ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.216.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 216/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2006 o dovolání obviněného L. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 10 To 386/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 54/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 2 T 54/2005, byl obviněný L. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dva roky. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. B. a L. P. se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že dne 10. 7. 2004 kolem 17.40 hodin při řízení osobního vozidla zn. Mercedes Benz 300CE, v obci K. na okrese R. při projíždění pravotočivé zatáčky před křižovatkou s místní komunikací v důsledku nepřiměřené rychlosti, která byla podstatně vyšší než maximální povolená rychlost pro daný úsek vozovky, nestačil včas zareagovat na vozidlo Škoda Felicia Combi, které vjíždělo na hlavní silnici, v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel a k jejich poškození a ke zranění osádky vozidla Škoda Felicia, přičemž řidič M. B. utrpěl tržně zhmožděnou ránu pravého obočí, podlitinu okolí pravého oka, podvrtnutí levého kolenního kloubu s drobnou zlomeninou levé čéšky a otřes mozku s pracovní neschopností do 7. 11. 2004, spolujezdec P. H. utrpěl sériovou zlomeninu druhého až osmého žebra vpravo a pátého až osmého žebra vlevo, zlomeninu kosti vřetenní levé ruky, zlomeninu levého zápěstí a poúrazový výpotek na plicích s pracovní neschopností do 5. 11. 2004, L. P. utrpěla pohmoždění hlavy a lehké podvrtnutí krční páteře s pracovní neschopností do 2. 8. 2004 a O. T. B. utrpěl zhmoždění hlavy bez pracovní neschopnosti.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 10 To 386/2005, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyjádřil přesvědčení, že dopravní nehodu zcela jednoznačně způsobil řidič M. B., který vjížděl z vedlejší silnice na hlavní a nerespektoval dopravní značku „stůj, dej přednost v jízdě“. Řidič M. B. podle něho dostatečně nevysvětlil, proč vozidlo řízené obviněným uviděl údajně až v okamžiku, kdy byl se svým vozidlem v jeho, tedy pravém jízdním pruhu na hlavní silnici. Vyvozoval, že řidič M. B. svým jednáním porušil povinnost danou ustanovením §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Nesouhlasil se závěry soudního znalce, že mohl razantním bržděním při rychlosti 50 km/h zabránit střetu, a uvedl, že by se muselo jednat o maximální brzdné zpomalení; jinými slovy, musel by náhle změnit rychlost jízdy. Příčinou dopravní nehody bylo podle něj porušení ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. ze strany řidiče M. B. a soud měl při hodnocení důkazů zkoumat případnou míru jeho spoluviny. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 10 To 386/2005, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se správností právního posouzení skutku, neboť podle jeho přesvědčení se nedopustil žádného jednání, jež by bylo primárně v příčinné souvislosti se vzniklým následkem.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li tento čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Skutková část výroku o vině rozsudku tohoto soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. vážné poruchy zdraví poškozených M. B. a P. H., mající povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., což ostatně obviněným ani zpochybněno nebylo, též jednání obviněného, které má povahu porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona.
Obviněný podle závěrů soudu prvního stupně tím, že při řízení osobního vozidla zn. Mercedes Benz v obci K. při projíždění pravotočivé zatáčky před křižovatkou s místní komunikací v důsledku nepřiměřené rychlosti, která byla podstatně vyšší než maximálně povolená rychlost pro daný úsek vozovky, nestačil včas zareagovat na vozidlo řízené poškozeným M. B., které vjíždělo na hlavní pozemní komunikaci, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, porušil povinnost uloženou mu v ustanovení §18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů (nadále zákon č. 361/2000 Sb.). Závěr, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo takto popsané jednání obviněného, byl přesvědčivě odůvodněn.
Dovolatel namítl, že to byl poškozený M. B. jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Felicia Combi, kdo dopravní nehodu způsobil, neboť se při vjíždění na hlavní silnici ze silnice vedlejší choval v příkrém rozporu s ustanovením §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. Porušení ustanovení §22 odst. 1 citovaného zákona ze strany tohoto řidiče bylo podle něj prvořadou příčinou dopravní nehody, soud měl proto zkoumat „míru jeho spoluviny“ a trestní stíhání mělo být vedeno proti M. B., nikoliv proti němu. Výhrady obviněného však nemohou obstát.
Především je třeba v obecné rovině poznamenat, že při splnění dalších podmínek trestní odpovědnosti je předpokladem výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. zjištění, že mezi jednáním obviněného a následkem, spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby, je příčinná souvislost. Pokud z hlediska vzniku uvedeného následku má příčinný význam i jednání jiné osoby než obviněného, není to důvodem k tomu, aby obviněný nebyl uznán vinným, a to ani za situace, kdy ona jiná osoba není odsouzena zároveň ve společném řízení, resp. v samostatně vedeném řízení, a kdy dokonce proti ní ani není žádné řízení zahájeno.
Pokud obviněný ve svém dovolání poukazoval i na jednání řidiče vozidla Škoda Felicia Combi M. B. a domáhal se jeho trestního stíhání, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ve smyslu obžalovací zásady podle §2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Soud tudíž není oprávněn v naznačených souvislostech nařizovat dalším orgánům činným v trestním řízení, proti které osobě, pro jaký čin a z jakých důvodů mají zahájit trestní stíhání či podat obžalobu. V posuzované trestní věci to potom znamená, že Nejvyšší soud může v dovolacím řízení v návaznosti na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumávat právní kvalifikaci jednání obviněného, ohledně kterého bylo řízení vedeno a na něhož byla podána obžaloba, ale nikoli jednání M. B., který v této věci nevystupuje v pozici obviněného. Kritériem zákonnosti výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 tr. zák., jehož spácháním byl jako účastník dopravní nehody uznán vinným řidič jednoho vozidla, totiž není a ani nemůže být okolnost, zda byl či nebyl stíhán a odsouzen také jiný řidič, který se měl na vzniku dopravní nehody a jejích následcích spolupodílet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003). V posuzované věci obviněného navíc soudy obou stupňů žádný relevantní podíl řidiče M. B. na vzniku a následcích této dopravní nehody ani neshledaly.
Pro posouzení případného porušení uvedených povinností řidičem M. B. bylo rozhodné, zda v okamžiku, kdy se začal rozjíždět, mohl vidět zleva po hlavní pozemní komunikaci přijíždějící vozidlo obviněného. Nalézací soud v této souvislosti učinil závěr, že řidič M. B. nemohl střetu zabránit, neboť v době, kdy vjížděl na hlavní komunikaci, nemohl s ohledem na místní poměry vozidlo obviněného vidět a samotná rychlost vozidla obviněného byla vyšší než maximální povolená rychlost pro daný úsek komunikace a byla jedinou příčinou střetu obou vozidel (strana 3). Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil a dodal, že vzhledem k tomu, že obviněný poprvé uviděl vozidlo řízené M. B. až v okamžiku, kdy tento již byl v jeho jízdním pruhu, pak z tohoto vyplývá, že se řidič M. B. rozjížděl v okamžiku, kdy byla hlavní silnice ještě volná a on nemohl ani vůz obviněného vidět ani o něm vědět (strana 3).
Závěr soudů, že to bylo právě a výlučně jednání obviněného, které bylo v příčinné souvislosti se vzniklým následkem, však obviněný zpochybnil a označil jej za nesprávný. Argumentoval tím, že skutečnou příčinou dopravní nehody bylo porušení ustanovení §2 písm. q) a 22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. řidičem M. B. Tuto dovolací námitku nemohl Nejvyšší soud akceptovat.
Podle §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb. dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Podle §22 odst. 1 tohoto zákona řidič přijíždějící na křižovatku po vedlejší pozemní komunikaci označené dopravní značkou \"Dej přednost v jízdě!\" nebo \"Stůj, dej přednost v jízdě!\" musí dát přednost v jízdě vozidlům nebo jezdcům na zvířatech přijíždějícím po hlavní pozemní komunikaci nebo organizované skupině chodců nebo průvodcům hnaných zvířat se zvířaty přicházejícím po hlavní pozemní komunikaci. Z toho a také z logického výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. též č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní pozemní komunikaci, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují. Pokud řidič přijíždějící po hlavní pozemní komunikaci jede rychlostí povolenou, resp. přiměřenou, a řidič přijíždějící po vedlejší pozemní komunikaci mu přednost v jízdě nedá, je v obvyklých případech odpovědnost za kolizi a případné další následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší pozemní komunikaci. O takovou situaci se ale v posuzovaném případě nejednalo.
Z popisu skutku, jak byl soudem zjištěn, vyplývá, že řidič M. B. nemohl střetu zabránit, poněvadž v době, kdy vjížděl na hlavní pozemní komunikaci, nemohl vozidlo řízené obviněným se zřetelem na místní poměry vidět. Podle závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy silniční a městské znalce Ing. T. R. vzájemná viditelnost vozidel byla na maximálně 48 – 56 m. Vzhledem k tomu, že v době rozjezdu vozidla řízeného M. B., tj. 3,1 s před střetem, bylo vozidlo řízené obviněným ve vzdálenosti 61 – 62 m vlevo od tohoto vozidla, bylo zakryto. M. B. vozidlo řízené obviněným nemohl vidět a neměl tedy ani prakticky možnost střetu zabránit (č. l. 80, 81). Řidič M. B. tedy povinnosti uvedené v §2 písm. q) a §22 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. neporušil.
Naopak obviněný tím, že při řízení svého osobního vozidla v obci K. při projíždění pravotočivé zatáčky před křižovatkou s místní komunikací v důsledku nepřiměřené rychlosti (v rozmezí 63,5 km.h-1 až 70,5 km.h-1), která byla jednak nezanedbatelně vyšší než maximálně povolená rychlost a především rychlostí nepřiměřenou pro daný úsek vozovky, nestačil včas zareagovat na vozidlo řízené poškozeným M. B., které vjíždělo na hlavní pozemní komunikaci, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, dopustil se z nedbalosti vědomé ve smyslu §5 písm. a) tr. zák. jednání, které soud prvního stupně správně vyhodnotil tak, že porušil povinnosti uvedené nejméně v ustanovení §18 odst. 1, 4 zák. č. 361/2000 Sb. Podle §18 odst. 1 citovaného zákona musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Podle odst. 4 tohoto ustanovení v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1. Obviněný obec K. dobře znal, měl tedy i vědomost o křižovatce a měl předvídat možnou přítomnost jiných vozidel, jejichž rychlost při odbočování či vjíždění na hlavní pozemní komunikaci je snížena. Obviněný, který jel takovou rychlostí, která nejenže přesahovala maximální povolenou rychlost, ale při které již nebyl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, porušil povinnosti řidiče způsobem, který má podle všeobecné zkušenosti zpravidla za následek vážnou dopravní nehodu; porušení povinností řidiče lze proto důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (k tomu č. 24/1987 Sb. rozh. tr.).
V těchto situacích totiž platí, že pokud řidič na hlavní pozemní komunikaci jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší pozemní komunikaci nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici. Obdobně platí, že odpovědnost za případnou kolizi nese řidič jedoucí po hlavní silnici i tenkrát, nepřekročí-li sice maximální povolenou rychlost výrazně, ale jede nepřiměřenou rychlostí s ohledem na svoji schopnost zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Obviněný sice podle skutkových zjištění jel po hlavní pozemní komunikaci, ale překročil maximálně povolenou rychlost, přičemž pokud by ji dodržel, byl by schopen při včasné reakci zastavit před místem střetu a kdyby jel při pravém okraji vozovky, vozidla by se minula, i kdyby rychlost byla vyšší. Obviněný byl správně označen jako viník posuzované nehody (k tomu přiměřeně č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. února 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková