ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.897.2006.1
sp. zn. 8 Tdo 897/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. srpna 2006 dovolání, které v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2004 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné JUDr. J. V., roz. Ch., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 T 5/2004, byla obviněná JUDr. J. V. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná pokusu trestného činu podvodu dopustila tím, že dne 22. 5. 2002, tedy již v době po prohlášení konkursu, který byl na majetek družstva, v likvidaci, prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 21/2002 ze dne 17. 5. 2002, jako likvidátorka tohoto družstva, kterou byla jmenována rozhodnutím členské schůze ke dni 1. 2. 2002, zabezpečila, aby po vzájemné předchozí dohodě předložil P. V. na Katastrálním úřadu dohodu o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, uzavřenou mezi Z. d. P., zastoupeným F. P., a O. d. K., zastoupeným J. A., společně s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k nemovitostem popsaným ve výroku rozsudku, přičemž katastrálnímu úřadu úmyslně neuvedla skutečnosti mající zásadní význam pro posouzení návrhu, a to zánik předložené dohody o převodu majetkových podílů odstoupením od dohody správcem konkursní podstaty Z. d. P. JUDr. Z., resp. neplatnost této dohody, když tuto skutečnost konstatoval ve svém rozhodnutí i Městský soud v Praze ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 30 Cm 346/99, které bylo obviněné doručeno dne 22. 10. 2001, a dále pak tu skutečnost, že týmž rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí žalobního návrhu na vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce Z. d. P., který podávala obviněná v zastoupení žalobce O. d. K. dne 8. 9. 1999 a které se týkalo většiny nemovitostí uvedených v předmětném návrhu na vklad a současně tento návrh na vklad nebyl v souladu s předkládanou dohodou, když navrhoval i další nemovitosti, které netvořily předmět převodu podle dohody o převodu majetkových podílů, a naopak některé převáděné nemovitosti neobsahoval, a tohoto jednání se dopustila v úmyslu obohatit O. d. K., družstvo v likvidaci, a způsobit tak škodu ve výši nejméně 15.560.000,- Kč Z. d. P., když ke vkladu vlastnického práva nedošlo z důvodů přerušení řízení Katastrálním úřadem.
Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla pro skutek popsaný ve shodě se skutkem vymezeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovaný obžalobou jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
Odvolací soud dospěl k názoru, že ač soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, nenaplňuje jednání obviněné všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Způsob provedení činu, použité prostředky a osoba obviněné snižují podle něj stupeň nebezpečnosti jednání jinak formálně vykazujícího znaky pokusu trestného činu na míru nedovolující posoudit je jako trestné. Odvolací soud zdůraznil, že jednání obviněné prakticky nemohlo vést k zamýšlenému následku proto, že vady podaného návrhu podloženého neplatnou a obsahově i formálně vadnou listinou nemohly vést katastrální úřad při zachování elementární pečlivosti k rozhodnutí o vkladu. I pokud by zjevné vady návrhu neshledal tento úřad sám, což je podle názoru soudu vzhledem k jejich povaze velmi nepravděpodobné, vlastník nemovitosti by jistě na skutečnost, že předmětná „dohoda“ není platná, okamžitě upozornil. Vady podání a souvisejících listin byly totiž podle jeho názoru natolik patrné, že pokud by k rozhodnutí o zápisu za těchto okolností skutečně došlo, nebylo by to způsobeno omylem vyvolaným obviněnou, ale hrubým zanedbáním povinností osoby jednající za orgán, který vedl příslušné řízení. Za další skutečnosti snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost považoval, že jednala ve spěchu před oficiálním doručením usnesení o prohlášení konkursu, chaoticky a zjevně pod vlivem P. V. a že dosud nebyla soudně trestána.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který rozhodl ve druhém stupni, podala nejvyšší stání zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch obviněné dovolání. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že obecně platí, že již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, a tyto závěry platí i pro pokus trestného činu, neboť nebezpečnost konkrétního pokusu pro společnost je třeba posuzovat podle kritérií §3 odst. 4 tr. zák. obdobně jako u dokonaného trestného činu. Poznamenala, že existence materiální podmínky trestnosti pokusu není bez dalšího vyloučena ani v případě tzv. nezpůsobilého pokusu; o to ale v daném případě nešlo, když i odvolací soud fakticky připustil, že za určitých okolností k dokonání trestného činu dojít mohlo. Způsob provedení činu a použité prostředky podle dovolatelky sice činily vznik škodlivého následku méně pravděpodobným, nešlo však o skutečnosti snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost natolik, aby nebyly dány materiální podmínky trestnosti pokusu trestného činu. Poukázala na to, že spáchání trestného činu směřujícího vůči orgánu státní správy předpokládalo určité odborné znalosti, které obviněná jako osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním a dlouholetá advokátka měla; ostatně návrh na povolení vkladu nebyl učiněn zcela nekvalifikovaně, byl adresován orgánu příslušnému k jeho rozhodnutí a měl i základní formální náležitosti. Jako nepřijatelný odmítla státní zástupkyně názor odvolacího soudu, že pokud by na základě vadného návrhu došlo ke vkladu vlastnického práva, pak by následek nebyl způsoben omylem vyvolaným obviněnou, ale hrubým zanedbáním povinností osoby jednající za orgán, který vedl příslušné řízení, s argumentem, že takové úvahy odporují uznávaným zásadám pro posuzování příčinné souvislosti. Jednání pachatele má totiž povahu příčiny i v případě, že kromě tohoto jednání se na vzniku trestněprávně relevantního následku podílely i další okolnosti, resp. jednání dalších osob. Vytkla, že odvolací soud se ve svých úvahách zaměřil jen na některá hlediska uvedená v §3 odst. 4 tr. zák. (zejména způsob provedení činu) a nepřihlížel k jiným hlediskům, jako jsou následky, resp. hrozící následky trestného činu, pohnutka pachatele, že trestná činnost směřovala vůči orgánu veřejné moci. Při komplexním hodnocení všech kritérií uvedených v §3 odst. 4 a §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. nelze podle ní dospět k závěru, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu spáchaného obviněnou pro společnost by byl nepatrný a že by nedosahoval typového stupně společenské nebezpečnosti ani nejlehčích běžně se vyskytujících případů podvodných jednání, která zůstala nedokonána v důsledku objektivních na vůli pachatele zcela nezávislých okolností.
Dovolatelka uzavřela, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který dospěl k závěru, že souzený skutek není pro absenci společenské nebezpečnosti pokusem trestného činu, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž je založen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší stání zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, zrušil, aby zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněná se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
S odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněný důvod podřadit.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je významná otázka, zda čin obviněné se zřetelem na jeho konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost vykazuje znaky trestného činu, resp. jeho pokusu, po stránce materiální.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Shrnul, že mu nelze vytknout, pakliže po provedeném dokazování a po pečlivém vyhodnocení důkazů dospěl k závěru, že obviněná poté, co se dozvěděla o prohlášení konkursu na majetek O. d. K. a nebyla již osobou oprávněnou jednat za tuto obchodní společnost, zajistila, aby P. V. předložil na Katastrálním úřadu dohodu o převodu obchodních podílů z 28. 2. 1994 uzavřenou mezi Z. d. P. a O. d. K. s návrhem na vklad do katastru nemovitostí k nemovitostem popsaným ve výroku rozsudku v hodnotě 15.560.000,- Kč, přestože věděla, že dohoda je neplatná, neboť od ní správkyně konkursní podstaty Z. d. P. JUDr. Z. odstoupila a o její neplatnosti bylo rozhodnuto v jiném soudním řízení, věděla i o tom, že podaný návrh není v souladu s předmětnou dohodou, to všem v úmyslu dosáhnout vkladu vlastnického práva ve prospěch O. d. K., družstva v likvidaci. Konstatoval, že z hlediska objektivních i subjektivních znaků po formální stránce k naplnění znaků pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. došlo.
Správnými ale neshledal úvahy soudu prvního stupně o naplnění materiální stránky pokusu tohoto trestného činu s odůvodněním, že se soud důsledně nezabýval konkrétní nebezpečností činu obviněné pro společnost. Sám pak odkázal na okolnost, že jednání obviněné prakticky nemohlo vést k zamýšlenému následku proto, že vady podaného návrhu podloženého neplatnou a obsahově i formálně vadnou listinou nemohly vést katastrální úřad v rámci předmětného řízení při zachování elementární pečlivosti k rozhodnutí o vkladu. Pokud by tyto vady neshledal sám katastrální úřad, pak by podle soudu vlastník nemovitosti na neplatnost dohody nepochybně sám upozornil. Vyslovil dokonce názor, že vady podání a souvisejících listin byly natolik patrné, že došlo-li by k rozhodnutí o zápisu, nebylo by to způsobeno omylem vyvolaným obviněnou, ale hrubým zanedbáním povinností osoby jednající za orgán, který vedl řízení. Jako k dalším okolnostem snižujícím stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost bylo přihlédnuto k tomu, že obviněná dosud nebyla soudně trestána (i přes další vedená trestní stíhání), že jednala ve spěchu před doručením usnesení o prohlášení konkursu, chaoticky a zjevně pod vlivem P. V. Odvolací soud uzavřel, že způsob provedení činu, použité prostředky a osoba obviněné snižují stupeň nebezpečnosti jejího jednání na míru nedovolující posoudit je jako trestné (strany 8, 9 napadeného rozsudku).
Závěry odvolacího soudu však akceptovat nelze; jsou nevyvážené a nepřihlížejí ke všem rozhodným kritériím, jak opodstatněně vytkla dovolatelka.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.
Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný ve smyslu citovaného ustanovení, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost pokusu pro společnost je třeba posuzovat především podle obecných zásad. Jde proto i zde o nebezpečnost konkrétní formy pokusu, konkrétního jednání, jehož povaha jako pokus je hodnocena. V tomto rámci třeba však pro stupeň nebezpečnosti pokusu vedle skutečností vypočítávaných v §3 odst. 4 tr. zák. hodnotit zejména též některé zvláštní okolnosti, které rovněž uvádí zákon v §31 odst. 2 písm. c) tr. ř., totiž okolnost, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo. Při posuzování konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost nelze tedy přehlédnout ani okolnost, že ze strany obviněné šlo o tzv. ukončený pokus, poněvadž obviněná učinila všechny kroky, které byly z jejího hlediska potřebné k dokonání trestného činu.
Z pohledu těchto východisek nemůže obstát stěžejní argumentace odvolacího soudu, že vady podání a souvisejících listin byly natolik patrné, že pokud by k rozhodnutí o zápisu došlo, nebylo by to způsobeno omylem vyvolaným obviněnou, ale hrubým zanedbáním povinností osoby jednající za katastrální úřad, a to hned ve dvou rovinách.
Za prvé nelze v této souvislosti nepoznamenat, že existence materiální podmínky trestnosti pokusu není bez dalšího vyloučena ani v případě tzv. nezpůsobilého pokusu, tj. takového, který objektivně nemohl vést k dokonání trestného činu. Odvolací soud ovšem sám připustil, že za určitých okolností k dokonání trestného činu mohlo dojít; způsob provedení činu a použité prostředky, jež proto nelze kvalifikovat jako prostředky nezpůsobilé, sice činily vznik škodlivého následku méně pravděpodobným, ale nešlo o skutečnosti snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost natolik, aby nebyly dány materiální podmínky trestnosti pokusu trestného činu podvodu.
Druhou, významnější rovinu, v níž nelze přitakat argumentaci odvolacího soudu, představuje řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a hrozícím následkem. Obecně je třeba ve shodě s nejvyšší státní zástupkyní připomenout, že jednání pachatele má povahu příčiny i v případě, že kromě tohoto jednání se na vzniku trestněprávně relevantního následku podílely i další skutečnosti, resp. jednání dalších osob. Jinými slovy, příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. č. 37/1975 aj.). Důležité však je, aby v takových případech jednání pachatele bylo z hlediska způsobeného, resp. hrozícího následku příčinou dostatečně významnou. Stupeň, jakým takové jednání zapříčinilo způsobení následku, je jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. V této souvislosti je třeba odkázat na zásadu gradace příčinné souvislosti, jež vyjadřuje, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam. Podle části nauky příčinná souvislost by mohla být dokonce přerušena, kdyby tu byla další příčina, působící jako výlučná a samostatná, jež by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (k tomu č. 41/1993, 37/1975 aj.).
Nejspíše tímto směrem byly vedeny úvahy odvolacího soudu, pakliže uzavřel, že došlo-li by k rozhodnutí o povolení vkladu, stalo by se tak nikoliv v důsledku omylu vyvolaného obviněnou, ale v důsledku hrubého zanedbání povinností osoby jednající za orgán, který vedl příslušné řízení. Závěr odvolacího soudu ale nemá potřebnou oporu ve výsledcích dokazování a hodnocení významu jednání obviněné z hlediska relevantního následku nemůže obstát. Došlo-li by ke vzniku škodlivého následku, bylo by jeho primární příčinou podvodné jednání obviněné, k němuž by pouze přistoupila nedůsledná činnost pracovníků katastrálního úřadu. Nedůsledná činnost pracovníků katastrálního úřadu by za žádných okolností nemohla být kvalifikována jako výlučná a samostatná příčina takového následku. Závěr odvolacího soudu proto odporuje uznávaným zásadám pro posuzování příčinné souvislosti, podle kterých je příčinou každý jev, bez kterého by jiný jev nenastal či nenastal způsobem, jakým nastal.
Současně je v něm obsažen i vnitřní logický rozpor; jestliže odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně o naplnění formálních znaků pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. za správné, předpokládá to tedy i existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a způsobením, resp. hrozbou jí zamýšleného následku. Pokud by ale výlučnou příčinou rozhodnutí o povolení vkladu, jenž je nezbytným předpokladem nabytí vlastnictví na základě smlouvy (o to se v posuzovaném případě mělo jednat) a tedy způsobení škody, bylo hrubé zanedbání povinností osoby jednající za katastrální úřad, nikoliv též omyl vyvolaný obviněnou, musel by být nutně zpochybněn i výše zmíněný předpoklad naplnění už formálních znaků pokusu trestného činu.
V souladu s poznámkou dovolatelky lze na okraj připomenout, že návrh na povolení vkladu nebyl učiněn zcela nekvalifikovaně; byl adresován orgánu věcně i místně příslušnému a měl i základní formální náležitosti. Ke vzniku škodlivého následku nedošlo toliko v důsledku důsledného plnění povinností pracovníky katastrálního úřadu, tj. objektivních okolností na obviněné nezávislých. Pokud by došlo k povolení vkladu, bylo by možné dosáhnout změny takto vadně konstituovaných vlastnických vztahů pouze právně složitým a časově náročným způsobem.
Přesvědčivé nejsou ani úvahy odvolacího soudu, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižuje osoba obviněné jednak proto, že jednala ve spěchu před „oficiálním doručením“ usnesení o prohlášení konkursu, chaoticky a zjevně pod vlivem P. V., jednak proto, že dosud nebyla soudně trestána. Odvolací soud se tak nevypořádal s námitkou, že spáchání trestného činu směřujícího vůči orgánu státní správy předpokládalo určité odborné znalosti a že obviněná jako osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním a advokátka s letitou praxí takovými znalostmi disponovala. Jestliže obviněná jednala ve spěchu před doručením usnesení o prohlášení konkursu a chaoticky, snažila se tak podle soudu prvního stupně na poslední chvíli zneužít svého postavení likvidátorky, ač věděla, že konkurs na obchodní společnost byl již prohlášen a že nastaly účinky jeho prohlášení (§13 odst. 6, §14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Nedokázala-li za těchto okolností dostatečně využít svých odborných znalostí a vypracovala návrh na vklad s některými zjevnými vadami, stěží se lze přiklonit k závěru, že jde o okolnost, která by zásadním způsobem snižovala konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Odvolací soud též nevysvětlil, o jako důkazy opřel svůj závěr, že obviněná jednala „zjevně pod vlivem P. V.“. Dosavadní skutková zjištění soudu prvního stupně, jež ostatně odvolací soud nijak nekorigoval, byla založena na úvaze, že „obviněná a svědek P. V. činnost v družstvu v rámci jeho likvidace v podstatě prováděli společně, vzájemně se na jednotlivých úkonech domlouvali“ (strana 26 jeho rozsudku).
S touto otázkou úzce souvisí i dosud stranou pozornosti odvolacího soudu ponechaná otázka pohnutky činu obviněné. Podle zjištění soudu prvního stupně obviněná jednala ze zištných důvodů, její jednání směřovalo k obohacení O. d. K., družstva v likvidaci, ale současně mělo ve svých důsledcích vytvořit pro obviněnou možnost s předmětnými nemovitostmi z pozice likvidátorky družstva dále nakládat (a současně dát zákonný podklad jejímu předchozímu nakládání s těmito nemovitostmi). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že obviněná jako likvidátorka uvedeného obchodního družstva s předmětnými nemovitostmi již před podáním návrhu na povolení vkladu nakládala, činila je předmětem smluvních ujednání, pronajímala je jiným subjektům personálně spojeným s osobou svědka P. V., ač věděla, že k takovým úkonům oprávněna není (strany 35, 36 rozsudku).
Zmínku o tom, že přes další vedená trestní stíhání nebyla obviněná dosud soudně trestána, nelze pokládat za okolnost relevantně snižující stupeň jejího činu pro společnost.
Stávající úvahy odvolacího soudu, jakkoliv mohou vést k pochybnostem o závěru naplnění materiální stránky pokusu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nedovolují bez důvodných pochybností vyslovit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost je nepatrný, že nedosahuje typového stupně společenské nebezpečnosti ani nejlehčích běžně se vyskytujících případů podvodných jednání, která zůstala nedokonána v důsledku objektivních na vůli pachatele zcela nezávislých okolností, dokonce ani těch, na které dopadá pouze základní skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Protože napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud jej z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil (§265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§265k odst. 2 tr. ř.). Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.). Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Protože zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková