ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.799.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 799/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání obviněného T. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 50 To 457/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 2 T 178/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 2 T 178/2013, byl obviněný T. Ž. v bodě 1) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, tím, že
dne 30. 7. 2013 v době kolem 20.36 hodin vstoupil společně s obviněným T. F., maskováni v obličeji, do provozovny čerpací stanice R. O. v obci B., okres K., přičemž obviněný T.Ž. namířenou střelnou zbraní Samopal vz. 58 ohrožoval obsluhu čerpací stanice Ing. F. D., a požadoval po něm peníze, a obviněný T. F. obešel prodejní pult a z pokladny vybral finanční hotovost v celkové výši 12.800,- Kč a následně z regálu vzal 5 ks krabiček cigaret Lucky Strike v celkové hodnotě 410,- Kč a z chladící vitríny 4 ks baget v celkové hodnotě 198,- Kč ke škodě společnosti ECONAD, s. r. o., Lužany čp. 36, IČ 47718072, a poté z čerpací stanice odjeli vozidlem Peugeot 205 červené barvy, přičemž byli později v tomto vozidle i s odcizenými věcmi zadrženi hlídkou policie v obci L.
Za tento zločin byl obviněný T. Ž. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině [též v bodě 2)] a trestu obviněného T. F. a o jeho povinnosti k náhradě škody. Podle §71 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku bylo vysloveno uložení trestu propadnutí věcí ve výroku rozsudku konkretizovaných.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 50 To 457/2013, z podnětu odvolání podaných proti rozsudku soudu prvního stupně obviněnými T. Ž. a T. F. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu propadnutí věci.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný T. Ž. prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Šťastného s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu namítal, že řízení je stiženo vadou spočívající v porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 13 a §33 odst. 1 tr. ř., jež měla vliv na zákonnost a správnost rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Porušení citovaných ustanovení spatřoval v tom, že mu v průběhu hlavního líčení nebylo přes žádosti jeho i jeho obhájce umožněno se vzájemně poradit. Předsedkyně senátu povolila poradu v trvání pouze jedné minuty před zahájením hlavního líčení, avšak před výpovědí poškozeného poradu obviněného a obhájce nedovolila vůbec. Rovněž mu nebylo umožněno klást otázky spoluobviněnému T. F. Obviněný v takovém postupu spatřoval porušení práva na obhajobu, neboť v důsledku nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení nemohl reagovat na vývoj řízení a náležitě a účinně se hájit. Zdůraznil, že se v posuzovaném případě nejednalo o obstrukční jednání, které by vedlo k průtahům v řízení. Obviněný též brojil proti formální stránce napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodl pouze o části odvolání obviněných, neboť toliko zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu propadnutí věci, avšak opomenul rozhodnout o zbývající části jeho odvolání, které směřovalo proti všem výrokům napadeného rozsudku soudu prvního stupně.
Závěrem dovolání obviněný T. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2014, sp. zn. 50 To 457/2013, a rovněž předcházející rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 2 T 178/2013, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni, příp. Okresnímu soudu v Klatovech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za zřejmé, že obviněný spatřoval jeho naplnění v porušení práva na obhajobu, což s označeným důvodem nekoresponduje, ale jednalo by se o důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ovšem ani ten v daném případě neshledal naplněným, neboť obviněný po celou dobu trestního řízení obhájce měl. Zdůraznil, že obviněný v této části dovolání pouze opakoval námitky, které již uplatnil v rámci řádného opravného prostředku, s nimiž se odvolací soud dostatečným způsobem vypořádal. Neztotožnil se s tvrzením, že by došlo ke zkrácení práva obviněných na obhajobu, neboť z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že obviněným byla umožněna, byť krátká, porada s obhájci. Jestliže Krajský soud v Plzni shledal pochybení soudu prvního stupně v tom, že z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že bylo obviněnému T. Ž. a jeho obhájci umožněno klást spoluobviněnému T. F. otázky při jeho výslechu v hlavním líčení, tento nedostatek nepovažoval za podstatné zkrácení práv obviněného na obhajobu. Postoj obou obviněných v rámci projednávání této věci byl od počátku trestního řízení neměnný, obsah výpovědi spoluobviněného byl obviněnému T. Ž. znám a obviněný se v rámci hlavního líčení k výpovědi spoluobviněného T. F. fakticky vyjádřil slovy „co říká obžalovaný F., tak to není pravda“. Nesprávnost postupu soudu prvního stupně shledávanou odvolacím soudem v tom, že před výslechem poškozeného Ing. F. D. soud neumožnil poradu obviněného T. Ž. s obhájcem, nepovažoval státní zástupce rovněž za zásadní zkrácení práv obviněného na obhajobu, které by mělo vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí, a to zejména s ohledem na průběh hlavního líčení, při němž obhájci i obvinění měli možnost svědkovi klást dotazy a měli tak možnost se k jeho výpovědi vyjádřit a další porada obviněných s obhájci byla později umožněna. Rovněž upozornil na to, že obviněný či jeho obhájce v rámci dalšího průběhu řízení před soudem prvního stupně nyní vytýkané vady nikterak nenamítali a že obviněný ani nyní netvrdí, že by jím shledávané porušení procesních předpisů mělo za následek nesprávné meritorní rozhodnutí. Podle státního zástupce právo obviněného na obhajobu nebylo omezeno. Námitky obviněného v této části dovolání tedy shledal zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou dovolatele o neúplnosti výroku napadeného usnesení odvolacího soudu. S odkazem na ustálenou judikaturu o tom, že odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, rozhodnutí odvolacího soudu, který vyhověl podanému odvolání jen částečně, nemohl již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout. Podle tohoto ustanovení odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Nemůže se proto v daném případě jednat o chybějící nebo neúplný výrok ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a i v této části jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z uvedených důvodů neshledal relevantně uplatněným ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného T. Ž. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen dovolání, které je relevantně opřeno o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř., lze podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod dovolání tak předpokládá dvě alternativy vycházející z toho, za jakých okolností bylo rozhodnutí soudu druhého stupně přezkoumáno. V projednávané věci nedošlo k zamítnutí řádného opravného prostředku pro nesplnění procesní podmínky pro takový postup, nýbrž napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a jemu předcházejícího řízení bylo řádně přezkoumáno v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. Obviněný současně uvedl i dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., a je tak zřejmé, že použil uvedený důvod v jeho druhé alternativě.
Dovolání lze o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že obviněný pod citovaný dovolací důvod nepodřadil výhrady, na něž by zákonné vymezení tohoto důvodu dopadalo, ale uvedl námitky směřující proti zásahu do jeho práva na obhajobu. Nejvyšší soud se i přes tuto nedůslednost v označení dovolacího důvodu neřídil jeho zákonným vymezením, ale posuzoval uplatněné argumenty obviněného se zřetelem na jejich obsahovou stránku, k čemuž je ve smyslu §59 odst. 1 tr. ř. povinen, neboť podání se posuzuje vždy podle obsahu. Nejvyšší soud vyšel z této zásady a podle obsahu obviněným uplatněných námitek shledal, že obsahově vytýkají porušení práva na obhajobu, což by mohlo korespondovat s důvodem §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Se zřetelem na toto zákonné vymezení Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uvedené argumenty jsou v souladu s podmínkami tohoto dovolacího důvodu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. předpokládá, že došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, zejména dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř., tzn. obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom žádného obhájce neměl. Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, což je v případě, pokud obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, avšak jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. rozhodnutí č. 48/2003 Sb . rozh. tr.). Tento dovolací důvod dopadá na tu část řízení, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli ho měl mít, orgány činné v trestním řízení prováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo posléze napadeno dovoláním. Způsob obhajoby obviněného obhájcem stojí mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a dovolací soud není oprávněn ho nijak hodnotit a nemůže do něj jakkoli zasahovat, protože jde výlučně o vztah mezi advokátem jako obhájcem na straně jedné a klientem jako obviněným na straně druhé. To platí i v případě, kdy byl obhájce obviněnému ustanoven soudem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 19, č. T 455). Uvedený dovolací důvod se může vztahovat i na situaci, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného, má, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou plněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat. Taková situace nastává např., když v odvolacím řízení se obhájce obviněného neúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, v němž bylo učiněno rozhodnutí o podaném odvolání, protože o veřejném zasedání nebyl vůbec vyrozuměn (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 22, č. T 513).
Na základě takto vymezené rozhodovací praxe soudů je zřejmé, že tento dovolací důvod je svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/1996, uveřejněný pod č. 87 ve sv. 6 Sb. nál. a usn. ÚS ČR či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, svazek 17, č. T 413, věta 2.).
V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že se jednalo o případ nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř., neboť úkony trestního řízení byly zahájeny pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, u něhož horní hranice trestní sazby činí deset let. Obviněnému byl obhájce JUDr. Josef Šťastný usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 0 Nt 508/2013, ustanoven z důvodu podle §36 odst. 3 tr. ř. (č. l. 22). Od počátku byl obviněný tímto obhájcem, případně jeho substitutem (č. l. 25) při všech úkonech trestního řízení zastoupen (č. l. 19). První a jediné hlavní líčení ve věci, při němž mělo dojít k namítanému porušení práv obviněného, se konalo dne 22. 10. 2013 a osobně se jej účastnil jak obviněný, tak jeho obhájce (č. l. 314). V jeho průběhu, dříve než státní zástupce přednesl obžalobu, byla na žádost obhájců povolena krátká rozmluva s obviněnými (č. l. 315). Poté, co bylo přistoupeno k výslechům obviněných, v pořadí první vypovídal obviněný T. F., jako druhý obviněný T. Ž., který v závěru své výpovědi uvedl, že „Co říká obžalovaný F., tak to není pravda, protože nechce v tom být sám….“. Bezprostředně po skončení výslechu obviněného T. Ž. jeho obhájce požádal o poradu se svým mandantem, avšak jeho žádost byla předsedkyní senátu zamítnuta (č. l. 324) a bylo pokračováno výslechem svědka Ing. F. D. Z obsahu protokolu o hlavním líčení dále vyplývá, že v průběhu dokazování prováděného úředními záznamy a dalšími listinnými důkazy byli obvinění průběžně dotazováni, zda se k těmto důkazům chtějí vyjádřit, obvinění žádné připomínky neměli. Obhájci obviněných v dalším průběhu hlavního líčení požádali o poradu s klienty, čemuž bylo vyhověno, a následně obviněný T. Ž. uvedl, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nevznáší (č. l. 327 až 329). Poté bylo jednání „v 10.30 hodin přerušeno na 15 minut“ (č. l. 329). Obviněný T. Ž. ve své závěrečné řeči uvedl, že je mu to líto a že nebude mluvit na pana F. (č. l. 332).
Z těchto konkrétních skutečností je zřejmé, že obviněný byl za podmínek nutné obhajoby po celé trestní řízení řádně zastoupen obhájcem, obhájce se účastnil úkonů trestního řízení a rovněž byl přítomen i v průběhu hlavního líčení. Jestliže bylo z průběhu hlavního líčení zjištěno, že předsedkyně senátu odmítla v jeho jisté části požadavek obhájce na poradu se svým klientem, nelze v této okolnosti shledávat porušení práva na obhajobu ve smyslu ustanovení §36 tr. ř., §37 tr. ř. nebo §38 tr. ř., protože nedošlo k situaci, že by obviněný žádného obhájce neměl.
Nejvyšší soud jen nad rámec uvedeného považuje za vhodné zmínit, že rozhodnutí předsedkyně senátu, která v určité fázi průběhu hlavního líčení odmítla, aby se obviněný s obhájcem poradil, lze považovat za nedůslednost ve vztahu k právům obviněného vymezeným v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř., podle kterého obviněný má mimo jiné i právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat a má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Předsedkyně senátu, pokud takovou poradu s obhájcem obviněnému odmítla, neuvedla, jaký důvod ji k tomu vedl. Uváží-li se však celkový dopad tohoto pochybení z její strany na celý průběh hlavního líčení, a to zejména s ohledem na obecnou možnost obviněného v jeho průběhu uplatňovat svá práva a realizovat je ať sám či prostřednictvím obhájce, nejedná se o podstatné pochybení ve vedení procesu dokazování, neboť z protokolu o hlavním líčení na č. l. 314 až 332 vyplývá, že obviněnému byla v průběhu hlavního líčení umožněna porada s jeho obhájcem celkem dvakrát, a to na počátku, ještě před přednesem obžaloby, a posléze v závěru, po skončení dokazování.
Pokud z téhož protokolu o hlavním líčení neplyne skutečnost, že by dovolateli bylo umožněno klást spoluobviněnému T. F. otázky, lze uvést, že jde o výhradu nedopadající na právo obviněného na obhajobu, ale o výtku proti procesnímu postupu a vedení dokazování v rámci hlavního líčení dotýkající se práv obviněného ve smyslu §33 tr. ř. Uvedená výhrada proto stojí zcela mimo důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. I přesto však jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že ze zmiňovaného protokolu o hlavním líčení je též zřejmé, že dovolatel ani jeho obhájce proti postupu předsedkyně senátu v průběhu hlavního líčení k vedení a průběhu hlavního líčení nic nenamítali. Pokud by došlo k porušení procesních práv obviněného, bylo na obhájci, aby na základě ustanovení §16 odst. 1, 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta, se v rámci procesního postupu, kde nejsou dodržena práva obviněného, domáhal nápravy, neboť při výkonu advokacie je advokát povinen mimo jiné využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Pokud obhájce obviněného v průběhu hlavního líčení nevynaložil potřebné úsilí a snahu směřující k tomu, aby jemu a jeho klientovi bylo umožněno klást otázky spoluobviněnému T. F., nelze se až v řízení o mimořádném opravném prostředku takové nápravy domáhat mimo jiné i pro absenci důvodu dovolání dopadajícího na nápravu takových procesní nedostatků.
Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil i se závěry odvolacího soudu, který k obdobným výhradám obviněného vysvětlil v odůvodnění svého usnesení na stranách 4 až 5, že ačkoli postup předsedkyně senátu nepovažoval za zcela správný, nespatřoval v něm takové zkrácení práva na obhajobu, které by mělo vliv na zákonnost meritorního rozhodnutí. Nedošlo tudíž k porušení práva obviněného na obhajobu ve smyslu základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, k jejichž ochraně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. slouží, a proto nebyl tento důvod dovolání naplněn (srov. přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, uveřejněný pod č. 106, roč. 2009, sv. 53 Sb. n. a u. ÚS). Obviněný proto námitkami ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. tento dovolací důvod vůbec nenaplnil.
Obviněný dovolání opřel též o důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., v jehož rámci namítal, že odvolací soud nerozhodl o celém obsahu odvolání obviněných, ale jen o části, když pouze zrušil výrok o trestu propadnutí věci z rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož podle tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, je třeba nejprve uvést, že o neúplný výrok se jedná tehdy, když neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Chybějícím je takový výrok, kterým je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.).
K námitce dovolatele je třeba uvést, že v posuzované věci obviněný T. Ž. v odvolání napadl všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně. Z podnětu tohoto odvolání (jakož i z podnětu odvolání spoluobviněného T. F.) soud druhého stupně rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu propadnutí věci.
Tento způsob rozhodnutí, resp. vyjádření výsledku odvolacího řízení, je zcela správný, neboť odvolání je z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přesto, že mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto, jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítnout, a v případě, že takový výrok odvolací soud neučinil, nelze dovodit, že v rozhodnutí odvolacího soudu některý výrok chybí nebo že je neúplný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 17, č. T 417- 3. a rozhodnutí ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 20, č. T 486-2., obdobně též rozhodnutí dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23, č. T 531).
Nejvyšší soud jen pro úplnost, když obviněným vytýkanou vadu v rozhodnutí odvolacího soudu neshledal, zmiňuje, že z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že odvolací soud se vypořádal s odvoláním obviněného T. Ž. v jeho plném rozsahu a reagoval na všechny jím uplatněné odvolací námitky. Lze jen připomenout, že na straně 8 vysvětlil, že „usnesením napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o uložení trestu propadnutí věci…, protože ve věci nebylo třeba dalšího rozhodnutí ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř., ve zbylé části zůstal napadený rozsudek nedotčen“.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které nekorespondují se zákonným vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) ani k) tr. ř., tudíž dovolání bylo opřeno o jiný než zákonem vymezený důvod, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud po uvážení všech rozvedených skutečností dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová