ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.176.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 176/2020-1453
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2020 o dovolání obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o. , IČ: 29060478, sídlem Novomlýnská 1237/2, 110 01 Praha 1 – Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1373, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 53/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o., odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Šumperku projednával v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 53/2017 trestnou činnost obviněných Z. T. (nar. XY, bytem XY), P. T. (nar. XY, bytem XY), L. V. (nar. XY, bytem XY) a obchodní společnosti Modern Media, s. r. o. , jejímž předmětem (stručně shrnuto) bylo podvodné vylákávání dávek nemocenského pojištění. Rozsudkem ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 4 T 53/2017, soud uznal všechny obviněné vinnými ze spáchání celkem osmi skutků popsaných ve skutkové větě výroku o vině a v obecné rovině kvalifikovaných jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
2. Skutek obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o. (dále jen „obviněná“, „obviněná právnická osoba“ či „dovolatelka“), definovaný v bodě 8) výroku o vině nalézací soud právně posoudil rovněž jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což jí uložil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku a §20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. trest zákazu činnosti v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rovněž uložil jí a obviněným Z. T. a L. V. povinnost společně a nerozdílně zaplatit českému státu zastoupenému Pražskou správou sociálního zabezpečení, se sídlem Trojská 1997/13a, 182 00 Praha 8, na náhradě škody částku ve výši 202 976 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná právnická osoba odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v samostatném neveřejném zasedání. Usnesením ze dne 16. 4. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1373, podle §253 odst. 1 tr. ř. podané odvolání zamítl jako opožděně podané. Nad rámec uvedeného lze doplnit, že soud druhého stupně poté rozhodl také o opravných prostředcích zbylých tří obviněných, a to rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1381.
4. Obviněná právnická osoba se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Vymazala proti němu podala dovolání. Výslovně sice odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ze samotného slovního vyjádření důvodu dovolání, tj. že „ bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ..., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí “, i z obsahu dovolací argumentace, je zcela zřejmé, že fakticky uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho prvé alternativě.
5. Dovolatelka v úvodu svého mimořádného opravného prostředku připomněla, že rozsudek soudu prvního stupně byl nejprve doručen jejímu zmocněnci P. H. dne 19. 4. 2018, a následně byl dne 7. 5. 2018 doručen také do její datové schránky. Poté citovala z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který poukázal na §34 odst. 8 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon č. 418/2011 Sb.“), podle něhož má-li právnická osoba zmocněnce, písemnosti se doručují pouze tomuto zmocněnci, pokud trestní řád nestanoví jinak. Na to navázal úvahou, že „ trestní řád neobsahuje ustanovení, které by upravovalo odchylně doručování právnické osobě v postavení obviněného. Je tedy otázkou, nakolik lze §64 trestního řádu o doručování do vlastních rukou interpretovat tak, že tam lze doručovat výhradně právnické osobě, tj. nikoliv zmocněnci, opatrovníkovi nebo obhájci této osoby. “ Odvolací soud uzavřel, že v případě zmocněnce právnické osoby lze jemu doručovat i písemnosti určené do vlastních rukou právnické osoby, čemuž má nasvědčovat znění §34 odst. 5, 6 zákona č. 418/2011 Sb., na základě čehož dovodil, že účinky spojené s počátkem lhůty pro podání odvolání nastaly dnem, kdy byl rozsudek doručen zmocněnci obviněné P. H., a nikoli až dnem doručení rozsudku do její datové schránky.
6. Nastíněné závěry soudu druhého stupně považovala dovolatelka za nesprávné. Krajský soud podle jejího názoru nevzal v potaz, že podle ustanovení §248 odst. 2 tr. ř., jestliže se doručuje obviněnému i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Dále zdůraznila, že předmětný rozsudek jí byl nesporně doručen dne 7. 5. 2018, proto nemůže být v žádném případě rozhodující, zda lze považovat doručování obviněné společnosti za procesně sporné, či nikoliv, tedy zda mělo být do její datové schránky vůbec doručováno. Dospěl-li nalézací soud k závěru, že má být doručeno i její osobě, nelze jí klást k tíži, že podala odvolání až ve lhůtě, která jí začala plynout ode dne tohoto doručení, neboť se takto procesně zachovala v souladu s poučením obsaženým v odsuzujícím rozsudku. Není možno klást na obviněnou takové požadavky, aby si sama vyhodnocovala případný rozpor v doručování rozsudku ze strany soudu a z opatrnosti podávala odvolání dříve, než vyplývá ze zákona a poučení, které se jí dostalo. S odkazem na „rozhodnutí R 19/1988“ dovolatelka uzavřela, že nelze přenášet procesní odpovědnost za případná procesní pochybení, včetně nesprávného doručování, na účastníky řízení, kteří mají právo spolehnout se na poučení v písemném vyhotovení rozsudku, který je jim doručen.
7. Zamítnutí odvolání obviněné právnické osoby lze podle jejího názoru rovněž považovat za odmítnutí práva účastníka řízení na přístup k soudům a takto i práva na ochranu. Pokud tedy předseda senátu rozhodl o doručení rozsudku jak zmocněnci obviněné, tak i jí samotné, nelze jí upřít právo na odvolání předtím, než uběhne osmidenní lhůta daná zákonem a obsažená v poučení, počítaná s ohledem na ustanovení §248 odst. 2 tr. ř. od data pozdějšího doručení. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2019, č. j. 55 To 151/2018-1373, a vrátil věc odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněné písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Hned v úvodu svého vyjádření předeslala, že se s uplatněnou dovolací argumentací neztotožnila. Následně připomněla skutečnost, že obviněná právnická osoba si na podkladě plné moci ze dne 10. 4. 2017 zvolila ke svému zastupování zmocněnce P. H.. Na uvedeném právním podkladě vystupoval tento zmocněnec od zahájení jejího trestního stíhání a aktivně se účastnil všech procesních úkonů v řízení přípravném i před soudem. V rámci jeho výlučného postavení ve smyslu §34 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb. mu také byl za podmínek §34 odst. 8 téhož zákona v právním režimu do vlastních rukou prostřednictvím datové schránky doručen dne 19. 4. 2018 odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 3. 2018. V této souvislosti se odvolací soud zabýval otázkou, zda pravidlo výlučného doručování písemností určených právnické osobě, buď jejímu zmocněnci, nebo opatrovníkovi, pokud je jí za podmínek §34 odst. 5 téhož zákona ustanoven, není prolomeno těmi ustanoveními trestního řádu, která se týkají doručování písemností v trestním řízení, resp. posouzení otázky doručování do vlastních rukou, jedná-li se o odsuzující rozsudek a tedy o rozhodnutí, proti kterému je oprávněná osoba (tedy obviněná právnická osoba, zastoupená zmocněncem nebo opatrovníkem, je-li jí ustanoven) podat opravný prostředek.
9. Podle státní zástupkyně odvolací soud výkladem ustanovení §34 odst. 4 a 5 zákona č. 418/2011 Sb. dospěl ke zcela správnému závěru, že interpretace §64 tr. ř. o doručování do vlastních rukou obviněné právnické osoby lze aplikovat pouze ve smyslu doručení prostřednictvím jedné z osob uvedených v §34 odst. 8 zákona č. 418/2011 Sb. Tak se v posuzovaném případě také stalo, když odsuzující rozsudek nalézacího soudu byl doručen dne 19. 4. 2018 jejímu zmocněnci P. H. jakožto jediné osobě, která byla za podmínek §34 odst. 8 zákona č. 418/2011 Sb. oprávněným příjemcem takové písemnosti. Posledně uvedené datum také bylo ve smyslu §248 odst. 2 tr. ř. rozhodným pro běh osmidenní odvolací lhůty, která v daném případě uplynula dne 27. 4. 2018, a to právě za stavu, že žádná z osob, u které by přicházel do úvahy určující moment nejpozdějšího doručení odsuzujícího rozsudku (obhájce, popř. opatrovník) v řízení nefigurovala a obviněné právnické osobě jakožto dalšímu možnému adresátovi bylo řádně doručeno prostřednictvím jejího zmocněnce. Pokud se v posuzovaném případě stalo, že byl označený odsuzující rozsudek doručen do datové schránky obviněné právnické osoby znovu dne 7. 5. 2018, pak k takovému úkonu došlo po uplynutí odvolací lhůty, aniž by počátek jejího běhu mohl být určován datem doručení písemnosti obhájci JUDr. Tomáši Vymazalovi, k jehož zplnomocnění došlo až dne 14. 5. 2018 současně s podaným odvoláním. Správnost právního závěru odvolacího soudu o opožděnosti podaného odvolání obviněné právnické osoby přitom nemůže být nikterak ovlivněna využitím oprávnění její jednatelky ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. spočívajícího v zajištění výkonu jejího práva na obhajobu prostřednictvím zplnomocněného obhájce. Podstatným totiž zůstává, že se tak z hlediska výše popsaných zákonných podmínek pro počátek běhu odvolací lhůty stalo až po jejím marném uplynutí.
10. Ze všech důvodů výše uvedených státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněné právnické osoby Modern Media, s. r. o., rozhodl tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. – §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
11. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné právnické osoby (bylo mu doručeno dne 13. 2. 2020). Případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou právnickou osobou prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. c) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa). První z právě citovaných alternativ, kterou obviněná právnická osoba zvolila, se vztahuje pouze na rozhodnutí odvolacího soudu učiněná bez věcného přezkumu rozhodnutí napadeného řádným opravným prostředkem. Jde tedy o případy zamítnutí nebo odmítnutí odvolání podle některého z odstavců §253 tr. ř. [příp. stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.]. Jejím smyslem je umožnit oprávněné osobě domoci se řádného přezkoumání věci odvolacím, resp. stížnostním soudem, jež by mělo být podle zákona provedeno.
15. V posuzovaném případě soud druhého stupně odvolání obviněné právnické osoby podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl jako opožděně podané. Ve svém dovolání obviněná namítala nesprávnost takového postupu a požadovala zrušení napadeného rozhodnutí, vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání – tj. k věcnému přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně na základě podaného odvolání – a následnému rozhodnutí. Takto pojatá argumentace bezesporu naplňuje výše citovaný dovolací důvod, čímž zakládá povinnost Nejvyššího soudu věcného posouzení uplatněných námitek. To také dovolací soud v rámci svých zákonných kompetencí učinil, výsledkem tohoto procesu byl ovšem závěr, že výhrady obviněné právnické osoby jsou zjevně neopodstatněné.
16. Důvody, proč je na předmětné odvolání nutno pohlížet jako na opožděně podané, již v podrobnostech rozvedl jednak odvolací soud, jednak státní zástupkyně ve svém vyjádření. S jejich právním názorem se ztotožnil i Nejvyšší soud. Ve zkratce lze zopakovat, že soud druhého stupně vycházel z ustanovení §34 odst. 8 zákona č. 418/2011 Sb., podle kterého „ má-li právnická osoba zmocněnce nebo byl-li jí určen opatrovník, písemnosti se doručují pouze tomuto zmocněnci nebo opatrovníkovi, pokud trestní řád nestanoví jinak “. Odvolací soud rovněž řešil otázku, zda trestní řád nestanoví jiný způsob doručování v ustanovení §64 odst. 1 písm. b), podle něhož se do vlastních rukou doručuje „ osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí “. Přiklonil se však k obecně přijímanému názoru právní teorie, že tomu tak není, tedy že §64 odst. 1 písm. b) tr. ř. není výjimkou z pravidla uvedeného v §34 odst. 8 zákona č. 418/2011 Sb. a že i v tomto případě je písemnost doručována výhradně zmocněnci, příp. opatrovníkovi obviněné právnické osoby. K tomu na str. 2 – 3, v bodě 8. svého usnesení citoval pasáž z Komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob (autor Šámal, P. a kol. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018).
17. Při tomto legitimním výkladu začala obviněné právnické osobě běžet zákonná osmidenní odvolací lhůta dne 20. 4. 2018, tedy dne následujícího po dni 19. 4. 2018, kdy byl rozsudek nalézacího soudu doručen jejímu zmocněnci P. H. (§248 odst. 1, §60 odst. 1 tr. ř.; č. l. 1335 spisu). Vzhledem ke shora uvedeným pravidlům doručování bylo právě toto datum tím jediným, které pro obviněnou právnickou osobu určovalo běh odvolací lhůty. Jejím posledním dnem tak byl pátek dne 27. 4. 2018. Pokud Okresní soud v Šumperku dne 14. 5. 2018 (tj. až po uplynutí této lhůty) z neznámých (a patrně nezjistitelných) důvodů dodatečně zaslal rozhodnutí odvolacího soudu také přímo obviněné právnické osobě do její datové schránky, je nutno považovat toto doručení za procesně neúčinné, resp. právně zcela bezvýznamné. To znamená, že nemohlo mít žádný vliv na běh odvolací lhůty, resp. její marné uplynutí. Ze stejného důvodu se nemohlo uplatnit ani pravidlo zakotvené v §248 odst. 2 tr. ř., které se vztahuje pouze na situace, kdy je doručováno jak obviněnému, tak jeho obhájci či opatrovníku. Proto odvolání podané prostřednictvím nově zvoleného obhájce JUDr. Tomáše Vymazala až dne 14. 5. 2018 nemohlo být hodnoceno jinak než jako opožděné.
18. V této souvislosti dovolatelka také namítala, že jí nelze přičítat k tíži procesní pochybení soudu při doručování písemností, a zdůrazňovala, že se procesně zachovala v souladu s poučením obsaženým v odsuzujícím rozsudku. Poukazovala i na judikaturu vztahující se k nesprávnému poučení obviněného ze strany soudu. K tomu Nejvyšší soud nejprve podotýká, že poučení uvedené v závěru rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. 4 T 53/2017, nebylo nesprávné ve smyslu §253 odst. 2 tr. ř. Je-li v něm uvedeno, že odvolání lze podat „ do osmi dnů od doručení písemného vyhotovení “, je tím třeba rozumět pouze doručení, s nímž zákon (v tomto případě zákon č. 418/2011 Sb.) spojuje procesní účinky rozhodné pro běh odvolací lhůty pro toho kterého účastníka řízení. Především je ovšem nutno připomenout, že zmocněnec obviněné právnické osoby P. H. vystupoval v zastoupení dovolatelky takřka od samého počátku trestního řízení a po celou dobu hlavního líčení před nalézacím soudem. Během této doby byly písemnosti určené obviněné právnické osobě zasílány (v souladu se zákonem) pouze jemu, a to např. včetně obžaloby (č. l. 1075 spisu), která je podle trestního řádu stejně jako odsuzující rozsudek písemností určenou do vlastních rukou obviněného na základě §64 odst. 1 písm. a) tr. ř.
19. Dovolatelka (resp. její jednatelka) tedy neměla sebemenší důvod předpokládat, že by najednou mohlo být doručováno i do její datové schránky (když tomu tak v předešlém průběhu řízení nebylo) a rozhodně nemohla očekávat, že marné uplynutí odvolací lhůty bude zhojeno tím, že soud dodatečně zašle jí i jejímu nově zvolenému obhájci opis odsuzujícího rozsudku a tím počne běžet osmidenní odvolací lhůta v podstatě nanovo. Na okraj je možno doplnit, že zmíněné pravidlo platí analogicky v případech, kdy si obviněný za účelem podání odvolání zvolí nového (jiného, příp. dalšího) obhájce, kterému je pak soudem prvního stupně zaslán opis jeho rozhodnutí. Ani takové doručení nemá žádný význam ve vztahu k počátku a běhu odvolací lhůty. Lze tedy uzavřít, že v posuzované trestní věci byl obviněné právnické osobě dán zákonem stanovený prostor k plné realizaci jejího práva na obhajobu, který mohla využít. Pokud tak neučinila, nestalo se tak pochybením soudů nižších instancí.
20. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné právnické osoby podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu