ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.86.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 86/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného D. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 4 To 441/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 55/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 7. 2011, sp. zn.
6 T 55/2011, byl obviněný D. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným v bodě 4), že:
„společně se spoluobviněným M. Š. dne 11. 2. 2011 kolem 4:45 hod. v T., ul. M., v hotelu Z. K., po předchozí vzájemné domluvě poté, kdy jim recepční hotelu, poškozená V. H., pod záminkou sjednaného ubytování odemkla vstupní dveře, tuto společně natlačili zpět do prostoru recepce; zatímco obviněný D. H. zůstal stát v prostoru před vstupními dveřmi a hlídal, obviněný M. Š. uvnitř recepce nejprve slovy „Dej sem prachy“ požadoval na poškozené V. H. vydání finanční hotovosti v blíže nespecifikované výši, a poté, co mu bylo poškozenou sděleno, že se v recepci žádná finanční hotovost nenachází, po poškozené pod pohrůžkou zabití požadoval odemčení pokladny, přičemž si odepínal bundu a naznačoval, že pod touto má uschovaný blíže neustanovený předmět, následně pokladnu otevřel sám pomocí klíčů odložených vedle pokladny a z pokladny vzal finanční hotovost ve výši 1.250,- Kč, ke škodě provozovatele hotelu společnosti COMFORT TRADE CZ, s. r. o., se sídlem P., B., poté obviněný M. Š. v úmyslu zmocnit se ještě finanční hotovosti z kabelky poškozené V. H. této přes její odpor kabelku z ruky vytrhl a prohledal, avšak nic z ní nevzal, poškozená posléze ve snaze přivolat pomoc chtěla vstupními dveřmi vyběhnout z recepce hotelu, v čemž jí zabránil obviněný D. H., který ji se slovy „Zavři hubu, buď zticha“ vtlačil zpět do recepce, ke zranění poškozené nedošlo“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a podle §173 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. (Dlužno poznamenat, že citovaným rozsudkem soud rozhodl o vině, trestu a náhradě škody rovněž ohledně spoluobviněného M. Š.).
Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání obviněný D. H.
a okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch tohoto obviněného). Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 4 To 441/2011, tak, že z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného D. H. zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. mu při nezměněném výroku o vině podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a §59 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného D. H. podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný D. H. (dále převážně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Radka Spurného podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel namítl, že v dané věci nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu loupeže, zejména úmysl zmocnit se cizí věci. Rozsudky soudů totiž konstatovaly pouze to, že došlo k předchozí vzájemné domluvě, aniž by bylo naznačeno, v čem domluva měla spočívat. Ze skutkové věty prý nevyplývá, že se měl podílet na natlačení recepční zpět do prostoru recepce a že vtlačil recepční, která chtěla vyběhnout z recepce hotelu, se slovy „Zavři hubu, buď zticha“, zpět do recepce. V podrobnostech odkázal na své argumenty uplatněné v odvolání a dále namítl, že odůvodnění napadeného rozsudku postrádá zákonem stanovené náležitosti podle §125 odst. 1 tr. ř., že chybí uvedení toho, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění.
Obviněný ve svém podání obsáhle rozvedl skutkovou situaci na místě činu. Brojil proti těm zjištěním soudu, že se s poškozenou přetlačoval a že jí měl zabránit vyběhnout z recepce na ulici. Poukazoval na absenci objektivních a nezaujatých důkazů, zpochybňoval také závěr o vině, která prý byla prokázána pouze nevěrohodnými výpověďmi spoluobviněného M. Š. a poškozené V. H. V jejich výpovědích se nacházely rozpory a svědkyně V. H. vypovídala zmateně, roztěkaně, nejednoznačně a až mstivě a nepřátelsky. Proto také navrhoval, aby byly tyto dvě osoby v dovolacím řízení znovu vyslechnuty.
Dovolatel závěrem navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil oba rozsudky nižších soudů a sám rozhodl rozsudkem tak, že jej (obviněného) zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství pouze souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst.1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou
[ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené
v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení
§265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se
jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jedná se zejména o ty uplatněné výhrady, které napadají provedené dokazování a hodnocení důkazů v neprospěch obviněného (výpovědi svědkyně V. H.
a spoluobviněného M. Š.). Tyto námitky totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob provedení důkazů z jejich strany. Dovolatel ve svém podání z velké části napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil relevantně v té části dovolání, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, když tvrdil, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu (přesný popis domluvy a úmysl zmocnit se cizí věci). Obviněný rovněž v této souvislosti poukázal na nepřesně formulovanou skutkovou větu a nedostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně.
Třebaže Nejvyšší soud považoval takto formulované námitky za relevantně uplatněné, současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.
K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné (§15 trestního zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §15 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle §15 písm. b) trestního zákoníku]. K naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu přitom postačuje, je-li spáchán alespoň
v úmyslu nepřímém. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).
Podle §23 trestního zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Pokud jde o spolupachatelství na loupeži , pak dlužno dodat, že není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (srov. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. trest.). Také účast na loupeži si mohou spolupachatelé rozdělit, takže zatímco jeden bude vykonávat násilí, druhý toho využije a zmocní se věci (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. trest.).
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. například rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. trest.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „Spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ (srov. rozhodnutí publikované pod č. 786/1922 Sb. rozh. NS), resp. „není třeba, by činnost všech spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“ (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2918/1927 Sb. rozh. NS).
V daných souvislostech není od věci připomenout typově související rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož „Zákon nevyžaduje, by činnost všech spolupachatelů (loupeže) byla rovnocenná; stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem; není třeba, by se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí; stačí, je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu.“
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ je rovněž třeba akcentovat, že pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jenž je mu kladen
za vinu, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního či druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky předmětného trestného činu spočívající v tom, že (obviněný M. Š. a obviněný D. H.) „společným jednáním proti jinému užil násilí a pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci“ .
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která v případě dovolatele naplňují všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku, včetně jeho subjektivní stránky. Z popisu skutku ve výroku o vině citovaného rozsudku se podává, že „společně se spoluobviněným … v T., ul. M., v hotelu Z. K., po předchozí vzájemné domluvě poté, kdy jim recepční hotelu, poškozená V. H., …, pod záminkou sjednaného ubytování odemkla vstupní dveře, tuto společně natlačili zpět do prostoru recepce ; zatímco obviněný D. H. zůstal stát v prostoru před vstupními dveřmi a hlídal , obviněný M. Š. uvnitř recepce nejprve slovy „Dej sem prachy“ požadoval na poškozené V. H. vydání finanční hotovosti v blíže nespecifikované výši, a poté, co mu bylo poškozenou sděleno, že se v recepci žádná finanční hotovost nenachází,
po poškozené pod pohrůžkou zabití požadoval odemčení pokladny, přičemž si odepínal bundu a naznačoval, že pod touto má uschovaný blíže neustanovený předmět, následně pokladnu otevřel sám pomocí klíčů odložených vedle pokladny a z pokladny vzal finanční hotovost ve výši 1.250,- Kč, ke škodě provozovatele hotelu…, poté obviněný M. Š. v úmyslu zmocnit se ještě finanční hotovosti z kabelky poškozené V. H. této přes její odpor kabelku z ruky vytrhl a prohledal, avšak nic z ní nevzal, poškozená posléze ve snaze přivolat pomoc chtěla vstupními dveřmi vyběhnout z recepce hotelu, v čemž jí zabránil obviněný D. H., který ji se slovy „Zavři hubu, buď zticha“ vtlačil zpět do recepce , ke zranění poškozené nedošlo.“
Z této formulace je patrné, že soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že dovolatel se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dovolatel jednal v součinnosti se spoluobviněným, společně šli k hotelu Z. K., kde poté, co jim poškozená odemkla vstupní dveře, ji společně natlačili zpět do prostoru recepce. Zatímco se obviněný M. Š. snažil získat finanční hotovost, obviněný D. H. zůstal před vstupními dveřmi a hlídal. Pokud by dovolatel nejednal ve shodném úmyslu jako jeho spoluobviněný, těžko by vlastním jednáním při činu v podstatě doplňoval a hlídáním „jistil“ jednání spoluobviněného M. Š.
Obviněnému je nutné přisvědčit do té míry, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně není dostatečně precizována a neobsahuje podrobnější popis stran vzájemné domluvy mezi spoluobviněnými M. Š. a D. H. Obsah této dohody však jasně vyplývá ze samotného jednání obou obviněných při činu. Soud druhého stupně k tomu konstatoval (srov. stranu 8 rozsudku), že obviněný D. H. se jednání obviněného M. Š. účastnil na základě konkludentního souhlasu a dokonce do jednání sám aktivně zasáhl jednáním popsaným ve skutkové větě. Není pochyb o tom, že jeho jednání bylo úmyslné a směřovalo ke spáchání předmětného trestného činu.
Rozsudky soudů prvního i druhého stupně je proto třeba považovat ve vztahu k dovolateli za zásadně správné a odpovídající zákonu. Jednání, jehož se dovolatel podle zjištění obou soudů nižších instancí dopustil, bylo správně právně kvalifikováno jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a