ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.272.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 272/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2005 o dovolání obviněné M. A. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 4 To 91/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 68/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 4 To 91/2004, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. 5 T 68/2003, byla obviněná M. A. uznána vinnou pokusem trestného činu poškozování cizích práv podle §8 odst. 1, §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 12 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvě léta a šest měsíců; podle §53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 13.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození L. Š. a I. Š. odkázání s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestných činů dopustila tím, že v přesně nezjištěnou dobu a na neustanoveném místě si nejprve opatřila písemný doklad „Opis – finanční narovnání“, ze kterého se podávalo, že došlo k úplnému finančnímu vyrovnání mezi ní jako dlužnicí a manžely Š. jako věřiteli, kdy jim na úhradu dluhu zaplatila částku 250.000,- Kč, avšak tento doklad vyhotovila bez vědomí manželů Š. a metodou elektrografického přenosu jej opatřila jejich podpisy, přičemž následně dne 23. 7. 2002 v N. J., v budově Okresního soudu v Novém Jičíně jako povinná ve věci výkonu rozhodnutí sp. zn. 50 E 558/2002, kdy byl vůči ní veden výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí k uspokojení pohledávky manželů L. a I. Š. v částce 130.000,- Kč spolu s 26 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1998 a nákladů řízení v částce 71.672,- Kč, předložila soudnímu vykonavateli B. C. notářsky ověřenou fotokopii opisu finančního narovnání ze dne 29. 3. 2002 a dále jako povinná ve věci výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 1538/2002, kdy byl vůči ní veden výkon rozhodnutí na návrh manželů Š. jako oprávněných postižením jiných majetkových práv, zaslala S. b. d. V. se sídlem v Š. u N. J., dopis, ve kterém tvrdila, že došlo mezi ní a manžely Š. k finančnímu vyrovnání s tím, aby S. b. d. V. nevyplácelo manželům Š. podíl na členských právech uvedeného družstva; toto jednání činila se záměrem zastavit výkon rozhodnutí nařízený usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 14. 5. 2002 pod sp. zn. 50 E 558/2002 a dále zastavit výkon rozhodnutí postižením jejích členských práv a povinností ve S. b. d. V. v Š. u N. J. nařízený usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 24. 4. 2002 pod sp. zn. 50 E 1538/2002, a tak se vyhnout dalšímu splácení dlužné částky, která činila 355.246,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, jež směřovalo především proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2004, sp. zn. 4 To 91/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřila proti výroku o vině i na něj navazujícímu výroku o trestu. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkla, že jednání, jehož se měla dopustit, nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu, a že fakticky byla kriminalizována jako účastník občanskoprávního exekučního řízení, protože realizovala své zákonné právo bránit se proti výkonu rozhodnutí, které proti ní neoprávněně vedou poškození. Za zcela nepřijatelný označila názor odvolacího soudu, odmítl-li její argumentaci, že povinný v rámci exekučního řízení může jednat svévolně, lstivě a domáhat se vlastního zvýhodnění na základě padělaných dokladů. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou opakovala, že takové jednání lze považovat za realizaci práva účastníka řízení na jeho obranu a že obrana, kterou uplatnila v exekučním řízení, o které posléze rozhodl exekuční soud, byla standardním postupem. Vývody soudu, že by se poškození dostali do patové situace v důsledku její úspěšné obrany, nejsou podle ní na místě, protože o právech a povinnostech účastníků soudního řízení nerozhodují účastníci, ale nezávislý soud. Uvedla, že obstát nemůže ani názor odvolacího soudu, že se nezákonnými, a dokonce rafinovanými prostředky snažila na základě nepravdivých informací zvrátit výsledek exekučního řízení. Upozornila, že účastník civilního řízení může uvádět skutečnosti, které uzná za vhodné, nemá povinnost vypovídat pravdu. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně není podle jejího názoru též patrno, koho soud považuje za „jiného“ v rámci zákonných znaků trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., zda soudního vykonavatele nebo jiný soudní orgán. Vyslovila přesvědčení, že měla být zproštěna obžaloby, protože její jednání nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné přisvědčila závěrům soudů obou stupňů, že obviněná prostřednictvím padělané listiny směřovala ke zbavení se povinnosti stanovené Okresním soudem v Novém Jičíně uhradit dlužnou částku poškozeným, a to podvodným jednáním domněle směřujícím k zastavení exekuce, a že tak naplnila zákonné znaky obou trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Navrhla, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit.
Z hlediska obsahu dovolání a napadeného rozhodnutí je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje zákonné znaky pokusu trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Dovolatelka namítla, že skutek, jak byl zjištěn soudy, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Vytkla, že jako účastník občanskoprávního exekučního řízení byla kriminalizována pro realizaci svého zákonného práva bránit se proti výkonu rozhodnutí, který pokládala za neoprávněný. Realizaci práva účastníka civilního řízení na jeho obranu nelze podle ní hodnotit jako jednání svévolné, lstivé, domáhající se vlastního zvýhodnění, jak to učinil odvolací soud, a to již jen proto, že v civilním řízení platí zásada rovných práv a povinností jeho účastníků. Poznamenala, že jestliže jako povinná neprokázala zánik svého závazku jeho splněním, nese důsledky jako strana, která ve sporu podlehla; o tom však může rozhodnout jen příslušný civilní soud, nikoliv vyšetřovatel, státní zástupce nebo soud v trestním řízení.
Výhrada obviněné není nevýznamná a dovolací soud ji nepřehlédl; v daných souvislostech je ale neopodstatněná.
Obviněná skutečně realizovala v řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí (§323 a násl. o. s. ř.) a postižením jiných majetkových práv (členských práv a povinností v bytovém družstvu podle §320 a násl. o. s. ř.) oprávnění, přiznaná jí jako účastníku těchto řízení. V obou řízeních byl po nařízení výkonu rozhodnutí již výkon prováděn; obviněná předložila padělanou listinu, kterou dokládala, že vymáhaný závazek byl splněn (§559 odst. 1 obč. zák.). Splnění závazku je přitom podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. důvodem zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí.
Podle §101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1 o. s. ř.) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.
Toto ustanovení tedy neukládá účastníkům řízení povinnost pravdivě vylíčit potřebné skutečnosti pro rozhodnutí. Povinnost pravdivě vylíčit relevantní skutečnosti pod sankcí jakýchkoliv nepříznivých důsledků není obsažena ani v ustanovení §131 odst. 2 o. s. ř., podle kterého, nařídí-li soud jako důkaz výslech účastníků, jsou účastníci povinni dostavit se k výslechu; při něm mají vypovědět pravdu a nic nezamlčovat a o tom musí být poučeni.
Z toho plyne, že účastník řízení nemůže být postižen za to, když tuto svoji povinnost poruší a vypovídá vědomě nepravdivě. Nelze proto bez dalšího souhlasit s názorem odvolacího soudu, že „uvádět skutečnosti, které uzná za vhodné, a to i zde s jistými omezeními, může obžalovaná v rámci trestního řízení v procesním postavení obviněné či obžalované a že rozhodně však obdobná procesní práva nepřísluší straně v rámci civilního řízení“ (strana 5 jeho usnesení). Okolnost, že účastník v občanském soudním řízení nevypovídá pravdivě, není sankcionována (na rozdíl od svědků či znalců), je přirozeným důsledkem toho, že na výsledku řízení je osobně zainteresován, takže jeho nezaujatost nelze předpokládat.
To však neznamená, že neexistují hranice, které možnost obrany účastníka řízení limitují. I pro řízení ve věcech občanskoprávních platí, že účastník řízení nemůže o jiném uvést údaje, jimiž by ho lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Nemůže ani o jiném sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů způsobem předvídaným v ustanovení §206 odst. 1 tr. zák. a stejně tak nemůže úmyslně užít padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé. V tomto ohledu jeho jednání, tvrzení či výpověď jsou relevantní z pohledu trestního práva a mohou zakládat znaky trestných činů křivého obvinění podle §174 tr. zák., pomluvy podle §206 tr. zák. či padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 tr. zák.
Je evidentní, že akceptovatelná, byť neseriozní, ale v jistém smyslu očekávatelná obrana účastníka řízení končí právě tam, kde poruší nebo ohrozí zájmy chráněné trestním zákonem a zasáhne do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů jednáním naplňujícím znaky trestného činu.
Jestliže proto obviněná jako povinná (dlužník) v řízení o výkon rozhodnutí předložila padělanou listinu, dokládající splnění závazku, opatřenou nepravými podpisy oprávněných (věřitelů) v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a zmaření jejich uspokojení, nelze na její jednání pohlížet jen jako na „obranu“ v té části řízení o výkon rozhodnutí, které má povahu řízení sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Nejde totiž jen o to, že za daných okolností obviněná neprokázala zánik závazku a že tak uplatnila obranu, jež k úspěchu v řízení nevedla, jak se uvádí v dovolání, nýbrž jde též o to, že se tak stalo jednáním, jež vykazuje znaky trestného činu.
Na tomto závěru nic nemění ani ustanovení §125 o. s. ř., z něhož se podává, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků.
Dosavadní úvahy soudu prvního stupně týkající se provádění výkonu rozhodnutí a oprávnění povinné v jeho průběhu nutno korigovat konstatováním, že výkon rozhodnutí lze zastavit i na návrh povinného, nikoliv jen oprávněného, a dokonce jej lze zastavit i bez návrhu; v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí není soud omezen jen na navrhovatelem předložené „vylíčení rozhodujících skutečností“ (tvrzení všech pro rozhodnutí věci významných skutečností) a může za takové skutečnosti pokládat i jiné než jím tvrzené a ohledně nich také může provést na procesní aktivitě povinného nezávislá šetření (§120 odst. 2 o. s. ř.). V řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle v úvahu přicházejícího ustanovení §268 odst. 1 písm. g) tr. ř., které se svojí povahou blíží řízení spornému, povinného (je-li navrhovatelem) stíhá povinnost tvrzení i povinnost důkazní ve smyslu §101 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. Soud provádí dokazování podle zásad vyjádřených v ustanovení §120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. a důkazy hodnotí v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů vymezenými v §136 o. s. ř.
Soud v řízení o výkon rozhodnutí po předložení označené listiny musel zkoumat její pravost (zda vychází od vystavitelů) i správnost, přičemž důkazní břemeno nesla obviněná coby povinná. Hovoří-li proto soud prvního stupně o nezpůsobilém prostředku, nelze za něj pokládat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podaný obviněnou jakožto povinnou (strana 5 rozsudku), ale otázkou spíše je, zda tak nelze označit konkrétně zvolený způsob sledující záměr dosáhnout zastavení výkonu rozhodnutí (předložení listin, jež měly být podkladem pro zastavení výkonu rozhodnutí), a to především zasláním dopisu S. b. d. V.
Ve vztahu k dosavadním právním závěrům soudů je třeba předeslat, že soud prvního stupně a ani odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě nevyložily, proč byl skutek obviněné právně posouzen jako jednočinný souběh pokusu trestného činu poškozování cizích práv podle §8 odst. 1, §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí vážnou újmu na jeho právech tím, že uvede někoho v omyl.
Pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu jednak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že se obviněná dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku škodu nikoli malou, přičemž jednala v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, jednak trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., které spočívají v tom, že se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému způsobila vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, přičemž jednala v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.
Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněné spočívající v tom, že obviněná při provádění výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 558/2002 a při provádění výkonu rozhodnutí postižením jiných majetkových práv vedených tamtéž pod sp. zn. 50 E 1538/2002, v obou případech k uspokojení pohledávky manželů L. a I. Š. v částce 130.000,- Kč s 26% úrokem od 1. 5. 1998 a nákladů řízení, se záměrem zastavit nařízené výkony rozhodnutí a vyhnout se dalšímu splácení dlužné částky v částce 355.246,- Kč, jednak předložila soudnímu vykonavateli falešný písemný doklad označený jako finanční narovnání, jímž dokládala úhradu dluhu poškozeným, avšak doklad vyhotovila bez vědomí poškozených a metodou elektrografického přenosu jej opatřila jejich podpisy, jednak stavebnímu bytovému družstvu zaslala dopis, ve kterém tvrdila, že došlo k finančnímu vyrovnání s tím, aby stavební bytové družstvo nevyplácelo poškozeným podíl na členských právech družstva.
Ve vztahu k právní kvalifikaci skutku soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že obviněná „svým jednáním chtěla docílit zastavení výkonu rozhodnutí, který vůči ní vedli manželé Š. v exekučních věcech sp. zn. 50 E 558/2002 a 50 E 1538/2002 a tím i neuhrazení dluhu, který v té době činil 355.246,- Kč. Uvedením v omyl především soudního vykonavatele tak chtěla způsobit poškozeným zmiňovanou škodu“ (strana 5 rozsudku). Tyto závěry byly podle něj významné pro posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu. Dále pak uzavřel, že v jednání obviněné nutno spatřovat i pokus trestného činu poškozování cizích práv proto, že obviněná „se mohla svým jednáním významně dotknout i práv L. a I. Š., neboť v důsledku předkládání zejména finančního narovnání by došlo nejen k zásahu do jejich majetkových práv, ale i osobnostních a závazkových“. S jeho závěry se odvolací soud ztotožnil.
Právní úvahy soudů obou stupňů však přesvědčivé nejsou.
Především soudy nevěnovaly patřičnou pozornost otázce jednočinného souběhu trestných činů podvodu a poškozování cizích práv. Ustanovením §209 tr. zák. o trestném činu poškozování cizích práv jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce i právnických osob za předpokladu způsobení vážné újmy na těchto právech jednáním, které má povahu podvodného jednání. Objektem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je cizí majetek, a proto jsou ustanovením §250 tr. zák. chráněna majetková práva fyzických a právnických osob před jednáním majícím povahu jednání podvodného. Ze srovnání znaků těchto skutkových podstat je zjevné, že zásadní rozdíl mezi nimi spočívá právě v objektu, který je těmito ustanoveními chráněn před jednáním podvodné povahy. Podává se z nich, že směřuje-li podvodné jednání k porušení či ohrožení majetkových práv, nemůže jít o trestný čin poškozování cizích práv, ale v úvahu přichází jen trestný čin podvodu.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku zmínil, že jednáním obviněné mohlo dojít nejen k zásahu do majetkových práv poškozených, ale i do jejich práv osobnostních a závazkových (strana 5 rozsudku). V této souvislosti nutno připomenout, že práva závazková jsou taktéž právy majetkovými. Co lze rozumět právy osobnostními z odůvodnění rozsudku přesvědčivě seznat nelze. Úvaha soudu prvního stupně, že by poškození museli k vymáhání svého nároku vést zřejmě další občanskoprávní spory (o neplatnost opisu finančního narovnání) a nemohli by úspěšně vést výkony rozhodnutí a dosáhnout splnění závazku, přiléhavá není. Bylo již ostatně naznačeno, že otázka pravosti a správnosti listiny, kterou obviněná při provádění výkonu rozhodnutí předložila, byla relevantní otázkou řízení o výkon rozhodnutí s důkazní povinností na straně obviněné (řízení o neplatnosti listiny nebylo třeba vést). Zcela na okraj lze poznamenat, že ani případné zastavení výkonu rozhodnutí neznamená, že výkon rozhodnutí nelze vést znovu, a to na základě dalšího návrhu. Závěry soudů, že obviněná se dopustila v jednočinném souběhu pokusu trestného činu poškozování cizích práv a pokusu trestného činu podvodu, obstát nemohou.
Soudy obou stupňů jasně označily jako subjekt, jemuž měla být způsobena vážná újma na právech, poškozené I. a L. Š. Námitka obviněné, že jako povinná nemohla zasáhnout do práv soudního orgánu, jmenovitě pak soudního exekutora, neboť ten vůči ní nerealizoval žádná svá práva, ale vykonával zákonem stanovené povinnosti exekutora, je proto nevěcná.
Zásadní otázkou ovšem je, zda byl skutek přesvědčivě kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu.
Při výkladu zákonných znaků tohoto trestného činu soud prvního stupně bez dalšího vysvětlení zmínil, že subjektem uvedeným v omyl byl soudní orgán. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil. Není pochyb o tom, že soudní vykonavatel je tou úřední osobou, jejímž prostřednictvím je soud při samotném výkonu rozhodnutí (vedle soudce) obsazen. V této souvislosti se však nabízí otázka, zda může být soud uveden v omyl v řízení, v kterém je to právě on, kdo provádí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně, a dbá, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob (§2 o. s. ř.). Přitom sám provádí či může provádět dokazování podle zásad vyjádřených v ustanovení §120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. a důkazy hodnotit ve smyslu zásad volného hodnocení důkazů, jak již bylo zmíněno.
Sám soud prvního stupně však naznačil, že záměrem obviněné bylo dosáhnout zastavení nařízených výkonů rozhodnutí k uspokojení pohledávek poškozených vůči obviněné v částce 130.000,- Kč spolu s příslušenstvím a náklady řízení, jak o tom bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 5. 2001, č. j. 13 C 77/99-73 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2001, č. j. 42 Co 654/2001-100 a opravným usnesením tohoto soudu ze dne 9. 1. 2002, č. j. 42 Co 654/2001-107, a v částce 5.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení, jak o tom bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 C 77/99-115. Zastavením nařízených výkonů rozhodnutí se obviněná podle jeho závěrů chtěla vyhnout dalšímu splácení dlužné částky, která činila 355.246,- Kč. Podstata jednání obviněné tak měla spočívat ve zmaření uspokojení jejích věřitelů v době existence závazkového vztahu.
Soudní praxe zastává názor, že jednání pachatele (dlužníka) směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (jehož objektem je ochrana majetkových práv věřitelů), a ne trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter (k tomu č. 53/2003 Sb. rozh. tr., obdobně též č. 38/2001 Sb. rozh. tr.).
Je evidentní, že čin obviněné nelze posoudit jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zák. Vyloučena ale není možnost kvalifikovat jej jako pokus trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek.
Předstíráním neexistujícího závazku se rozumí jednání, kdy pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí nebo se jinak aktivně chová tak, jako by závazek (který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho majetku) existoval (k tomu Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1420).
Na roveň tomu lze klást situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již závazek nemá (tím, že zanikl splněním), ačkoliv okolnost, že bylo plněno, toliko předstírá. Jinými slovy, z pohledu zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele není rozdílu mezi pachatelem - dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí, že vůči svému věřiteli závazek již nemá, neboť jej splnil, ač splnění závazku toliko předstírá.
Jako „předstírání neexistujícího závazku“ lze proto vnímat takové jednání pachatele – dlužníka, který předstírá změnu právního postavení dlužníka, který měl splatný závazek vůči věřiteli, v dlužníka, který tento závazek splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku.
Takový výklad není ani v rozporu s představami soudní praxe o tom, co je podstatou trestného činu poškozování věřitele, je-li vnímána jako poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů. Postavení obviněné a její vztah k vlastnímu majetku a uspokojení závazku vůči poškozeným - věřitelům nejsou odlišné od situace, kdy pachatel – aniž by se objektivně rozsah jeho majetku jakkoliv změnil – předstírá, že se tak v důsledku neexistujícího práva nebo závazku stalo, a zmaří tak uspokojení věřitele (či se o to pokusí).
Výrok o vině obviněné pokusem trestných činů poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. nelze mít z důvodů vyložených v tomto rozhodnutí dovolacího soudu za správný. Skutek zjištěný Okresním soudem v Novém Jičíně byl nesprávně právně posouzen ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na nesprávném právním posouzení skutku spočívá též usnesení Krajského soudu v Ostravě, jestliže se s nesprávným výrokem o vině okresního soudu ztotožnil.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněné zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.), a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je tento soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková