ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.396.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 396/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 o dovolání obviněného Ľ. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 284/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ľ. P. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ľ. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 101 T 284/2005, uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 23. 11. 2003 v 15.45 hodin z místa svého trvalého bydliště v telefonickém rozhovoru obviněný Ľ. P. oznámil obviněnému J. V. možnost poskytnutí finančního prospěchu v české nebo slovenské měně od zástupců klubu FK D. B. B. za ovlivnění fotbalového zápasu slovenské fotbalové ligy – I. Corgoň liga mezi kluby FK D. B. B. a FK M. P., ve prospěch FK D. B. B., na který byl spoluobviněný J. V. delegován jako asistent rozhodčího, a dne 27. 11. 2003 ve 12.37 hodin mu telefonicky za toto ovlivnění konkrétně přislíbil poskytnutí „70 litrů kvalitního českého vína“, tedy finanční částky ve výši 70.000,- Kč, přičemž obviněný J. V. s tímto souhlasil a nejpozději dne 29. 11. 2003 tuto částku převzal.
Za tento trestný čin byl obviněný Ľ. P. odsouzen podle §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., §54 odst. 1, 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 70.000,- Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. V.
Tento rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl odvoláním, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný Ľ. P. podal prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě z důvodu uvedeného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž označil použitou právní kvalifikaci za chybnou proto, že byl nesprávně interpretován znak skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. „obstarání věci obecného zájmu“. Podle dovolatele činnost sportovního rozhodčího, asistenta sportovního rozhodčího nebo delegáta fotbalového utkání při zajišťování regulérnosti zápasů fotbalové ligy nemůže tento znak naplnit, a pokud se tak stalo, jde o nepřípustnou kriminalizaci takového jednání. Poukázal na to, že sport je vysoce individuální a soukromá aktivita nezávislá na divácích, kterou nelze zestátňovat tím, že by průběh sportovního utkání byl označován za věc veřejného zájmu s poukazem na zájem diváků. Obviněný za nepřijatelné v tomto duchu označil takovouto trestně právní ochranu v oblasti dobrovolných aktivit, a zdůraznil, že i když je korupce zlem, nelze připustit, aby stát s ní bojoval i v oblasti dobrovolných sdružení, neboť fotbal je dobrovolnou činností, za jejímž účelem se občané sdružují ve sportovních nebo sdružených klubech. Součástí této dobrovolné aktivity je i jistá míra organizovanosti, obvykle vyjádřená pravidly a řády, které mají zajistit oběma soutěžním týmům stejné podmínky. Tato pravidla ovšem nemůže určovat stát a nemůže si ani vynutit jejich vytvoření. Podplácení rozhodčích označil obviněný za zřejmé porušení pravidel, i když přímo zakázáno není. V takto vymezených záležitostech by se stát neměl angažovat prostřednictvím institutu trestního práva s odvoláním na potřebu hájit veřejný zájem a postihovat to, co je většinově uznáváno jako nemorální. Odvolatel dále zdůraznil, že v českém právním řádu není zákon, který by stanovil státu pravomoc zabývat se vnitřním stavem dobrovolných sdružení a nebo tím, že při svých aktivitách dodržují svá vlastní pravidla. Za jedinou výjimku označil ustanovení §15 zák. č. 83/1990 Sb. připouštějící soudní ochranu proti určitým druhům rozhodnutí sdružení, je-li takové rozhodnutí nezákonné nebo odporuje-li stanovám. V tomto směru obviněný vyjádřil, že přikročení k trestně právnímu postihu korupčního jednání členů dobrovolného sdružení vůči jiným členům sdružení by vedlo k příliš extenzivnímu výkladu trestního práva, který by šel za meze stanovené zákonem o sdružování. Je-li problémem Českomoravského fotbalového svazu podplácení rozhodčích, pak jde o problém systémový, který nelze řešit tím, že určitou část rozhodčích, funkcionářů nebo řadových členů stát postihne jako pachatele trestných činů, ale tento svaz bude muset celou záležitost řešit svými prostředky. Obviněný též poukázal na neblahé důsledky, které tato situace může ve fotbale jako takovém způsobit. Rovněž vyjádřil nesouhlas s úvahou, že z provozování sportu vyplývá nějaký společenský závazek, např. uspokojování zájmů České republiky. Skutečnost, zda jsou diváci s výsledkem sportovního utkání spokojeni či nikoliv, je ryze jejich interní záležitostí a není tudíž věcí státu, aby zajišťoval určitou míru jejich spokojenosti. Obviněný dále zmínil i otázku tzv. předvídatelnosti aplikace práva, z jejíhož podhledu kriminalizaci jednání obviněného rovněž označil za problematickou a poznamenal, že byť od roku 1990 bylo téma korupce častým tématem sportovních rubrik, stát o tuto oblast lidské činnosti nejevil zájem. Tím dával najevo, že vyšetřování, prokázání a potrestání takových praktik je interní záležitostí sportovních klubů, čímž také vyjadřoval že sport je oblastí, v níž nedohlíží nad regulérností sportovních soutěží. Pokud by tomu tak nebylo a soudy by připustily možnost státního dohledu nad regulérností sportovních utkání, přidělily by tím státu roli, kterou nebude schopen technicky zvládnout, neboť nejde jen o první ligu fotbalu, ale i o nižší sportovní soutěže, na něž by se tato zásada měla vztáhnout též a postihnout tak všechny obdobné dobrovolné aktivity. Tímto směrem úvah chtěl obviněný vyjádřit, že není možné, aby zájem nějaké skupiny lidí byl chráněn více než jiné, a proto státu nepřísluší role dohledu nad tím, aby se v rámci soutěží pořádaných dobrovolnými sdruženími nepodplácelo. Všechny tyto skutečnosti obviněný též zmínil i ve vztahu k zásadě „ultima ratio“, kterou se měl soud též zabývat. Úvahu odvolacího soudu, že sport, resp. fotbal je věcí obecného zájmu vzhledem k finančním prostředkům, které se v něm pohybují (státním dotacím, penězům za reklamy apod.), považoval za nevhodnou, neboť v této souvislosti se vždy jedná o otázku dobrovolnosti, s níž občan k fotbalu přistupuje a tyto ekonomické zájmy nelze považovat za stěžejní otázky. Dalšími námitkami obviněný brojil proti uloženému peněžitému trestu s poukazem na to, že je tato výhrada hmotně právní námitkou, jíž by se měl dovolací soud zabývat. V této souvislosti oběma soudům vytkl, že se dostatečně nevypořádaly s majetkovými poměry obviněného, neboť si neobstaraly potřebné informace, z nichž taková zjištění mohly čerpat. Peněžitý trest, který mu byl uložen, označil ze všech naznačených důvodů za nepřiměřený.
Obviněný tak naznačil, že by se měl Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) s ohledem na všechny jím rozvedené argumenty ztotožnit s tím, že interpretace pojmu „obstarání věci obecného zájmu“, k níž oba soudy ve svých rozhodnutích došly, ztratila své opodstatnění a napadená rozhodnutí, jimiž byl uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., trpí vadami, pro něž nemohou obstát.
V závěru dovolání obviněný proto navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2006, sp. zn. 5 To 300/2006, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 101 T 284/2005, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265l tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově, aby ji znovu projednal a rozhodl, nebo sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení shledal meritorní rozhodnutí zákonným a odkázal na odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě, s nímž se ztotožnil. K námitkám v dovolání poznamenal, že snahou dovolatele bylo bagatelizovat závažnost svého jednání, což činil zdůrazňováním individuální a soukromoprávní povahy sportovní činnosti, přitom však dospěl až ke zcela absurdním závěrům, např. o tom, že je lhostejné, zda se rozhodčí pokouší ovlivnit vývoj fotbalového utkání vrcholné soutěže, atd. K výkladu pojmu „obstarání věci obecného zájmu“, který obviněný ve svém dovolání podal, uvedl, že jde o degradaci postavení příznivců fotbalu, pro které má regulérnost soutěží zásadní význam a představuje pro ně důležitý prvek v uspokojování nehmotných životních potřeb. Poukázal na to, že fotbal je celosvětový fenomén přitahující pozornost stamilionů diváků. Ze širokého okruhu osob, které mají zájem na řádném průběhu fotbalové soutěže, ať jde o sázkové hry, zájmy zadavatelů reklamy nebo dalších subjektů v soukromoprávní či veřejnoprávní sféře, musí být zajištěna společenská ochrana zájmů těchto subjektů před umělým deformováním a záměrným zkreslováním výsledků jednotlivých utkání. Pokud dovolatel slíbil (a poskytl) v této souvislosti úplatek, dopustil se jednání postihovaného trestním zákonem a byl správně uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k námitce namířené proti peněžitému trestu uvedl, že tuto nelze podřadit pod pojem jiného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Obsah dovolání tudíž vyhovuje náležitostem formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona.
Z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S ohledem na to, že těžištěm obviněným podaného dovolání je námitka brojící proti naplnění pojmu „obstarání věcí obecného zájmu“ jako jednoho ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., jde o výhrady hmotně právní povahy, což je v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud však obviněný namítal nepřiměřenost peněžitého trestu, tato část dovolání se s označeným dovolacím důvodem, ale ani žádným jiným důvodem uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. neslučuje (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto tuto část dovolání obviněného nemohl přezkoumávat.
Z takto vymezených hledisek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je dovolání obviněného uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem opodstatněné, a dospěl k následujícím závěrům:
Trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek.
Za „obstarávání věcí obecného zájmu“ je považována činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1001).
Na základě popisu skutku ve spojení s patřičnou částí odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahovou částí spisu k činu, který je obviněnému kladen za vinu, došlo tak, že obviněný Ľ. P. v rámci telefonického rozhovoru oznámil spoluobviněnému J. V. možnost poskytnutí úplatku za ovlivnění utkání mezi kluby D. B. B. a M. P., a to poté, co se obviněný J. V. zmínil, že byl společně s J. J. delegován na tento zápas jako rozhodčí. Zároveň mu sdělil, že v této souvislosti jej bude kontaktovat funkcionář klubu D. B. B. K. I., jenž zprostředkoval ovlivnění i předchozího utkání, které rozhodoval jako hlavní rozhodčí L. H., za což obdržel úplatek označený slovy „70 litrů kvalitního českého vína“. Podle následujícího rozhovoru obviněný Ľ. P. spoluobviněnému mimo jiné sdělil, že již byl v této věci K. I. kontaktován a v této souvislosti mu přislíbil za ovlivnění shora uvedeného utkání úplatek „70 litrů kvalitního českého vína“. S tím, že tento je určen pouze pro ně, tedy bez čtvrtého rozhodčího, který dostane sám zvlášť a bez delegáta, který bude též ohodnocen zvlášť.
Odvolací soud pro závěr, že obviněný takto zjištěným jednáním, které je stručněji uvedené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, naplnil znak „obstarání věcí obecného zájmu“, vycházel právě z definice, která je shora popsána, a na jejím podkladě na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud nepochybil, pokud jednání obviněného Ľ. P. kvalifikoval jako trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., pokud tento obviněný jinému v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu slíbil úplatek. Kromě toho odvolací soud poukázal i na články 7, 8 Trestně právní úmluvy o korupci přijaté ve Strasburgu dne 27. 1. 1999, která vstoupila v platnost i pro Českou republiku dne 1. 7. 2002, uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí publikovaného pod č. 70/2002 Sb., podle níž České republice vyplývá povinnost k trestnímu stíhání korupce i v rámci soukromého sektoru v podobě tzv. aktivního úplatkářství, za které je mimo jiné považováno přislíbení nepatřičné výhody v rámci obchodní činnosti osobám, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru. Na základě tohoto dokumentu odvolací soud dovodil, že provozování fotbalového utkání v rámci první ligy je nepochybně nutno považovat i za obchodní činnost ve smyslu čl. 7 uvedené úmluvy, zejména poukázal na to, že fotbalová utkání se konají za účasti diváků, kteří musí zaplatit stanovenou částku za vstup na stadion, a tyto finanční prostředky ze vstupného jsou pak příjmem fotbalového klubu. Zmínil i další obchodní činnost provozovanou kluby v průběhu utkání, dále výtěžky ze sázek sázkových společností, či příjmy televizních společností. Z těchto skutečností odvolací soud dovodil, že tato samotná obchodní činnost bezprostředně souvisí se sportovními výsledky klubů a zjevně byla i jedním z důvodů, pro který se funkcionáři klubů rozhodli ovlivnit výsledek utkání v nyní posuzovaném případě (viz strana 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s tímto výkladem znaku „obstarání věcí obecného zájmu“ plně ztotožnil a na doplnění a na jeho podporu považuje za potřebné zdůraznit další významné okolnosti.
Pojem „obstarání věcí obecného zájmu“ není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za ně považováno ponecháno jednak na judikatuře, z níž vychází i shora popsaná základní kriteria (např. se jedná o rozhodnutí č. 17/1978, 16/1988 Sb. rozh tr.) anebo na právní teorii, podle níž je „obstaráním věcí obecného zájmu“ např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha : ASPI Publishing, 2004, s. 250).
Z uvedeného je patrné, že škodlivost korupčního jednání je zdůrazňována především v oblasti státní správy, ale prosazování její trestně právní ochrany je stále patrnější i v dalších oblastech veřejného života jako např. i v soukromé sféře, ve vztahu k níž, došlo k rozšíření významu „obstarání věcí obecného zájmu“ v ustanovení §162a odst. 3 tr. zák., které bylo nově definováno zákonem č. 537/2004 Sb. (srov. Gřivna, T. Trestní postih korupce v soukromé sféře. Trestněprávní revue, 2005, č. 7.) Nelze opomenout ani to, že v minulosti byla trestněprávně postižena korupce i ve zdravotnictví (srov. rozh. č. 13/1990 Sb. rozh. tr.). Pro definování uvedeného pojmu je proto možné využít i negativní vymezení, neboť lze obecně připustit, že se o korupci může jednat tam, kde nejde o činnosti občanů vyplývající z jejich osobních práv nebo osobních povinností, jako např. prodej věcí v osobním vlastnictví, výměna bytu, pronájem nemovitostí, změna zaměstnání, atd.
Pro posuzování otázky, zda se v případě projednávaného činu jedná o úplatek, který obviněný Ľ. P. slíbil resp. poskytl v souvislosti s „obstaráváním věcí obecného zájmu“, je tudíž nutné vycházet z takto shora vymezených zásad a nelze otázky související s pořádáním a fungováním fotbalových soutěží zužovat pouze na to, že Českomoravský fotbalový svaz, který je pořádá, je dobrovolným sdružením, do jehož činnosti a organizace nemůže stát zasahovat. V této souvislosti je třeba vycházet z významu fotbalu a jeho role, jakou ve společnosti sehrává. Především je nutné mít na mysli, že fotbal, byť jde o sportovní odvětví, sehrává podstatně důležitější úlohu. Nelze přehlédnout, že má obrovský význam při pořádání mezinárodních soutěží završených olympijskými hrami, kde nepochybně kromě tohoto, že jde o největší celosvětové sportovní soutěžení mezi národy a státy, jde o významný zdroj finančních a ekonomických příjmů, které rovněž přesahují hranice jednotlivých států a kontinentů. V návaznosti na to je rozhodně vhodné zmínit, že na organizování a pořádání fotbalových soutěží jsou zainteresovány, nejen marketingové a obchodní společnosti, ale rovněž veliký význam sehrávají i sázkové společnosti, které svými zisky opět přispívají i na další činnosti různých sportovních oblastí, a tedy i fotbalu. Nelze proto přehlížet tuto vzájemnou propojenost sportu a ekonomických vztahů a tím spíše je nutné klást důraz na regulérnost a spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se promítají do výběru jednotlivých klubů nejen v rámci evropských, ale i celosvětových soutěží a žebříčků fotbalových mužstev.
Proto je nezbytné při výkladu pojmu „obstarávání věci obecného zájmu“, mít všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze, neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí, ale jde o zájem celospolečenský.
Pro vymezení pojmu „obecného zájmu“ by se mělo brát do úvahy, jakým způsobem se fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání našich občanů, a to zvláště fotbalových fanoušků. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblastí sportovní, ekonomické a kulturně osvětové a je též nutné zdůraznit i to, že ani jedna z těchto složek není zanedbatelná a nelze ji podceňovat. Z tohoto rozčlenění významu fotbalu má mít samozřejmě největší vliv jeho sportovní funkce, která je patrná již z toho, že fotbal je nejmasovějším sportovním odvětvím celosvětového charakteru. Díky tomu se mu věnují jak aktivně, tak i pasivně milióny lidí a sledováním sportovních utkání se baví pravidelně i v naší republice statisíce diváků. Právě tato sledovatost se odráží nejen v popularitě tohoto sportu jako takového, ale je důležitým a významným ekonomickým fenoménem, který, je důležitým ekonomickým „zdrojem“ mnoha subjektů, ať již marketingových, mediálních nebo reklamních společností či sázkových kanceláří atd., které jsou svými příjmy významně navázány na obecné působení fotbalových soutěží a především na jejich výsledky, a v jejich zájmu rozhodně je, aby právě tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány jednotlivci vedenými snahou mít na nich osobní užitek a nedovolený prospěch. Je tak zřejmé, že fungování fotbalu a provozování s ním spojených aktivit, má důležitý celospolečenský a ekonomický dopad pro nikoliv zanedbatelnou část fyzických a právnických osob, které jsou na jeho fungování finančně závislé.
Vedle těchto zcela zřejmých a významných funkcí fotbalu jako takového, nelze podceňovat ani další celospolečensky důležitý efekt, jímž je jeho výchovný vliv, jímž působí na vytváření veřejného mínění a formování morálních základů zejména u mladé generace. Právě proto, že fotbal patří mezi nejpopulárnější sporty, je nutné využít nejen jeho hráčů, ale i další osob, které jej reprezentují k tomu, aby mohli být kladnými vzory a jít příkladem mládeži nejen osobními vlastnostmi, ale i chováním. Je proto v zájmu nejen všech lidí, kteří se o fotbal zajímají nebo na něm jsou jinak zainteresováni, ale i celé společnosti, aby právě ty osoby, jejichž povinností je dbát na správný a korektní průběh utkání, byly morálně na výši a zaručovaly regulérní průběh této hry. Právě masové působení fotbalu, jakožto sportu, u něhož je dán obecný předpoklad fair play, by mělo vést k pozitivní motivaci zejména mladé generace, a jeho prostřednictvím k spoluutváření základních morálních pravidel pro rovné a čestné vztahy. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k opačnému účinku, kdy namísto kladného vlivu působí negativní vzor, který se podílí na nesprávném výchovném ovlivnění především dětí a mladých lidí, když právě v zájmu státu je, aby tato skupina našich nejmladších obyvatel byla v pozitivním smyslu vedena ke sportovním aktivitám a aby byla ovlivňována ve směru minimalizování škodlivých vlivů, které na ni z mnoha stran působí (např. drogy, alkohol atd.).
S ohledem na uvedené důvody je nutné fotbal považovat za fenomén, který se jako jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů podílí z pohledu občanů, ale i státu na obecně významných, a celospolečenských otázkách. Nelze proto zužovat v souvislosti s ním výklad pojmu „obecného zájmu“ pouze na okruh vnitřních vztahů ve fotbalové organizaci a působení fotbalových klubů jako takových, ale je nutné vycházet i ze všech shora rozvedených ekonomických a kulturně společenských hledisek, do nichž je třeba zařadit i historický význam sportu jako stimulu v rámci společensko politického vývoje.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že fotbalové soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkaní zaujímají, je potřené dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady. Činnost fotbalových rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají dohlížet, je nutné považovat za „obstarání věcí obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. tr. zák.
Nejvyšší soud však současně připomíná, že tento obecně formulovaný závěr je nutné vždy posuzovat i s ohledem na všechny další souvislosti, za nichž byl čin spáchán, což především znamená, že nestačí, jen zjištění, že úplatek měl vztah k jakékoli činnosti určité osoby, nebo to, že se vyskytl na úseku, kde se plní významné společenské úkoly, např. ve státní správě, zdravotnictví, školství, v tělovýchově atd. Povahu obstarávání věcí obecného zájmu musí mít konkrétní činnost určité osoby, a to ta její činnost, k níž má úplatek přímý vztah (srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. tr.), tak jako tomu bylo v tomto konkrétním případě, kde se jednalo ovlivnění rozhodčích v utkání I. fotbalové ligy konané ve Slovenské republice.
Bylo proto zcela správné, pokud oba soudy čin obviněného spočívající ve slíbení resp. předání úplatku osobě nominované jako rozhodčí na ligové fotbalové zápasy, proto, aby tato jako rozhodčí ovlivnila požadovaným způsobem výsledek takového utkání, posoudily jako jednání naplňující znak „obstarání věci obecného zájmu“ ve smyslu trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. (nebo podle §160 tr. zák. osoby, která za stejných souvislostí nabízený úplatek příjme nebo si ho dá slíbit.).
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal právní závěry soudu odvolacího, který se ztotožnil s právní kvalifikací, podle níž trestné jednání obviněného Ľ. P. posoudil soud prvního stupně za správnou a použitou po všech stránkách v souladu se zákonem, přičemž není pochyb o tom, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák.
Za správnou je nutné tuto právní kvalifikaci považovat i ve vztahu k materiální stránce. Je zřejmé, že společenská nebezpečnost jednání obviněného je zvyšována nejen výší úplatku, který obviněný Ľ. P. za ovlivnění hry nabízel, protože 70.000,-Kč je nutné považovat za vysokou částku, ale i dalšími okolnostmi, za jakých k tomuto jednání došlo, když se jednalo o ovlivnění utkání vrcholné fotbalové soutěže, což je rovněž skutečnost, která společenskou nebezpečnost zvyšuje. Za významné je v této souvislosti nutné považovat i to, že toto korupční jednání, k němuž došlo na území republiky mělo dopad na území cizího státu, neboť se jednalo o utkání konané ve Slovenské republice, což je okolnost, která činí předmětné jednání nebezpečnějším, protože jeho důsledky přesahují národní rámec. Ze všech těchto hledisek Nejvyšší soud neshledal ani porušení zásad pro uplatnění trestněprávní represe jakožto krajního prostředku právní regulace celospolečenských vztahů, protože jde o nebezpečné rozsáhlé korupční jednání, do něhož kromě obviněného a jeho spolupachatele byla zapojena i řada dalších osob, jejichž jednání v této trestní věci nebyla postižena. Proto i z hlediska principu „ultima ratio“, je nutné vycházet z toho, že shora popsané korupční jednání je velice škodlivé ve všech sférách života společnosti a je nutné proti němu použít všech nástrojů, jimiž právní řád disponuje, aby jeho škodlivost byla v co největší míře minimalizována.
Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací soud posoudil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová