ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.259.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 259/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2009 o dovolání obviněného N. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 8 To 345/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 26/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2008, sp. zn. 88 T 26/2008, byl obviněný N. M. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby, nejméně však po dobu posledních dvou let až do 6. 12. 2007 na různých místech v B. a okolí nabízel a zdarma či za úplatu poskytoval psychotropní látku metamfetamin – pervitin osobám z řad toxikomanů, a to:
- N. H., v průběhu roku 2006 - 2007 opakovaně v 5 případech vždy v množství 0,2 až 0,3 g pervitinu za úplatu 100,- Kč až 200,- Kč nebo za poskytnutí stravy či hygieny,
- I. K., od nezjištěné doby v roce 2006 do června 2007, s četností jednou za dva týdny, přesně nezjištěné množství vždy za úplatu 100,- Kč až 200,- Kč nebo za poskytnutou stravu,
- J. L., ve druhé polovině roku 2007 prostřednictvím B. Š. dvakrát 0,1 g v obou případech za nezjištěnou úplatu,
- I. W., v období od letních měsíců roku 2006 do jarních měsíců roku 2007 opakovaně nejméně pětkrát 0,1 g zdarma,
- P. Z., v nezjištěné době jednou v množství 0,1 až 0,2 g za částku 100,- Kč,
a tohoto jednání se dopustil, přestože věděl, že jde o látku metamfetamin – pervitin, která je zařazena jako psychotropní látka v příloze č. 5 zák. š. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zproštěn obžaloby z další trestné činnosti, pro níž se rovněž trestní stíhání vedlo.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 8 To 345/2008, odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Ing. L. P., Ph.D. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), b) tr. ř. dovolání, neboť podle obviněného rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, a je možné, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, i když tato skutečnost nebyla v předchozím řízení namítnuta ani známa odsouzenému. Uvedené nedostatky obviněný shledal v tom, že v předvolání na veřejné zasedání konaném o jeho odvolání před Krajským soudem v Brně je uvedeno jméno předsedy senátu JUDr. V. Č., jemuž přísluší senát 8 To ve složení JUDr. Z. K. a Mgr. M. J. Fakticky v jeho trestní věci však rozhodoval senát tohoto odvolacího soudu složený z JUDr. V. Č. jako předsedy senátu a členů Mgr. Z. L. a Mgr. M. J. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně nelze předem určit zástupce za případného chybějícího člena senátu. Rozvrh pouze odkazuje na senáty 3 To a na další senáty v pořadí 4, 5, 7, 9 – 42 To. Na základě těchto skutečností obviněný usoudil, že bylo porušeno jeho právo na „zákonného soudce“, protože rozvrhem práce je umožněno, aby v rámci přiděleného senátu rozhodovala podstatná část soudců krajského soudu i bez předchozího upozornění na změnu složení senátu. Obviněný poukázal na Listinu základních práv a svobod zaručující v čl. 38 právo na zákonného soudce, a na to, že trestní řád tento princip upravuje jen velmi okrajově. V důsledku tohoto nedostatku se obviněný domáhal výkladu v intencích „in dubio pro reo“, aby byly uvedené nepřesnosti zákona překlenuty. Současně poukázal na dokonalejší právní normu ve správním řádu obsahující úpravu, podle níž je soud povinen poskytnout poučení o právech a povinnostech, což ve svém důsledku znamená, že je účastník vždy písemně přípisem soudu seznámen s osobou samosoudce či senátu a případnou změnou v obsazení soudu. Podle obviněného uvedená vada v obsazení senátu měla vliv i na správnost rozhodnutí odvolacího soudu, což ve svém důsledku zapříčinilo, že obviněný nemohl podat návrh na vyloučení orgánu činného v trestním řízení, protože složení senátu se dověděl až v jednací síni.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a Krajskému soudu v Brně, aby přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného doručeno, a jenž ve svém stanovisku uvedl, že lze v zásadě souhlasit s názorem dovolatele, že zmíněné ustanovení rozvrhu práce, na něž obviněný ve svém dovolání poukazuje, nestanoví výslovně osobu soudce, který nahradí případně chybějícího člena senátu, je ovšem diskutabilní, zda by se takto jednoznačně koncipovaný rozvrh práce krajského soudu dal vůbec dodržovat s přihlédnutím k celé řadě faktorů, jež mohou tomu kterému soudci bránit v rozhodování konkrétní věci. Za podstatné však považoval, že námitka obviněného v zásadě směřuje proti rozvrhu práce odvolacího soudu, a proto nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b dost. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen, pokud byl senát odvolacího soudu složen ze soudců, kteří podle rozvrhu práce věc rozhodovat mohli. V této části proto označil dovolání obviněného za nedůvodné. Ve vztahu k výhradě, že „je možné, že ve věci rozhodl vyloučený soudce…“, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že jde o proklamaci zcela nekonkrétní úvahy obviněného, která není doložena žádným určitým argumentem. Vytýkal-li obviněný, že z nedostatku možnosti zákonného poučení nemohl uplatnit námitku vyloučení orgánu činného v trestním řízení, jde o nedůvodné výhrady, protože právo namítat podjatost orgánu činného v trestním řízení obviněnému přísluší kdykoliv v průběhu konání tohoto řízení, a tedy i v rámci odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že obviněný tohoto práva nevyužil, nemůže validně uplatnit ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., čímž se dostal zcela mimo jeho rámec. Protože státní zástupce v podaném dovolání nespatřil žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dále zkoumal zda jsou dovolací důvody uplatněny v souladu se zákonnými požadavky. Dovolání lze podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Jak je z obsahu podaného dovolání patrné, obviněný odvolacímu soudu vytýkal, že rozhodoval v senátě, který neodpovídá rozvrhu práce tohoto soudu na rok 2008, což dopadá na okolnost spočívající podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v alternativě, že „soud nebyl náležitě obsazen“, která je vyjádřením ústavního principu že „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ zakotveného v čl. 38 odst. 1 al. 1, Listiny základních práv a svobod. Zaručuje tak ochranu především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej však zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí a je proto na účastníkovi soudního řízení, aby námitku porušení ústavní ochrany plynoucí ze zásady o zákonném soudci uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co se mu skutečnosti ji ovlivňující staly známými (viz nález ze dne 6. června 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněn pod č. 66, ve sv. 26 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České republiky).
Za případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen je proto nutné považovat jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což je tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen „zák. č. 6/2002 Sb.“). O takovou situaci může jít např., pokud rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, atd.
Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodů podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03, uveřejněn pod č. 76, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České republiky).
Podle §31 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. rozhoduje krajský soud v senátech. Pro odvolací řízení platí podle §31 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., že se senát skládá z předsedy senátu a 2 soudců.
Podmínky, za nichž jsou jednotlivé věci, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, do soudních oddělení rozdělovány, se řídí rozvrhem práce, který vydává na období kalendářního roku předseda soudu a může jej v průběhu kalendářního roku změnit, jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u soudu (§41 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb.). Podle §42 odst. 1 písm. d) zák. č. 6/2002 Sb., jsou rozvrhem práce určeni soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení, anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout.
Z Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2008, Spr 3358/2007, který si dovolací soud vyobrazil na intranetových stránkách Krajského soudu v Brně, kde je veřejně přístupný (viz §41 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb.), je v oddílu týkajícím se trestního úseku odvolací agendy řečeno, že předsedy senátu 8 To jsou JUDr. Z. K. a JUDr. V. Č. a členem tohoto senátu je Mgr. M. J. Pro zastupování je zde stanoveno pravidlo, že „zastupuje senát 3 To a dál v pořadí 4, 5, 7, 9 – 42 To“. Pro senát 3 To je stanoveno, že jeho předsedou je Mgr. Z. L. a členové senátu jsou JUDr. M. O. a JUDr. J. P. Způsob, v jakém senát 8 To zastupují, zde není stanoven.
Z připojeného obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 26/2008 plyne, že věc obviněného N. M. napadla Krajskému soudu v Brně dne 11. 8. 2008 a byla přidělena do senátu 8 To. Referát nařizující veřejné zasedání na den 2. 9. 2008 zpracoval JUDr. V. Č. Podle protokolu o veřejném zasedání se toto konalo v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. V. Č. a soudců Mgr. Z. L. a Mgr. M. J.
Vzhledem k tomu, že z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 26/2008, ani z Nejvyšším soudem vyžádaného spisu Krajského soudu 8 To 345/2008 nevyplýval důvod, pro který soudkyně JUDr. Z. K. nebyla jako členka senátu 8 To při veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného N. M. dne 2. 9. 2008 přítomna a byla nahrazena jiným členem zastupujícího senátu stanoveného podle rozvrhu práce, doplnil tento nedostatek Nejvyšší soud. Ze zprávy místopředsedy Krajského soudu v Brně pro trestní úsek zjistil, že dne 2. 9. 2008 čerpala soudkyně JUDr. Z. K. řádnou dovolenou.
Jak ze všech těchto skutečností vyplývá, ve věci projednávaného odvolání obviněného N. M. Krajským soudem v Brně dne 2. 9. 2008 došlo k tomu, že rozhodoval v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu platným k tomuto datu senát 8 To, jemuž předsedal JUDr. V. Č., který je též v souladu s rozvrhem práce předsedou tohoto senátu a jeho řádnou členkou byla i Mgr. M. J. Pokud jde o dalšího člena Mgr. Z. L., ani ohledně jeho přítomnosti v tomto senátě neshledal žádné nedostatky. Bylo totiž objasněno, že řádná členka senátu 8 To JUDr. Z. K. v době konání předmětného veřejného zasedání čerpala řádnou dovolenou, což je důvod, pro který může nastat situace opodstatněné absence, která je řešena tím, že z tohoto důvodu nepřítomný soudce nahradí jiným soudcem určeným podle rozvrhu práce jako zastupující.
Z vyžádaných zpráv a dalších podkladů je zřejmé, že Rozvrh práce Krajského soudu v Brně nesplňuje ve všech ohledech podmínky stanovené pro rozvrh práce podle §1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, uveřejněné pod č. 1/2002 SIS, ve znění dalších předpisů, neboť není zcela přesně a vyčerpávajícím způsobem koncipován tak, aby bylo přesně stanoveno, v jakém pořadí se jednotliví členové zastupujícího senátu na zatupování podílejí. Tato neúplnost však není pro tento případ významná. Podle shora uvedeného rozvrhu práce totiž vyplývá, že Mgr. Z. L. je předsedou senátu 3 To, a to jediným, neboť další dva soudci pro tento senát určení, jsou jeho členové. Pokud to byl on, kdo se na zastoupení ve věci 8 To podílel, je takový postup v souladu s ustanovením §30 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., podle něhož předseda senátu kromě rozhodovací činnosti též organizuje a řídí činnost senátů. Proto lze připustit, že mezi jeho další činnosti patří i určení toho, který z členů senátu stanoveného v souladu s rozvrhem práce pro zastupování jiného senátu v konkrétní věci nepřítomného soudce nahradí. Určí-li tímto postupem sám sebe, nevznikají pochybnosti o tom, že se tak stalo v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud na základě všech těchto poznatků, dopěl k závěru, že v projednávaném případě nejde o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího soudu ad hoc, a nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce, a že by tak ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání v této souvislosti namítal též to, že nebyl o uvedené a zamýšlené změně v senátu dostatečně včas informován či poučen, nejde o nedostatek, který by vedl k porušení práva obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod nebo na naplnění jím označeného dovolacího důvodu, protože ustanovení §233 tr. ř. upravující podmínky pro přípravu veřejného zasedání nestanoví podmínku, že soud je povinen obviněného na takovou změnu při jeho nařízení upozornit. Z předmětného ustanovení toliko vyplývá, že příprava veřejného zasedání je svěřena u senátních věcí předsedovi senátu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, které byly se zřetelem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vzneseny, nemají opodstatnění.
Obviněný jako další důvod dovolání uvedl i §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., k němuž uvedl jedině to, že je možné, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato skutečnost nebyla v předchozím řízení namítnuta ani známa odsouzenému.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Tento dovolací důvod předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem není ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002 sp. zn. 6 To 1421/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 17 roč. 2002 č. T 413).
Vzhledem k absenci jakékoliv konkrétní argumentace směřující k tomuto dovolacímu důvodu je potřeba též uvést, že vymezení dovolacího důvodu je z hlediska §265f odst. 1 tr. ř., obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, protože ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněna existence uplatněného důvodu dovolání, musí i věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soudu proto zdůrazňuje, že nezbytnost rozvedení konkrétních námitek k jednotlivým dovolacím důvodům je potřeba chápat jako nutnou součást dovolání, protože dovolací soud posuzuje naplnění dovolacích důvodů materiálně, tedy se zřetelem na jejich skutečný obsah. Proto nestačí, aby bylo jen paušálně odkázáno na zákonné vymezení dovolacího důvodu, aniž by v podaném dovolání byly tyto námitky konkrétně ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. vyjádřeny.
Z obsahu podaného dovolání vážícího se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. z formulace, že „je možné, že ve věci rozhodl vyloučený orgán“, vyplývá, že obviněný nemá žádný vlastní poznatek o tom, že by mu byla známa taková okolnost, z které by bylo možné usuzovat, že některý ze soudů nebo soudců, kteří ve věci obviněného rozhodovali, byli z takového rozhodování vyloučeni. Podle znění této námitky lze dovodit jen to, že obviněný uvedenou okolnost jen neurčitě zmiňuje, a ve všem dalším ponechává na dovolacím soudu, aby sám bez jakýchkoliv podnětů zkoumal a posuzoval.
Takový způsob podání dovolání je nutné označit za vymykající se všem principům, které jsou nejen shora uvedeny a trestním řádem pro řádné podání dovolání stanoveny, a proto Nejvyšší soud, který je v případě dovolání limitován zákonným vymezením dovolání a dovolacími důvody, jak je výše uvedeno, jakož rozsahem podaného dovolání, se tak nemohl sám zabývat tím, zda nastala či nenastala situace vedoucí k možnému vyloučení některého ze soudců, kteří projednávané věci rozhodovali, protože takový požadavek je zcela neslučitelný s podmínkami, za nichž lze dovolání podat.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného N. M. je zjevně neopodstatněné, a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. ho odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová