ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.881.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 881/2014-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných bývalého nstržm. J. K., a bývalého nstržm . Z. P. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 115/2013, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 2 T 115/2013, uznal obviněného bývalého nstržm. J. K. a bývalého nstržm. Z. P. (dále převážně jen „obvinění“) vinnými, že
„od přesně nezjištěné doby, nejméně od začátku roku 2012 do 3. 4. 2013 v P., Ď. v sídle Policie České republiky, Krajského ředitelství hl. m. Prahy, Pohotovostní motorizované jednotky, po vzájemné dohodě společně odcizovali v průběhu svých služeb, když byli zařazeni jako dozorčí autoparku Pohotovostní motorizované jednotky, opakovaně benzín ze služebních motorových vozidel prostřednictvím k tomu obviněným Z. P. vyrobeného zařízení, kdy k odcizování docházelo minimálně 5x do měsíce a minimálně z 10-ti vozidel, kdy z každého vozidla byl odcizen minimálně 1 litr benzínu Natural 95, čímž zaměstnavateli, Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy způsobili s ohledem na nákupní cenu benzínu pro čerpací stanici Ď., P., škodu ve výši nejméně 25.738,- Kč“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a každému z nich uložil podle §205 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud rovněž uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené České republice, Krajskému ředitelství Policie hl. m. Prahy se sídlem Praha 4, Kongresová 2, škodu ve výši 25.738,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obvinění s takovým rozhodnutím nesouhlasili a podali proti němu odvolání, o nichž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ve veřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2014 pod sp. zn. 7 To 104/2014 tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a trestní stíhání obou obviněných pro výše uvedený skutek, kvalifikovaný jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zastavil.
Nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro zrušení napadeného rozsudku a zastavení trestního stíhání.
Dovolatel ve svém podání uvedl, že se závěry Městského soudu v Praze se nelze ztotožnit. Zásada „ ne bis in idem“ ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, o níž soud své rozhodnutí opřel, sice může skutečně být výjimečně vztažena i k řízení o disciplinárním deliktu (srov. Šámal P. a kol. : Trestní řád I. §1 až 156, Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. BECK, 2013, s. 207). I Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 683/2013, resp., byť nikoli explicitně, též v usnesení ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006, připustil takový vztah k řízení o kázeňském přestupku ve smyslu §186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále převážně jen „zákon o služebním poměru“). Zde je ovšem potřeba zdůraznit, že se zásadně jednalo o vztah ke kázeňskému řízení, vedenému podle citovaného ustanovení, v případě, že je dáno podezření ze spáchání kázeňského přestupku ve smyslu §50 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Podle nejvyššího státního zástupce je ovšem zcela odlišné řízení vedeno podle §183 a násl. zákona o služebním poměru (tj. řízení o propuštění), neboť důvodem jeho iniciace mohou být zásadně toliko skutečnosti popsané v §42 odst. 1, 2 nebo 3 zákona o služebním poměru, mezi něž spáchání kázeňského přestupku nepatří [s odkazem na §42 odst. 1 písm. e) zákona o služebním poměru může být podle jeho §183 a násl. příslušník propuštěn tehdy, pokud mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti, tedy toto ustanovení samo výslovně považuje kázeňské řízení za odlišný proces]. Smyslem řízení o propuštění totiž zjevně není sankcionovat, ale zareagovat na určitou faktickou situaci, týkající se určitého příslušníka, v jejímž důsledku nelze akceptovat, aby tento příslušník nadále setrvával ve své funkci. Tato faktická situace ani nemusí spočívat v pochybení příslušníka, ale může se jednat např. i o ztrátu občanství nebo fyzické či psychické způsobilosti, tedy není nutně zjišťováno jeho závadné zaviněné jednání. Současně je třeba dodat, že spočívá-li zmíněná situace, na kterou je reagováno, ve spáchání deliktu (trestně právní či kázeňské povahy), je rozhodnutí o takovém protiprávním jednání a o případném trestu zásadně ponecháno jinému řízení. Zároveň nelze přehlédnout, že řízení o propuštění ze služebního poměru neumožňuje ani uložení přiměřené sankce, neboť jeho závěrem může být pouze rozhodnutí o propuštění nebo o nepropuštění příslušníka bezpečnostního sboru, bez jakékoli diferenciace.
Dovolatel k zásadě „ ne bis in idem“ v obecném smyslu dále doplnil, že Evropský soud pro lidská práva již ve věci Engel a další v. Nizozemí a následně i v jiných kauzách vyslovil tři kritéria pro posouzení, zda čin, stran kterého bylo vedeno předchozí řízení, lze považovat za trestný v tom smyslu, aby rozhodnutí o něm zakládalo nepřípustnost trestního stíhání. Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Toto kritérium má rozhodující význam jen tehdy, jestliže delikt do trestního práva patří, jinak má význam pouze relativní. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.
Podle nejvyššího státního zástupce již u disciplinárních deliktů je přitom nutné konstatovat, že na rozdíl od přestupků a jiných správních deliktů nemůže být jeho subjektem každý občan, ale vždy jen omezený okruh osob se zvláštním statusem, tudíž druhé kritérium je zde neaplikovatelné. Tím spíše takový závěr platí pro řízení o propuštění příslušníka bezpečnostního sboru ze služebního poměru. Rozhodující by v obdobných případech tedy měl být druh a závažnost sankce (třetí kritérium). Řízení vedené podle §183 a násl. zákona o služebním poměru přitom ve své podstatě žádné sankce neukládá, ani žádný jejich seznam nedefinuje, ale celé řízení zná pouze reakci na specifické situace ve formě propuštění ze služebního poměru. Ani třetí kritérium, konstatované Evropským soudem pro lidská práva, tak zde nelze relevantně dovodit.
Dovolatel nakonec k předmětné problematice uvedl, že shodný názor byl, byť v analogické situaci, nicméně zcela jednoznačně, vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006. S tímto závěrem souhlasil v totožné problematice Nejvyšší soud i ve svém rozhodnutí ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 451/2014 s tím, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ ne bis in idem“ .
Závěrem svého podání nejvyšší státní zástupce vyslovil, že pokud Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí dovodil, že dřívější rozhodnutí o propuštění obviněných ze služebního poměru je nutné považovat za rozhodnutí ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (podle kterého nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu) a v návaznosti na to shledal potřebným trestní stíhání obviněných podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit, postupoval nesprávně. Chybně totiž provedl výklad zákona o služebním poměru a rovněž chybně vyhodnotil výchozí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i navazující soudní praxi Nejvyššího soudu. Rozhodl tak o zastavení trestního stíhání obou obviněných, ač pro takový postup nebyly dány zákonné podmínky, což zapříčinilo vznik dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
Ze všech těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je namístě věc rozhodnout jinak, než způsobem předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se žádný z obviněných ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. c) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod. Dospěl přitom k závěru, že shora uvedené námitky jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků usnesení, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému usnesení předcházející, a shledal, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné.
Nejvyšší soud na tomto místě poznamenává, že v dané věci se nejedná o zcela novou a dosud neřešenou otázku, nýbrž o problematiku, která již byla judikatorně řešena v několika rozhodnutích Nejvyššího soudu. Na to ostatně poukázal dovolatel v textu svého podání, které je obsahově takřka identické s odůvodněním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 451/2014. Jelikož senát Nejvyššího soudu rozhodující v posuzované věci sdílí naprosto stejný názor, postačuje (i z hlediska procesní ekonomie) na odůvodnění tohoto usnesení odkázat a některé myšlenky v něm obsažené, které jsou bezezbytku aplikovatelné i na posuzovanou věc, jen zdůraznit:
Zásada „ne bis in idem" je v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vymezena pod nadpisem „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát" tak, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být trestní stíhání pachatele při splnění dalších předpokladů vyloučeno i tím, že pro daný čin již byl postižen rozhodnutím v jiném typu řízení, než je trestní řízení podle trestního řádu. Musí však jít o řízení, které materiálně má trestněprávní povahu a je vedeno pro delikt trestněprávní povahy. Přitom pro posouzení určitého deliktu jako deliktu trestněprávní povahy je významné, zda chráněný zájem je obecný či jen partikulární, zda adresáty příslušné normy jsou všichni občané nebo jen určitý omezený okruh osob se zvláštním statusem a zda zákonem stanovené sankce mají represivní charakter a jsou co do druhu, závažnosti, účelu a hledisek, podle nichž se ukládají, srovnatelné s tresty (viz např. rozsudek ze dne 8. 6. 1986 ve věci Engel a další versus Nizozemí, rozsudek ze dne 24. 2. 1994 ve věci Bendenoun a další versus Francie, rozsudek ze dne 24. 9. 1997 ve věci Garyfallou versus Řecko).
Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru policisty podle §42 odst. l písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, není rozhodnutím zakládajícím nepřípustnost trestního stíhání s ohledem na zásadu „ne bis in idem".
Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, formálně je obecně závazným právním předpisem, ale ve skutečnosti upravuje jen poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu, jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (§1 odst. 1 zákona). Takto vymezeným partikulárním předmětem úpravy je zákon určen značně omezenému okruhu adresátů, vůči kterým také stanoví různá opatření, z nichž jen některá jsou disciplinárními tresty, zatímco jiná tento charakter nemají.
Podle §42 odst. 1 písm. d) zákona příslušník bezpečnostního sboru musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Z hlediska systematiky zákona spadá toto ustanovení do části druhé zákona, která podle nadpisu upravuje „Vznik, změnu a skončení služebního poměru". Uvedené ustanovení upravuje nikoli sankci ve smyslu represívního opatření, které by bylo možné materiálně pokládat za trest. Jde o opatření vyloženě jen personální povahy srovnatelné spíše s okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Kázeňské tresty, které se příslušníkům bezpečnostních sborů ukládají za kázeňské přestupky, jsou upraveny v části čtvrté zákona nazvané podle nadpisu „Kázeňské odměny a kázeňské tresty". Co je kázeňským přestupkem, je vymezeno v §50 odst. 1 zákona. Ve výčtu trestů uvedených v §51 odst. 1 písm. a) až g) zákona není propuštění ze služebního poměru. Jedním z druhů kázeňských trestů je podle §51 odst. 1 písm. d) zákona odnětí služební hodnosti. Uložení tohoto kázeňského trestu pak je důvodem, pro který příslušník bezpečnostního sboru musí být ze služebního poměru následně propuštěn podle §42 odst. 1 písm. e) zákona. Z toho evidentně vyplývá, že rozhodování o propuštění ze služebního poměru není součástí řízení o kázeňském přestupku. Jasně to pak potvrzuje úprava „Řízení ve věcech služebního poměru" v části dvanácté zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona je „zvláštním řízením" podle §183 - §185 zákona. Jiným řízením je „řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku" podle §186 - §189 zákona. Řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona a řízení o kázeňském přestupku či o jednání, které má znaky přestupku, jsou dvě různá a samostatná řízení, která jsou důsledně oddělena a z nichž žádné není součástí druhého. Rozdíl mezi nimi je mimo jiné i v tom, že pro řízení o kázeňském přestupku a o jednání, které má znaky přestupku, platí, že kázeňský trest nelze uložit příslušníkovi, který již byl za týž skutek pravomocně odsouzen (§186 odst. 10 zákona), zatímco ustanovení upravující řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona nic takového nestanoví, takže předcházející pravomocné odsouzení pro týž skutek nebrání tomu, aby bylo přikročeno k propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona. Tím jsou zesilovány důvody pro závěr, že řízení o propuštění ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona není řízením trestněprávní povahy a že rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru podle tohoto ustanovení není rozhodnutím, které by bylo relevantní z hlediska zásady „ne bis in idem".
Tato obecná východiska jsou bezezbytku aplikovatelná též v posuzované věci obviněných J. K. a Z. P. Lze proto uzavřít, že Městský soud v Praze jako soud odvolací se při svém rozhodnutí v této věci daným právním názorem neřídil a v důsledku toho učinil nesprávné a nezákonné rozhodnutí. Z důvodů shora vyložených rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru, která byla ve věci obou obviněných příslušníků bezpečnostních sborů vydána, nejsou totiž rozhodnutími zakládajícími nepřípustnost trestního stíhání z hlediska zásady „ ne bis in idem“ . Trestní stíhání obou obviněných nebylo nepřípustné podle §11 odst. l písm. j) tr. ř., a pokud bylo z tohoto důvodu zastaveno usnesením Městského soudu v Praze, je toto usnesení rozhodnutím, pro které nebyly splněny podmínky stanovené zákonem, takže byl dán dovolací důvod podle §265b odst. l písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyššího státního zástupce podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 7 To 104/2014, tak také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia odvolacího řízení a na soudu druhého stupně bude, aby se v tomto řízení zabýval všemi argumenty v tomto usnesení obsaženými.
Nejvyšší soud jen pro pořádek připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a