ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.757.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 757/2015-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. července 2015 o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T 117/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 34 T 117/2014, v celém výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že poškozená Z. K., se podle §229 odst. 1 tr. ř. odkazuje s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 34 T 117/2014, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v době od 1. 5. 2013 do 30. 4. 2014, na ulici Z. své sousedce Z. K., vyhrožoval, že jí ublíží na zdraví, že ji vystěhuje, že ji i jejího syna zničí, přičemž ji opakovaně urážel vulgárními výrazy, kdy vykřikoval, že jí „vyšuká“ z hlavy blbý mozek, a přesto, že jej opakovaně žádala, ať ji nechá v klidu žít, tak jí řekl, že dlouho žít nebude, „a když jo, tak ne v klidu, a že bude ráda, až odsud odtáhne“; neustále ji sledoval, běžně používal její zahradu před hlavním vchodem i její vybavení, přemisťoval její věci, prohlížel její spodní prádlo na přenosném sušáku a komentoval to urážlivými výroky se sexuálním podtextem, dělal jí neslušné sexuální návrhy, nadával jí, že je „kurva, píča, děvka, lesba“, a to i před jejím synem, ve večerních hodinách bouchal na její stěnu, obcházel kolem jejích oken a sledoval ji, o víkendu ji budil časně zrána pronikavým pískáním vysokofrekvenčního přístroje, tímto vším docílil toho, že se začala bát o své i synovo zdraví a život,
2) dne 30. 4. 2014 ve večerních hodinách bušil asi 20 min do jejich společné zdi, sprostě řval, nadával Z. K. do „kurev, děvek a pičí“, ráno dne 1. 5. 2014 kolem 07.00 hod. začal znovu mlátit do stěny její ložnice a znovu pouštěl až do 08.30 hod. vysokofrekvenční nepříjemný pískot, kolem 09.00 hod. byla vchodová branka na její pozemek otevřená, asi v 10:30 hod. odpočívala na zahrádce a obviněný otevřel branku oplocení, které rozděluje jejich pozemky, nakoukl na její pozemek a začal na ní křičet, že to bude otevřené, že nebude mít žádné soukromí, že si na ni zavolá advokáta, že ji zničí, a že to nezmění ani žádné rozhodnutí soudu, dále jí opět nadával, že je „kurva, děvka, píča zkurvená, lesba, že ji vyšuká“ a že ji zničí, přitom usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 44 Nc 801/2014-22, které mu bylo doručeno soudním vykonavatelem téhož dne ve 12.50 hod., mu byla uložena povinnost nevstupovat na pozemek, zdržet se jakéhokoliv setkávání se Z. K. a jejím synem M. a zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování Z. K. a jejího syna, a to do 30. 5. 2014.
Za uvedené přečiny byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl s odkazem na §84 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným v intencích §49 až §51 tr. zákoníku. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil odčinil poškozené nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, a aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené Z. K. nahradit způsobenou škodu ve výši 42.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem jejího nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil jednak proti výroku o vině popsaném v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně, a jednak proti výroku o náhradě škody.
Výroku o vině obviněný vytýkal nesprávné a nepravdivé zjištění spočívající zejména v tom, že poškozené vyhrožoval ublížením na zdraví, vystěhováním, vulgárními výrazy a že ji neustále sledoval. V této souvislosti poukázal na situaci, kdy poškozené, která si omylem zabouchla dveře, jí je na její prosbu otevřel. Na podkladě této události vyjádřil, že pokud by se choval způsobem popsaným ve skutkových zjištěních, nemohl by být svéprávný, a „poněvadž svéprávnosti zbaven nebyl, je tato část výroku pochybná“. Poukázal též na to, že zahradu patřící Městu Zlín užívají všichni čtyři vlastníci čtyřdomku bez právního důvodu, proto se nejednalo o zahradu poškozené. Namítl také, že soudy nebylo prokázáno rušení poškozené pronikavým pískáním vysokofrekvenčního přístroje.
Obviněný se neztotožnil ani s tím, že by bylo objasněno, že by se poškozená nemohla volně pohybovat, a považoval toto její tvrzení za rozporné s jiným, v němž uváděla, že chodí kolem domovních dveří obviněného v obavách o své zdraví. Podle jeho názoru nebylo prokázáno takové jednání, které by bylo způsobilé vzbudit u poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví ve smyslu skutkové podstaty přečinu podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1503/2013, a ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1333/2013), ale jednalo se o běžný sousedský spor. Ten byl vyvolán nedorozuměním ohledně jeho připojení na motorovou zásuvku poškozené a uzavřením branky na ulici, čímž mu poškozená znemožnila doručování pošty a odvoz domovního odpadu. Z uvedených důvodů lze jeho jednání subsumovat pod občanskoprávní úpravu podle §127 obč. zák., tj. obtěžování hlukem, popřípadě tzv. naschvály ve smyslu zákona o přestupcích, nikoliv o přečin, který mu je v bodě 1) kladen za vinu.
Obviněný považoval za nesprávný i výrok o náhradě škody s tím, že tento výrok je nevykonatelný, neboť z něho není patrné, zda jde o nemajetkovou újmu nebo o majetkovou škodu, k jejímuž prokázání ovšem u soudu nedošlo, a neuvádí se v něm ani lhůta k plnění.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. dne 11. 6. 2015 zaslán opis dovolání obviněného, se k němu do okamžiku konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřilo, resp. Nejvyšší soud takové případné vyjádření neměl k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ani neshledal důvody, pro které by bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a posuzoval, zda je dovolání důvodné.
Obviněný dovolání založil na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze proto zásadně vytýkat nedostatky právní povahy, především to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným, stejně jako vady proti „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“, jimiž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za otázky jiného právního posouzení lze považovat i výhrady proti výroku o náhradě škody, jestliže mají povahu námitek hmotněprávních, což je tehdy, mají-li základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17 pod č. T 413).
Nejvyšší soud zkoumá správnost právního posouzení a dalších hmotněprávních otázek podle skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení vyjádřeného ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního nebo druhého stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/2002, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
Podle obsahu podaného dovolání obviněný brojil proti právní kvalifikaci, podle níž byl posouzen výrok o vině pod bodem 1), jemuž vytýkal nenaplnění znaku „jednání způsobilé vzbudit důvodnou obavu“ a nedostatečné zhodnocení okolností důležitých pro závěr o beztrestnosti na základě zásady ultima ratio. Ve vztahu k tomuto skutku však vznesl i námitky o nedostatečnosti skutkových zjištění, jež považoval za nesprávná. Dovolání kromě toho zaměřil i proti výroku o náhradě škody, protože poškozená nepožadovala náhradu škody, ale nemajetkové újmy.
Nejprve je třeba uvést, že výhrady obviněného, jimiž brojil proti správnosti a pravdivosti skutkových zjištění, zejména pokud popíral použití vysokofrekvenčního přístroje, jakož i popsaných výhrůžek a vulgárních nadávek vůči poškozené, nemají hmotně právní povahu, neboť jimi nevytýkal nesprávnosti v aplikaci ustanovení hmotného práva, ale brojil proti skutečnostem popsaným ve skutkových zjištěních, což jsou výhrady směřující proti procesnímu postupu stanovenému v §2 odst. 5, 6 tr. ř. ve snaze zvrátit učiněná skutková zjištění ve svůj prospěch. Tato část dovolání proto nesplňuje hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiného důvodu dovolání podle §265b tr. ř., a Nejvyšší soud proto z jejího podnětu správnost napadených rozhodnutí nepřezkoumával.
K výhradám obviněného zejména dotýkajících se nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, je třeba uvést, že se jej dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že a) vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, b) vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, d) omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti.
Znakem objektivní stránky tohoto přečinu je jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné pachatelem [taxativně vymezenými formami pod písm. a) až e)], které jsou způsobilé vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí přinejmenším několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Zpravidla se tedy bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011).
Výhrůžkou podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit pouze důvodnou obavu z ublížení na zdraví nebo jinou újmou, a to ve smyslu pojmu ublížení na zdraví §122 odst. 1 tr. zákoníku. Jinou újmou je např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná) a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno.
Vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného ve smyslu §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vykládá v širokém smyslu slova, aby tím byla vyjádřena ochrana jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“ nebo „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a zpět domů či na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které mohou být též objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu.
Za omezování v obvyklém způsobu života se podle §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku považuje omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti vůli poškozeného nežádoucími zásahy pachatele do sféry osobního, rodinného, ale i profesního života poškozeného; může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011).
Soudy v posuzované trestní věci na základě výsledků provedeného dokazování zjistily skutkové okolnosti, jak jsou shora v bodě 1) popsány, a v takto vyjádřeném skutkovému stavu shledaly naplnění všech znaků přečinu podle §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku, k nimž v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že v tomto činu časově datovaném od 1. 5. 2013 do 30. 4. 2014 shledaly soustavné pronásledování poškozené, za které se již v obecné poloze považuje takové chování trvající jeden rok. Z povahy vulgárních výrazů, jimiž ji obviněný častoval opakovaně, s důrazem na intenzitu a nevybíravost těchto nadávek usoudily, že šlo i o výhrůžky sexuálním násilím, a tudíž je celkově označily jako výhrůžky způsobilé naplnit podmínky vymezené v §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež jsou zesilovány i pronesením věty, že „dlouho žít nebude“. Přihlédly rovněž k tomu, že nezřídka se tyto slovní ataky ze strany obviněného odehrávaly i před nezletilým synem poškozené. Znak skutkové podstaty podle §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívající ve vyhledávání osobní blízkosti poškozené a jejím sledování shledaly v tom, že obviněný obcházel kolem jejích oken, pozoroval ji, ráno ji budil pronikavým pískáním. Soudy za omezování v obvyklém způsobu života podle písmene d) §354 odst. 1 tr. zákoníku považovaly zejména to, že obviněný používal její zahradní vybavení, přemisťoval její věci, prohlížel si její spodní prádlo, které sušila. Z uvedených okolností učinily závěr, že takto popsané a konkretizované jednání obviněného co do své intenzity, četnosti a různorodosti bylo způsobilé vzbudit u poškozené, která žila jen sama se svým nezletilým a invalidním synem v téměř těsné blízkosti obviněného, důvodnou obavu o zdraví své či svého syna, jenž nezřídka býval uvedenému chování obviněného přítomen. Navíc bylo přihlédnuto i k tomu, že motivem obviněného byla snaha tímto způsobem poškozenou přimět k navázání intimního vztahu s ním, a to i přes to, že věděl, že poškozená o jakýkoli vztah s ním nejeví zájem a opakovaně jej odmítla. Významnou pro vzbuzení obavy poškozené o život či zdraví byla pro oba soudy i kumulace všech tří zákonem alternativně vymezených znaků, což svědčí jednak o jisté urputnosti chování obviněného, ale také jde o okolnost, která obavu poškozené zesilovala (srov. strany 4 až 5 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 3 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud uvedené závěry soudů obou stupňů i při jejich stručnosti považuje v zásadě za správné a plně korespondující s požadavky naplňujícími jednotlivých alternativních znaků přečinu nebezpečného pronásledování, jímž byl obviněný plně v souladu s §354 odst. 1 písm. a), b), d) tr. zákoníku uznán vinným.
Obviněným vznesenou námitku, že se nejedná o trestný čin z důvodu nízké společenské škodlivosti tohoto činu ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio, soudy nepominuly, a v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důvodů jej považovaly za neopodstatněný (viz stranu 4 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 usnesení odvolacího soudu).
K tomuto závěru Nejvyšší soud, jenž se se stanovisky obou soudů učiněnými ve vztahu k výroku o vině v bodě 1) ztotožnil, považuje jen pro doplnění za vhodné připomenout, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu a nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Pro úvahy o tom, zda je na konkrétní případ možné aplikovat zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, je důležité, zda jde o čin, který vyžaduje ochranu trestního práva a trestněprávní kvalifikace protiprávního jednání vykazujícího znaky trestného činu, anebo zda jde o jednání, jež má soukromoprávní základ. Je proto třeba rozlišit, kdy již je možné dovodit, že trestní právo nemůže nahrazovat ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu, a kdy je opodstatněné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04).
Soudy v této věci shledaly v činu obviněného dlouhodobé a velmi obtěžující, omezující i strach vyvolávající nevybíravé pronásledování poškozené Z. K., které svou intenzitou i charakterem snížilo kvalitu jejího života a ohrozilo její bezpečnost i zdraví jejího syna, že bylo plně namístě uplatnit trestní odpovědnost obviněného a s ní spojené trestněprávní důsledky, což je závěr plně korespondující se všemi obecnými pravidly vymezujícími uvedený princip. Celková povaha činu obviněného vykazuje vyšší škodlivost ze všech výše uvedených důvodů (trvalo relativně dlouhou dobu velmi intenzivní). Rozhodná pro takový závěr je též skutečnost, že obviněný takové chování neukončil ani poté, co mu byl předběžným opatřením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. 4. 2014, č. j. 44 Nc 801/2014-22 (č. l. 10 až 33 spisu), zakázán vstup na pozemek náležející k bytové jednotce poškozené a uložena povinnost zdržet se setkávání s poškozenou a jejím synem M., který trpí poruchou usínání a dlouhodobě užívá psychofarmaka, jakož i nežádoucího sledování a obtěžování poškozené. Právě tato zjevná neúcta a neochota obviněného respektovat nejen elementární zásady lidské slušnosti a dobrých mezilidských vztahů, ale i autoritu státní moci, svědčí o závažnosti jeho jednání a výrazné škodlivosti činu, za nějž je zapotřebí použít veškeré adekvátní nástroje trestního práva a vyvodit trestní odpovědnost obviněného se všemi z ní pramenící důsledky, protože je zřejmé, že občanskoprávní prostředek, jímž je předběžné opatření, se v tomto případě zcela minul svým účinkem.
Dovoláním napadený výrok o vině v bodě 1) Nejvyšší soud ze všech takto rozvedených důvodů shledal správným a dovolání obviněného v této části neopodstatněným.
Nejvyšší soud z podnětu byť stručných námitek obviněného přezkoumal i výrok o náhradě škody. K nim je nutné nejprve z obsahu spisu uvést, že poškozená svůj požadavek na uplatnění náhrady škody podle §43 odst. 3 tr. ř. řádně učinila a připojila se k trestnímu řízení již dne 5. 6. 2014 v rámci vysvětlení podaného podle §158 odst. 6 tr. ř., kde uvedla, že se připojuje s nárokem na náhradu škody a žádá, aby jí soud vyhověl a ve výroku odsuzujícího rozsudku obviněnému uložil tuto škodu zaplatit (č. l. 6 spisu). Tento požadavek upřesnila v rámci poučení jako oběti trestného činu v trestním řízení ze dne 5. 6. 2014 (č. l. 57), v němž uvedla, že podle §43 odst. 3 tr. ř. navrhuje, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež jí byla trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obviněný na její úkor trestným činem získal. Dne 17. 9. 2014 (již po podání návrhu na potrestání) poškozená soudu zaslala „Vyjádření poškozené a uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem“ (č. l. 79), kde kromě jiného uvedla, že nebyla v dřívějších stadiích trestního řízení upozorněna na možnost uplatňovat imateriální újmu, a proto tak učinila za sebe i za syna u každého v částce 50.000 Kč, současně podala i podrobné vyjádření k tomuto nároku (strany 79 až 81 spisu). V něm poukázala na zdravotní problémy svého syna, který těžce nesl vulgární chování obviněného, jehož smysl chápal, což vedlo k jeho dalším psychickým problémům, špatně spal, apod. Zdůraznila rovněž, jaký vliv na ni samotnou mělo chování obviněného, zejména jak byla rozrušená a jak jí bylo chování obviněného nepříjemné, i s poukazem na její zhoršený psychický stav, jenž se odrazil v zaměstnání v jejím pracovním výkonu, i přesto, že byl zaměstnavatel k její situaci tolerantní. Cítila obrovskou úzkost a bezmocnost, kterou prohloubily i zhoršené výsledky syna ve škole. Obavy, jež z jednání obviněného pociťovala, vedly k tomu, že se bála být sama doma, a proto u ní několikrát přespal i její otec. Na základě těchto důvodů se označila za zvláště zranitelnou oběť trestného činu a poukázala na §2 odst. 2, 4 písm. d) zák. č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů. Toto vyjádření poškozená doložila lékařskou zprávou z Fakultní nemocnice v Brně o zdravotním stavu svého syna.
Při hlavním líčení (č. l. 89 spisu) dne 2. 10. 2014 svůj uvedený návrh na úhradu imateriální újmy potvrdila co do výše a rozvedla další skutečnosti, zejména odůvodnila požadavek na částku 50.000 Kč a pro sebe a 50.000 Kč pro syna, kde zejména zdůraznila, že uvedené částky představují zhodnocení téměř roku, kdy pronásledováním ze strany obviněného trpěla ona i její syn v detailech, které uvedla.
Podle obsahu takto formulovaného připojení se k trestnímu řízení je zcela evidentní, že poškozená požadovala náhradu za nemajetkovou újmu (nikoliv za majetkovou škodu), jakož i to, že podle skutkových zjištění obviněné žádná majetková újma nevznikla.
Podle výroku o náhradě škody, jak jej soudy formulovaly, je zřejmé, že nerespektovaly právě to, že poškozená náhradu škody, tj. materiální újmu, nepožadovala, a i přesto obviněného k náhradě „škody“ tj. materiální újmy, zavázaly.
Soudy zřejmě nebraly do úvahy, že oba pojmy nelze ztotožňovat ani zaměňovat. Náhrada škody, která jako majetková újma má svůj hmotně právní podklad v §420 obč. zák.(§2909 a násl. nobč. zák.), kdežto nemajetková újma v penězích vychází v případě fyzické osoby z ustanovení §11 a 13 obč. zák. (§2956 až 2958, §2971 nobč. zák.). Vedle toho ustanovení §43 tr. ř. upravuje i vydání bezdůvodného obohacení, které je třetí formou, na jejímž základě může poškozený uplatňovat své nároky v adhezním řízení proti pachateli činu, jímž mu újma jím spáchaným trestným činem vznikla. Je však třeba zdůraznit, že každý z těchto konkrétně jmenovitě uvedených nároků má své vlastní postavení a je oddělitelný od ostatních, a proto ke každému z nich je nutno přistupovat v tomto smyslu individuálně. Proto je třeba, aby každý z nich byl důsledně jako samostatný nárok na náhradu ve smyslu §43 odst. 1, 3 tr. ř. v návrhu poškozeného vymezen a řádně samostatně uplatněn (této povinnosti poškozené v přezkoumávané věci dostála, protože požadovala výslovně nemajetkovou újmu). Protože jednotlivé typy újmy nelze považovat za jeden nárok, musí i soud o každém z nich rozhodnout zvlášť, což je nutné respektovat zejména při formulaci výroku, jímž soud o uplatněných nárocích poškozeného rozhoduje. Toto pravidlo musí být promítnuto i v odůvodnění rozsudku, jímž bylo o více uvedených nároků soudem rozhodnuto (srov. §125 tr. ř.), a to zejména se zřetelem na to, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení uplatňován, a proto výrok trestního soudu, jímž byl podle §228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení vůči obviněnému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení (srov. usnesení nevyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 8 Tdo 46/2013 a nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/2011).
Podle §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena. Za nemajetkovou újmu se považuje příkoří, které se projevuje jinde než na majetku (např. v osobní sféře). Nepřímo však může mít i majetkové důsledky. Podle druhu práv, do nichž bylo zasaženo, může obecně jít o nemajetkovou újmu všeobecně osobnostní, spotřebitelskou, soutěžní, uměleckou, vědeckou atd., přičemž není ani vyloučen souběh více druhů nemajetkové újmy v různých sférách a právních vztazích. Za způsobenou nemajetkovou újmu vzniká soukromoprávní odpovědnost, v rámci níž způsobitel (zasahovatel) za ni odpovídá, přičemž existence zavinění a jeho formy může mít podle okolností vliv na formu i míru zadostiučinění (satisfakce), které může mít v závislosti na povaze porušeného práva podobu reparace (náhrady) peněžité i nepeněžité. Vychází se zde z občanskoprávní úpravy (např. §11 a 13 obč. zák. §12 odst. 2, 3, §20 a §53 obch. zák., nově upravena i v novém občanském zákoníku v §2894 odst. 2, §2951 odst. 2, apod.). Z hlediska výše uplatněné náhrady nemajetkové újmy je třeba vycházet z občanskoprávní judikatury (srov . Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 512). Je potřeba si uvědomit, že byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobnostní právo majetkové povahy.
V rámci adhezního řízení v trestním řízení je nutné z této občanskoprávní úpravy vycházet a v případě řádně a včas uplatněného nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu (§43 odst. 1, 3 tr. ř.) je soud povinen nejprve zkoumat, zda poškozený utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu §13 odst. 1 obč. zák. (§2971 nobč. zák.), která mu vznikla v důsledku trestného činu obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn, a v případě, že se o nemajetkovou újmu jedná, posuzuje, zda dosahuje takové intenzity, kdy se již nejeví postačujícím jen morální zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. (§2971 nobč. zák.), ale při splnění podmínek podle §13 odst. 2 obč. zák. (§2894, §2951 nobč. zák.) má poškozený nárok na její náhradu v penězích. Proto, aby mohlo být v adhezním řízení o nároku na nemajetkovou újmu rozhodováno, musí se jednat o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1602/99).
Finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu lze poškozenému přiznat, pokud není postačující morální zadostiučinění a neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Za takovou značnou míru zásahu do důstojnosti a vážnosti fyzické osoby se považuje zejména újma, kterou tato fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu, a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Rovněž se požaduje, aby šlo o takový zásah, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu a který spočívá v porušení nebo ohrožení osobnosti fyzické osoby a v její fyzické integritě. Musí se jednat o zásah neoprávněný, resp. protiprávní a musí být dána příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Nepostačí proto jen subjektivní pocity poškozeného ani vyvážení zmírňování krátkodobých újem. O snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde vzhledem ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007).
Nejvyšší soud v obsahu napadených rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů tato pravidla nerespektovaly a v přezkoumávané věci nesprávně rozhodly, jestliže obviněného zavázaly k povinnosti uhradit „materiální škodu“, o niž poškozená nežádala a žádná taková škoda jí fakticky ani nevznikla, když stanovily obviněnému povinnost poškozené nahradit materiální škodu (§228 odst. 1 tr. ř.) a ve zbytku ji odkázaly podle §229 odst. 2 tr. ř. s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. S takovým, zjevně vadným výrokem nekoresponduje ani odůvodnění soudu prvního stupně, ani soudu odvolacího, zabývající se nemajetkovou újmou. Ani zde však soudy nedostály své povinnosti podle výše uvedených pravidel pro stanovení výše nemajetkové újmy. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí soudy se zřetelem na všechna zákonná kritéria a principy rozhodné pro ukládání nemajetkové újmy nezvážily všechny potřebné skutečnosti, a to přesto, že uvedly, v čem shledávají újmu poškozené, jakož i její konkrétní, v penězích vyjádřenou výši (42.000 Kč), nezabývaly se všemi rozhodnými hledisky pro její řádné vymezení. Z argumentů soudů neplyne ani dodržení principu proporcionality, jakožto obecné právní zásady, která se uplatní i v případě určování výše nemajetkové újmy v penězích. Přestože proporcionalitu jako kritérium Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 350/2003, ve vztahu k náhradě škody a formuloval ji se zřetelem na závažnost způsobené škody na zdraví, možnost vyléčení či eliminace způsobené škody, a míře zavinění toho, kdo škodu způsobil, lze toto kritérium plně využít i při rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu v penězích ve smyslu §13 odst. 3 obč. zák. (§2951 odst. 2 nobč. zák.), a to v rámci závažnosti újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo (blíže srov. M. Ryška. Výše a účel náhrady nemajetkové újmy v penězích při ochraně osobnosti, Právní rozhledy č. 9/2009, s. 305 a násl.).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 389/2014, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 34 T 117/2014, v celém výroku o náhradě škody, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř., protože vadným shledal pouze výrok o náhradě, a proto bylo nutné pouze tento výrok zrušit. Za této situace Nejvyšší soud rozhodl v souladu s přiměřeným použitím §265 tr. ř. stanovícím, že dojde-li ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody, nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení, a nerozhodne-li sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Protože pro řádné zjištění a objasnění výše nemajetkové újmy, která by poškozené příslušela, není ve spisových podkladech prozatím dostatek podkladů a bude zřejmě nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, rozhodl tak, že poškozenou podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu