ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.361.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 361/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 27/2005 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného K. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Teplicích podala dne 21. 1. 2005 pod sp. zn. 2 Zt 796/2004 Okresnímu soudu v Teplicích obžalobu na obviněného K. K. pro skutky spočívající v tom, že
„1) v době od 18.00 hodin dne 15. 9. 2004 do 16.00 hodin dne 16. 9. 2004 v M., před domem, odcizil osobní automobil zn. ARO 240 D, barvy modré, majitelky H. O., se kterým následně odjel k chatě v obci M., kde nezjištěným předmětem vytlačil sklepní okénko, kterým vnikl do chaty, kde rozbil 4 ks skleněných tabulí plastových oken a následně odcizil videorekordér zn. Schneider, 2 ks přenosných radiomagnetofonů s CD přehrávačem, fotoaparáty, potraviny v celkové hodnotě 13.190,- Kč a svým jednáním způsobil škodu poškozením ve výši 1.440,- Kč, vše ke škodě majitele Ing. J. T., odcizené věci naložil do shora uvedeného osobního vozidla a při pokusu z místa odjet zapadl do ohniště, vozidlo zde zanechal včetně části odcizených věcí,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., dále pro trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, který vykonal 5. 12. 2002, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 roků a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9. 2002, č. j. 4 T 63/2002-63, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2002, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, který vykonal 5. 8. 2004“,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.,
„2) v době od 18.00 hodin dne 15. 9. 2004 do 16.00 hodin dne 16. 9. 2004 v obci M., řídil motorové vozidlo zn. ARO 240 D, tmavě modré barvy, přesto, že mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 roků“,
čímž měl spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Věc byla u Okresního soudu v Teplicích vedena pod sp. zn. 2 T 27/2005.
Dne 6. 6. 2005 byla státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Teplicích pod sp. zn. 2 Zt 266/2005 Okresnímu soudu v Teplicích podána další obžaloba na téhož obviněného pro skutek spočívající v tom, že
„dne 27. 3. 2005 v době od 13.00 hodin do 14.45 hodin v O., okr. T., vešel společně s T. K. a P. H., do nezajištěného volně přístupného objektu, jenž je majetkem firmy C., spol. s r. o. v konkursu, se sídlem T., kde z bývalé elektrické rozvodny demontovali kovové součásti v celkové hodnotě 870,- Kč ke škodě poškozené společnosti C., spol. s r. o. v konkursu, zastoupené správcem konkursní podstaty JUDr. J. S., a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 3 T 169/97, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který vykonal dne 5. 12. 2002, a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9. 2002, č. j. 4 T 63/2002-63, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2002, pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou“,
čímž měl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Věc byla u Okresního soudu v Teplicích vedena pod sp. zn. 7 T 111/2005.
Okresní soud v Teplicích v hlavním líčení dne 29. 6. 2005 usnesením rozhodl tak, že podle §23 odst. 3 tr. ř. spojil ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 27/2005 a sp. zn. 7 T 111/2005 s tím, že vedoucí spisovou značkou je sp. zn. 2 T 27/2005.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 2 T 27/2005, byl obviněný K. K. uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 1/), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod 2/) a odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s., P. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že
- v blíže neurčené době ze dne 15. září 2004 do blíže neurčené doby dne 16. září 2004 nezjištěným předmětem vypáčil sklepní okénko u chaty v obci M., okr. T., kterým vnikl do chaty, kde rozbil 4 ks skleněných tabulí plastových oken a následně odcizil videorekordér zn. Schneider, 2 ks přenosných radiomagnetofonů s CD přehrávačem, fotoaparáty, potraviny v celkové hodnotě 13.190,- Kč a svým jednáním způsobil škodu poškozením chaty ve výši 1.440,- Kč, vše ke škodě majitele Ing. J. T.,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestné činy poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který vykonal 5. 12. 2002, a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 6 roků a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9. 2002, č. j. 4 T 63/2002-63, který nabyl právní moci dne 21. 10. 2002, za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, který vykonal 5. 8. 2004 (bod 1/).
Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. měl spáchat tím, že
- dne 27. 3. 2005 v době od 13.00 hod. do 14.45 hodin v O. u D., okr. T., vešel společně s T. K. a P. H. do nezajištěného volně přístupného objektu, jenž je majetkem obchodní společnosti C., spol. s r. o. v konkursu, se sídle T., kde z bývalé elektrické rozvodny demontovali kovové součásti v celkové hodnotě 870,- Kč ke škodě poškozené obchodní společnosti C., spol. s r. o. v konkursu, zastoupené správcem konkursní podstaty JUDr. J. S.,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 3. 1998, sp. zn. 3 T 169/97, odsouzen mimo jiné za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, který vykonal dne 5. 12. 2002, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 9. 2002, sp. zn. 4 T 63/2002, který nabyl právní moci dne 21. října 2002, odsouzen za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (bod 2/).
Zároveň byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od 18.00 hodin dne 15. září 2004 do 16.00 hodin dne 16. září 2004 v obci M., okr. T., měl řídit motorové osobní vozidlo zn. ARO 240 D, tmavě modré barvy, přestože mu byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 1998, č. j. 4 To 447/98-440, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti roků, čímž měl spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně vyložil, že není spolehlivě prokázáno, že obviněný motorového vozidla zn. ARO majitelky H. O. odcizil a řídil je, a vyvozoval, že není vyloučeno, že mohl jednat v součinnosti s jinou osobou. Odkázal na zásadu in dubio pro reo, v důsledku jejíž aplikace „stran řízení motorového vozidla v době zákazu činnosti výkonu úředního rozhodnutí obviněného obžaloby zprostil a vypustil z bodu 1/ skutková zjištění, která se týkala odcizení motorového vozidla, případně naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák.“ Podle názoru soudu „nebylo na místě rozhodnout zprošťujícím výrokem tak, jak je popsán ve znělce obžaloby, neboť by se dostal do rozporu se zásadou zachování totožnosti skutku. Pokud by uvedené jednání bylo dílčím útokem, mohl by soud postupovat a dokonce musel při rozhodování použít rovněž zprošťujícího výroku, což v daném případě nešlo“ (strana 4 rozsudku soudu prvního stupně).
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině pod bodem 1/ a výroku o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem 1/, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. bylo zastaveno trestní stíhání obviněného pro skutek spočívající v tom, že v době od 18.00 hod. dne 15. 9. 2004 do 16.00 hodin dne 16. 9. 2004 v M., okr. T., před domem odcizil automobil zn. ARO 240 D, majitelky H. O., se kterým následně odjel k chatě v obci M., okr. T., kde nezjištěným předmětem vytlačil sklepní okénko, kterým vnikl do chaty, kde rozbil 4 ks skleněných tabulí plastových oken a následně odcizil videorekordér zn. Schneider, 2 ks přenosných radiomagnetofonů s CD přehrávačem, fotoaparáty a potraviny v celkové hodnotě 13.190,- Kč a svým jednáním způsobil škodu poškozením chaty ve výši 1.440,- Kč, vše ke škodě majitele Ing. J. T., odcizené věci naložil do shora uvedeného osobního vozidla a při pokusu z místa odjet zapadl do ohniště a vozidlo zde zanechal včetně odcizených věcí, a to za podmínek zpětnosti popsaných ve shodě se zjištěními pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, jímž měl spáchat trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Č. p., a. s., P. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolací soud dospěl k názoru, že skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1/ je totožný se skutkem popsaným ve zprošťujícím výroku téhož rozsudku, který byl už obžalobou nesprávně posouzen jako samostatný trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podstata jednání, jež je v daných souvislostech obviněnému kladena za vinu, spočívá podle něj v tom, že obviněný odcizil vozidlo poškozené H. O., odjel s ním k chatě poškozeného Ing. J. T. v M., do které se vloupal, a odcizil z ní věci popsané v rozsudku, tyto věci odnesl do vozidla a v době, kdy ho chtěl nastartovat, se mu to nepodařilo, a proto z místa utekl. Už z tohoto popisu skutku je podle soudu zřejmé, že všechny trestné činy kladené obviněnému obžalobou za vinu byly spáchány jediným skutkem. Pokud soud prvního stupně z části popsaného jednání obviněného obžaloby zprostil a z části jednání ho naopak uznal vinným, pak zprošťujícím výrokem, který nebyl odvoláním státního zástupce v neprospěch obviněného napaden, rozhodl o celém skutku. Konstatoval, že zprošťujícím výrokem byla vytvořena překážka res iudicatae, a proto trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně zastavil (strana 6 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku soudu, který rozhodl ve druhém stupni, podala nejvyšší stání zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Odkázala v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení, v jehož důsledku bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Zevrubně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a vyjádřila nesouhlas se závěry odvolacího soudu, který věc nesprávně posoudil z hlediska problematiky jednoty skutku a s tím souvisejícího rozlišení jednočinného a vícečinného souběhu trestných činů.
S odkazem na zásady ovládající posuzování jednoty skutku vyvozovala, že obviněný se dopustil dvou skutků významných z hlediska trestního práva, charakterizovaných různými jednáními, která směřovala k různým následkům. Z hlediska posouzení počtu skutků a jejich vymezení označila za naprosto nerelevantní okolnost, jakým způsobem byl popis skutkových okolností formálně rozčleněn v obžalobě.
Jeden skutek, právně kvalifikovaný jako trestné činy neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle §249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., spočíval podle ní v tom, že obviněný v obci M. odcizil motorové vozidlo z majetku H. O. a s tímto vozidlem poté jel jako řidič, přestože se nacházel ve výkonu soudním rozhodnutím uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.
Další skutek, kvalifikovaný jako trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., spočíval v tom, že obviněný po překonání sklepního okénka vnikl do chaty poškozeného Ing. J. T. a odcizil zde věci v hodnotě cca 13.000,- Kč.
Nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, že na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že mezi oběma skutky byla určitá skutková souvislost. O jeden skutek se jedná pouze v případě, kdy jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je současně součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkového podstatě trestného činu druhého; to platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo. O to se však podle ní v posuzovaném případě nejednalo. Poukázala na to, že skutek spočívající v odcizení a řízení motorového vozidla sice do určité míry usnadňoval spáchání dalšího skutku spočívajícího v krádeži vloupáním do cizí chaty, ale nepředstavoval conditio sine qua non pro jeho spáchání; jednání pachatele relevantní z hlediska skutkových podstat jednotlivých trestných činů se ani částečně nekryla a rovněž trestněprávně relevantní následky vznikly zcela nezávisle na sobě.
Dovolatelka uzavřela, že pravomocný zprošťující výrok z rozsudku soudu prvního stupně (kterým vznikla překážka věci rozsouzené ohledně skutku spočívajícího v odcizení a řízení cizího motorového vozidla přes pravomocně uložený trest zákazu činnosti) v žádném případě nemohl založit překážku rei iudicatae podle §11 písm. f) tr. ř. ohledně zcela jiného skutku spočívající v provedení krádeže vloupáním v chatě poškozeného Ing. J. T. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že oba výše uvedené skutky byly skutkem jediným a trestní stíhání zastavil podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., spočívalo jeho rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení a o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pro úplnost dodala, že ve věci nemělo být rozhodováno o náhradě škody, a to ani postupem podle §229 tr. ř., neboť poškozená Č. p., a. s., nárok na náhradu škody neuplatnila včas.
Nejvyšší stání zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 4 To 570/2005, zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání mimo jiné podat, bylo-li rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.
Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o vině pod bodem 1/ zrušen a trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný v napadeném rozsudku odvolacího soudu, jímž měl spáchat v jednočinném souběhu trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., bylo z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastaveno. Podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně jsou významné dvě otázky; za prvé zda jednání, pro něž byla na obviněného podána obžaloba a které posléze tvořilo podstatu jednání, kterým byl uznán vinným a pro které byl zproštěn obžaloby v rozsudku soudu prvního stupně, představuje jeden či více skutků a za druhé zda zprošťující výrok v rozsudku soudu prvního stupně vytvořil překážku věci rozsouzené, v důsledku níž bylo nezbytné trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný pod bodem 1/ v rozsudku soudu prvního stupně zastavit.
Ačkoliv jde o otázky, které mají svůj zásadní význam především v rovině procesně právní (totožnost skutku), v posuzovaném případě jsou důležité z hlediska správného řešení otázky jednoty skutku a případného souběhu více trestných činů a jistě není od věci poznamenat, že prolínání hmotně právního a procesně právního pojetí skutku může mít stěžejní význam právě při posuzování otázky, zda vznikla překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Rovněž v těchto souvislostech je rozhodujícím vymezení pojmu skutek a posouzení, zda jde o jeden skutek či skutků více. Zatímco vícečinný souběh předpokládá více skutků a každý z těchto skutků se posuzuje jako samostatný trestný čin, při jednočinném souběhu jde o skutek jediný, kterým je spácháno více trestných činů. V konkrétním případě však může jít o kombinaci souběhu vícečinného s jednočinným.
Protože trestněprávní předpisy (hmotně právní ani procesně právní) nedefinují, co tvoří skutek a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné tyto otázky zkoumat podle individuálních okolností každé trestní věci. Obecně lze konstatovat, že teorie i praxe vychází z názoru, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil, nebo chtěl způsobit, je momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky.
Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, popisem skutku v obžalobě (stejně jako jeho právním posouzením) však vázán není. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku musí jeho popis přizpůsobit tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci skutku. Totožnost skutku je zachována, pokud soud na rozdíl od obžaloby spatřuje v události skutkově popsané v žalobním návrhu nikoli skutek jeden, ale skutků více, třebaže v obžalobě nebyly takto posouzeny, proto je soud povinen o nich rozhodnout, a to případně i více výroky. Otázku, kolik samostatných skutků je předmětem obžaloby, řeší soud (při zachování totožnosti skutku) sám a nezávisle jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.).
Odvolací soud shledal, že obviněný se skutkem spočívajícím v tom, že v M. odcizil vozidlo poškozené H. O., s nímž, ač mu byl pravomocným rozsudkem soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, odjel k chatě poškozeného Ing. J. T. rovněž v M., do které se vloupal a odcizil z ní věci v celkové hodnotě 13.190,- Kč, tyto odnesl do vozidla, které se mu nepodařilo nastartovat, a proto z místa utekl, měl v jednočinném souběhu dopustit trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Tím dal najevo nesouhlas se způsobem, jakým byla četnost skutků posouzena v obžalobě (a též v rozsudku soudu prvního stupně), bylo-li jednání obviněného spočívající v řízení motorového vozidla, ač vykonával pravomocným rozsudkem soudu uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, posouzeno jako samostatný skutek vykazující znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Svůj závěr, že všechny uvedené trestné činy byly spáchány v jednočinném souběhu jedním skutkem odůvodnil bez bližšího vysvětlení tím, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována totožnost alespoň části jednání nebo části následku. Důsledkem této úvahy bylo, že při zachování totožnosti skutku nemůže být obviněný pro týž skutek zproštěn obžaloby a současně být i odsouzen, jak podle jeho přesvědčení učinil soud prvního stupně. Proto při existenci pravomocného zprošťujícího výroku pro jednání téhož skutku, jímž se měl dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestní stíhání pro zbývající jednání tvořící tento skutek, jímž se měl v jednočinném souběhu dopustit trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., zastavil s tím, že pravomocný zprošťující výrok v rozsudku soudu prvního stupně vytvořil překážku věci rozsouzené.
Závěry odvolacího soudu nemohou obstát a námitka nejvyšší státní zástupkyně, že obviněnému bylo v žalobním návrhu kladeno za vinu spáchání dvou skutků významných z hlediska trestního práva, charakterizovaných různými jednáními, která směřovala k různým následkům, je opodstatněná.
Se zřetelem k již uvedeným zásadám ovládajícím vícečinný a jednočinný souběh trestných činů přiléhavě zdůvodnila, že jeden skutek spočíval v tom, že obviněný v obci M. odcizil motorové vozidlo H. O. a s ním jel jako řidič, ačkoliv vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorového vozidla, který mu byl uložen pravomocným rozhodnutím soudu. Správně poznamenala, že trestněprávně relevantní následek spočíval v narušení vlastnických práv H. O. a v narušení zájmu na řádném výkonu pravomocných rozhodnutí státních orgánů. Tento skutek vykazoval zákonné znaky trestných činů neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu a na tomto závěru, který ostatně i přes nejasné odůvodnění svého rozhodnutí zastával i soud prvního stupně, nic nemůže změnit ani to, že v obžalobě byl jako samostatný skutek zařazen skutek spočívající v řízení motorového vozidla přes pravomocně uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, jak již bylo uvedeno.
V jednání spočívajícím v tom, že obviněný přes předchozí potrestání v posledních třech letech mimo jiné i pro trestný čin krádeže po překonání sklepního okénka vnikl do chaty poškozeného Ing. J. T. a odcizil zde věci v celkové hodnotě 13.190,- Kč, spatřovala další skutek. Trestněprávně relevantním následkem bylo v tomto případě narušení vlastnického práva poškozeného Ing. J. T. a porušení jeho svobody obydlí, kterým je i objekt sloužící k individuální rekreaci. Tento skutek vykazoval zákonné znaky trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu.
Správnost závěru dovolatelky, že obviněnému bylo obžalobou kladeno za vinu spáchání dvou skutků, byť s určitou skutkovou souvislostí, je podložen tím, že ani jednání ani následek charakterizující tyto skutky nejsou totožné, a to ani zčásti (ve smyslu relevantním jak pro zachování totožnosti skutku, tak i jednoty skutku).
V případě jednání s určitou skutkovou souvislostí se podle stávající praxe soudů o jeden skutek jedná tehdy, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je současně alespoň součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný pro trestní právo, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo (k tomu č. 10/2001 Sb. rozh. tr.). Dovolatelka, opíraje se o tyto zásady, však přesvědčivě vyvodila, že o takovou situaci v posuzovaném případě nešlo. Nelze než souhlasit s jejími argumenty, že skutek spočívající v odcizení cizího motorového vozidla (či lépe řečeno získání možnosti dispozice s ním) a řízení takového vozidla by sice obviněnému usnadňoval spáchání dalšího skutku spočívajícího v krádeži vloupáním do cizí rekreační chaty, první skutek však nepředstavoval nezbytně nutnou podmínku pro spáchání skutku dalšího (za předpokladu, že je obviněný spáchal). V daných souvislostech je bez významu, že k chatě poškozeného Ing. J. T. (tj. na místo činu trestného činu krádeže) měl obviněný dojet vozidlem, jehož se neoprávněně zmocnil a řídil jej, ačkoliv vykonával soudem pravomocně uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu; toto jednání není součástí jednání naplňujícího zákonné znaky trestného činu krádeže spáchaného ke škodě jmenovaného poškozeného. Trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. byl dokonán již vynesením věcí z chaty poškozeného Ing. J. T. a z pohledu trestněprávně relevantního následku je proto též irelevantní, že obviněný měl poté věci nakládat do motorového vozidla, jehož se předtím neoprávněně zmocnil, jak mu bylo kladeno za vinu v žalobním návrhu obžaloby. Trestněprávně významné následky těchto skutků vznikly nezávisle na sobě a jsou evidentně odlišné; hovořit nelze ani o jejich částečné totožnosti, a to ani v případě, došlo-li k narušení vlastnických práv, neboť se tak stalo odlišnými formami zásahu a vůči odlišným vlastníkům, přičemž podle ustálené judikatury i trestněprávní teorie se v daných souvislostech následkem rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (k tomu č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší státní zástupkyně proto důvodně vytkla, že zprošťující výrok z rozsudku soudu prvního stupně nemohl založit překážku rei iudicatae podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ohledně odlišného skutku spočívajícího v odcizení věcí po násilném vniknutí do chaty poškozeného Ing. J. T. Povinností odvolacího soudu bylo výrok o vině trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přezkoumat z hlediska zásad obsažených v §254 odst. 1 tr. ř. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval a s odůvodněním, že činy obviněného jsou jediným skutkem, trestní stíhání podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení (v otázce jednoty skutku) a o zastavení trestního stíhání bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Pravomocný zprošťující výrok ohledně skutku spočívajícího v řízení motorového vozidla H. O. přes pravomocně uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu znamenal překážku věci rozsouzené též ohledně té části tohoto skutku, jež spočívala v odcizení motorového vozidla této poškozené, bez ohledu na to, že soud prvního stupně v této souvislosti výslovně odkázal jen na trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že není prokázáno, že vozidlo odcizil a řídil právě obviněný, měl ve zprošťujícím výroku uvést i skutkové okolnosti charakterizující trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Jak však též případně poznamenala dovolatelka, tento výrok nebyl napaden odvoláním žádnou z oprávněných osob, jeho vadu nebylo proto možné odstranit v odvolacím řízení a nelze tak učinit ani v řízení o dovolání.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud také poznamenává, že soudy obou stupňů pochybily, pokud učinily součástí svého rozhodnutí též výrok o náhradě škody ve vztahu k poškozené Č. p., a. s., P. Jak správně poznamenala dovolatelka, poškozená Č. p., a. s., nárok na náhradu škody neuplatnila včas; podání, jímž se připojila k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody (č. l. 138), došlo poprvé soudu prvního stupně až dne 27. 5. 2005, přičemž soud začal provádět dokazování již v hlavním líčení dne 27. 4. 2005 (č. l. 134, 135). Nebyla tak splněna podmínka obsažená v §43 odst. 3 větě druhé tr. ř., že návrh poškozeného na uložení povinnosti obviněnému nahradit škodu je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.).
Protože napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, v jehož důsledku bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, ve smyslu důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Krajskému soud v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. dubna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková