ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.849.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 849/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2006 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 13 To 486/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 61/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 3 T 61/2005, byl obviněný M. R. uznán vinným jednáním, jehož se dopustil společně se spoluobviněnými M. R., A. Č. a E. L. a které spočívalo v tom, že
„1) obžalovaní M. R. a M. R.
v H. K., dne 3. 3. 2004 kolem 00:40 hodin poté, co si obžalovaný M. R. se souhlasem obžalovaného M. R. vzal jeho boty, tmavé oblečení, plynovou pistoli, pepř a čepici, do které vystřihl otvory pro oči, vešel do M. restaurace, kde pohrůžkou bezprostředního násilí namířenou střelnou zbraní a maskován v obličeji se slovy „jde o přepadení“ požádal servírku J. T. a další dva svědky, aby nekladli odpor, přistoupil k barovému pultu a zde ke škodě firmy V., s. r. o., odcizil finanční hotovost ve výši nejméně 18.000,- Kč, poté provozovnu opustil a cestou rozsypával pepř, kdy později získanou finanční hotovost společně oba obžalovaní spotřebovali,
2) obžalovaní M. R. a M. R.
v blíže nezjištěný den v druhé polovině měsíce května 2004 v době od 00:00 hodin do 03:00 hodin po předchozí společné dohodě přijeli na jízdních kolech do obce Ř., jízdní kola uschovali a poté pěšky došli k domu, kdy obžalovaný M. R. zůstal hlídat venku na rohu domu a obžalovaný M. R. vyříznutím sítě proti hmyzu se vloupal v zadní části domu do uvedeného objektu, který prohledal, a zde ke škodě R. B. odcizil telefon zn. Nokia 6610, pánskou peněženku s finanční hotovostí 2.000,- Kč a osobními doklady, vše v hodnotě 5.410,- Kč, poté mobilní telefon prodali a získané finanční prostředky společně spotřebovali,
3) obžalovaní M. R., M. R., A. Č. a E. L.
dne 2. 6. 2004 kolem 15:15 hodin po předchozí dohodě přijeli společně vozidlem obžalovaného E. L. do obce Ř., kde zastavili, obžalovaní M. R. a E. L. zůstali ve vozidle a hlídali a obžalovaní M. R. a A. Č. pěšky odešli k rodinnému domku, po zazvonění a otevření vstupních dveří vnikli na dvorek, kde údery pěstí a krátkou střelnou zbraní do hlavy a obličeje obžalovaný M. R. fyzicky napadl J. B., kterého následně násilím dovlekl do kuchyně rodinného domku, kde jemu a jeho manželce H. B. oba obžalovaní přikázali pod pohrůžkou použití krátké střelné zbraně a nože zdržovat se pohromadě v kuchyni, poté obžalovaný A. Č. hlídal a obžalovaný M. R. prohledal obývací pokoj, ložnici a kuchyň a zde ke škodě J. a H. B. odcizili finanční hotovost ve výši 30.000,- Kč a mobilní telefon zn. Ericsson v hodnotě 850,- Kč s kreditem ve výši 50,- Kč a dále ke škodě R. B. odcizili finanční hotovost ve výši 10.000,- Kč, 1 playstation zn. Sony, 1 ovladač SCPH, 1 hru Teken, přehrávač DVD, 1 walkman a 2 ks prstenů ze stříbrného kovu, vše v hodnotě 10.180,- Kč, poté všichni společně odjeli do L., kde odcizené věci prodali a získané finanční prostředky si vzájemně rozdělili“.
Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně posoudil v případě obviněného M. R. v bodě 1) jako pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) jednak jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 3) jednak jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a jednak jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za to obviněného M. R. odsoudil podle §234 odst. 1 za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině spoluobviněných M. R., A. Č. a E. L. a uložil jim tresty; v dalším rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě způsobené škody.
Proti odsuzujícímu rozsudku podali obvinění M. R., M. R., A. Č. a E. L. odvolání, která projednal Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve veřejném zasedáním dne 10. 1. 2006, a usnesením sp. zn. 13 To 486/2005, je jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu napadl již jen obviněný M. R. (dále převážně jen „obviněný“) prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. S. dovoláním, které v obecné rovině opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V podrobnostech obviněný namítl, že soudy obou stupňů vycházely při svých úvahách o jeho vině především z výpovědi spoluobviněného M. R., třebaže on sám svou úlohu v jednotlivých případech soudu podrobně vysvětlil. Měl za to, že věrohodnost této jeho výpovědi nebyla v průběhu celého trestního řízení žádným důkazem vyvrácena. Zásadní výhrady vznesl vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů právně posoudily skutky, jimiž byl bod body 1) až 3) rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obviněný konstatoval, že uvedené jednání nezakládá znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák., neboť pouze věděl, co chce spoluobviněný M. R. udělat. S právní kvalifikací skutku pod bodem 2) jednak jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a jednak jako trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., v obou případech spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., se neztotožnil proto, že tvrdil, že toliko zůstal venku mimo objekt, aniž dal nějak najevo, jestli bude hlídat nebo bude mít úlohu jinou. Pokud jde o skutek pod bodem 3) citovaného rozsudku, poukázal na to, že podle skutkových zjištění soudů se tohoto jednání dopustili pouze spoluobvinění A. Č. a M. R.; dovozoval, že pouhý poznatek soudů o tom, že (obviněný) věděl nebo vědět mohl, že jmenovaní spoluobvinění vniknou do objektu se záměrem odcizit cizí věci, nemůže zakládat jeho vinu trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Doplnil, že v případě tohoto skutku nevyvinul žádnou aktivitu vyjma kontaktování zájemce o odcizené věci.
Z uvedených důvodů se obviněný domáhal právního posouzení svého jednání pod body 1) a 3) odsuzujícího rozsudku toliko jako trestných činů nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. (případně zproštění obžaloby) a pod bodem 2) maximálně jako pomoc k trestným činům krádeže a porušování domovní svobody (konkrétní zákonná ustanovení obviněný neuvedl). Zároveň poznamenal, že v návaznosti na změněnou – mírnější – právní kvalifikaci by měl být zmírněn také uložený trest.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 13 To 486/2005, a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že nelze přihlédnout k těm námitkám obviněného, které směřovaly do způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů (zejména pokud zohlednily výpověď spoluobviněného M. R.). Dále pak konstatovala, že dovolatel sice převážnou část svých dalších dovolacích námitek uplatnil v souladu s deklarovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak těmto argumentům nelze přiznat opodstatnění [státní zástupkyně se podrobně zaobírala právní kvalifikací jednotlivých shora popsaných skutků a dovodila, že skutek popsaný pod bodem 1) obsahuje znaky pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., že skutek pod bodem 2) obsahuje veškeré charakteristiky společného jednání a popisuje i společnou dohodu spolupachatelů o provedení vloupání do předmětného domu, takže trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. byly spáchány ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a že i skutek pod bodem 3) je popsán tak, že dovolatel jednal po předchozí dohodě s dalšími obviněnými a po rozdělení konkrétních rolí na místě činu, což nasvědčuje společnému jednání a tedy spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.].
V závěru podaného vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z tohoto pohledu je třeba námitky obviněného, vyjádřil-li nesouhlas se způsobem, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s výpovědí spoluobviněného svědka M. R., a tvrdil-li, že svoji úlohu v jednotlivých skutcích soudům podrobně vysvětlil, považovat toliko za polemiku s tím, jak byly soudy prvního a druhého stupně hodnoceny provedené důkazy a jak jimi byl zjištěn skutkový stav. V uvedeném rozsahu nejde v žádném případě o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutků (jimiž byl obviněný uznán vinným), nýbrž o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání v tomto směru přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo.
Pokud by obviněný uplatnil pouze výše uvedené námitky, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Jak je však z podaného dovolání patrné, obviněný uplatnil rovněž námitky, které mají hmotně právní povahu a jako takové by uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Obviněný totiž relevantně vytkl, že právní kvalifikace jednotlivých skutků popsaných pod body 1) až 3) odsuzujícího rozsudku jako výše uvedených trestných činů nemůže obstát. Nejvyšší soud proto dále řešil otázku, zda podané dovolání je v rozsahu těchto výhrad opodstatněné.
Pokud se týče skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vyjádřil přesvědčení, že nebyly naplněny zákonné znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák. Argumentoval tím, že „pouze věděl, co chce spoluobviněný M. R. udělat“. Domáhal se proto zproštění obžaloby, případně právního posouzení jeho jednání toliko jako trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák.
Tyto výhrady Nejvyšší soud nemohl akceptovat.
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.
Pomoc k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. spočívá v takovém účastenství na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, pokud účastník úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Podle §4 tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro posouzení, zda obviněný poskytl jinému pomoc k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák. či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta vztahující se k tomuto jednání.
Právě z této právní věty se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák., které spočívají v tom, že „obviněný poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu opatřením prostředků a radou, aby proti jinému užil pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“.
Skutková část výroku o vině pod bodem 1) citovaného rozsudku ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění pak obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky pomoci k tomuto trestnému činu spolehlivě vyjadřují. Konkrétně je v této části výroku o vině uvedeno, že obviněný M. R. si se souhlasem obviněného M. R. vzal jeho boty, tmavé oblečení, plynovou pistoli, pepř a čepici, do které vystřihl otvory pro oči.
Nelze nezaznamenat, že obviněný M. R. uplatnil obsahově shodné námitky již v předchozích stadiích řízení, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že se s těmito argumenty logicky a racionálně vypořádaly. Soudy opřely své závěry o účasti dovolatele na uvedeném trestném činu především o výpověď spoluobviněného M. R., který celou událost – včetně konkrétní úlohy obviněného M. R. – podrobně a logicky popsal. Uvedl, že pohnutkou k rozhodnutí provést loupežné přepadení M. restaurace bylo to, že v tomto zařízení ten večer utratili oba obvinění na automatech větší finanční částku, kterou chtěli pod pohrůžkou násilí získat zpět. Za tímto účelem dovolatel souhlasil s tím, aby si od něj obviněný M. R. vzal boty zn. Puma, tmavé tepláky, rolák, mikinu a dětskou čepici s bambulí, do které udělal otvory pro oči. Dále od něho dostal plynovou pistoli. Po ustrojení vyrazil obviněný M. R. sám ke zmíněné restauraci, zatímco dovolatel na něho čekal podle dohody doma. Protože byli v tu dobu ještě v restauraci hosté, obviněný M. R. od svého záměru upustil a vrátil se do bytu dovolatele. Ten se mu však vysmíval s tím, že věděl, že je zbabělý a že to neudělá. Uvedené posměšky dovolatele popudily obviněného M. R. do té míry, že se vrátil zpět do M. restaurace a zamaskován v čepici a s pistolí v ruce vešel do místnosti za barem, zakřičel na přítomnou číšnici, aby zůstala stát, a na podporu svého příkazu na ni namířil pistolí. Za barem pak z pokladny a z přihrádek na baru vybral peníze do přinesené igelitové tašky. Na předchozí radu obviněného M. R. cestou z restaurace rozsypával na zem pepř, aby za sebou zničil stopy. V bytě dovolatele pak vysypal obsah tašky na zem, loupežným přepadením získaný finanční obnos ve výši cca 18.000,- Kč si oba obvinění rozdělili a následně utratili. Obviněný M. R. poté ukryl na blíže nezjištěném místě v lese igelitovou tašku, ve které byla odcizená taška a oblečení, které měl obviněný M. R. v době přepadení na sobě.
Za takto zjištěného skutkového stavu Nejvyšší soud uzavřel, že soudy obou stupňů použitá právní kvalifikace účasti obviněného M. R. na loupežném přepadení M. restaurace jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §234 odst. 1 tr. zák. je zcela přiléhavá. Naplnění zákonných znaků pomoci k uvedenému trestnému činu, spočívající v opatření prostředků a poskytnutí rady, je třeba spatřovat především v tom, že dovolatel – vědom si záměru obviněného M. R. uskutečnit loupežné přepadení uvedené restaurace, aby tak získal zpět finanční prostředky, které ten večer společně prohráli na automatech – poskytl tomuto obviněnému oblečení a plynovou pistoli a zároveň mu poradil, aby za sebou při útěku z restaurace sypal na cestu pepř, aby tak zakryl stopy. Odhlédnout v této souvislosti není možné ani od toho, že dovolatel obviněného M. R. ke spáchání uvedeného trestného činu podněcoval, že si loupežným přepadením získané finanční prostředky rozdělili a utratili, a že dovolatel následně v lese ukryl odcizenou tašku a oblečení, které měl obviněný M. R. v době přepadení na sobě.
Další námitky obviněného směřovaly proti důvodnosti právního posouzení skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně jakožto trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., spáchaného v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný zpochybnil právní posouzení tohoto skutku s poukazem na to, že toliko „zůstal venku mimo objekt, aniž by dal nějak najevo, jestli bude hlídat nebo bude mít úlohu jinou“. Domníval se, že mohlo jít maximálně o pomoc k trestnému činu krádeže, nikoliv však současně o trestný čin porušování domovní svobody podle citovaných ustanovení.
Také tyto argumenty Nejvyšší soud nemohl hodnotit jako případné.
Z takto formulovaných námitek je patrné, že obviněný je soustředil především proti posouzení jeho účasti na uvedeném jednání tentokrát jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Proto je třeba připomenout, že podle citovaného ustanovení platí, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí vždy naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
Podstatné je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání.
Přes určité výhrady právní teorie není v soudní praxi sporu ani o tom, že jako spolupachatelství (zejména u trestných činů namířených proti majetku) jsou posuzovány rovněž případy, kdy účast některého ze společníků spočívá „jen“ v dělání tzv. „zdi“ (spolupachatel dává pozor opodál místa činu, aby jeho společníci nebyli při činu vyrušeni; srov. rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Právě tak tomu bylo i v daném případě, v němž soudy zjistily, že obviněný M. R. zůstal poblíž místa činu (na rohu domu) a hlídal, aby spolupachatele upozornil na případné nebezpečí.
Stejně tak trestný čin porušování domovní svobody podle §238 tr. zák. je podle stávající judikatury (srov. rozh. č. 6/1993 Sb. rozh. tr.) spáchán společným jednáním i tehdy, jestliže jeden ze spolupachatelů po dohodě s ostatními společníky se osobně neúčastní na vniknutí do domu nebo bytu jiného, ale v rámci rozdělení úkolů směřujících k úspěšnému provedení bytové krádeže hlídá před domem nebo bytem jiného, do něhož neoprávněně vniknou ostatní společníci.
Ze skutkových okolností této trestní věci je zjevné, že jednání obviněného M. R. bylo článkem řetězu (nikoliv nevýznamným), v němž jednotlivé činnosti na sebe navazovaly a směřovaly k předem domluvenému cíli – odcizení věcí a finanční hotovosti v domě poškozených. Tohoto cíle všichni spoluobvinění také dosáhli, přičemž úlohu dovolatele, který toliko hlídal venku – nelze z hlediska právní kvalifikace jeho jednání jakkoliv podceňovat. Stejně tak nelze uvažovat o tom, že by jeho jednání naplňovalo pouze znaky pomoci k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 tr. zák., jak dovolatel tvrdil. Je tomu tak proto, že dovolatel obviněnému M. R. spáchání trestné činnosti pouze neusnadňoval, ale přímo se na ní podle předchozí dohody aktivně podílel, čímž již překročil meze pouhé pomoci k trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a jednal právě tak, jak je uvedeno v ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. vymezujícím předpoklady pro spolupachatelství.
V návaznosti na to je nutno dodat, že uvedené závěry stran důvodnosti posouzení úlohy dovolatele jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. platí bez dalšího i pro skutek popsaný pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, jenž byl soudy obou stupňů právně kvalifikován jako trestné činy loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Obviněný ve vztahu k tomuto jednání vznesl výhradu, že „pouze věděl, že spoluobvinění do objektu vniknou a že se budou snažit odcizit nějaké předměty“ a že „kromě kontaktu s člověkem, který odcizené předměty odkoupil, jinak žádnou aktivitu v tomto směru neprojevil“. Podle jeho přesvědčení mělo být jeho jednání právně posouzeno toliko jako trestný čin nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák.
K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že v rámci jednání popsaného pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku spočívala úloha obviněného M. R. v tom, že (poté, kdy po předchozí vzájemné domluvě se spoluobviněnými M. R., A. Č. a E. L. přijeli společně vozidlem do obce Ř., kde zastavili) spolu s E. L. zůstali ve vozidle a hlídali, aby spolupachatele upozornil na případné nebezpečí, zatímco obvinění M. R. a A. Č. odešli pěšky k rodinnému domu, kde uskutečnili loupežné přepadení jeho obyvatel, přičemž poté všichni společně odjeli, odcizené věci prodali a získané finanční prostředky si vzájemně rozdělili.
Opíraje se o takto učiněná skutková zjištění nelze než dospět k závěru, že také v tomto případě spočívala konkrétní úloha obviněného M. R. právě v dělání tzv. „zdi“, přičemž – jak již bylo zdůrazněno výše – míra jeho přispění v rámci společného jednání nebyla nikterak rozhodující. Jednal-li však tento obviněný po vzájemné dohodě s dalšími spoluobviněnými a byl-li tedy veden stejným úmyslem, je z hlediska posouzení jeho účasti na tomto jednání zcela irelevantní, že se vůči poškozeným nedopustil žádného násilí.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce dovolatele, pokud se u skutků uvedených pod body 1) a 3) odsuzujícího rozsudku domáhal posouzení jeho jednání případně jen jako trestných činů nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák. Tato námitka nemůže obstát zejména s ohledem na to, že ani v jednom z uvedených případů nebylo zjištěno, že by se úmysl obviněného omezil jen na to, aby tyto trestné činy nepřekazil. Naopak bylo s odkazem na konkrétní výsledky dokazování prokázáno, že obviněný byl v obou případech veden nejen úmyslem trestné činy spoluobviněných nepřekazit, ale současně jim aktivně poskytnout buď pomoc k samotnému spáchání těchto trestných činů, nebo se na této trestné činnosti sám v určité míře podílet. Bylo-li soudy obou stupňů zjištěno, že dovolatel byl v tom kterém případě pomocníkem, resp. spolupachatelem na výše označených trestných činech, pak je z logiky věci vyloučeno, aby byl pachatelem trestného činu nepřekažení právě těch činů, jichž se nepřekažení dotýkalo.
Ze všech shora uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného M. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
O podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a