ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.431.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 431/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. dubna 2007 o dovolání obviněného M. Ch., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 To 296/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 4 T 4/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 4 T 4/2006, byl obviněný M. Ch. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen byl podle §234 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 To 296/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. Ch. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že „dne 14. 11. 2005 v době kolem 19.15 hodin, na chodníku srazil údery pěstí do hlavy a pravého ramene k zemi poškozeného P. P., od kterého se předtím domáhal vydání plastové lahve s vínem s tím, že jestli mu láhev nevydá, tak mu „dá do držky“, následně si na jmenovaného kleknul, chytil ho za vlasy a bouchnul mu hlavou o zem, začal mu šacovat jeho bundu a z kapes mu odcizil koženou peněženku s hotovostí 40, Kč, průkazkou pojištěnce VZP, náhradním dokladem na občanský průkaz, rodným listem a cigarety, když v důsledku tohoto jednání utrpěl P. P. drobné oděrky na hlavě, odřeninu levého kolene a naražení pravé kyčle, přičemž obviněný se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 2 T 49/98, ze dne 4. 6. 1998 odsouzen mimo jiné za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 7. 6. 2005 sp. zn. 13 To 212/2005 se zkušební dobou na pět let za současného stanovení dohledu.
Za tento trestný čin obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto posledně citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. V. K. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve vyjádřil, že se uvedeného trestného činu nedopustil a soud neměl dostatek usvědčujících důkazů pro to, aby jej uznal vinným. Ve své výpovědi připustil, že poškozeného fyzicky napadl, avšak důvodem tohoto napadení nebyla touha zmocnit se cizí věci, nýbrž šlo o reakci na hrubou a vulgární odpověď poškozeného P. P., od něhož chtěl koupit sklenici vína. Jeho výpověď označil za nevěrohodnou proto, že si poškozený na většinu konkrétních skutečností nevzpomínal. Soud neměl uvěřit svědkovi K. B., jehož výpověď je plná rozporů, které nedokázal vysvětlit, a neshodovala se s výpovědí svědka T. S. Obviněný proto vyjádřil názor, že čin, jehož se dopustil, nenaplňuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ale měl být posouzen jako trestný čin výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 tr. zák. V další části dovolání obviněný označil za nesprávné, pokud bylo jeho jednání posouzeno jako spáchané zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. Obviněný s tímto právním vymezením nesouhlasil, proto, že nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, tj. že recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, měl soud přihlédnout také k dalším okolnostem, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností apod. Podle názoru obviněného soud nepostupoval v souladu se zákonem, když se dostatečně nezabýval trestní minulostí obviněného, stupněm společenské nebezpečnosti projednávaného skutku ani jeho osobou. Obviněný vyjádřil názor, že se s ohledem na povahu projednávaného případu nejedná o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle ustanovení §265l tr. ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že pokud obviněný své námitky částečně zaměřil do oblasti skutkových zjištění, nebylo možné tuto část dovolání přiznat povahu právně relevantních výhrad. Jestliže však obviněný brojil proti materiální podmínce zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., jde o právní otázku na označený dovolací důvod dopadající, kterou dovolací soud mohl přezkoumávat. Uvedl k ní, že skutečnosti, o něž soudy obou stupňů své závěry ve vztahu k této okolnosti opřely, odůvodňují naplnění jak formálních, tak i materiálních podmínek vyjádřených v ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k použité právní kvalifikaci označil úvahy soudů obou stupňů za správné a zákonné. Za toho stavu zhodnotil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř., §304 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce tohoto dovolacího důvodu, jehož prostřednictvím je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v němž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani důvod jiný, protože pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, v ustanovení §265b tr. ř. jako důvod pro podání dovolání není uveden.
Obviněný v podaném dovolání plně tato kritéria nerespektoval a částečně v rozporu s nimi uplatnil námitky vztahující se k neúplnosti provedeného dokazování, a vyjádřil i nedostatky v hodnocení provedených důkazů, když konkrétně za nevěrohodné označil výpovědi svědků K. B. a T. S.
V této části je dovolání obviněného podané v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož obviněný brojil proti nesprávnosti procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože se jedná o výhrady procesní povahy, Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nemohl tudíž ve vztahu k nim dovolání obviněného věcně přezkoumávat.
Za námitky, které byly relevantně s označeným dovolacím důvodem uvedeny a jimiž se mohl dovolací soud ve směru jejich opodstatněnosti dále zabývat, jsou námitky vztahující se k posouzení jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejprve je vhodné zmínit, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Podle §41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), vzal soud za prokázané, že skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku vykazuje po subjektivní i objektivní stránce všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., „když tento poté, co srazil údery pěstí do hlavy a pravého ramene k zemi poškozeného P. P., od kterého se předtím domáhal vydání plastové láhve s vínem, začal mu šacovat jeho bundu a z kapes mu odcizil koženou peněženku s hotovostí 40,- Kč a další věci citované ve výroku rozsudku.“
Ve vztahu k naplnění zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., soud prvního stupně na straně 4 svého rozsudku vyjádřil, že obviněný M. Ch. byl před spácháním nyní projednávaného trestného činu odsouzen a potrestán pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 2 T 49/98, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let. Obviněný byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn dne 7. 6. 2005, když mu byla stanovena zkušební doba na pět let za současného stanovení dohledu. Po formální stránce byl tedy obviněný v minulosti již potrestán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, neboť trestný čin loupeže spadá mezi zvlášť závažné trestné činy ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. Při zkoumání, zda byla naplněna i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, zda tedy lze učinit závěr, že by tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, hodnotil soud prvního stupně zejména předchozí trestnou činnost obviněného, za kterou byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, ale i v jemu předcházejících rozhodnutích, neboť obviněný je pro trestný čin loupeže stíhán již potřetí.
Odvolací soud se s těmito právními úvahami soudu prvního stupně ztotožnil a konstatoval, že soud prvního stupně zhodnotil všechny provedené důkazy a své závěry, které učinil, řádně ve svém rozsudku odůvodnil a nepochybil, pokud uznal obviněného vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud, který se s argumentací obou nižších soudů ztotožnil, k námitce obviněného, že v posuzovaném případě nebyla naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, považuje za potřebné doplnit a uvést následující skutečnosti.
Při hodnocení materiálního znaku je v této projednávané věci významné, že jednáním, kterým obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., nezpůsobil poškozenému vážnější újmu na zdraví ani na majetku, když mu odcizil koženou peněženku s hotovostí 40,- Kč, doklady a cigarety, a v důsledku jeho jednání utrpěl P. P. drobné oděrky na hlavě, odřeninu levého kolene a naražení pravé kyčle. Tyto okolnosti, byť jsou menší společenské nebezpečnosti, nemění nic na závěru, že se v daném případě jedná o čin, u něhož jde o podstatné zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Je totiž nutné zejména zdůraznit velmi hrubé chování obviněného vůči poškozenému, kterého „srazil údery pěstí do hlavy a pravého ramene k zemi s tím, že jestli mu láhev nevydá, tak mu dá do držky, následně si na jmenovaného kleknul, chytil ho za vlasy a bouchnul mu hlavou o zem“. Tyto skutečnosti byly správně posouzeny s ohledem na vzájemný vztah projednávaného skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl obviněný potrestán v minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další předchozí trestné činnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/2006).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že rozsudkem, jímž byl obviněný zvlášť závažných činem v minulosti uznán vinným, od něhož se odvíjí znak zvlášť nebezpečné recidivy, je rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 2 T 49/98, jímž byl uznán vinným kromě jiného i trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 9. 1. 1998 na pokoji ubytovny nejprve odcizil spícímu poškozenému oděvní svršky a když se poškozený probudil, obviněný mu s nožem v ruce vyhrožoval zbitím a usmrcením, pak ho s dalším spolupachatelem svázali a přisvojili si jeho televizi za 2.000,- Kč. I z těchto skutkových souvislostí je zřejmé, že i když ani tehdy obviněný nezpůsobil vážnější újmu na zdraví či na majetku, jeho násilí vykazovalo vyšší stupeň agresivity, což potvrzuje i to, že se činu dopustil s nožem v ruce.
Nejvýznamnější skutečností, která činí z jednání, jímž byl obviněný uznán v nyní projednávané trestní věci vinným, čin mimořádné společenské nebezpečnosti, je zejména osoba obviněného a krátká údobí mezi spácháním jednotlivých zvlášť závažných činů.
K osobě obviněného sice nebylo zjištěno mnoho informací, leč podle opisu rejstříku trestů (v němž má celkem 20 záznamů), je kromě skutečností, jak je zmínil již soud prvního stupně ve svém rozhodnutí, zřejmé, že obviněný byl postaven poprvé před soud v roce 1968 (bylo mu 16 let), a to pro trestný čin majetkové povahy, následovala další trestná činnost a v roce 1970 byl postaven před soud pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., po němž byl převážně stíhán pro majetkové delikty, pro něž byl opakovaně uznáván vinným. Je vhodné zdůraznit, že poslední tři odsouzení, včetně věci nyní projednávané, jsou pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 12. 4. 1995, sp. zn. 4 T 167/1994, a trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, který mu byl tímto rozsudkem uložen, vykonal dne 5. 11. 1997. Jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. 2 T 49/1998, který je shora uveden, činu, jímž byl uznán vinným, se dopustil dne 9. 1. 1998, tedy pouze dva měsíce poté, co uvedený předchozí trest odpykal.
Ve vztahu k nyní projednávané trestní věci je třeba připomenout, že se obviněný M. Ch. další trestné činnosti dopustil již 14. 11. 2005, tedy pět měsíců a čtyři dny od doby kdy byl podmíněně propuštěn z předchozího výkonu trestu odnětí svobody a současně na počátku zkušební doby podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jak bylo výše uvedeno.
V daném případě byla na základě těchto poznatků zhodnocena především délka doby od posledního odsouzení do spáchání posuzovaného trestného činu, jak to předpokládá i ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. Délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo po odpykání trestu (srov. č. 6/1963 Sb. rozh. tr.). Na tomto místě je s ohledem na uvedená zjištění vhodné poznamenat, že i když je délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, jenom jedním, nikoliv jediným hlediskem, které je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je podstatně zvýšený (srov. č. 33/1968/II Sb. rozh. tr.), je nutné ji posuzovat jako velmi důležitou okolnost, neboť je z ní zřejmé, že obviněný ani po dlouholetém odnětí svobody nezměnil své agresivní projevy a bez toho, aniž by si z výkonu trestu vzal ponaučení, tento čin opět v krátké době spáchal znovu. K tomu je nutné zvážit i to, že činy obviněného co do jejich závažnosti a způsobu provedení se neodlišují, což opravňuje k závěru o soustavném sklonu obviněného k agresivnímu deliktnímu jednání jako ke stabilnímu vzorci jeho sociálního chování. Soudy obou stupňů proto zcela správně hodnotily nebezpečnost celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů dřívějších a přihlížely při tom i k celkovému způsobu života pachatele mezi jednotlivými trestnými činy, resp. výkony trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/2006).
Z těchto okolností je zřejmé, že obviněný má sklony k páchání trestné činnosti, což je skutečnost, která přispívá k závěru o podstatném zvýšení stupně společenské nebezpečnosti u nyní posuzovaného trestného činu, a právě tyto důvody v případě obviněného M. Ch. vedou k jednoznačnému závěru o naplnění jak formálních, tak i materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť bylo bráno též na zřetel, že srovnávaná trestná jednání dřívější věci a nyní projednávané trestné činnosti, mají podobný charakter, projevují se zvýšenou agresivitou, jíž je obviněný ve větší míře schopen propadnout i pro zdánlivě hodnotově nevýznamné věci. Zejména z tohoto pohledu není daný případ hraniční, neboť jeho společenská nebezpečnost je mnohem větší než u jiných typově stejných trestných činů.
Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal jako správný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 To 296/2006, který v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 4 T 4/2006, obviněného M. Ch. uznal vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák. Dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová