatný jakýkoli právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti. Prodej věci získané krádeží či její poskytnutí jako zástavy na základě smlouvy zástavní, event. smlouvy o půjčce nepochybně nelze pokládat za slučitelné se zákonem, a proto lze mít důvodné pochybnosti o platnosti takového právního úkonu. Ve zmíněném kontextu nelze přehlédnout ani skutečnost, že smlouva v zastavárně byla uzavřena s nezletilou osobou, ač je v ní uvedeno jméno osoby dospělé.
Na základě takto rozvedených úvah a právních závěrů je zřejmé, že vytýkaná nepřesnost, že částka 200,- Kč byla získána „prodejem“ zlatého přívěsku, jak se uvádí ve skutkovém zjištění pod bodem 2. rozsudku okresního soudu, nemůže mít vliv na vlastní právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. b) tr. zák., které je třeba označit za správné a zcela odpovídající zákonu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání mladistvého J. V. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová