ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.406.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 406/2018-50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání obviněného V. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 102/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 11 T 102/2017, byl obviněný V. V. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 6. 7. 2017 v době kolem 18:15 hodin v B. na ulici M. v obchodním domě V. Š., v prodejně Tesco, odcizil ke škodě společnosti Tesco Stores ČR, a. s., se sídlem Vršovická 1527/68b, Praha, IČ: 45308314, 1 kus pánského deodorantu v hodnotě 78,90 Kč tak, že ho vzal z regálu na nákupní ploše obchodu a uschoval si do kapsy kalhot a poté bez jeho zaplacení prošel pokladní zónou obchodu, kde byl zadržen ostrahou prodejny, odcizené zboží dobrovolně vydal a bylo vráceno zpět do prodeje,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 91 T 232/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 202/2014, uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl mu za něj uložen trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, z jehož výkonu byl 15. 1. 2016 propuštěn.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, podal obviněný V. V. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., který mu byl ustanoven opatřením Městského soudu v Brně dne 22. 1. 2018, sp. zn. 11 T 102/2017, dne 25. 1. 2018 dovolání, v němž odkázal na důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Namítl, že soudy nižších stupňů se nezabývaly otázkou příčiny jednání obviněného a tím, zda byly u obviněného splněny podmínky trestní odpovědnosti ve smyslu §25 a §26 tr. zákoníku, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, když se přiklonily k ryze formálnímu pojetí trestného činu, a nakonec měl také za to, že neprošetřením zásadní charakteristiky týkající se pachatele bylo řízení zatíženo vadou, pro kterou nemělo dojít k zamítnutí odvolání.
5. Konkrétně vytkl, že oba soudy nižších stupňů neposuzovaly věc obviněného v souladu s ústavněprávní rovinou práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že je povinností soudu zaměřit se také na objasnění příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání, na což oba soudy rezignovaly, nepřihlédly k individuálním a specifickým okolnostem případu. Obviněný vyjádřil názor, že již neobvyklost v obžalobě popsaného skutkového děje zakládala povinnost obou soudů zabývat se příčetností obviněného v době, kdy k jednání došlo. Připomněl, že v době jednání měl u sebe nezanedbatelnou finanční částku, mnohonásobně převyšující hodnotu věci, které se zmocnil, a přitom musel najisto předpokládat, že kontrolním mechanismem prodejny bude odhalen, jak se také stalo, přesto se takového jednání dopustil bez jakékoliv rafinovanosti či jiných zastíracích jednání a po detekci ochranným zařízením neutíkal, nekladl odpor, věc vydal, a nebyla tedy způsobena žádná škoda. Podle dovolatele došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, při aplikaci §205 odst. 2 tr. zákoníku nebyl zachován princip subsidiarity trestněprávní represe. V daném případě vznikl až absurdní vztah mezi potenciální škodou ve výši 78,90 Kč a uloženým trestem odnětí svobody bez podmíněného odložení výkonu trestu.
6. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. a 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby bylo podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o přerušení výkonu rozhodnutí.
7. Dne 1. 3 2018 bylo prostřednictvím téhož obhájce učiněno další podání obviněného, které bylo označeno jako doplnění dovolání. Zopakoval, že v již podaném dovolání byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V tomto smyslu obviněný doplnil, že je dlouholetým uživatelem návykových látek a právě pod jejich vlivem byl při spáchání předmětného trestného činu. Upozornil, že vlivem užívání návykových látek trpí lékařsky diagnostikovanými psychickými poruchami a z toho důvodu je poživatelem invalidního důchodu. Soudy podle jeho názoru měly doplnit dokazování např. dotazem na ošetřujícího lékaře, případně zdravotní středisko Vazební věznice Brno. Ačkoliv si soudy byly vědomy skutečnosti, že je poživatelem invalidního důchodu, nezabývaly se důvodem jeho přiznání. Psychický stav pachatele v době spáchání trestného činu však musí být zjištěn v každém řízení. Dovodily-li soudy, že obviněný byl příčetný, jedná se o nesprávné právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud měl podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušit, tudíž nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání, v důsledku čehož byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Ve svém důsledku tak byl obviněnému uložen trest, který zákon nepřipouští, čímž byl podle něj naplněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Upozornil i na to, že byl jako dlouholetý uživatel návykových látek při řízení u soudů obou stupňů pod abstinenčními příznaky, přičemž jednání fakticky nevnímal a nebyl schopen posoudit dopady svého jednání a své obhajoby. Z toho důvodu se domníval, že řízení je stiženo procesní vadou spočívající v tom, že nebylo řádně jednáno v přítomnosti obviněného podle §202 tr. ř., čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Závěrem upozornil, že mu byl trest uložen s přihlédnutím k přitěžující okolnosti, že se projednávaného skutku dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv zkušební doba podmínečného propuštění, která mu byla uložena ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2008, mu byla v důsledku spáchání trestného činu, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu pod sp. zn. 91 T 232/2013 ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 7 To 202/2014, přeměněna na výkon trestu odnětí svobody. Při spáchání skutku tak obviněný nebyl ve zkušební době. I proto měl obviněný za to, že byl naplněn rovněž dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
8. Obhájkyně Mgr. Leona Prudilová, ustanovená obviněnému opatřením Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 11 T 102/2017, podáním došlým Nejvyššímu soudu dne 5. 4. 2018 sdělila, že jako ustanovený obhájce obviněného se ztotožňuje s dovoláním podaným dne 25. 1. 2018 advokátem Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, BA, Ph.D.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v zevrubně odůvodněném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že uplatněné dovolací námitky obviněného není možné akceptovat.
10. Shrnula, že z hlediska všech zákonem požadovaných obligatorních znaků skutkové podstaty přečinu podle §205 odst. 2 tr. zákoníku nelze mít žádné pochybnosti o tom, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně došlo k jejich naplnění. Namítal-li obviněný, že se soudy nezabývaly znaky charakterizujícími pachatele jakožto subjekt trestného činu ve smyslu §25 a §26 tr. zákoníku, pak státní zástupkyně uvedla, že podmínka věku obviněného podle §25 tr. zákoníku je bez dalšího splněna. Ve vztahu k podmínce příčetnosti pachatele v době spáchání trestného činu podle §26 tr. zákoníku upozornila, že obviněný v celém průběhu řízení nikdy netvrdil, že by se činu dopustil ve stavu nepříčetnosti, ani zmenšené příčetnosti, ani v tomto směru nevznesl žádné návrhy na doplnění dokazování. Podle státní zástupkyně u obviněného nebyly shledány žádné skutečnosti, které by vylučovaly jeho schopnost buď rozpoznat protiprávnost jeho činu, anebo jeho jednání ovládat. Jednání obviněného svým průběhem odpovídá standardnímu a běžnému způsobu páchání tohoto typu trestné činnosti, kdy pachatel odejme zboží z regálu či jiného místa, kde je v obchodě uloženo, uloží si je do kapsy či tašky, a poté projde pokladní zónou, aniž by za zboží zaplatil, přičemž skutečnost, zda u sebe má či nemá hotovost, kterou by případně mohl za zboží zaplatit, je z právního hlediska irelevantní. Na tomto způsobu provedení trestného činu krádeže nelze shledávat nic mimořádného, co by mělo být důvodem pro přibrání znalce ve smyslu §105 odst. 1 tr. ř., který by pro účely zkoumání otázky příčetnosti obviněného vyšetřil jeho duševní stav podle §116 tr. ř. Důvod pro takovéto bližší zkoumání duševního stavu obviněného pak nezavdalo ani jeho jednání bezprostředně po činu, ani jeho vystupování před soudem. Vzhledem k množství záznamů v rejstříku trestů obviněného by bylo absurdní uvažovat o tom, že by obviněný – navzdory četným předchozím odsouzením, kdy se co do trestné činnosti zaměřoval zejména na krádeže – nebyl, třebaže v důsledku duševní poruchy, schopen pochopit protiprávnost uvedeného trestného činu. Žádné poznatky o tom, že by obviněný někdy v minulosti či nyní trpěl zákonem předvídanou duševní poruchou, nejsou k dispozici. Uzavřela, že soudy nepochybily, pokud vycházely ze závěru, že obviněný V. V. byl v době spáchání činu příčetný aniž by tak v jeho případě byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §26 tr. zákoníku. Ve vztahu k námitce obviněného, že zejména s ohledem na výši způsobené škody měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe zakotvená v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, odkázala na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., a shrnula závěry Nejvyššího soudu v něm uvedené. Připomněla, že možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe v souvislosti s výší způsobené škody při posuzování jednání pachatele trestného činu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, a to například ve svých usneseních ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1250/2013, ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 7 Tdo 506/2015. Při projednávání dovolání v těchto věcech dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pokud je obviněný soustavným porušovatelem trestně právních norem, a byť se vesměs nejedná o porušení závažná, přesto s ohledem na jejich četnost a frekvenci, pak nelze reálně očekávat, že by k jeho účinné nápravě mohlo dojít uložením méně přísné sankce v rámci jiného (mimotrestního) způsobu řízení, např. řízení správního. Proto je v takovém případě vyloučeno použití zásady subsidiarity trestní represe . Dále se z odůvodnění těchto rozhodnutí podává, že pokud jsou recidiva jako obecná přitěžující okolnost charakterizující osobu obviněného a recidiva jako zákonný znak přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku u obviněného naplněny ve výrazné intenzitě, pak nepatrná výše způsobené škody nemůže být důvodem pro to, aby skutek nebyl posouzen jako trestný čin. V projednávané věci se jedná o desetkrát soudně trestaného obviněného, přičemž šest z těchto jeho odsouzení se týkalo trestného činu krádeže (speciální recidiva) a dále nelze přehlédnout, že se nyní posuzovaného skutku dopustil v době svého podmíněného propuštění. Podle názoru státní zástupkyně tyto okolnosti samy o sobě vylučují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe na jeho jednání. V případě obviněného soudy rovněž nepochybily, pokud uložený trest odnětí svobody spojily s jeho přímým výkonem, neboť vzhledem k četnosti již dříve ukládaných trestů, lze jen stěží očekávat, že by na něho mohlo být úspěšně působeno trestem mírnější povahy.
11. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala osoba oprávněná k podání dovolání, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Současně však Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno opožděně.
13. Podle §265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, podle §265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Z ustanovení §265e odst. 3 tr. ř. plyne, že lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
14. Podle §60 odst. 2 věty první tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§60 odst. 3 tr. ř.).
15. Ustanovení §62 a násl. tr. ř. stanoví zásady, jakým způsobem se mají písemnosti doručovat, aby osoby, kterých se úkony trestního řízení týkají, o nich byly včas a řádně vyrozuměny. Právní účinky, které zákon spojuje s doručením písemnosti (např. počátek běhu lhůty k podání opravného prostředku) mohou nastat jen tehdy, byla-li písemnost doručena některým ze způsobů, které pro danou písemnost předepisuje nebo připouští trestní řád.
16. Z těchto relevantních ustanovení nutno připomenout znění ustanovení §62 odst. 1 tr. ř., podle něhož, nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Doručují-li písemnost soud nebo státní zastupitelství samy, činí tak svými doručovateli nebo orgány justiční stráže. Nelze-li takto písemnost doručit, doručí se prostřednictvím příslušného policejního orgánu. V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného stanoveného orgánu.
17. Soud doručuje do datové schránky adresáta písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných svých úkonů a další písemnosti, o nichž to stanoví zákon, jen nedošlo-li k jejich doručení při jednání (jiném soudním roku) nebo při úkonu trestního řízení a umožňuje-li to povaha doručované písemnosti. Předpokladem je, že adresát má zpřístupněnou svou datovou schránku, že adresát má fyzickou osobu oprávněnou nebo pověřenou k přístupu do své datové schránky a že nedošlo (ani zpětně) ke znepřístupnění datové schránky. Soud doručuje písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných svých úkonů a další písemnosti do datové schránky, jen jestliže zjistí, že adresát má zřízenu datovou schránku; neumožňují-li poznatky o osobě adresáta soudu takové zjištění, soud přistoupí k jinému způsobu doručení. To platí obdobně pro doručování písemností v trestním řízení (viz stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod č. 1/2017 Sb. rozh. st.).
18. Podle §17 odst. 1 věty druhé zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 300/2008 Sb.), umožňuje-li to povaha dokumentu a má-li fyzická osoba, podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba zpřístupněnu svou datovou schránku, orgán veřejné moci doručuje dokument této osobě prostřednictvím datové schránky, pokud se nedoručuje veřejnou vyhláškou nebo na místě. Doručuje-li se způsobem podle tohoto zákona, ustanovení jiných právních předpisů upravující způsob doručení se nepoužijí. Podle §17 odst. 3 tohoto zákona dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Nepřihlásí-li se do datové schránky osoba podle odstavce 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl dokument dodán do datové schránky, považuje se podle §17 odst. 4 označeného zákona tento dokument za doručený posledním dnem této lhůty; to neplatí, vylučuje-li jiný právní předpis náhradní doručení. Nutno dodat, že tato lhůta je lhůtou procesní, jejíž běh se při doručování písemností v trestním řízení počítá podle §60 odst. 1, 2 a 3 tr. ř. (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod č. 1/2017 Sb. rozh. st.).
19. Podle §64 odst. 1 písm. b) tr. ř. se doručuje do vlastních rukou osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí. Podle již ustálené praxe soudů, doručuje-li soud prostřednictvím pošty do vlastních rukou (§64 odst. 1 tr. ř.) zásilku obsahující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, není vyloučeno její uložení postupem předvídaným ustanovením §64 odst. 2 tr. ř. V takovém případě nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z tohoto ustanovení. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání tedy nemá význam pozdější faktické převzetí této zásilky (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 54/2005 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu není žádný důvod činit rozdíl mezi doručováním zásilky obsahující usnesení odvolacího soudu prostřednictvím pošty a do datové schránky adresáta, je-li datová schránka obviněného jako fyzické osoby přístupná.
20. Konečně není od věci zdůraznit, že zákon (§265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj. bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a proto období, v němž by mohla být stabilita napadeného pravomocného rozhodnutí ještě zákonným způsobem zpochybněna, nelze dále prodlužovat.
21. Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, obsahující řádné poučení o zákonné lhůtě k podání dovolání a jeho podmínkách, včetně poučení o tom, že obviněný může dovolání podat jen prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, bylo obviněnému dodáno do datové schránky dne 13. 11. 2017. Z potvrzení o dodání a doručení se podává, že tato zásilka byla odeslána do datové schránky dne 13. 11. 2017 a dodána do datové schránky obviněného téhož dne v 11:58:50 hodin (č. l. 80 a verte). Protože uplynulo 10 dnů od dodání datové zprávy do datové schránky příjemce, aniž by se do schránky přihlásila osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, byla zpráva, tj. i označené usnesení odvolacího soudu, doručena fikcí ve smyslu §17 odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb. Z výpisu o provedení kontroly datové schránky V. V., fyzické osoby, bylo zjištěno, že k datu a času provedení kontroly 13. 11. 2017 v 08:52 hodin byla datová schránka přístupná (č. listu 87). Pro úplnost nutno zmínit, že do téže datové schránky bylo obviněnému doručeno např. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 11 T 102/2017, a to dne 7. 9. 2017, a to za situace, kdy se přihlásila oprávněná osoba (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky na č. listu 56 a verte). Za stejných podmínek bylo do datové schránky obviněného doručeno vyrozumění o veřejném zasedání odvolacího soudu dne 18. 9. 2017 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky č. listu 60), což jen dokládá, že datová schránka obviněného byla přístupná a že se obviněný také přihlašoval jako pověřená osoba s právem přístupu k doručované zprávě. Lze proto uzavřít, že obviněnému bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 9 To 364/2017, doručeno dne 23. 11. 2017. Obhájkyni obviněného Mgr. Leoně Prudilové, ustanovené obviněnému opatřením Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 11 T 102/2017 (č. listu 40), bylo napadené usnesení doručeno dne 13. 11. 2017 (č. listu 80 a verte). Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tak obviněnému ve smyslu §265e odst. 1, 2, §60 tr. ř. uplynula v úterý 23. 1. 2018.
22. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný sám, nikoliv prostřednictvím obhájce, podáním ze dne 28. 12. 2017 (č. listu 95 včetně připojené obálky), jež bylo Městskému soudu v Brně doručeno dne 29. 12. 2017, nazvaným jako „dovolání“, jednak podal dovolání proti označenému usnesení Krajského soudu v Brně, jednak žádal o ustanovení obhájce a prodloužení lhůty k podání dovolání. Dalším podáním ze dne 2. 1. 2018 žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a ustanovení obhájce. Městský soud v Brně na podání obviněného reagoval jednak tak, že usnesením ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 11 T 102/2017, nepřiznal nárok na bezplatnou obhajobu, a obviněného také znovu poučil, že může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, přičemž podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. Obviněnému bylo usnesení i poučení soudu doručeno dne 17. 1. 2018. Obviněný podáními ze dne 18. 1. 2018 a 19. 1. 2018 (č. listu 100, 101) žádal o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání. Městský soud v Brně mu dne 22. 1. 2018 z důvodu uvedeného v §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. ustanovil obhájcem Mr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D. (č. listu 102). Ten také dne 25. 1. 2018 podal dovolání (č. listu 116) a dne 1. 3. 2018 učinil jeho doplnění (č. l. 131).
23. Městský soud v Brně opatřením ze dne 6. 3. 2018 zprostil obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., povinnosti obhajovat obviněného v této trestní věci, přičemž mimo jiné uvedl, že obviněnému neustanovil jiného obhájce, neboť obhájkyně obviněného Mgr. Leona Prudilová v předmětné trestní věci využije, jak bylo soudem ověřeno, právo podat dovolání za obviněného ve smyslu §41 odst. 5 tr. ř. Pro úplnost je třeba dodat, že souhlas k zastupování touto obhájkyní pro dovolací řízení s odkazem na §41 odst. 5 tr. ř. vyjádřil i obviněný ve svém podání ze dne 12. 3. 2018, přičemž však žádal, aby bylo relevantně přihlédnuto i k dovolání zpracovaným advokátem Mgr. Ing. Vladimírem Doleželem, BA, Ph.D.
24. Na výše konkretizovaná podání obviněného a obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., nutno pohlížet následovně. Jelikož podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se ve smyslu §265d odst. 2 tr. ř. nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno, nelze s ním spojovat žádné účinky týkající se dovolání, tj. ani účinky z hlediska zachování lhůty k podání dovolání podle §265e tr. ř., a je tudíž pro počítání dovolací lhůty zcela bez významu. Za dovolání v dané věci je nutno považovat až dovolání obviněného a doplnění dovolání podaná prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., dne 25. 1. 2018 a dne 1. 3. 2018. Toto dovolání, jakož i jeho doplnění, však vzhledem k tomu, že lhůta k podání dovolání v posuzovaném případě uplynula dne 23. 1. 2018, bylo podáno opožděně (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 3 Tdo 101/2004).
25. V této souvislosti je třeba připomenout, že na otázku běhu dovolací lhůty z hlediska obviněného v posuzovaném případě nemělo žádný vliv ustanovení obhájce Mgr. Ing Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., k němuž došlo opatřením Městského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 11 T 102/2017 (č. l. 103). Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 128/2016), pro běh dovolací lhůty je rozhodné doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému a obhájci, jehož měl v době pravomocného skončení v předmětné věci. Nutno zdůraznit, že v době, kdy v dané věci pravomocně skončilo trestní řízení usnesením Krajského soudu v Brně, měl obviněný obhájkyni Mgr. Leonu Prudilovou, jež mu byla ustanovena opatřením Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2017, sp. zn. 11 T 102/201 (č. listu 40), a rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručováno této obhájkyni. Obviněný byl po dobu řízení před soudem prvního stupně a posléze i v řízení o odvolání zastoupen obhájkyní Mgr. Leonou Prudilovou, čehož si byl vědom (hlavnímu líčení i veřejnému zasedání odvolacího soudu byl osobně přítomen, v průběhu odvolacího řízení s obhájkyní spolupracoval, viz č. listu 70, 71). Od doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému či jeho obhájkyni (které bylo provedeno nejpozději) počala běžet lhůta k podání dovolání. Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že požádal-li obviněný dne 18. 1. a 19. 1. 2018 soud prvního stupně o ustanovení obhájce za účelem podání dovolání, pak za této situace neměl zákonnou oporu procesní postup, na jehož základě mu byl opatřením Městského soudu v Brně dne 22. 1. 2018 podle §39 tr. ř. z důvodu uvedeného v §36a odst. 2 písm. a) tr. ř. ustanoven nový obhájce.
26. Podle již ustálené praxe soudů platí, že měl-li v době, kdy pravomocně skončilo řízení některým z rozhodnutí soudu uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř., obviněný obhájce, pak je tento obhájce oprávněn, popřípadě s ohledem na příslušná ustanovení zákona o advokacii (např. §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 85/1996 Sb.“) i povinen podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§41 odst. 5 tr. ř.), a to bez ohledu na okolnost, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce, aby obhajoval obviněného. V uvedeném případě není žádný důvod k tomu, aby soud (např. k žádosti obviněného) ustanovil obviněnému nového obhájce (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1340/2006, uveřejněné pod č. 50/2007 Sb. rozh. tr.). Podle §41 odst. 5 tr. ř. nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu. Z výše uvedeného vyplývá, že obviněný měl možnost podat dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Leony Prudilové, a to v zákonné lhůtě pro podání dovolání, poněvadž její ustanovení nebylo jakkoliv omezeno. Obviněnému ostatně tato skutečnost nemohla být neznámá, když dovolání k Nejvyššímu soudu v jiných trestních věcech prostřednictvím ustanoveného obhájce v minulosti již podal (viz např. dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 7 To 202/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 232/2013, o němž bylo u Nejvyššího soudu rozhodnuto usnesením ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1180/2014). Okolnost, že obhájce, který byl podle §41 odst. 5 tr. ř. oprávněn podat za obviněného ještě dovolání, tak ve lhůtě uvedené v §265e tr. ř. neučinil, nemá žádný vliv na běh dovolací lhůty, není ani právně významná při posuzování otázky, zda bylo dovolání podáno včas či nikoli (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 619/2005). Není od věci připomenout, že ani v případě ustanoveného obhájce, jde-li o řízení, v němž obviněný ex lege obhájce mít musí, není soud oprávněn na výkon přikázané obhajoby jakkoli dozírat (§41 odst. 1, 2, 6 tr. ř.). Z jisté autonomnosti postavení obhájce v řízení před soudem ovšem současně vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§41 tr. ř., §16 zákona č. 85/1996 Sb.), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání; za splnění povinností daných ustanovením §41 odst. 1, 2, a 6 tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu, ale obhajovanému, příp. orgánu, jemuž je kárně podroben (§32 zákona č. 85/1996 Sb.), a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou advokátní komory (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96).
27. Pokud se tedy obviněný domáhal ustanovení nového obhájce a dovolání bylo podáno dne 25. 1. 2018 prostřednictvím takto nově ustanoveného obhájce Mgr. Ing. Vladimíra Doležela, BA, Ph.D., nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené v §265e odst. 1, 2 tr. ř., ale až po jejím marném uplynutí, přičemž, jak již bylo uvedeno, navrácení lhůty k podání dovolání není možné (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1308/2017, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 670/2008, či ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 3 Tdo 128/2016, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1172/2017, a to i ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3940/17). Dovolání obviněného Nejvyšší soud proto odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako opožděně podané, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
28. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odložení výkonu rozhodnutí, poněvadž obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu