ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.888.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 888/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. srpna 2008 o dovolání obviněné mladistvé A. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze - soudu pro mládež ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 1 Tmo 22/2007, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - soudu pro mládež pod sp. zn. 51 Tm 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné mladistvé A.Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - soudu pro mládež (dále jen „krajský soud“) ze dne 2. 11. 2007, sp. zn. 51 Tm 3/2007, byla obviněná mladistvá A. Š. (dále jen „mladistvá“) uznána vinnou proviněním návodu k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. a dále proviněními neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Podle popsaného skutkového zjištění se mladistvá těchto provinění dopustila tak, že v přesně nezjištěné době nejméně od 18. 1. 2007 v Ch. přesvědčila P. J., aby usmrtil její matku J. Š., neboť je omezovala ve vzájemném vztahu, poté se domluvili na době a způsobu provedení činu za použití kladiva, P. J. v téže době se postupně snažil zajistit automobil k odvozu těla tím, že domlouval s M. H. odvoz 80 kg břemene, naposledy dne 22. 1. 2007 na následující den v ranních hodinách, poté dne 23. 1. 2007 v době od 05.00 hod. do 06.00 hod. v Ch., v ul. S., napadl P. J. v úmyslu usmrtit spící J. Š. ranou kladivem do hlavy velké intenzity, vrátil se do pokoje, kde čekala A. Š. a po chvíli, když viděli matku jít do koupelny, požadovala mladistvá po obviněném P. J., aby matku „dodělal“, obviněný P. J. nato J. Š. v koupelně čtrnácti ranami proměnlivé intenzity udeřil kladivem do hlavy a přesně nezjištěným nožem ji opakovaně bodl velkou silou do levé části krku, čímž jí způsobil mnohonásobné tržně zhmožděné rány na hlavě, bodnořezné rány levé strany krku s porušením krční žíly, průdušnice, jícnu a levého laloku štítné žlázy a na následky posledně uváděného zranění poškozená na místě zemřela. Následně oba společně uklízeli stopy od krve a mladistvá kolem 06.30 hodin přivedla do bytu M. H., který měl zajistit odvoz těla, což po zjištění skutečností odmítl; mladistvá a obviněný P. J. nato rozebrali obývací stěnu za účelem ukrytí těla, které obviněný sám vložil do šatní skříňky a po vzájemné dohodě mladistvá téhož dne kolem 17.00 hodin požádala mladistvého D. M. o poskytnutí blíže neurčené pomoci, čemuž vyhověl a teprve na místě v lesním prostoru nad P. M. v Ch. se postupně dozvěděl od obou obviněných, že zabili matku J. Š. a od obviněného P. J., že potřebují odvést tělo uložené ve skříni nahoru do lesa, kde viděl oba obviněné jak se neúspěšně pokouší kopat díru. Pomoc neodmítl, v bytě v ulici S., Ch., převzal od obviněného P. J. odměnu 1.000,- Kč pod podmínkou mlčenlivosti a posléze společně všichni naložili skříňku s tělem na rudlík, který za tímto účelem koupil P. J. v B., avšak z důvodu špatného terénu tělo odvezli za garáže vedle P. M. v Ch., kde jej obviněný P. J. s mladistvou zakryli sutinami a dne 5. 2. 2007 bylo tělo nalezeno.
Mladistvá byla za tato provinění podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 2, odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů, ve znění dalších právní předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), odsouzena k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byla §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb. zařazena do zvláštní věznice pro mladistvé.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. J. a mladistvého D. M., a rovněž i o náhradě škody.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný P. J. a mladistvá A. Š., otec mladistvé L. Š., prarodiče mladistvé Ing. V. Š. a Mgr. L. Š. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl z podnětu všech těchto odvolání rozsudkem ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 1 Tmo 22/2007, podle §258 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu obviněného P. J. a ve výroku o trestním opatření uloženém mladistvé A. Š. zrušil, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněných výrocích o vině a o náhradě škody tak, že mladistvou odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 2, 3 zák. č. 218/2003 Sb. k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ji podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb. zařadil do zvláštní věznice pro mladistvé a obviněnému P. J. uložil podle §219 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §29 odst. 1, 2 tr. zák. výjimečný trest odnětí svobody v trávní sedmnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podala mladistvá prostřednictvím obhájce Mgr. P. S. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. dovolání.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. shledala výrok o vině neúplný v tom, že vyjádření „přesvědčila obviněného P. J., aby usmrtil její matku“ nesplňuje požadavky obsahu rozsudku vymezené v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., že místo spáchání činu je určeno jen názvem obce a čas spáchání činu je vymezen dobou „nejméně od 18. 1. 2007“. Podle mladistvé zcela ve výroku chybí uvedení způsobu spáchání činu. Za nedostatek označila, že skutek nevyjadřuje, jakou intenzitou přesvědčila obviněného P. J., aby usmrtil její matku, když výraz „přesvědčila“ shledala nekonkrétním s tím, že si pod tím lze představit nejen formu návodu, ale i další formy trestné součinnosti §164 – 166 tr. zák. Zejména ve výroku chybí uvedení toho, jakým konkrétním jednáním měla u obviněného rozhodnutí k vraždě vyvolat, jak jej měla přesvědčit, aby se k jednání rozhodl, za jakých okolností, kdy a kde se tohoto jednání měla konkrétně dopustit. Nedostatečným shledala i popis následku, který měla svým jednáním způsobit. Namítla, že u jednotlivých forem trestné součinnosti se následek podstatně odlišuje, a proto měla být ve výroku rozsudku uvedena nejen subjektivní stránka protiprávního jednání mladistvé, tedy vymezení toho, v čem měl spočívat úmysl přesvědčit či jinak podpořit P. J., ale též objektivní stránka, tj. vymezení konkrétního jednání obviněné, kterým měla přimět P. J. k rozhodnutí spáchat trestný čin.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vznesla mladistvá výhrady pro nesprávnost použité právní kvalifikace, kterou shledala v kvalifikačních znacích v případě trestného činu vraždy, a to ve vztahu k zvlášť surovému způsobu provedení a ohledně zvlášť zavrženíhodné pohnutky. K první výhradě namítala, že návod, tak jak je popsán skutek, mohl směřovat výhradně jen k prostému usmrcení člověka kladivem, k čemuž podle skutkových zjištění soudu postačuje jedna či dvě rány do hlavy a tedy, že nemohla mít představu, jakým způsobem nakonec obviněný P. J. vraždu dokoná. Z tohoto důvodu jej nemohla k takovému způsobu provedení ani navést, když o dokonání činu nožem obviněná vůbec nevěděla. Neztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že musela být i s takovým způsobem útoku ze strany obžalovaného srozuměna, že tento mechanismus útoku nepředpokládala, předpokládat jej však měla a mohla, v čemž shledal zavinění v nevědomé nedbalosti, která k užití vyšší trestní sazby postačuje. Podle mladistvé je však takové posouzení v rozporu s hmotným právem, protože ustanovení §6 písm. b) tr. zák. dopadá pouze na případy, kdy jde o skutečnosti, které už existují v době činu a nejsou způsobeny až vlastním jednáním pachatele. Tento závěr podle mladistvé nemá oporu ani ve zjištěném skutkovém stavu. Ze skutkových zjištění podle mladistvé vyplývá, že měla obviněného navést k usmrcení poškozené jednou ranou kladivem. Ačkoli soud prvního stupně vzal za zjištěné, že mladistvá vyzývala obviněného P. J., aby poškozenou „dodělal“, nebylo prokázáno, že by jej takto nabádala k dokončení činu nějakým určitým konkrétním způsobem. Skutečnost, že o vlastním surovém způsobu provedení věděla, dovodil soud pouze z toho, že obviněný P. J. má kladivo a že slyšela několik ran. Podle mladistvé však tato okolnost nemá z hlediska zavinění právní význam, jelikož nastala až poté, co se mladistvá měla dopustit návodu k vraždě. Návod byl dokonán ve chvíli, kdy se obviněný k vraždě rozhodl, tedy o několik dní dříve než k vraždě došlo, a proto není rozhodné, kolika ranami byl obviněným čin spáchán, event. dokonán dalším nástrojem. Podle mladistvé soud pochybil při úvahách o použití vyšší trestní sazby podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., jestliže vycházel výhradně z okolnosti, že věděla o opakovaném použití kladiva. S okolností užití nože soud prvního stupně použití trestní sazby obviněné vůbec nespojuje, a pokud tak činí odvolací soud, je takovým postupem odvolacího soudu porušena zásada zákazu reformace v neprospěch obžalované.
Závěr soudu o tom, že znak jiná zvlášť zavrženíhodná pohnutka, je naplněn malicherností důvodu, z něhož se mladistvá rozhodla zbavit své matky, velkou bezcitností a naprostou neúctou k lidskému životu, podle mladistvé nekoresponduje s hmotným právem, protože morální bezcitnost a neúcta k lidskému životu jsou znaky skutkové podstaty každého trestného činu vraždy. Žádné jiné znaky soud prvního stupně neuvedl. V této souvislosti poukázala na to, že charakter zvlášť zavrženíhodné pohnutky nelze přičítat pohnutkám, které mají podklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, v dlouhodobé stresové situaci, v napětí v meziosobních vztazích apod. Pokud soud dospěl k závěru, že motiv činu byl založen na lidské lásce a nenávisti, obavách o budoucnost mileneckého vztahu a z toho vyplývajícího narůstajícího tlaku ve vzájemných vztazích mezi matkou a dcerou, dcerou a jejím milencem, jakož i mezi matkou a milencem dcery, pak se nemůže jednat o znak vyjádřený v §219 odst. 2 písm. h) tr. zák.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. mladistvá podřadila výhrady proti uloženému trestu, které založila na úvahách vyjádřených k předchozím dovolacím důvodům, s tím, že měla být uznána vinnou toliko návodem k provinění vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a proviněními neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. ve spolupachatelství ve znění zák. 218/2003 Sb., za což jí měl být podle základní trestní sazby uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. trest nepřevyšující pět let. Odvolacím soudem uložený trest odnětí svobody v trvání osmi roků považovala za uložený mimo zákonnou trestní sazbu.
V závěru uvedla, že i když respektuje, že odvolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení, požádala dovolací soud, aby při přezkoumávání napadených rozhodnutí vzal v úvahu i skutečnost, že se cítí ve smyslu obžaloby nevinná a trvá na tom, že vraždu své matky nezosnovala ani se na ní nepodílela. S ohledem na shora uvedené námitky navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek soudu druhého stupně i rozsudek nalézacího soudu zrušil a Krajskému soudu v Ústní nad Labem přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Pokud Nejvyšší soud obdržel dne 11. 8. 2008 doplnění dovolání zpracované obhájcem, které podal u krajského soudu dne 7. 8. 2008, jde o podání učiněné již po uplynutí lhůty vymezené v §265e odst. 1 tr. ř., jež činí dva měsíce od doručení rozhodnutí. Obviněná rozhodnutí odvolacího soudu obdržela dne 14. 3. 2008 a její obhájce dne 13. 3. 2008, uvedená lhůta tudíž uplynula dne 14. 5. 2008. Skutečnostmi, které jsou v tomto doplnění rozvedeny se proto dovolací soud nemohl zabývat.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že v rozhodnutí žádný výrok nechybí a neshledal ani vadu, která by měla za následek neúplnost výroku. S odkazem na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. uvedl, že v popisu skutku jsou všechny potřebné skutečnosti uvedeny. Město Ch. je dostatečným určením místa a je upřesněno i konkrétní adresou. Doba vymezená „nejméně od 18. 1. 2007“, je též dostatečná, když je ve výroku dále konkretizováno, že skutek byl realizován dne 23. 1. 2007. Výraz „přesvědčila“ vyjadřuje, že dovolatelka vyvolala v obviněném P. J. vnitřní rozhodnutí trestný čin spáchat. Další argumenty v těchto souvislostech uvedené označil za nonsens nevyžadující podrobnější zdůvodnění. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zkonstatoval, že mladistvá pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení o odvolání, s nimiž se odvolací soud plně vypořádal. Tyto námitky vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné, neboť soud učinil skutková zjištění, že mladistvá nejenže předem obviněného P. J. přiměla k zavraždění poškozené způsobem, který sám o sobě zvlášť surovým nebyl (rána kladivem), ale v době, kdy poškozená po útoku vstala a šla do koupelny, opětovně obviněného k zavraždění poškozené naváděla výzvou, aby poškozenou „dodělal“. Tento výraz nepochybně vyjadřuje, že bude spočívat v dalších (nyní již devastujících) útocích tímtéž kladivem či v použití nějaké jiné vhodné zbraně, tedy i nože, jako předmětu k usmrcení dobře použitelného a dostupného. Právě tento v pořadí druhý návod státní zástupce považoval za významný pro právní kvalifikaci skutku též podle §219 odst. 2 písm. b) tr. zák., protože svědčil o podstatně důraznějším způsobu vedoucím k usmrcení. Námitky, že motiv skutku byl založen na lidské lásce, nenávisti a obavách o budoucnost mileneckého vztahu, vylučuje možnost jeho posouzení jako spáchaného ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky ve smyslu odst. 2 písm. h) §219 tr. zák. Podle státního zástupce odporují běžným hlediskům morálky civilizované společnosti. Zdůraznil, že šlo mezi pachateli o jednoměsíční známost, že k brutální vraždě matky došlo jen proto, že matka mladistvé nebyla jejímu milenci příliš nakloněna. Žádné konkrétní kroky v jejich neprospěch přitom poškozená nepodnikala a běžně se zajímala o život své nezletilé dcery, jak k tomu nakonec byla i povinna (§31 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění pozdějších předpisů). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poukázal na to, že dovolatelka vychází z předpokladu, že její jednání mělo být posouzeno toliko jako návod k provinění vraždy podle základní skutkové podstaty podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., k §219 odst. 1 tr. zák., a z toho následně dovozuje, že trest, který jí byl soudem uložen podle kvalifikované skutkové podstaty, je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Závěrem státní zástupce shrnul, že dovolání mladistvé je nutné ze všech uvedených důvodů posoudit jako zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání mladistvé je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit §265e odst. 1, 2 tr. ř., posuzoval, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. k), g) h) tr. ř., neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a též zda relevantně uplatněné důvody jsou opodstatněné.
Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jeho existence je založena na dvou podmínkách, a to buď že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí, anebo výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. V daném případě mladistvá namítla neúplnost výroku, za níž se považuje to, že výrok neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. když není rozhodnuto o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, není u právní kvalifikace uvedeno příslušné ustanovení zákona atd.
Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu mladistvá brojila proti výroku o vině, v části tzv. skutkové věty, jíž vytkala nedostatečný popis skutkových zjištění, za které považovala nepřesné uvedení místa spáchání činu označeného pouze názvem obce, nekonkrétní vymezení času určeného neurčitou dobou a dále to, že nebyl podrobně rozveden způsob, jímž se měla návodu, který je jí kladen za vinu dopustit.
K tomuto je potřeba uvést, že tzv. skutková věta obsahující popis skutku, v němž je spatřován konkrétní trestný čin, je součástí výroku o vině, jehož náležitosti jsou vymezeny v ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Podle něho výrok, jímž se obviněný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve smyslu tohoto ustanovení tzv. skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, jehož se obviněný podle zjištění soudu dopustil, a které jsou relevantní z hlediska zákonných znaků žalovaného trestného činu. Nevyhovuje-li popis skutku všem uvedeným náležitostem významným pro použití do úvahy připadající právní kvalifikace, může se jednat o takovou neúplnost výroku o vině, která zakládá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 429/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 18, roč. 2002, č. T- 436).
Rovněž je však potřeba vymezit, že o vadu, která by naplňovala uvedený dovolací důvod, jde jen tehdy, když ve výroku o vině v tzv. skutkové větě nebyly uvedeny všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v projednávaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl posuzován ( viz rozhodnutí č. 43/1994-I. Sb. rozh. tr.).
Jestliže je ve skutkovém zjištění výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsáno, že v přesně nezjištěné době nejméně od 18. 1. 2007 v Ch. A. Š. přesvědčila P. J., aby usmrtil její matku J. Š., neboť je omezovala ve vzájemném vztahu, poté se domluvili na době a způsobu provedení činu za použití kladiva, P. J. v téže době se postupně snažil zajistit automobil k odvozu těla tím, že domlouval s M. H. odvoz 80 kg břemene, naposledy dne 22. 1. 2007 na následující den v ranních hodinách, poté dne 23. 1. 2007 v době od 05.00 hod. do 06.00 hod. v Ch., v ul. S., napadl P. J. v úmyslu usmrtit spící J. Š.…, je zřejmé, že mladistvá nenamítla takový nedostatek, v němž by mohla být shledávána opodstatněně vada v označeném dovolacím důvodu předpokládána. Vymezení činu dobou „nejméně od 18. 1. 2007“, a dále daty 22. 1. 2007 a 23. 1. 2007, je dostatečným časovým určením činu. Rovněž místo je ze skutkových skutečností zřejmé.
Za opodstatněnou nelze považovat ani výhradu o nedostatečném vyjádření znaků důležitých pro posouzení činu mladistvé jako návodu, neboť ten vyplývá z formulací „přesvědčila P. J., aby usmrtil její matku,…poté se domluvili na době a způsobu provedení činu za použití kladiva… a když viděli matku jít do koupelny, požadovala mladistvá po obviněném P. J., aby matku dodělal“. Vzhledem k tomu, že ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je návod spatřován v tom, že obviněný jiného navede ke spáchání konkrétního trestného činu, tedy u něho úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, je zřejmé, že ve výroku rozsudku popsané skutkové okolnosti uvedený znak v potřebné míře vyjadřují.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud považoval popis skutku úplným jak z hlediska formálních požadavků na náležitosti výroku o vině ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., tak i pro spolehlivé právní posouzení. Jsou v něm též dostatečně vyjádřeny všechny rozhodné skutečnosti tak, že skutek v podobě, v jaké je popsán nelze zaměnit s jiným, odpovídá použité právní kvalifikaci, a je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního provinění (srov. rozhodnutí č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Výhrady mladistvé o neúplnosti skutkového zjištění posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Mladistvou dále vznesené výhrady, že nelze dovodit návod ve vztahu ke kvalifikovaným znakům skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou námitkami právní povahy, a proto korespondují se zákonnými znaky uvedeného dovolacího důvodu, podle něhož lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k tomu, že mladistvá byla uznána vinnou účastenstvím ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák., je potřeba uvést, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je ten, kdo navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce).
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Je založeno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele.
Po objektivní stránce spočívá jednání návodce ve vzbuzení rozhodnutí v jiném spáchat hlavní trestný čin, došlo-li alespoň k pokusu o něj. Způsoby, jak návodce může jiného ke spáchání hlavního trestného činu navést, jsou různé, např. naléháním, přesvědčováním, najmutím jiného ke spáchání hlavního trestného činu apod. K objektivní stránce návodu je též nezbytné, aby mezi jednáním návodce a hlavního pachatele byl příčinný vztah.
Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního (např. návodce si je vědom možnosti, že vyvolá svým jednáním rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin a pro případ, že se tak stane, je s tím srozuměn).
Ve vztahu k subjektivní stránce je též vhodné zmínit, že jestliže se úmysl účastníka vztahuje i na okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, má to i pro něho za následek trest podle vyšší trestní sazby (srov. rozhodnutí č. 42/1954 Sb. rozh. tr.). Ustanovení §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. totiž nezná ohledně samotného návodu (ale i jiného účastenství) okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Proto návod k trestnému činu spáchaný za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby předpokládá, aby takováto okolnost byla dána ohledně jednání, k němuž byl naveden ten, kdo podle návodu měl jednat (srov. rozhodnutí č. 22/1957 Sb. rozh. tr.). Obecně však lze uvést, že k subjektivní stránce účastníka platí to, co o úmyslných trestných činech vůbec. Lze zmínit, že ustanovení §10 odst. 2 tr. zák. stanoví, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného, a proto je třeba i na účastníka vztáhnout §6 tr. zák., podle něhož pro přičítání okolností přitěžujících nebo okolností, které podmiňují použití vyšší trestní sazby, postačí v podstatě nedbalost (a to i nevědomá s výjimkou okolností, které vyžadují nedbalost vědomou (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s.102-103).
Návod mladistvé směřoval ke spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) a h) tr. zák., a tak je potřeba též uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí (odst. 1), spáchá-li tento čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem [odst. 2 písm. b)], a v úmyslu získat majetkový prospěch nebo úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky (odst. 2 písm. h)].
Podle tzv. právní věty se mladistvá návodu k uvedenému trestnému činu dopustila v alternativě, že úmyslně navedla jiného, aby jiného usmrtil a uvedený čin spáchal zvlášť surově a ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Znaky zvlášť surovým způsobem a zvlášť zavrženíhodná pohnutka nejsou v trestním zákoně přesně definovány. Soudní praxe vykládá znak zvlášť surového způsobu jako spáchání trestného činu, které svou surovostí výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, která je nutně obsažena v každém jednání zakládajícím znaky trestného činu vraždy. Tento znak představuje především ty okolnosti, které charakterizují použité násilí z vnějšího hlediska (naproti tomu znak zvlášť trýznivý způsob představuje okolnosti spíše subjektivní povahy charakterizující prožitky poškozeného). Vůči tělu poškozeného může být použito i několik násilných mechanismů charakterizovaných extrémní brutalitou, která se vymyká rámci násilí typickému pro většinu trestných činů vraždy (viz rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.).
Soud prvního stupně své závěry o naplnění uvedeného znaku vyjádřil velmi stručně na straně 33 odůvodnění rozsudku tak, že bylo prokázáno, že mladistvá vzbudila v obviněném P. J. rozhodnutí spáchat trestný čin a o vlastním provedení, tedy opakovaném použití kladiva věděla.
Podrobněji tento znak zkoumal odvolací soud, který na str. 26 odůvodnění svého rozsudku uvedl, „že útok vůči poškozené byl spáchán zvlášť surovým způsobem, neboť útok kladivem celkem patnácti ranami způsobil značnou devastaci těla poškozené, navíc obviněný P. J. použil i nůž, takže šlo o útok vedený s velmi vysokou intenzitou a výraznou brutalitou a více nástroji“. Zabýval se i tím, zda uvedená okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby je naplněna i ve vztahu k návodu mladistvé a dovodil, že „za situace, kdy je zřejmé, že mladistvá věděla, že útok vůči poškozené bude veden kladivem a že první rána podle plánu nestačila k uskutečnění zamýšleného úmyslu usmrtit, při své pobídce určené obviněnému P. J., aby poškozenou dodělal, musela předpokládat, že bude v útoku pokračovat stejným nástrojem, a že bude zapotřebí velkého počtu úderů, z nichž některé i podle své výpovědi slyšela.“ Odvolací soud na základě těchto skutečností zhodnotil, že mladistvá musela být i s takovým způsobem útoku ze strany obviněného P. J. srozuměna. Usmrcení poškozené zvlášť surovým způsobem bylo zahrnuto jejím přímým úmyslem. Ve vztahu k poslední fázi útoku nožem, odvolací soud k zavinění mladistvé dovodil ve smyslu §6 písm. b) tr. zák. nevědomou nedbalost, neboť tento mechanismus útoku nepředpokládala, předpokládat jej však měla a mohla, protože k dokonání činu dala sama popud.
Nejvyšší soud tyto úvahy považuje za správné a korespondující se zákonnými podmínkami, které tento znak vyjadřují. Pro úplnost je však vhodné uvést, že není pochyb o tom, že způsob, jakým obviněný P. J. poškozenou usmrtil, tedy to, že jí dal nejprve jednu ránu kladivem a poté v útoku pokračoval dalšími mnoha ranami stejným nástrojem, a v závěru užil nůž, jímž ji opakovaně bodl, byl proveden ve smyslu shora uvedených kritérií zvlášť surovým způsobem. Jak uvedl i odvolací soud, je v tomto mechanizmu zahrnuta extrémně vysoká míra brutality, vymykající se násilným jednáním u většiny trestných činů vraždy. Bylo proto zcela správně posouzeno, že obviněný P. J. se činu vraždy dopustil při naplnění znaku §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud rovněž nepochybil, pokud shledal, že úmysl mladistvé v rámci návodu směřoval i k tomuto znaku a je zahrnut i jejím zaviněním, protože jak je uvedeno ve skutkových zjištěních a podrobně rozvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutích, byla to mladistvá, která vznesla požadavek na usmrcení matky a společně s obviněným, který byl určen k tomu, že čin spáchá, vymysleli celý plán a průběh jak zavraždění maky, tak i další jednání spojené s odklizením jejího těla. V daných souvislostech je nutné mít na zřeteli i tuto aktivní roli mladistvé, která nejenom že dala uvedený impuls, ale kromě vlastního útoku proti tělu poškozené, který přenechala obviněnému P. J., participovala na celém jednání. Je potřeba zdůraznit, že byla po celou dobu činu přítomna v bytě a průběh probíhající vraždy zčásti sledovala. Je proto nutné zdůraznit, že pokud v rámci domluvy měl obviněný pro usmrcení použít kladivo, mladistvá měla určující podíl i na výběru tohoto nástroje. Za rozhodující je však nutné považovat okamžik, kdy poškozená po první ráně vstoupila do koupelny, mladistvá tuto skutečnost zjistila, tak ve svém návodném jednání pokračovala tím, že vyjádřila požadavek, aby obviněný matku „dodělal“. Z obsahu tohoto slovního obratu je zcela zřejmé, že mladistvá tím jednoznačně vyzvala obviněného jednat tak, aby byla poškozená usmrcena. Lze též připustit, že i výraz „dodělat“, v sobě skrývá jistou brutalitu, neboť je v něm obsažena nemilosrdnost, tvrdost a to že následek smrti musí nastat v každém případě, tedy i za použití čehokoliv, co je schopné jej přivodit. Právě tímto vyjádřením uvedeného požadavku mladistvá dala najevo, že požaduje, aby smrt poškozené byla přivozena jakýmkoliv způsobem, a s ohledem na to, že obviněný k první ráně užil domluvené kladivo, lze dovodit i přímý návod k tomu, aby právě tímto kladivem obviněný učinil vše proto, aby poškozená zemřela. V takovém případě jde o přímý návod k tomu, aby byl čin spáchán i brutálně a s maximální razancí, což logicky plyne z průběhu celé vražedné situace, neboť pokud jedna rána poškozenou neusmrtila, bylo slovem „dodělat“ jasně vyjádřeno, že to musí být podstatně důraznější útok než dosud, že se musí jednat o více úderů atd. V uvedené formulaci je zahrnuta nejen vůle mladistvé k tomu, aby byla její matka zavražděna kladivem, ale představuje také široký prostor možností výběru obviněným zvoleného prostředku k tomu, aby došlo k následku, který mladistvá požadovala.
Nejvyšší soud na základě uvedených úvah shledal závěr odvolací soudu o tom, že ve vztahu k množnosti užití nože v závěru vražedného útoku v rámci nevědomé nedbalosti s odkazem na ustanovení §6 písm. b) tr. zák. je spíše mírnějším posouzením této okolnosti, neboť by bylo možné dovodit i úmysl nepřímý ve §4 písm. b) tr. zák., protože uvedené skutečnosti svědčí o tom, že mladistvá byla srozuměna s tím, že obviněný užije jakýkoliv nástroj, tedy i nůž, pokud kladivo nebude postačující. Uvedená úvaha však svědčí v neprospěch mladistvé, a proto, pokud odvolací soud učinil uvedený závěr, jak bylo shora citováno, není právní teorií vyloučen, a proto je Nejvyšší soud nepovažuje za nesprávný.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud uvedené závěry o tom, že návod mladistvé směřoval k tomu, aby poškozená byla usmrcena zvlášť surovým způsobem, byl ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §219 odst. 2 písm. b) tr. zák. naplněn, a výhrady mladistvé v tomto směru učiněné nejsou opodstatněné.
Znak „zvlášť zavrženíhodné pohnutky“, proti němuž mladistvá dále ve svém dovolání brojila, je rovněž vykládán na základě soudní praxe, podle níž se ustálilo, že za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o naprosté neúctě pachatele k lidskému životu. Naproti tomu nelze takový charakter přičítat pohnutkám, které mají poklad v přirozených citech člověka (např. žárlivost) nebo ve stavu okamžitého afektu, dlouhodobé stresové situaci např. v meziosobních vztazích.
Odvolací soud, který uvedený znak zkoumal k námitce, již mladistvá uplatnila v rámci odvolacího řízení, na straně 27 – 28 odůvodnění svého rozhodnutí se s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně nepřiklonil k tomu, že by se jednalo o malichernou pohnutku, protože toto vyjádření shledal nepřiléhavým zjištěným okolnostem. Zdůraznil především záměr pachatelů zbavit se poškozené ve snaze odstranit pro ně omezujícího vlivu matky, bránící jejich mileneckému vztahu a soužití podle jejich představ. Vyzdvihl i to, že oba jednali s hlubokou morální bezcitností, z důvodu bezohledného sobectví.
Nejvyšší soud tyto argumenty podporující závěr soudu prvního stupně o naplnění zvlášť zavrženíhodné pohnutky považoval za správné a výstižné. Uvedený znak je s ohledem na zjištěné a prokázané skutkové okolnosti naplněn především tím, že mladistvá svým návodem k vraždě matky využila lásky svého přítele, který jí dával najevo, že je schopen pro ni učinit cokoli. Příčina vzniku záměru, zbavit se matky tím, že ji na základě společné dohody její milenec zavraždí, vykrystalizovala z toho, že matka se snažila svou dceru odvrátit od vztahu s obviněným. Nečinila tak ovšem tím, že by milencům v jejich vztahu přímo bránila, či dceři přímo zakazovala se s ním scházet, ale dávala najevo svůj nesouhlas a stanovila limity, kdy se mohou scházet.
Z žádných okolností proto nelze dovodit, že by mladistvá jednala za situace, kdy by bylo možné dovodit, že její pohnutka má podklad v přirozených citech člověka např. že by tomu bylo z velké lásky, která nemá naplnění apod., nebo proto, že by mladistvá měla obavu o ztrátu svého přítele, k němuž chovala milostné city, pod vlivem působení matky, která by se snažila za každou cenu mezi nimi vztah ukončit.
Za vlastní pohnutku, která vyvolala celou tragickou událost, byla sobeckost a bezcitnost zejména mladistvé, která se činu dopustila v neúctě ke všem základním lidským hodnotám a z nesmírného cynizmu. Projevila se v ní snaha za každou cenu se domoci výhod, které v daném případě považovala za prioritní bez ohledu na druhé. Tato pohnutka, svědčící o naprostém egoismu a neúctě k lidskému životu, navíc milující matky je o to markantnější, že nebyla podmíněna žádným negativním přístupem ze strany matky, která, i když se vztahem mladistvé s obviněným nesouhlasila, činila kroky, které mladistvou příliš v jejím osobním životě, ale ani ve vlastním vztahu s obviněným neomezovaly. Naopak ve snaze neschvalovaný vztah oslabit, matka mladistvé koupila koně, aby dcera v zájmu o něj neměla na obviněného tolik času. Matka ve snaze prospět své dceři se na základě její žádosti rozešla se svým přítelem atd. Je tedy patrné, že matka se snažila své dceři i přes výhrady k obviněnému, vyjít vstříc. Přes všechny tyto její vlídné kroky, mladistvá, aniž by pro to měla jakoukoliv podstatnou záminku, kromě toho, že se potřebovala matky zbavit, aby měla úplnou volnost, matčinu vraždu bezcitně a chladnokrevně naplánovala tak, že si v podstatě najala osoby, které její záměr provedou. V tomto směru totiž nejde jen o zosnování úkladů, které zajistila ve vztahu k samotné vraždě, k níž navedla obviněného P. J., ale je potřeba přihlédnout i k tomu, jak zajišťovala odklizení těla mrtvé matky. Právě i toto zcela racionální a nevybíravé organizování odklízení ostatků, kdy bylo nezbytné, překonat i jisté překážky, mladistvá za spolupráce s obviněnými realizovala s maximálním uvážením a rozmyslem. Není proto pochyb o tom, že pohnutka, z níž mladistvá obviněného P. J. navedla, naplňuje znak zavrženíhodné pohnutky ve smyslu §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. a její návod právě z této pohnutky vycházel.
Nejvyšší soud v právní kvalifikaci skutku žádná pochybení neshledal, a proto došel k závěru, že výhrady uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejsou důvodné a použitá právní kvalifikace návodu k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b), h) tr. zák. je plně v souladu se zákonem.
Jestliže mladistvá na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítala výměru trestu (trestního opatření odnětí svobody) uloženou v rozporu se zákonem, neučinila tak v souladu s tímto označeným dovolacím důvodem, podle něhož lze dovolání podat, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Předně je nutné uvést, že tato dvě kritéria, jednak trestu (trestního opatření), které soud nepřipouští a jednak uložení trestu (trestního opatření) mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin (provinění), jímž byl uznán vinným, je nutné vždy posuzovat toliko z té právní kvalifikace, podle níž bylo obviněnému (mladistvému) trestní opatření uloženo. To znamená., že uvedená hlediska je nutné posuzovat s ohledem na trestný čin (provinění), jímž byl obviněný (mladistvý) skutečně soudem uznán vinným. Pro úvahy o existenci uvedených zákonných podmínek §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., proto nelze vycházet z právní kvalifikace trestného činu, podle níž obviněný nebyl uznán vinným, kterou si toliko obviněný v rámci svých úvah jako správnou domýšlel, respektive se v rámci svých námitek domáhal.
Nejvyšší soud, který vadu, jíž mladistvá pod onačeným dovolacím důvodem vytýkala, neshledal, avšak pro úplnost nad rámec podaného dovolání dodává, že ve vztahu k výši a druhu trestního opaření, které bylo mladistvé v podobě výjimečného trestního opatření uloženo, nezjistil žádné nedostatky.
Mladistvé bylo trestní opatření odnětí svobody sazby §219 odst. 2 tr. zák. uloženo odvolacím soudem podle §35 odst. 1 tr. zák. §31 odst. 2, 3 zák. č. 218/2003 Sb. jako úhrnné výjimečné trestní opatření na dobu osmi roků.
Tento druh i výměra trestního opatření plně korespondují s podmínkami §31 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., podle něhož lze výjimečné trestní opatření mladistvému uložit v případě, když spáchal provinění, za které trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a když stupeň nebezpečnosti takového provinění pro společnost je vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku mimořádně vysoký. V tomto případě může soud pro mládež uložit mladistvému odnětí svobody na pět až deset let, má-li za to, že by odnětí svobody v rozmezí uvedeného v §31 odst. 1 tr. zák. (tj. od jednoho roku do pěti let) k dosažení účelu trestního opatření nepostačovalo.
Uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestního opatření byly s ohledem na čin, jímž byla mladistvá uznána vinnou, použitou právní kvalifikací, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a osobu mladistvé, splněny. Mladistvá byla odsouzena za čin, kterého se dopustila při naplnění znaků zvlášť surového způsobu a ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Zajistila, aby byla zabita vlastní matka, což byla osoba jí nebližší, milující a laskavá. Jedná se tedy o čin, který vykazuje mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti. Vzhledem k osobnostní struktuře mladistvé, která vykazuje znaky emoční nestability, egocentrické orientace, u níž se projevila velká schopnost manipulovat s druhými osobami a jejich prostřednictvím si zajistit dosažení svých osobní zájmů a cílů, je zřejmé, že odnětí svobody v rozmezí podle §31 odst. 1 zák. č. 218/203 Sb., by nebylo postačující.
Vzhledem k tomu, že námitky mladistvé byly opakováním těch, které uplatnila v rámci odvolacího řízení, s nimiž se v potřebné míře a správně vypořádal odvolací soud, Nejvyšší soud, který použitou právní kvalifikaci i uložené trestní opatření posoudil jako učiněné v souladu se zákonem, dovolání mladistvé jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová