ECLI:CZ:NS:2004:8.TDO.42.2004.1
sp. zn. 8 Tdo 42/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2004 o dovolání obviněného M. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 11 To 21/03, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 120/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 5 T 120/2002, byl obviněný M. Ch. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené obchodní společnost I. – P. z. Ž., spol. s r. o., P. a S. P. odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle zjištění krajského soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že „přesně nezjištěného dne mezi 27. 7. 2000 a 10. 8. 2000 nechal vypracovat kupní smlouvu mezi prodávající společností I. – P. z. Ž., spol. s r. o., se sídlem P., zastoupenou jednatelem A. P., a kupující společností S., spol. s r. o., se sídlem P., zastoupenou obviněným jako jediným jednatelem, a zajistil ověření podpisů na této smlouvě u notáře JUDr. Z. V. v P.; dne 10. 8. 2000, několik dnů po smrti A. P., doručil tuto smlouvu Katastrálnímu úřadu v B. s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vlastnické právo na předmět koupě parcelu č. 974/14 o výměře 50.000 m2 se všemi součástkami a příslušenstvím, zapsané na listu vlastnictví č. 1301 pro k. ú. Ž., na Katastrálním úřadu v B. za kupní cenu 700.000,- Kč bylo vloženo pro společnost S., spol. s r. o., dne 22. 8. 2000 s účinkem od 10. 8. 2000, to vše ačkoliv věděl, že A. P. jako jednatel společnosti I. – P. z., spol. s r. o., neuzavřel uvedenou kupní smlouvu, ani se nezúčastnil ověření podpisů na ní, uzavření kupní smlouvy předstíral a poškozené obchodní společnosti I. – P. z. Ž., spol. s r. o., tak způsobil škodu ve výši nejméně 17.500.000, Kč.“
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směřovalo proti výroku o vině i výroku o trestu. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2003, sp. zn. 11 To 21/03, rozsudek Krajského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. ř. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání. Zaměřil je proti výroku o vině i výroku o trestu a odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že jeho odvolání proti výroku o vině bylo zamítnuto, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že právní posouzení skutku neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu, neboť ten znaky trestného činu podvodu nevykazuje. Upozornil, že v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by existovala jediná konkrétní osoba, jež by byla jeho jednáním podvedena. Za daleko závažnější však pokládal, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním osoby, již by uvedl v omyl, a vznikem škody. Pokud jím měl být uveden v omyl katastrální úřad, musel by být podle něj před soudem proveden důkaz o tom, že fyzická osoba, rozhodující o návrhu na vklad vlastnického práva, jednala v omylu, což se ale nestalo. Zdůraznil, že v rozhodnutí krajského soudu není ani zmínka o tom, že by podvedeným měl být právě katastrální úřad. Uvedl, že soud prvního stupně dále chybně uzavřel, že sám sebe obohatil, poněvadž není žádný důkaz o tom, že by měl z obohacení obchodní společnosti S., spol. s r. o., jakýkoli prospěch. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby věc vrátil k došetření, nebo aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, neboť nevytkl žádnou konkrétní vadu v právním hodnocení zjištěných skutkových okolností; obviněný podle něj ve skutečnosti brojí proti správnosti zjištěného skutkového stavu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku krajského soudu se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Skutková část výroku o vině rozsudku krajského soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která - přes jisté nepřesnosti, jimž bude věnována pozornost - všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. škody velkého rozsahu na majetku poškozené obchodní společnosti I. – P. z. Ž., spol. s r. o., též především podvodné jednání obviněného vůči Katastrálnímu úřadu v B., které směřovalo k tomu, aby jiný subjekt na úkor majetku poškozeného obohatil. Podstata podvodného jednání obviněného spočívala v tom, že nechal vypracovat kupní smlouvu mezi prodávající obchodní společností I. – P. z. Ž., spol. s r. o., zastoupenou jednatelem A. P., a kupující společností S., spol. s r. o., zastoupenou obviněným jako jediným jednatelem, zajistil ověření podpisů na smlouvě u notáře a dne 10. 8. 2000, několik dnů po smrti A. P., ačkoliv věděl, že A. P. neuzavřel kupní smlouvu a neúčastnil se ověření podpisů na ní, doručil smlouvu Katastrálnímu úřadu v B. s návrhem na vklad vlastnického práva k nemovitosti, jež byla předmětem koupě, přičemž vklad vlastnického práva byl pro obchodní společnost S., spol. s r. o., povolen.
Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda z pohledu zákonných znaků trestného činu podvodu obviněný svým jednáním naplnil znak „uvedl někoho v omyl“, zda byla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním subjektu, který byl uveden v omyl, a vzniklou škodou a zda obviněného lze označit jako ten subjekt, který se ke škodě cizího majetku obohatil.
Obviněný vytkl, že soud prvního stupně ve skutkových zjištěních - v rozporu s právní větou – neoznačil subjekt jednající v omylu. Vyslovil přesvědčení, že jako subjekt jednající v omylu nemohl být uveden katastrální úřad, poněvadž nebyla zjištěna žádná konkrétní fyzická osoba, která při rozhodování o návrhu na vklad vlastnického práva jednala v omylu. Námitky dovolatele, že skutková zjištění soudů neobsahují označení konkrétní osoby, jež byla uvedena v omyl, a že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním subjektu, který byl uveden v omyl, a vzniklou škodou, v důsledku čehož nemohlo být ani rozhodnuto o jeho vině trestným činem podvodu, nemůže obstát.
Z hlediska skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není vyloučeno, aby subjekt, který byl pachatelem uveden v omyl, byl odlišný od subjektu, k jehož škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil. Jinými slovy, na podvodu nemusí být zainteresovány jen pachatel a osoba poškozená, která je současně i osobou jednající v omylu. Toto východisko ostatně obviněný v dovolání ani nezpochybnil, zvláště s přihlédnutím k tomu, že podle zjištění soudů byl skutek spáchán až poté, co A. P. zemřel. Je-li „uvedením v omyl“ jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, pak byl Katastrální úřad v B. evidentně v omyl uveden. Nelze souhlasit s názorem obviněného, že skutková zjištění soudu prvního stupně tento závěr neobsahují. Konkretizoval-li soud prvního stupně jednání obviněného mimo jiné tak, že doručil Katastrálnímu úřadu v B. spolu s návrhem na vklad vlastnického práva kupní smlouvu, o níž věděl, že ji za obchodní společnost I. – P. z. Ž., spol. s r. o., její jednatel A. P. neuzavřel, ani se nezúčastnil ověření podpisů na ní, správně pokládal Katastrální úřad v B. za subjekt, který byl uveden v omyl, neboť o skutečném stavu věci informován nebyl, a jako subjekt uvedený v omyl rozhodl tak, že vklad vlastnického práva povolil.
Nelze přisvědčit názoru obviněného, že pokud by mělo být prokázáno uvedení v omyl katastrálního úřadu, musela by být zjištěna konkrétní fyzická osoba, která jednala při rozhodování o návrhu na vklad vlastnického práva v omylu. Subjektem, který byl v řízení o povolení vkladu, na který se vztahuje zákon o správním řízení, uveden v omyl, byl katastrální úřad. Tento úřad podle §5 odst. 3 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, provede vklad údajů o právních vztazích do katastru na základě pravomocného rozhodnutí o povolení vkladu ke dni, kdy mu byl tento návrh doručen; jakožto správní orgán jedná se svými pracovníky, jejichž úkony (akty) jsou navenek úkony katastrálního úřadu /srovnej též §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů/. Pracovník katastrálního úřadu coby fyzická osoba byl sice v průběhu odpovídajícího správního řízení jednáním obviněného rovněž uveden v omyl, navenek však byl v omyl uveden katastrální úřad, a to již dnem doručení písemného návrhu na vklad práva (viz §3, §4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), jak správně označil soud prvního stupně ve skutkové části výroku o vině svého rozsudku. Případné zjištění konkrétní osoby, která rozhodovala o návrhu na vklad vlastnického práva, a její vědomost o skutečné povaze předkládaných listin by tento závěr nemohlo nikterak ovlivnit.
Přitakat nelze ani námitce obviněného, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním subjektu, který byl uveden v omyl, a vznikem škody. Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Znamená to, že povolení vkladu vlastnického práva na podkladě rozhodnutí katastrálního úřadu je finálním a nezbytným krokem k nabytí vlastnického práva. Byl-li tedy katastrální úřad v řízení o povolení vkladu vlastnického práva uveden v omyl, v důsledku čehož vklad práva povolil, nabyla obchodní společnost S., spol. s r. o. vlastnictví k nemovitosti ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu, a obchodní společnosti I. – P. z. Ž., spol. s r. o., vznikla škoda. Příčinná souvislost mezi jednáním subjektu, který byl uveden v omyl, a vznikem škody je tak evidentní. V rozsahu těchto námitek je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Jinak je tomu s výhradou obviněného, týkající se označení obohaceného subjektu. Obviněný vytkl, že je nesprávný právní závěr soudů, že ke škodě cizího majetku obohatil sebe. Namítl, že jednal jménem obchodní společnosti S., spol. s r. o., a že pokud byl někdo obohacen, byla to obchodní společnost S., spol. s r. o., nikoliv on. Upozornil, že ač byl jediným společníkem obchodní společnosti, jde o dva subjekty práva s odděleným majetkem, a nebyl opatřen žádný důkaz o tom, že by z obohacení obchodní společnosti měl prospěch.
Soudy obou stupňů se ve svých právních úvahách otázce, který subjekt byl jednáním obviněného obohacen, důsledně nevěnovaly. Svědčí o tom i skutečnost, že v rozsudku soudu prvního stupně je ve skutkových zjištěních uvedeno, že obviněný nechal vypracovat kupní smlouvu mezi prodávající společností I. – P. z. Ž., spol. s r. o., a kupující společností S., spol. s r. o., zastoupenou obviněným jako jediným jednatelem, a že vlastnické právo k předmětné nemovitosti bylo vloženo pro společnost S., spol. s r. o., aniž by bylo zřejmé, zda a jak došlo k neoprávněnému rozmnožení majetku obviněného. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak vyplývá, že obviněný byl jediným společníkem obchodní společnosti S., spol. s r. o., že vlastnické právo bylo vloženo pro „jeho společnost S.“ (str. 16 rozsudku soudu prvního stupně) a že tak „obviněný získal pozemek podvodným způsobem“ (strana 18 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil, aniž by se otázkou označení subjektu, který byl ke škodě cizího majetku obohacen, podrobněji zabýval.
I kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v této části důvodné, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu odpovídajícím přesnému vymezení subjektu, k jehož obohacení došlo, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, poněvadž skutek by nadále vykazoval znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. i při změně, ke které by případně došlo v souladu s touto dovolací námitkou obviněného. Z dikce „…ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí …“ obsažené v ustanovení §250 odst. 1 tr. zák. plyne, že obohacená osoba nemusí být vždy totožná s osobou pachatele a že z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu není rozhodné, zda došlo k obohacení samotného obviněného (pachatele), jiného subjektu, popřípadě obviněného i jiného subjektu zároveň. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže.
Ve vztahu k výroku o vině obviněný odkázal též na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Namítl, že odvolací soud jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v této části v podstatě zamítl, přestože měl výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně zrušit pro nesprávné právní posouzení skutku.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný opřel dovolání o tu část ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „ bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku …, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.“, tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, odvolání obviněného však nezamítl. Shledal sice správným výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale zrušil výrok o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. o trestu znovu rozhodl. Odvolání obviněného nebylo zamítnuto, čímž nebyl splněn základní předpoklad dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný uvedl, že označil-li odvolací soud skutkové a právní závěry za správné a ponechal-li výrok o vině beze změny, odvolání v podstatě ve vztahu k výroku o vině zamítl, což by odůvodňovalo použití citovaného důvodu dovolání. Tento názor Nejvyšší soud nesdílí.
Především je třeba poznamenat, že postup a způsob rozhodnutí odvolacího soudu byl v souladu s dikcí §258 odst. 2 tr. ř. Podle §258 odst. 2 tr. ř. jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o trestu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku a o trestu sám rozhodl. To, že výrok o vině shledal správným, vyjádřil tím, že jej ponechal beze změny, aniž by to muselo být vyjádřeno zvláštním výrokem. Odvolání obviněného ve vztahu k výroku o vině nebylo možno zamítnout. Podle §256 tr. ř. odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Ve smyslu citovaného ustanovení postupuje odvolací soud jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu, nelze jej zamítnout pouze zčásti.
Odkaz na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je proto přiléhavý toliko tenkrát, je-li řádný opravný prostředek skutečně zamítnut. Analogie, jak to naznačuje dovolatel, není v tomto případě na místě, poněvadž nápravy vadného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. odstranění vad řízení, které mu předcházelo, lze účinně dosáhnout prostřednictvím ostatních dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Na nevhodnost užití analogie ostatně upozornilo i dovolání obviněného. Dovolatel odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině, současně odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve vztahu k výroku o vině; přitom je ale evidentní, že neuplatnil žádnou námitku, která by opodstatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. samostatně stran výroku o trestu. Dovolání proti výroku o trestu mělo svůj podklad v námitce nesprávného právního posouzení skutku, který podle jeho názoru nenaplnil znaky trestného činu podvodu. Za dané situace nebylo možné odkázat na dva relativně samostatné okruhy dovolacích důvodů, které by zvlášť reflektovaly výrok o vině a zvlášť výrok o trestu. Protože však odvolání, které směřovalo i proti výroku o trestu, nebylo zamítnuto, nebylo možno ani odkázat v jakékoliv podobě na dovolací důvod obsažený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Opíralo-li se dovolání i o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., bylo fakticky podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b), f) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracovala:
JUDr. Věra Kůrková