ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.247.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 247/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 dovolání nejvyšší státní zástupkyně , které podala v neprospěch obviněného J.H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 144/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 32 T 144/2008, byl obviněný J. H. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák. a odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, byl z podnětu tohoto odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl pro skutek spočívající v tom, že od 19. 3. 2005 do 2. 7. 2008 ve V., okr. Č. K., v T. n. V., okr. Č. B., případně jinde řádně neplnil vyživovací povinnost vůči své nezletilé dceři, ač rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2003, č. j. 22 P 146/2002-35, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2003, byl povinen přispívat na její výživu částkou 800,- Kč měsíčně vždy do každého 5. dne běžného měsíce předem k rukám matky J. H., když nouze hrozící nezletilé v důsledku neplacení výživného byla v době od 19. 3. 2005 do 31. 12. 2006 odvrácena vyplácením příspěvku na výživu v plné výši Městským úřadem Týn nad Vltavou, takže za uvedené období dluží matce dcery částku 14.400,- Kč a Městskému úřadu Týn nad Vltavou částku 16.800,- Kč, jímž měl spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší stání zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelka nejprve rekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že v daném případě se oprávněná nezletilá ocitla v situaci, kdy jí hrozil stav nouze v důsledku neplacení výživného a matka nezletilé byla k odvrácení této nouze odkázána na vyplácení příspěvku na výživu v plné výši, poskytovaného za obviněného Městským úřadem v Týně nad Vltavou. Konstatovala, že obviněnému byla stanovena povinnost hradit výživné soudním rozhodnutím, což obviněný věděl, znal i rozsah stanovené vyživovací povinnosti a způsob placení výživného. Nelze tedy pochybovat o tom, že si obviněný své vyživovací povinnosti musel být vědom. Jestliže přesto výživné neplatil, je podle ní dán nejméně nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Připustil-li odvolací soud splnění vyživovací povinnosti složením určité větší peněžní částky předem na delší časové období, není takový postup v souladu se zákonem o rodině. Měla za to, že v posuzované trestní věci nejsou dány podmínky pro to, aby byl akceptován postup obviněného, neboť zcela zřejmě nemohl hradit náklady výživného, které vzniknou v budoucnu.
Dovoletelka odkázala na znění ustanovení §94 odst. 2 a §97 odst. 2 zákona o rodině a dovozovala, že jednorázové vypořádání výživného na nezletilé dítě není možné. Plnění výživného zpravidla probíhá v pravidelných opakujících se částkách; celková výše výživného na několik let dopředu by se obtížně určovala, protože je třeba vždy přihlížet k měnícím se majetkovým poměrům povinného a měnícím se odůvodněným potřebám oprávněného nezletilého. Výplatu výživného předem na delší období zákon o rodině připouští pouze jako výjimku, a to za přesně stanovených podmínek, přičemž touto výjimkou jsou tzv. případy hodné zvláštního zřetele, kdy u výživného pro dítě může soud rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Připustila však, že v trestním řízení by za určitých podmínek bylo možné přijmout a tolerovat i podobnou výplatu výživného předem, byť by byla formálně v rozporu se zákonem o rodině. Základní podmínkou akceptování takového postupu z hlediska trestní odpovědnosti je ale jeho transparentnost. Muselo by být jednoznačné, že k výplatě výživného předem na delší období došlo na základě dohody obou rodičů, že peníze byly vyplaceny z majetku, který bezpochyby náleží pouze tomu z rodičů, který je povinen výživné vyplácet, a že účelem výplaty peněz byla dle dohody rodičů úhrada výživného za následující období. Uvedené skutečnosti by bylo možné hodnotit z hlediska případné absence materiálního znaku trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák.
V daném případě však nebyla bezpečně prokázána existence dohody o úhradě příspěvku na výživu nezletilé uzavřená předem mezi bývalými manželi, a nebylo ani bez nejmenších pochybností zjištěno, že účelem výplaty peněz byla podle dohody rodičů úhrada výživného na nezletilou za následující období do budoucna, stejně jako původ majetku, ze kterého bylo plněno matce nezletilé.
Nejvyšší státní zástupkyně považovala za prokázané, že J. H. nebyla částka 165.000,- Kč vyplacena jako výživné, ale jako podíl z finanční částky získané převodem společného bytu, což potvrdil i svědek - zástupce obviněného Mgr. J. O. Krajský soud podle jejího názoru nesprávně akceptoval obhajobu obviněného stran nedostatku subjektivní stránky, pokud uvěřil, že obviněný jako osoba práva neznalá údajně jednal v mylné představě, že pokud byl družstevní byt pořízen pouze za jeho peníze, náležel pouze jemu, stejně jako peněžní částka získaná jeho „převodem“, a pokud se o tuto částku dělil s J. H., činil tak v domnění, že jí polovinu výtěžku z převodu bytu přenechává z titulu výživného. Aby odvolací soud mohl tuto obhajobu akceptovat, musel akceptovat i další tvrzení obviněného, že totiž družstevní byt v T. n. V. byl pořízen za peníze získané prodejem jiného blíže neurčeného bytu v Č. B., který získal obviněný do svého vlastnictví dědictvím po matce. Toto tvrzení ale prověřeno nebylo, zejména z toho hlediska, zda družstevní byt v T. n. V. nebyl opatřen jen jako náhradní byt za uvolnění nájemního bytu v Č. B., jak by tomu svědčila část výpovědi svědkyně J. H.
Dovolatelka připomněla, že trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. může být spáchán i z nedbalosti. Obviněný je proto za neplnění vyživovací povinnosti trestně odpovědný i tehdy, pokud se nepřiměřeně okolnostem domníval, že svou vyživovací povinnost splnil, aniž by si tento předpoklad řádně ověřil. Obviněný si byl vědom, resp. musel být vědom své zákonné vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, a to nejen s ohledem na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 22 P 146/2002, ale i na skutečnost, že ještě v první polovině roku 2004 bylo řádně sráženo výživné z jeho odměn za práci ve výkonu trestu odnětí svobody. V této souvislosti poukázala na rozpor mezi tvrzením obviněného, že výplatou částky 165.000,- Kč koncem roku 2003 považoval svou vyživovací povinnost vůči dceři za splněnou až do její dospělosti, a skutečností, že si nadále nechával strhávat výživné z odměny za práci ve výkonu trestu odnětí svobody. Dodala, že odvolací soud neměl důvod zpochybňovat věrohodnost svědkyně J. H. poukazem na to, že žádala o příspěvek na výživu pro svou dceru v době, kdy ještě musela mít peníze z částky 65.000,- Kč, která jí zůstala po zaplacení nového bytu. Měla za to, že užití peněz v krátké době po jejich obdržení k jiným účelům je plně v souladu s tím, že jmenovaná neměla důvod považovat tyto peníze za předem zaplacené výživné. Výše uvedená skutečnost by tak podle jejího názoru mohla případně jen zpochybnit právní kvalifikaci podle §213 odst. 3 tr. zák. při zohlednění §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný ani jeho obhájkyně se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Námitky obsažené v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, resp. jejich podstatná část, jsou proto uplatněny relevantně.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Po subjektivní stránce tedy může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti.
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §213 odst. 3 tr. zák. naplní, kdo vydá činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Podle ustálené praxe soudů k naplnění znaku „vydání oprávněné osoby nebezpečí nouze“ podle §213 odst. 3 tr. zák. postačí, jestliže pachatel neplněním vyživovací povinnosti vytvoří situaci, kdy by si oprávněná, tj. vyživovaná osoba, sama nemohla bez pomoci jiných osob, popř. bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Nouze ve smyslu tohoto zákonného ustanovení tedy znamená nedostatek základních prostředků potřebných pro život. Nevyžaduje se, aby stav nouze v důsledku jednání obviněného skutečně nastal, zákonné znaky §213 odst. 3 tr. zák. jsou naplněny již pouhou jeho hrozbou. Životní úroveň, která se považuje za nouzi, se posuzuje jednak objektivně – v komparaci s průměrnou životní úrovní občanů, jednak subjektivně – s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného (k tomu např. rozhodnutí č. 23/1987 Sb. rozh. tr.).
Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §213 odst. 3 tr. zák. je podle judikatury soudů naplněna i tehdy, když hrozící nouze byla odvrácena matkou dítěte na úkor uspokojování jejích vlastních potřeb a při mimořádném pracovním vypětí, popř. poskytnutím státního příspěvku na výživu dítěte, jak již bylo ostatně naznačeno výše (k tomu rozhodnutí č. 42/1982 Sb. rozh. tr.). Netřeba zvláště zdůrazňovat, že k jejímu použití postačí podle §6 písm. b) tr. zák. nedbalostní zavinění.
Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento soud z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek, v němž soud prvního stupně spatřoval trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák.
Podstata jednání obviněného, které mu obžaloba kladla za vinu, spočívala v tom, že v době od 19. 3. 2005 do 2. 7. 2008 ve V., v T. n. V. ani jinde řádně neplnil vyživovací povinnost vůči nezletilé dceři, ač podle pravomocného rozhodnutí soudu byl povinen přispívat na její výživu částkou 800,- Kč měsíčně k rukám matky J. H., když nouze hrozící nezletilé v důsledku neplacení výživného byla v době od 19. 3. 2005 do 31. 12. 2006 odvrácena vyplácením příspěvku na výživu v plné výši Městským úřadem Týn nad Vltavou.
Soud prvního stupně v takto popsaném jednání obviněného spatřoval trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1, 3 tr. zák., protože neplnil úmyslně svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a vydal tímto činem oprávněnou osobu nebezpečí nouze, přičemž shledal zavinění minimálně v úmyslu eventuálním podle §4 písm. b) tr. zák. Tento soud neuvěřil tvrzení obviněného, že výživné uhradil předem, poněvadž matce nezletilé dcery dal z celkové jí předané částky 165.000,- Kč z tohoto titulu 65.000,- Kč. Uzavřel, že částka 165.000,- Kč, kterou J. H. obdržela, byl její vypořádací podíl z prodeje společného bytu, nikoliv výživné, které by jí obviněný prostřednictvím jiné osoby předal (strana 5 rozsudku).
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku předeslal, že oproti skutkovému stavu, z něhož vycházel soud prvního stupně, měl možnost v rámci výslechu svědkyně J. H. ve veřejném zasedání výpověď svědkyně konfrontovat s obhajobou obviněného. Třebaže ani podle něj obviněný se svědkyní uzavřenou dohodu o úhradě příspěvku na dceřinu výživu předem nikterak nedoložil a existenci takové dohody nepotvrdila ani svědkyně, nelze ignorovat skutková zjištění, která sám označil jako objektivní. Poukázal na to, že manželé H. si z prostředků patřících výlučně obviněnému opatřili byt v T. n. V., který v době trvání jejich manželství společně užívali. Z peněz získaných prodejem bytu obdržela J. H. částku 165.000,- Kč, z čehož náklady na opatření nového bydlení pro jmenovanou činily 100.000,- Kč. Jmenovaná pak disponovala částkou 65.000,- Kč, což právě odpovídá souhrnu měsíčního výživného za období od listopadu 2003 do ukončení povinné školní docházky nezletilé. Za takových okolností jsou podle odvolacího soudu pochybnosti o vině obviněného trestným činem ohrožujícím nárok oprávněné osoby na její výživu. Pro pochybnosti o subjektivní stránce trestného činu, byť jen v nedbalostní formě zavinění, odvolací soud po zrušení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obviněného zprostil obžaloby z důvodu uvedeného v ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (strana 4 napadeného rozsudku).
Dovoletelka odvolacímu soudu vytýkala, že připustil splnění vyživovací povinnosti složením větší peněžní částky předem na delší časové období, což podle jejího přesvědčení odporuje zákonu o rodině, a to zejména proto, že celkovou výši výživného na nezletilé dítě nelze určit dopředu, neboť není možno zohlednit měnící se majetkové poměry povinného a odůvodněné potřeby oprávněného. Následně připustila, že za splnění striktně vymezených podmínek (výplata výživného předem na základě dohody obou rodičů, peníze byly vyplaceny z majetku náležejícího bez pochybností povinnému, účelem výplaty peněz byla dle dohody rodičů úhrada výživného za následující období) by bylo možno akceptovat a tolerovat i podobnou výplatu výživného předem, byť by byla v rozporu se zákonem o rodině, a hodnotit ji z hlediska případné absence materiálního znaku trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. Tvrdila však, že v daném případě nebyla bezpečně prokázána existence dohody o úhradě příspěvku na výživu nezletilé uzavřená mezi rodiči dítěte, nebylo zjištěno, že účelem výplaty peněz byla úhrada výživného do budoucna, a nebyl objasněn ani původ majetku, z něhož bylo plněno matce nezletilé. Nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že obviněný nejednal zaviněně, a to ani z nedbalosti, a připomněla, že za nesplnění vyživovací povinnosti je trestně odpovědný i tehdy, pokud se nepřiměřeně okolnostem domníval, že svou vyživovací povinnost splnil, aniž si tento předpoklad řádně ověřil. Tyto námitky nejsou bezpředmětné.
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu, pokud je založen ustanoveními zákona o rodině, tj. zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jak vyplývá z dikce §213 tr. zák., vztahuje se pouze na takovou vyživovací povinnost, která plyne přímo ze zákona o rodině. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák. se rozumí zaviněné (v úmyslné nebo nedbalostní formě) neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obviněnému, otci nezletilé, byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2003, č. j. 22 P 146/2002-35, který nabyl právní moci dne 26. 3. 2003, uložena povinnost přispívat na její výživu částkou 800,- Kč měsíčně vždy do každého 5. dne běžného měsíce předem k rukám matky J. H. Tato okolnost ostatně ani nebyla obviněným zpochybněna. Stejně tak nebyla vedena polemika ani o tom, že v období od března 2005 do července 2008 výživné k rukám matky dítěte ve smyslu výše uvedené povinnosti neplatil.
Obhajoba byla postavena na argumentaci, že obviněný svoji povinnost přispívat na výživu nezletilé dcery splnil tím, že matce nezletilé byla z finančního vypořádání po převodu členských práv a povinností k družstevnímu bytu v T. n. V. vyplacena celkem částka 165.000,- Kč, z nichž částka 65.000,- Kč představovala platbu výživného na období od listopadu 2003 do ukončení základní povinné docházky nezletilé, tj. do konce června 2010, o čemž se oba rodiče dohodli. Dovozoval proto, že se nemohl dopustit zaviněného protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák.
Dovolací soud souhlasí s názorem vyjádřeným v dovolání nejvyšší státní zástupkyně, že odvolací soud neobjasnil a nehodnotil všechny významné okolnosti spojené s existencí a povahou „dohody o zaplacení výživného předem“.
Podle §97 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, výživné je třeba platit v pravidelných opětujících se částkách, s výjimkou případů podle §94 odst. 2 (týká se však výlučně výživného rozvedeného manžela) a §97 odst. 2, které jsou splatné vždy na měsíc dopředu. Podle §97 odst. 2 zákona o rodině u výživného pro dítě může soud v případech hodných zvláštního zřetele rozhodnout o povinnosti složit peněžní částku pro výživné splatné v budoucnosti. Učiní přitom příslušná opatření zaručující pravidelnou výplatu měsíčních splátek odpovídajících stanovenému výživnému.
Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že výplatu výživného předem zákon o rodině připouští toliko jako výjimku, a to za přesně stanovených formálních podmínek. Smyslem tohoto rozhodnutí není zabývat se otázkou, proč taková koncepce zákona není náhodná a proč má svůj racionální důvod se zřetelem k zájmu, který sleduje. Významné je, že zákon o rodině nepřipouští jako možnost plnění vyživovací povinnosti uzavření dohody mezi rodiči dítěte o vyplacení částek pro výživné splatné v budoucnosti předem, poněvadž taková dohoda by jen stěží garantovala respektování hledisek zakotvených v ustanovení §85 odst. 2 a 96 odst. 1 zákona o rodině. Podle §85 odst. 2 tohoto zákona oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Podle §96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Jak osobní i majetkové poměry povinného, tak i odůvodněné potřeby oprávněného dítěte se mohou v průběhu doby významně měnit a dohoda a na jejím podkladě předem vyplacená částka na výživné by odpovídající reakci na takové změny spolehlivě nezajistila.
Ačkoliv zákon o rodině nepřipouští, aby se sami rodiče dítěte dohodli o úhradě částek pro výživné splatné v budoucnu předem, nemusí takový postup nutně znamenat vyvození trestněprávní odpovědnosti povinného rodiče. Dovolací soud sdílí závěry dovolatelky, že z hlediska úvah o společenské nebezpečnosti (společenské škodlivosti) takového jednání je významný obsah dohody o výživném a podmínky, za nichž k ní došlo. Především tedy musí existovat explicitní dohoda o výplatě výživného předem na přesně stanovené období uzavřená mezi oběma rodiči dítěte, peněžní prostředky musejí být vyplaceny v takové výši a za takových okolností, z nichž je zjevné, že účelem jejich výplaty je právě a jen úhrada výživného splatného v budoucnosti na základě dohody rodičů, a konečně bez významu není ani požadavek, aby peníze byly vyplaceny z majetku povinného rodiče (nesmí se např. jednat o prostředky pocházející ze společného jmění manželů). V posuzovaném případě však nebylo náležitě zjištěno, zda tyto podmínky byly splněny.
Výsledky provedeného dokazování je doloženo, že v říjnu 2003 došlo k převodu členských práv a povinností k družstevního bytu manželů J. a J. H. v T. n. V. Obviněný se tohoto úkonu osobně neúčastnil, ale na základě plné moci byl zastoupen Mgr. J. O. Finančním vypořádáním při převodu členských práv a povinností k družstevního bytu byly získány peněžní prostředky v celkové výši 330.000,- Kč, z nichž jako vypořádací podíl J. H. obdržela částku 165.000,- Kč a obviněný J. H. 135.000,- Kč (z částky 165.000,- Kč byla zaplacena odměna za právní služby Mgr. J. O. ve výši 30.000,- Kč).
Obviněný se naposledy ve veřejném zasedání dne 2. 10. 2009 (č. l. 187) hájil tím, že částka vyplacená J. H. představovala jednak příspěvek na její nové bydlení ve výši 100.000,- Kč a 65.000,- Kč bylo po dohodě s matkou nezletilé dcery určeno na výživné nezletilé až do ukončení základní povinné školní docházky. Vysvětloval, že družstevní byt v T. n. V. byl pořízen za jeho peníze, a proto vycházel z představy, že náleží pouze jemu a jeho jsou i peněžní prostředky, jež byly získány jeho převodem, tedy převodem členských práv a povinností k tomuto družstevnímu bytu.
Odvolací soud obhajobu obviněného akceptoval, aniž by ji důsledně prověřil a aniž by se vypořádal s rozpory ve výpovědi obviněného, jež nelze přehlédnout zejména co do údajů o existenci dohody o výživném.
Nebylo tak ověřeno, zda obviněný skutečně získal do svého vlastnictví dědictvím po matce byt v Č. B., jehož prodejem si opatřil finanční prostředky na obstarání zmiňovaného bytu v T. n. V. V tomto ohledu odvolací soud odkazoval na výpověď svědkyně J. H., která potvrdila, že družstevní byt v T. n. V. si s obviněným pořídili za peníze získané z prodeje bytu, který dříve patřil jeho matce, aniž by se ovšem jakkoliv vyjádřila k otázce, zda tento byt byl skutečně majetkem obviněného z titulu dědictví po matce.
Obviněný ale především nevypovídal shodně k otázkám existence a obsahu dohody o výživném. Ve výpovědi ze dne 12. 8. 2008 uvedl, že Mgr. J. O. na výživu nezletilé dcery předal J. H. 165.000,- Kč, proto je přesvědčen, že žádné dluhy na výživném nemá (č. l. 8). V hlavním líčení dne 2. 7. 2009 vypověděl, že J. H. dal z prodeje bytu 100.000,- Kč na bydlení a 65.000,- Kč na výživné prostřednictvím Mgr. J. O., jemuž ústně i písemně řekl, že „ty peníze má dát jeho bývalé ženě... S manželkou písemnou formu o předání peněz neuzavřel, jen s panem O. Ty papíry jsem četl, bylo tam, že jí vyplatili 100.000,- Kč na bydlení a 65.000,- Kč na výživné“ (č. l. 139, 140). Svědek Mgr. J. O. však tato sdělení obviněného nepotvrdil, uvedl, že účel platby poskytnuté J. H. nebyl do spisu zaznamenán (č. l. 142, 148). V odvolacím řízení obviněný svoji výpověď dále modifikoval, ve veřejném zasedání dne 8. 9. 2009 uváděl, že „...s bývalou manželkou jsme se domluvili, že těch 165.000,- Kč bude na alimenty, a to na dobu, než dcera dokončí školu. Takto jsme se domluvili písemně ve výkonu trestu. bylo to na základě dopisu“ (č. l. 171). Konečně ve veřejném zasedání dne 2. 10. 2009 tvrdil, že když byl ještě ve výkonu trestu, dohodli se písemně s J. H., že jí vyplatí peníze za byt. Dohodli se, že jí dá 100.000,- Kč navíc a 65.000,- Kč na alimenty (č. l. 187). Nutno dodat, že svědkyně J. H. opakovaně odmítla, že by mezi ní a obviněným byla taková dohoda v jakékoliv podobě uzavřena.
Odvolací soud, aniž by postupoval podle §207 odst. 2 tr. ř., upozornil obviněného na rozpory ve výpovědích a dotázal se ho na jejich příčinu, nepovažoval obhajobu obviněného za vyvrácenou a naopak neuvěřil výpovědi svědkyně J. H. s argumentem, že potvrdila skutečnost, že družstevní byt v T. n. V. byl pořízen z prostředků obviněného, až při konfrontaci s výpovědí obviněného a že navzdory tomu, že disponovala částkou 65.000,- Kč, krátce po jejím obdržení s poukazem na stav nouze žádala o zálohové platby výživného. Hodnocení těchto důkazů budí přinejmenším pochybnosti o jeho přesvědčivosti, nezahrnuje všechny relevantní okolnosti, jež jsou v těchto souvislostech významné, a zásada in dubio pro reo byla aplikována předčasně. Odvolací soud se kupř. ani nepokusil dotazem na Věznici Oráčov, v níž obviněný v relevantním období vykonával trest odnětí svobody, zjistit, zda vůbec udržoval písemný kontakt s J. H. a zda bylo objektivně možné uzavřít písemnou dohodu o výživném. S obhajobou obviněného, že považoval část vyplaceného podílu co do částky 65.000,- Kč za úhradu výživného předem, koliduje i zjištění, že si obviněný v době po vyplacení vypořádacího podílu J. H. nechával srážet výživné ze mzdy ve výkonu trestu odnětí svobody i v období od 16. 10. 2003 do 16. 5. 2004 (č. l. 49). Dovolací soud nemůže ani pominout logickou námitku dovolatelky, že jestliže J. H. užila peníze v krátké době po jejich obdržení k jiným účelům, je to v souladu s tím, že neměla důvod považovat je za předem zaplacené výživné. Správně též nejvyšší státní zástupkyně poznamenala, že taková okolnost by mohla případně jen zpochybnit právní posouzení skutku i podle §213 odst. 3 tr. zák.
Za této situace proto nebylo možné akceptovat závěr, že se obviněný jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil ani z nevědomé nedbalosti. Obviněný se sice mohl mylně domnívat, že peníze získané převodem členských práv a povinností k družstevnímu bytu byly výhradně jeho majetkem, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nebylo, poněvadž členy bytového družstva (výlučného vlastníka bytu) byli J. i J. H., avšak závěr odvolacího soudu, že nelze jednoznačně vyslovit, že obviněný k rukám matky nezletilé nepoukázal odpovídající plnění pro její výživu a že tedy nejednal, byť jen nedbalostní formou, zavinění, nemůže za stávajícího stavu dokazování obstát.
Na odvolacím soudu proto bude, aby odstranil vytknuté nedostatky dokazování, aby obviněného znovu vyslechl a postupem podle §207 odst. 2 tr. ř. aby se pokusil odstranit rozpory v jeho výpovědích, aby si opatřil důkazy k prověření majetkových dispozic s bytem v Č. B. i dostupné důkazy ohledně písemné korespondence obviněného s J. H. v rozhodném období roku 2003. Teprve po takto doplněném dokazování, přičemž netřeba zvláště připomínat, že nelze vyloučit, že k náležitému objasnění věci vyvstane potřeba provedení i dalších důkazů, a hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. nechť soud znovu pečlivě hodnotí nejen otázku zavinění, ale i dalších zákonných znaků trestného činu zanedbání povinné výživy jak po stránce formální, tak i materiální.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 10. 2009, sp. zn. 23 To 624/2009, spočívá na neúplném a tedy nesprávném hmotně právním posouzení existence a povahy dohody o výživném a v důsledku toho i na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud jej proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. března 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková