ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.528.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 528/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání obviněného mladistvého "tulipána"*), proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 11/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, pod sp. zn. 6 Tm 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého "tulipána" odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. 6 Tm 2/2009, byl obviněný mladistvý "tulipán" (dále jen „mladistvý“) uznán vinným proviněním znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustil společně s obviněným mladistvým M. G. tak, že dne 3. 5. 2008 kolem 19.30 hod. v L., okres K., v dětském domově vylákali chovanku dětského domova poškozenou V. H., na pokoj mladistvého "tulipána" v prvním patře prostřední budovy, kde ji spoluobviněný mladistvý M. G. rukou zakryl ústa a hodil ji na postel a zde ji mladistvý "tulipán" stáhl kalhoty, a zatímco mladistvý M. G. poškozené zakrýval ústa, aby nemohla křičet, mladistvý "tulipán" poškozenou zalehl, a přesto, že se zpočátku bránila kopáním, bez jejího souhlasu s ní uskutečnil dokonaný pohlavní styk, přičemž oba mladiství její věk znali.
Za toto provinění a za provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterým byl mladistvý "tulipán" uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 4 Tm 64/2008, byl odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §24 odst. 1 písm. h) a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1 tr. zák. a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, současně byl nad mladistvým vysloven dohled.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zároveň zrušen výrok o trestním opatření z rozsudku Okresního soudu v Lounech, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 4 Tm 64/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného mladistvého M. G.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud pro mládež o odvoláních, která podali oba jmenovaní mladiství, rozsudkem ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 1 Tmo 11/2009, podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodu podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek zrušil ve výroku o trestním opatření ohledně mladistvého "tulipána" a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto mladistvého; za provinění znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně, a který odvolací soud ve výroku o vině ponechal beze změny, a za provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 4 Tm 64/2008, a dále za provinění krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Lounech soudu pro mládež ze dne 6. 4. 2009, sp. zn. 4 Tm 6/2009, odsoudil podle §241 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák., §31 odst. 1 a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let s dohledem, přičemž současně zrušil výrok o trestním opatření v rozsudku Okresního soudu v Lounech, soudu pro mládež, ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 4 Tm 64/2008, a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestního opatření v rozsudku Okresního soudu v Lounech soudu pro mládež ze dne 6. 4. 2009, sp. zn. 4 Tm 6/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání mladistvého M.G. podle §256 tr. ř. zamítl.
Mladistvý "tulipán" podal proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V jeho obsahu zdůraznil, že se činu dopustil téměř ve svých šestnácti letech a to poté, co strávil osm roků ve výchovných ústavech, což svědčí o selhání výchovné funkce státu, který o něj převzal péči namísto jeho rodičů, jež nebyli schopni zajistit jeho řádnou výchovu. Mladistvý zmínil, že chovanci ústavu, kde byl umístěn, spolu praktikují pohlavní styk od brzkého věku, a i poškozená vypověděla, že pohlavní styk měla již v jedenácti letech, a takové chování je v ústavu zcela běžné. Rovněž bylo prokázáno, že oba mladiství jsou osoby s nízkým inteligenčním koeficientem. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že soud druhého stupně pochybil, když jeho jednání vzhledem k takto zjištěným okolnostem, osobě mladistvého a jeho pohnutkám, vyhodnotil jako nebezpečné pro společnost. Skutek, který je v rozsudku hodnocen, nemůže být posouzen jako provinění pouze s ohledem na naplnění jeho formální stránky, ale musí být zvažován ve všech souvislostech i z hlediska materiální stránky. I pro případ, kdyby soud požadovanou nebezpečnost zjistil, nebylo vzhledem k osobě mladistvého a okolnostem případu namístě ukládat mu trestní opatření odnětí svobody, ale soud měl zvolit jiné prostředky trestního práva k dosažení účelu trestního řízení, a to zejména ty, které by mladistvého vedly k výchově tak, aby se jiného činu již nedopustil.
Vzhledem ke shora uvedenému, zejména proto, že soud druhého stupně chybně právně posoudil společenskou nebezpečnost, mladistvý v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání mladistvého byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, a státní zástupce u něj činný v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v písemném stanovisku k němu uvedl, že převážná část námitek směřuje k dosažení změny v hodnocení skutkových zjištění, neboť mladistvý zcela účelově dezinterpretuje tu část dokazování, jež se vztahovala ke zjištění výchovných poměrů v dětském domově a k dalším okolnostem věci, na jejichž základě zejména soud prvního stupně hodnotil věrohodnost výpovědi poškozené. Státní zástupce se bezvýhradně ztotožnil s obsahem velmi podrobně odůvodněných rozhodnutí soudů obou stupňů, odkázal na ně a pouze podtrhl, že mladiství přiměli poškozenou k souloži za užití přímého násilí, které spočívalo zejména v zakrytí úst, znehybnění těla nalehnutím a v celkovém překonání jejího odporu vlastní fyzickou převahou. Znalci shledali poškozenou jako osobnost se sníženým intelektovým výkonem do pásma slaboduchosti, což nepochybně souviselo s menším odporem poškozené k chování pachatelů. Odpor poškozené tak sice byl méně intenzivní, ale oba mladiství ho museli vnímat, když po celou dobu spoluobviněný mladistvý poškozené držel ústa. Rozhodující pro překonání odporu poškozené bylo, že poškozená byla sama v pokoji dovolatele, zatímco pachatelé byli dva, měli značnou fyzickou převahu a zejména společný cíl. Okolnosti významné po posouzení materiální stránky uvedeného provinění, a to i ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. státní zástupce považoval za dostatečně zjištěné, zhodnocené a posouzené. Protože shledal napadená rozhodnutí správnými, v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda mladistvým v dovolání uplatněné argumenty dopadají na jím označený dovolací důvod podle §265b ost. 1 písm. g) tr. ř., a zda je dovolání opodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Pokud mladistvý v dovolání brojil proti tomu, že jeho čin neměl být posouzen jako provinění, protože nemohl s ohledem na poměry, které považoval v ústavním zařízení, kde mnoho let pobýval, za obvyklé, dostatečně objektivně zhodnotit, a že nebyla naplněna ani materiální stránka tohoto provinění, jde o výhrady právní povahy, které na jím označený dovolací důvod dopadají.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud mohl posuzovat, zda jsou uvedené výhrady mladistvého opodstatněné, a proto považuje nejprve za významné poukázat na úpravu ustanovení §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., podle níž se trestný čin spáchaný mladistvým nazývá proviněním. Je tedy zřejmé, že u stanovení formálních znaků provinění se vychází z obecných pravidel určujících formální stránku trestného činu, jak ji upravuje ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. Podle něho je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Se zřetelem na to, že mladistvý byl uznán vinným proviněním znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., lze konstatovat, že se ho dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
Jak se již z obsahu samotného dovolání podává, mladistvý nikterak nezpochybnil, že k činu došlo a že se jej dopustil za použití násilí, anebo že by nevěděl, že osoba, na níž uvedený čin spáchal, byla mladší než patnáct let. Výhrady mladistvého tudíž nesměřovaly proti naplnění znaků formální stránky provinění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale zaměřil je výhradně proti jeho materiálnímu znaku.
K materiální stránce provinění ve věci mladistvých je potřeba uvést, že tu upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže rozdílně od obecné úpravy a je vyjádřena v ustanovení §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. tak, že čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, není proviněním, jestliže je spáchán mladistvým a stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.
Pokud však jde o stanovení tohoto stupně, který v případě činu spáchaného mladistvým musí být vyšší než malý, platí obecné zásady vycházející z ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Proto i pro určení výše stupně společenské nebezpečnosti provinění platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Při úvahách o tom, zda mladistvý naplnil materiální znak uvedeného provinění, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň malý (§6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že v případě mladistvých při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než malý. Citované ustanovení se tudíž uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Rovněž je vhodné zmínit, že při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného činu, kterým byl mladistvý uznán vinným, nýbrž i k dalším okolnostem, které sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní společenskou nebezpečnost (viz. rozhodnutí č. 13/1973 Sb. rozh. tr.).
Je tedy zřejmé, že po stanovení stupně společenské nebezpečnosti podle hledisek určených pro čin, jehož se dopustil mladistvý, je nutné zvažovat všechny zjištěné okolnosti předpokládané v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., ale i další, pokud společenskou nebezpečnost rovněž určují.
Soudy obou stupňů se otázkami vztahujícími se k materiálnímu znaku uvedeného provinění v dostatečné míře ve svých rozhodnutí věnovaly. Soud prvního stupně na straně 17 svého rozsudku poukázal na to, že společenská nebezpečnost činu mladistvého je zvýšena zejména způsobem jeho provedení, když se na znásilnění nezletilé podíleli dva pachatelé, čímž zvýraznili svou převahu. Přitom i zneužili důvěřivosti nezletilé poškozené, která přišla na pokoj mladistvého "tulipána" jako za svým kamarádem.
Nejvyšší soud se těmito závěry plně ztotožnil, neboť má zato, že okolnosti, za nichž mladistvý čin spáchal, svědčí o vysoké nebezpečnosti činu pro společnost, a to při zachování všech obecných pravidel pro určení této nebezpečnosti, jak jsou výše uvedeny.
V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že čin mladistvého vykazuje větší závažnost zejména proto, že mladistvý "tulipán", jako vůdčí osoba si zajistil pomoc svého kamaráda mladistvého M.G., který se na znásilnění nezletilé podílel tím, že ji držel ústa, aby svým křikem nemohla přivolat pomoc. Nelze však odhlédnout, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, že si mladistvý hladký průběh svého činu zajistil i tím, že u dveří pokoje, kde k činu došlo, vyndal kliku tak, aby zamezil vstupu do této místnosti. Výrazná přesila a nekompromisní přístup obou pachatelů jsou skutečnostmi, které svědčí o vysoké závažnosti, která obvyklý stupeň nebezpečnosti u tohoto trestného jednání páchaného mladistvými přesahuje.
K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák., k níž se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost, lze ze stejných hledisek, jako je tomu i u dospělých pachatelů přihlížet i u mladistvých. V daném případě je takovou okolností skutečnost, že mladistvý čin spáchal na osobě mladší patnácti let.
Nejvyšší soud i k této zvlášť přitěžující okolnosti z obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutích shledal, že se jí oba soudy zabývaly a hodnotily všechny podstatné okolnosti. Odvolací soud na straně 12 odůvodnění svého rozsudku rozvedl především otázku týkající se vědomosti, že poškozené ještě není patnáct let, a shledal v souladu se závěrem soudu prvního stupně ve vztahu k této přitěžující okolnosti vědomou nedbalost §5 písm. a) tr. zák. Za správný odvolací soud též označil závěr soudu prvního stupně o tom, že byly v daném případě naplněny i podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., jak rozvedl na straně 17 odůvodnění svého rozsudku. Zejména nalézací soud zdůraznil, že je uvedená přitěžující okolnost naplněna proto, že nezletilá v době činu nedosáhla 14 roků, je na raném stupni sexuálního vývoje a neměla téměř žádnou možnost se účinně proti činu dvou mnohem silnějších pachatelů bránit.
Za vhodné Nejvyšší soud považuje v této souvislosti zdůraznit i to, že společenská nebezpečnost je zvyšována i tím, že poškozená je slaboduchou osobou, o čemž mladistvý věděl. Rovněž je důležité zmínit, že výhrady mladistvého, že považoval za běžné pohlavní styky mezi chovanci, společenskou nebezpečnost nesnižují. Je pravdou, že k sexuálním hrátkám docházelo, avšak všichni věděli, že je zakázaný sex mezi nezletilými, a že nejde o povolenou nebo běžnou činnost. Tuto skutečnost prokázalo i provedené dokazování, z jehož výsledku je patrné, že čin mladistvého vyvolal velkou negativní pozornost u ostatních chovanců dětského domu.
Ze znaleckého psychiatrického, psychologického a sexuologického posudku o duševním stavu mladistvého lze též připomenout, že mladistvý v době spáchání činu netrpěl duševním onemocněním ve smyslu psychotické poruchy, a i když byl lehce mentálně retardován, byl schopen rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání, ač jeho schopnost ovládat své jednání byla z důvodu lehké mentální retardace snížena, nikoli ovšem měrou forenzně podstatnou (č. l. 38).
Všechny popsané skutečnosti přispívají k tomu, že čin vykazoval potřebný stupeň společenské nebezpečnosti, který v případě mladistvého musí být vyšší než malý, přičemž zejména soud prvního stupně se touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 19-20 velmi podrobně zabýval a Nejvyšší soud se s jeho úvahami ztotožňuje. Soudy přihlédly také k těm okolnostem, které společenskou nebezpečnost činu snižovaly, přiměřeně však zvažovaly na druhé straně charakter porušeného zájmu a to, že poškozené nebylo v době činu ani patnáct let, čehož si mladistvý byl vědom, jakož i to, že čin spáchal s pomocí spoluobviněného, aby ho úspěšně realizoval. Je tudíž nutné materiální stránku zkoumaného provinění považovat za naplněnou ve shodě s tím, jak rozhodly oba soudy nižšího stupně.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zjištění a úvahy shledal, že čin byl mladistvým spáchán za okolností, které mu přitěžují a zvyšují nebezpečnost jeho činu nad hranici malého stupně ve smyslu §6 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.
Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů shledal, že bylo ve vztahu k provinění znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. v souladu se všemi zákonnými pravidly určeno, že se mladistvý tohoto provinění dopustil a znaky daného provinění naplnil po všech stránkách, jak bylo výše vysvětleno.
Protože soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v potřebné míře vysvětlily a rozvedly všechny významné skutečnosti, na jejichž základě rozhodly o tom, že se mladistvý uvedeného provinění dopustil, a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, shledal námitky mladistvého zjevně neopodstatněnými, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. června 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr.MiladaŠámalová
*) použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.