ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.319.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 319/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2009 dovolání obviněného J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 4 To 238/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 168/2007, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 4 To 238/2008, v odsuzující části zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 92 T 168/2007, byl obviněný J. R. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jedenáct měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na dvacet čtyři měsíce. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu dopustil tím, že jako předseda představenstva a jediná osoba odpovědná za odvádění srážek z mezd zaměstnanců společnosti R., a. s., se sídlem M., B., nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance daň i pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 152.891,- Kč, a to :
- pojistné na sociální zabezpečení dle zákona č. 589/1992 Sb. M. s. s. z. v B., V., za období od ledna 2005 do 19. 5. 2006 v částce 101.860,- Kč, přestože svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 8 % z vyměřovacího základu,
- pojistné na zdravotní pojištění dle zákona č. 592/1992 Sb. V. z. p. České republiky, Ú. p. S., T. G. M., S,, za období od ledna 2005 do 19. 5. 2006 v částce 51.031,- Kč., přestože svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 4,5 % vyměřovacího základu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti výroku o vině. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 4 To 238/2008, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák., aby ve zkušební době podle svých sil uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle §59 odst. 2 tr. zák. se obviněnému ukládá povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Dále byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby z dílčího útoku trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., spočívajícího v tom, že jako předseda představenstva a jediná osoba odpovědná za odvádění srážek z mezd zaměstnanců společnosti R,, a. s., se sídlem M,, B,, nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb. Z, p, m, v, ČR, pobočka W,, H, K,, za leden 2006 v částce 99,- Kč, přesto, že svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu.
Pro úplnost je třeba dodat, že se jednalo již o druhé rozhodnutí, kterým odvolací soud v předmětné věci rozhodl. V prvém případě z podnětu odvolání státního zástupce usnesením ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 4 To 11/2008, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 92 T 168/2007, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř.
Dovolatel připomněl, že podmínkou trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podle §147 odst. 1 tr. zák. je, že měl k dispozici příslušné finanční prostředky, ale neodvedl je oprávněným příjemcům, a byly použity k jiným účelům. Takové zjištění podle něj soudy neučinily a nebyla naplněna ani subjektivní stránka označeného trestného činu, protože jeho úmyslem nebylo neodvést provedené srážky. Tvrdil, že příjemci příslušných plateb započítali uskutečněné platby na úhradu dřívějších nedoplatků, na pokuty, penále a jiné sankce. Při takovém postupu nemohl nikdy docílit, aby částky, které zaslal, byly započítány na sražené odvody za příslušné období. Soudům obou stupňů dále vytkl, že neprovedly jím navrhované důkazy, zejména výslech Ing. E, L, a Bc. M, F,, a nenechaly vypracovat znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který by se vyjádřil k částkám sraženého pojistného. V důsledku nevyslechnutí uvedených svědkyň nemohly soudy objektivně zjistit, zda částky, které srazil a odvedl, nebyly u příjemců zúčtovány na úhradu dluhů za dřívější období. Pokud tak příjemci skutečně postupovali a započetli platby na dřívější úhrady, nelze ve vztahu k období, za které byl odvod uskutečněn, dovozovat trestní odpovědnost plátce, protože vzniklý dluh není v příčinné souvislosti s jeho jednáním v tomto období. Domníval se proto, že jeho případ je srovnatelný s tím, který Nejvyšší soud řešil ve svém usnesení sp. zn. 7 Tdo 426/2004 se závěry odlišnými od těch, jež učinily soudy v jeho věci. Poznamenal, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu není uvedeno, že by odpovědná osoba měla povinnost uvádět u každé platby, že se jedná o úhradu dlužné částky plateb za zaměstnance a za jaké období.
Dovolatel nesouhlasil ani s výrokem o trestu, konkrétně s výrokem, jímž mu byla podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Primární podmínkou uložení takové povinnosti je existence pasivní legitimace obviněného vůči poškozenému, což ovšem v daném případě splněno nebylo. Platební povinnost ve vztahu k odvodům pojistného za zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, které byly strženy z tzv. hrubých mezd zaměstnanců, je povinností zaměstnavatele, tj. společnosti R,, a. s., nikoliv povinností stanovenou zákonem jemu, jak ostatně rozhodl v obdobném případě i Nejvyšší soud pod sp. zn. 4 Tz 168/2006. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nerozhodl o celém odvolání, protože jeho rozsudek obsahuje pouze změnu výroku o trestu v uložení modifikované povinnosti podle §59 odst. 2 tr. zák. a zprošťující výrok z dílčího útoku trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. Není ale zřejmé, jak bylo rozhodnuto o odvoláním napadeném výroku o vině trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. i výroku o trestu za tento trestný čin, když v podstatě odvolací soud rozhodl pouze o změně výroku o náhradě škody.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poznamenala, že dovolatelem namítaná nesprávnost právního posouzení skutku v odkaze na nesplněné podmínky jeho trestní odpovědnosti ve smyslu §147 odst. 1 tr. zák. v duchu určujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1426/2004 je podložena jinými skutkovými zjištěními, než jsou ta, která jsou v citovaném rozhodnutí rozhodující. Za podstatné v dané věci považovala to, že dovolatel byl po stránce skutkové uznán vinným tím, že v postavení osoby odpovědné za odvádění srážek z mezd zaměstnanců jím zastupované obchodní společnosti ve sledovaném období neodvedl za své zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění, ačkoliv tyto částky z mezd, vyplácených jeho zaměstnancům, srazil. V období ledna 2005 až 19. 5. 2006 byly zákonné platby odvedeny pouze zčásti a nepravidelně, ve zbývajícím období roku 2005 a 2006 i přes provedené srážky z mezd tyto zákonné odvody nebyly prováděny. Pokud byly na těchto povinných platbách po uplynutí sledovaného platebního období odvedeny další částky, pak s nimi muselo být naloženo v souladu se zákonným způsobem úhrady dlužného pojistného na zdravotním pojištění a v tam uvedeném pořadí (§15 odst. 1, 2 zákona č. 592/1992 Sb.), když ve vztahu k nedoplatkům pojistného na sociální zabezpečení lze poukázat na obdobnou právní úpravu (viz §22a odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.).
Dále měla za to, že při uplatnění námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky dovolatel opět nevycházel z přisouzeného skutkového děje, podle kterého si svoji zákonnou odvodovou povinnost ve výše uvedeném směru s výjimkou ledna až dubna 2005 nesplnil. Pokud s ohledem na podmínky trestní odpovědnosti ve smyslu §147 tr. zák. v rámci své obhajoby uváděl, že jím řádně uskutečněné odvody pokrývaly toliko platby stržené za zaměstnance v postavení jejich poplatníků, pak takovou obhajobu nebylo možno při takto „řádně“ uskutečněných odvodech a jejich následném neplnění přijmout. Je zcela zřejmé, že dovolatel byl nejdříve (v období ledna až dubna 2005) veden aktuálním záměrem svoji odvodovou povinnost splnit, byť opožděně, zato však v celém jejím zákonném rozsahu. Takový závěr se však zbývajícího platebního období (už s ohledem na neutěšenou finanční situaci jím vedené obchodní společnosti) již zcela jednoznačně netýkal. Na jeho případ tak nedopadají právní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1426/2004, neboť ze skutkových zjištění totiž nevyplynulo, že by dovolatel za celé sledované platební období (s výjimkou ledna až dubna 2005) příslušné odvody nejen srazil, ale také je oprávněnému příjemci odvedl. Státní zástupkyně také zdůraznila, že z povahy právního vztahu, na kterém je založena zákonná povinnost zaměstnavatele provést povinné odvody na dávky nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení, obecně nelze připustit takový přístup k plnění jeho odvodové povinnosti vůči státu, který by byl založen pouze na částečném hrazení povinných odvodů. Povaze řešeného právního vztahu podle ní odpovídá i příslušná právní úprava v té její části, která se týká předepsaného postupu při úhradě dluhů a nedoplatků na povinných odvodech na zdravotním pojištění a sociálním zabezpečení a která se bez ohledu na vůli dlužníka - některé jeho platební povinnosti favorizovat - řídí zcela rigidními pravidly. Uzavřela, že výrok o dovolatelově vině (s výjimkou období leden až duben 2005) by nebylo možno zpochybnit ani za stavu, že jím uplatněné námitky by se opíraly o kvalifikovaný a tedy skutkového obsahu prostý základ. Naproti tomu uvedla, že odvody povinných plateb byly, byť se zpožděním, nicméně v celém předepsaném rozsahu za období ledna až dubna 2005 uskutečněny, a proto se na toto období vztahuje ustanovení §147a tr. zák. o účinné lítosti.
Důvodně byl podle ní uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Na podkladě dostupných spisových materiálů totiž nelze přehlédnout, že dovolatel byl pro dílčí skutek pokračujícího trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. sice podle §226 písm. e) tr. ř. obžaloby zproštěn, ale stalo se tak za stavu, že výrok o jeho vině tento skutek obsahující zůstal nedotčen. Je tak zřejmé, že o tomtéž skutku bylo současně rozhodnuto jednak odsuzujícím, a jednak zprošťujícím výrokem. Měla za to, že akceptovat lze též související dovolatelovu námitku, že chybí i výrok o trestu. Pokud bylo záměrem odvolacího soudu za popsaného stavu věci zrušení dotčené části výroku o vině, bylo namístě podle §258 odst. 2 tr. ř. zrušit i výrok o trestu a ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. o něm nově rozhodnout.
Za nesprávný považovala rovněž výrok o podmíněném trestu odnětí svobody, v jehož rámci bylo postupováno podle §59 odst. 2 tr. zák. a obviněnému uložena povinnost uhradit dlužné pojistné, neboť ve vztahu k odvodům povinných plateb je dána pasivní legitimace zaměstnavatele – právnické osoby, v daném případě společnosti R., a. s. Nejde tedy o zákonem stanovenou povinnost obviněného a nelze uzavřít, že závazek právnické osoby se stal osobním závazkem obviněného.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud k částečně důvodnému dovolání obviněného v celém rozsahu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení, které napadenému rozhodnutí v dovoláním napadené části předcházelo, a shledal, že dovolání je zčásti důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, a to ve vztahu ke všem dovolacím důvodům, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné otázky, zda skutkem, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny zákonné znaky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., a zda bylo možné obviněnému uložit povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
Podle §147 odst. 1 tr. zák. se trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (podle zákona účinného v době spáchání činu obviněného podle zásad §16 odst. 1 tr. zák.) dopustí, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.
Podle skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud, podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako předseda představenstva a jediná osoba odpovědná za odvádění srážek z mezd zaměstnanců společnosti R., a. s., nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na sociální zabezpečení M. s. s. z. v B. za období od ledna 2005 do 19. 5. 2006 v částce 101.860,- Kč a pojistné na zdravotní pojištění V. z. p. České republiky, Územní pracoviště S., za období od ledna 2005 do 19. 5. 2006 v částce 51.031,- Kč, tj. pojistné v celkové výši 152.891,- Kč.
Pokud jde o pojistné na zdravotní pojištění, podmínky odvádění této zákonné platby vyplývají především z ustanovení §5 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů. Část pojistného, kterou je povinen platit zaměstnanec, je plátce (zaměstnavatel) povinen srazit ze mzdy a odvést za něj na účet V. z. p. (nebo jiné zdravotní pojišťovny}, přičemž tuto povinnost musí splnit nejpozději do osmi dnů po uplynutí každého kalendářního měsíce.
Pojistné na sociální zabezpečení upravuje zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, přičemž ve smyslu zejména ustanovení §8 odst. 1 a §9 citovaného zákona je plátce (zaměstnavatel) povinen srazit zaměstnancům toto pojistné a odvést je příslušné správě sociálního zabezpečení za zaměstnance v den splatnosti, tj. za každý kalendářní měsíc v den určený pro výplatu mezd.
Pro naplnění znaků trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti postačí, že pachatel úmyslně a ve větším rozsahu nesplní buď vůbec, popř. v celé výši, povinnost odvést zákonné povinné platby uvedené v §147 odst. 1 tr. zák. Větším rozsahem nesplnění takové povinnosti se rozumí výše nejméně 50 000 Kč (§89 odst. 11 tr. zák. analogicky). Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (k tomu též rozhodnutí č. 30/2001 Sb. rozh. tr.). Pokud by tomu tak nebylo a zaměstnavatel (resp. osoba za něj jednající, např. fyzická osoba, která je statutárním orgánem společnosti) by měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle §147 tr. zák. by se dopustit nemohl.
Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů (§90 odst. 1 tr. zák.), poněvadž jeho pachatelem je plátce daně, uvedeného pojistného nebo uvedeného příspěvku, který nesplní svou zákonnou povinnost odvést tyto platby, resp. jejich části za jiného. Je jím výlučně zaměstnavatel jako plátce té části daně, pojistného nebo příspěvku, jejichž uhrazení zákon ukládá poplatníkovi – zaměstnanci. Je přitom lhostejno zda zaměstnavatel je osoba fyzická či právnická. V případě právnické osoby pak v souladu se zněním §90 odst. 2 tr. zák. nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby, zpravidla její statutární orgán. Není pochyb o tom, že obviněný jako předseda představenstva byl také jedinou osobou odpovědnou za odvody srážek z mezd zaměstnanců jmenované akciové společnosti, což ostatně ani on sám nikterak nezpochybňoval.
Obviněný vytkl, že soudy neučinily potřebné zjištění, že z hrubých mezd zaměstnanců příslušné finanční částky skutečně srazil, ale neodvedl je oprávněným příjemcům, a použil je k jiným účelům. Tyto námitky stejně jako výhrada, že nebylo jeho úmyslem neodvést provedené srážky, čímž zpochybnil subjektivní stránku trestného činu, nemohou obstát.
Obviněný nesouhlas s právními závěry soudů zčásti založil na výhradách směřujících proti rozsahu dokazování i polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů, pakliže vytkl, že skutkový stav nemohl být správně zjištěn, když nebyly vyslechnuty jako svědkyně Ing. E. L. a Bc. M. F. a vypracován znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětí účetnictví. Jak již bylo uvedeno, k námitkám skutkovým relevantně přihlížet nelze, poněvadž dovolací soud je vázán způsobem hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Nadto není od věci připomenout, že soudy měly k dispozici podrobné a přesvědčivé přehledy o platbách pojistného na sociální zabezpečení od M. s. s. z. v B. i pojistného na zdravotní pojištění poskytnuté V. z. p. České republiky, Ú. p. S., výpis z účtu a. s. R., a neprovedly-li další důkazy zmiňované obviněným, nemohla se absence těchto důkazů rozhodně nikterak relevantně promítnout do úvah o správnosti skutkových zjištění soudů. Z přehledu plateb pojistného a skutkových zjištění soudů je jasné, že stanovení celkové výše neodvedených plateb rozhodně neovlivnila okolnost, že by došlé platby pojistného jejich příjemci započítali na úhradu dřívějších nedoplatků, na pokuty, penále apod., jak též tvrdil obviněný.
Soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku výslovně uvedl, že obviněný nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance uvedené obchodní společnosti pojistné na sociální zabezpečení, přestože zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 8 % z vyměřovacího základu, a pojistné na zdravotní pojištění, přestože zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 4,5 % vyměřovacího základu, z čehož jasně vyplývá, že příslušné částky zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům. Že je použil jiným způsobem, a to na chod společnosti, uvedl sám obviněný ve své výpovědi (č. l. 104), jak přiléhavě upozornil i odvolací soud.
S výtkou obviněného, že jeho povinností coby odpovědné osoby nebylo uvádět u každé platby konkrétně, že se jedná o úhradu dlužné částky plateb za zaměstnance a za jaké období, čímž reagoval na svoji obhajobu, že za sledované období postupně uhradil, třebaže je nikterak nespecifikoval, všechny platby právě za zaměstnance (nikoliv již za zaměstnavatele), se v odůvodnění rozsudků zabývaly soudy obou stupňů a dovolací soud s jejich závěry souhlasí. Správně akcentovaly, že obviněný nikdy nekonkretizoval účel platby v tom smyslu, že se jednalo o platby za zaměstnance, což by ostatně bylo dlouhodobě neudržitelné, upozornily a shromáždily přesvědčivé argumenty pro závěr, že v měsících březnu, květnu, červnu a září 2005 uhradil platby předepsané za měsíce leden až duben 2005 právě v těch částkách, jež bezezbytku odpovídaly platbám za zaměstnance i zaměstnavatele.
Závěry soudů korespondují s judikaturou Nejvyššího soudu, která stojí na stanovisku, že právní předpisy nestanoví povinnost zaměstnavatele jako plátce pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, aby určil, zda jím odvedené platby představují úhradu pojistného hrazeného zaměstnavatelem anebo zda jde o úhradu pojistného sraženého a odváděného zaměstnavatelem za zaměstnance. Jestliže obviněný jako osoba jednající za zaměstnavatele výslovně neprovede takové rozlišení při platbě, pak je třeba částky uhrazené na pojistné rozdělit v poměru stanoveném příslušnými právními předpisy, a to na částku pojistného, kterou je zaměstnavatel povinen srazit a odvést za zaměstnance, a částku pojistného hrazenou přímo zaměstnavatelem samotným. Příslušné právní předpisy totiž předpokládají, že platba pojistného zaměstnavatelem v sobě zahrnuje dvě složky, a to složku pojistného hrazeného přímo zaměstnavatelem samotným a složku pojistného sraženého a odváděného za zaměstnance, přičemž obě složky jsou chápány jako jedno pojistné. Tak např. v případě pojistného na všeobecné zdravotní pojištění je třeba rozdělit uhrazenou částku pojistného ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu v takovém poměru, aby částka pojistného hrazeného zaměstnavatelem činila dvě třetiny (tj. 9 %) a částka pojistného sražená a odvedená za zaměstnance činila jednu třetinu (tj. 4,5 %). Takové rozdělení je pak rozhodné pro zjištění rozsahu neodvedení těchto plateb z hlediska trestní odpovědnosti pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1332/2005, publikováno též in Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25/2006, T 883). Je evidentní, že právě tento postup byl v přehledech oprávněných příjemců pojistného na sociální zabezpečení i zdravotní pojištění dodržen a soudy akceptován. Na správnosti závěrů soudů nic nemůže změnit ani účelová snaha obviněného dodatečně specifikovat konkrétní účel plateb jako plateb pojistného za zaměstnance, jak je dokládána jeho přípisy adresovanými M. s. s. z. v B. a VZP ČR, Ú. p. S. (č. l. 158, 159) s odstupem téměř tří let od jejich provedení.
Přisvědčit není možné ani mínění obviněného, že v jeho věci lze aplikovat právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 426/2004. I v tomto ohledu jsou správné závěry soudů, že skutkový stav, na nějž bylo reagováno v citovaném usnesení Nejvyššího soudu, je zcela odlišný od skutkových zjištění, jež učinily soudy v posuzované věci. Tehdy řešený problém byl postaven na úvaze, že odvede-li plátce v určitém období oprávněným příjemcům částky sražené v tomto období poplatníkům, nemůže se jednáním spadajícím do tohoto období dopustit trestného činu, i když příjemci sražených částek je započetli na své pohledávky vzniklé z neplacení příslušných částek v dřívějším období. Jestliže plátce v určitém období srazí poplatníkům odpovídající částky a v tomto období je odvede oprávněným příjemcům, kteří je ovšem započtou na své pohledávky z dřívějška, takže nadále vykazují plátci dluh za období, v němž poplatníkům srazil odpovídající částky a odvedl je, nemůže být ve vztahu k tomuto období vyvozována proti plátci trestní odpovědnost, protože i když má za toto období dluh, není tento dluh v příčinné souvislosti s jeho jednáním v tomto období. O to ovšem v posuzované věci nešlo. Nešlo o to, že by obviněný skutečně oprávněným příjemcům odvedl platby v předepsaném rozsahu, ale ti by si je započetli na své pohledávky z dřívějška; šlo o to, že obviněný předepsané platby za zaměstnance neodvedl, ač jim je srazil.
Přes uvedené ale nelze označit rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Pochybení, jež nelze nechat bez povšimnutí, souvisí jednak s povahou trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (s účinností od 1. ledna 2008 trestný čin nedovedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) a v návaznosti na to i s vymezením doby páchání trestného činu.
Podle respektované praxe soudů platí, že za situace, kdy pachatel v několika platebních obdobích nesplní zákonnou povinnost odvést za poplatníka daň nebo pojistné na sociální zabezpečení nebo pojistné na zdravotní pojištění nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pak za splnění dalších zákonných předpokladů vyplývajících z ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. ve vztahu k ustanovení §147 odst. 1 tr. zák. lze takové jednání posoudit jako jediný skutek pokračujícího trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (s účinností od 1. ledna 2008 trestný čin nedovedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) podle §147 odst. 1 tr. zák. Dílčí útoky tohoto pokračujícího trestného činu přitom tvoří každé jednotlivé neodvedení té které povinné platby za příslušné platební období. Každá z těchto povinných plateb má jinou povahu a význam, každá z nich je založena na zcela samostatné zákonné úpravě, vzájemně na sobě nejsou nijak závislé, mají relativně samostatně stanovenou splatnost a ohledně každé z nich vzniká zákonná povinnost plátce (zaměstnavatele) vůči jinému oprávněnému subjektu (např. vůči různým zdravotním pojišťovnám, různým správcům daně). S ohledem na tuto charakteristiku trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. lze učinit závěr, že za výše uvedených okolností se jedná o pokračující trestný čin (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 337/2004, publikováno pod č. 28/2005 Sb. rozh. tr.).
Tohoto právního názoru si byl vědom a vycházel z něho i odvolací soud, jak o tom svědčí jeho úvaha odůvodňující výrok, jímž byl obviněný podle §226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby z dílčího útoku trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., spočívajícího v tom, že jako předseda představenstva a jediná osoba odpovědná za odvádění srážek z mezd zaměstnanců společnosti R., a. s., se sídlem M., B., nesplnil svou zákonnou povinnost odvést za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění podle zákona č. 592/1992 Sb. Z. p. m. vnitra ČR, pobočka W., H. K., za leden 2006 v částce 99,- Kč, přesto, že svým zaměstnancům vyplácel mzdy, ze kterých srazil pojistné ve výši 4,5 % z vyměřovacího základu. Uvedl totiž, že tak napravil pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně, když nerozhodl o dílčím útoku pokračujícího trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. vůči označení zdravotní pojišťovně zprošťujícím výrokem, ale z výroku o vině jej toliko „vypustil“. Protože obviněný částku 99,- Kč uhradil a byly splněny podmínky pro použití ustanovení §147a tr. zák. o účinné lítosti, rozhodl již uvedeným výrokem.
Jakkoliv dovolací soud pokládá právní úvahu o splnění podmínek §147a odst. 1 tr. zák. pouze k jednomu dílčímu útoku trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. za nepřesvědčivou, zprošťující výrok je pravomocný a dovolací soud je jím vázán, poněvadž dovolání v neprospěch obviněného v této části podáno nebylo. Přesto však nad rámec již řečeného poznamenává, že k zániku trestnosti trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. v důsledku účinné lítosti podle §147a tr. zák. může dojít jen tehdy, jestliže pachatel dodatečně splní svou povinnost v celém rozsahu, tj. odvede všechny dlužné platby, jejichž neodvedení je mu kladeno za vinu, a za celé období, za které je stíhán (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 368/2008, publikováno in Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 45/2008, T 1090).
Z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 337/2004 jasně vyplývá, že dílčí útoky pokračujícího trestného činu podle §147 tr. zák. tvoří každé jednotlivé neodvedení té které povinné platby za příslušné platební období. Ze zásad obsažených v tomto rozhodnutí ale nevyplývá, že z hlediska četnosti dílčích útoků jsou relevantní jednotliví oprávnění příjemci téže zákonné platby v příslušném platebním období; jinými slovy mnohost oprávněných příjemců povinné platby téže povahy v tomtéž platebním období není významná a neskýtá žádný rozumný důvod pro vyslovení závěru, že ve vztahu ke každému z nich se jedná o dílčí útok trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák. Dílčím útokem pokračování v tomto trestném činu se rozumí nejen situace, kdy je ta která povinná platba za příslušné platební období určena jednomu oprávněnému příjemci, ale i situace, kdy je oprávněným příjemcem téže povinné platby v příslušném platebním období několik subjektů (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, publikováno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 13/2008).
Důsledkem takového náhledu na dílčí útok pokračování v trestném činu podle §147 odst. 1 tr. zák. v konkrétním případě je, že rozhodl-li odvolací soud zprošťujícím výrokem ohledně dílčího útoku spočívajícího v platbě pojistného na zdravotní pojištění za měsíc leden 2006 Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra, rozhodl o celém dílčím útoku charakterizovaném zákonnou povinností odvést pojistné na zdravotní pojištění za měsíc leden 2006, tj. i o platbách určených za toto platební období V. z. p., a odsuzující výrok ohledně téhož dílčího skutku nemůže obstát. Trestní stíhání obviněného je v této části nepřípustné [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].
Na odvolacím soudu proto bude, aby v dalším řízení tyto právní závěry respektoval a po zrušení rozsudku soudu prvního stupně trestní stíhání obviněného ohledně dílčího skutku, ve vztahu k němu již bylo rozhodnuto zprošťujícím výrokem, zastavil a rozhodl o jeho vině v odpovídajícím rozsahu.
Ač to obviněný výslovně nenamítl, soudům obou stupňů je třeba vytknout, že se ve svých rozhodnutích nevypořádaly důsledně s vymezením doby páchání skutku. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vyložil, že obviněný, byť opožděně, uhradil platby pojistného na sociální zabezpečení M. s. s. z. B. a na zdravotní pojištění V. z. p. za leden až duben 2005 v měsících březnu, květnu, červnu a září 2005, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Zjištění, že k těmto platbám skutečně došlo, odpovídají přehledům plateb došlých M. s. s. z. v B. a V. z. p. (č. l. 49, 55). Ačkoliv dovolací soud nesdílí názor obsažený ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že se na toto období vztahuje §147a tr. zák. o účinné lítosti z důvodů již výše uvedených, přesto nebylo náležitě odůvodněno, zda se i v těchto případech jednalo o dílčí útoky trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák., konkrétně zda byla naplněna jeho subjektivní stránka. Nesplnění platební kázně, opožděné odvody povinných plateb ještě nemusí znamenat jejich úmyslné nesplnění a trestní odpovědnost. Doba ukončení trestné činnosti je stanovena na 19. 5. 2006, kdy byl obviněný odvolán z funkce předsedy představenstva akciové společnosti, aniž by se soudy vypořádaly s poznatky obsaženými ve zprávách a přehledech o platbách předložených M. s. s. z. v B. (č. l. 3, 6) a V. z. p. (č. l. 43), z nichž se podává, že v období od února 2006 do května 2006 nebyla a. s. R. za její zaměstnance předepisována žádná platba pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění.
Na odvolacím soudu proto bude, aby i na tyto okolnosti v dalším řízení reagoval a vypořádal se s nimi.
Obviněný označil za nezákonný výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu, jímž mu podle §59 odst. 2 tr. zák. byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Upozornil, že primární podmínkou pro možnost aplikace §59 odst. 2 tr. zák. je existence pasivní legitimace obviněného vůči poškozenému, o což ale v posuzovaném případě nejde, neboť platební povinnost ve vztahu k odvodům pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení je povinností zaměstnavatele, tj. společnosti R., a. s., a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 168/2006.
Námitka obviněného je opodstatněná a dovolací soud se zcela ztotožňuje s právním názorem obsaženým v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, podle něhož základní podmínkou pro možnost aplikace ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. je existence pasivní legitimace obviněného vůči poškozenému. V posuzovaném případě však o takovou situaci skutečně nejde, neboť platební povinnost ve vztahu k odvodům pojistného na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, které byly strženy z tzv. hrubých mezd zaměstnanců, je povinností zaměstnavatele – společnosti R., a. s., nikoliv obviněného. Byť obviněný nesplněním závazku právnické osoby naplnil skutkovou podstatu citovaného trestného činu, nelze uzavřít, že závazek právnické osoby se stal osobním závazkem obviněného, jak v podstatě učinily v posuzovaném případě soudy obou stupňů.
Protože vytknuté vady ve výroku o vině i výroku o trestu jsou vadami, jimiž zatížil svoje rozhodnutí odvolací soud či je v jeho možnostech vytknuté vady odstranit, bude na něm, aby tak v dalším řízení v intencích tohoto rozhodnutí dovolacího soudu učinil.
Obviněný v dovolání uplatnil také důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Měl za to, že odvolací soud nerozhodl o celém jeho odvolání, není podle něj zřejmé, jak rozhodl ohledně výroku o vině trestným činem podle §147 odst. 1 tr. zák. a výroku o trestu za tento trestný čin, poněvadž v podstatě rozhodl jen o změně ve výroku o náhradě škody.
K výhradám obviněného je třeba uvést, že odvolací soud výrok o náhradě škody nikterak nezměnil, protože takový výrok nebyl a ani nemohl být obsažen ani v rozsudku soudu prvního stupně. V adhezním řízení totiž lze uplatňovat a přiznat pouze takový nárok na náhradu škody, který může být předmětem projednání a rozhodování buď soudů (v občanskoprávním řízení), anebo jiných příslušných orgánů. U neodvedených plateb daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na sociální politiku zaměstnanosti tomu tak není, neboť dotčení příjemci (poškození) ohledně nich vydávají rozhodnutí (platební výměry, výkazy nedoplatků), která jsou přímo exekučním titulem. Proto není důvodu tyto nároky projednávat a rozhodovat o nich v občanskoprávním řízení (resp. v řízení před jiným orgánem), ani v adhezním řízení (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 154/2003, publikováno též in Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1/2004, T 645).
Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že částečně zrušil toliko výrok o trestu, a to ve výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák., aby ve zkušební době podle svých sil uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dlužné pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, jak již bylo ostatně uvedeno. Odhlížeje od výše vytknutých vad tohoto oddělitelného výroku o trestu a vady spojené s nově učiněným zprošťujícím výrokem, kvůli které nemůže obstát stávající výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud jinak ztotožnil, není od věci poznamenat, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu byl v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o trestu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku a o trestu sám rozhodl. To, že výrok o vině shledal správným, vyjádřil tím, že jej ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nebylo možno zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze jej zamítnout pouze zčásti. Jinými slovy, shledal-li by odvolací soud výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně a částečně i výrok o trestu v jeho oddělitelné části zákonným, nebylo by třeba rozhodnout o zamítnutí odvolání obviněného ohledně těchto výroků, dlouhodobě je akceptována praxe soudů, podle níž se tato oddělitelná (zákonná) část ponechá beze změny.
Obviněný odkázal i na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., aniž by ale existenci tohoto důvodu dovolání doložil konkrétními námitkami. Přestože za takových okolností nebylo povinností dovolacího soudu se tímto důvodem dovolání zabývat, není od věci připomenout, že podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě nejednalo. Lze připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v poměrech obviněného v podstatě jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ve skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v odsuzující části zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část tohoto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozsudek krajského soudu byl v příslušné části zrušen jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková