ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.927.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 927/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Bláhy a JUDr. Věry Kůrkové v právní věci nezletilé „kopretiny“*) , vedené u Okresního soudu v Rokycanech, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Rod 1/2008, o dovolání matky E. B. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 7 Rodo 8/2009, takto:
I. Dovolání matky E. B. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní státní zastupitelství v Rokycanech podalo podle §90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. v právní věci nezletilé „kopretiny“ návrh na uložení dohledu probačního úředníka podle §93 odst. 1 písm. a) zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) [dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“]. Tento návrh odůvodnilo tím, že Policie České republiky, Služba kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v R. usnesením ze dne 2. 11. 2007, pod sp. zn. ORRO-636/TČ-71-2007, odložila podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní věc nezletilé „kopretiny“ pro čin jinak trestný obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neboť trestní stíhání je nepřípustné z důvodu nedostatku věku nezletilé. Předmětného činu se měla dopustit tím, že „dne 5. 7. 2007 kolem 16.15 hod. v obci S., okres R., způsobila požár stodoly majitele F. H. tím, že pod přístřeškem stodoly při škrtání zapalovačem z nedbalosti zapálila balík sena, od kterého se oheň rozšířil jak do prostor přístřešku, tak i na celou stodolu, která celá vyhořela spolu s uskladněnou slámou a senem a shořely nebo ohořely v ní a v jejím okolí uložené zemědělské stroje a technika. Vlivem požáru došlo k popraskání střešní krytiny na sousední budově majitele J. Z., čímž byla způsobena škoda F. H. celková škoda 1.502.147,- Kč a J. Z. celková škoda 83.862,- Kč“. K poměrům nezletilé bylo zjištěno, že v době činu byla žákyní 8. třídy základní školy. Neměla problémy s chováním ani s prospěchem. Žije v dobrých rodinných poměrech ve společné domácnosti s oběma rodiči a starší sestrou v bytové jednotce v R. Nebyla prošetřována pro spáchání přestupku či činnosti jinak trestné. Žádné negativní poznatky k ní zjištěny nebyly.
Okresní soud v Rokycanech, soud pro mládež tento návrh okresního státního zastupitelství akceptoval a rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 3 Rod 1/2008, uložil podle §93 odst. 1 písm. a), odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb. nezletilé „kopretině“ opatření spočívající v dohledu probačního úředníka, který bude vykonávat Středisko Probační a mediační služby v R. V rámci dohledu je nezletilá povinna spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který probační úředník stanoví na základě programu jeho výkonu, dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které budou určeny probačním úředníkem, informovat probačního úředníka o svém pobytu, studiu, případně zaměstnání, dodržovat uložená přiměřená omezení a povinnosti a jiné důležité okolnosti pro výkon dohledu určených probačním úředníkem. Podle §95 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. byla přiznána opatrovníku JUDr. M. Č. náhrada nákladů řízení, kterou je povinen zaplatit stát a zbývající účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladu řízení.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli rodiče nezletilé odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 7 Rodo 8/2009, jednak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a jednak rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka E. B. ve věci nezletilé „kopretiny“ zastoupená JUDr. Zdeňkou Liškovou, advokátkou se sídlem v R. dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle §242 odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se řádně nezabýval právním posouzením skutku, na základě kterého bylo rozhodování o uložení dohledu probačního úředníka, neboť nezkoumal, proč nebyly provedeny některé důkazy navržené v první instanci opatrovníkem nezletilé. Zejména považovala za nedostatečný a obecně zpracovaný znalecký posudek z oboru požární ochrany, při jehož zpracování znalec nevycházel z konkrétní situace a daných skutečností. Nebyly tak využity veškeré možnosti k objasnění vzniku požáru, ač právě tato okolnost je pro posouzení, zda nezletilá spáchala čin jinak trestný obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., rozhodující. Podle dovolatelky odvolací soud nepostupoval řádně podle §212a o. s. ř., a při odvolacím řízení nevyřešil vše, co bylo napadáno odvoláním rodičů nezletilé a jejich právním zástupcem, a vycházel z neúplně zjištěného skutkového stavu. V důsledku toho došlo k nesprávnému posouzení činu jinak trestného a v návaznosti na to i k nesprávně uloženému opatření spočívajícím v dohledu probačního úředníka.
Dále dovolatelka brojila proti způsobu prováděného přípravného řízení, v němž podle ní nebyla řádně respektována práva nezletilé, protože bylo nezbytné analogicky uplatňovat veškerá práva, tj. i právo na opatrovníka podle §42 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. se zřetelem na §158 odst. 3 tr. ř., které je právem na ustanovení obhájce, analogicky opatrovníka, již při právních úkonech tj. zahájení úkonů trestního řízení, což se v tomto případě stalo až dne 20. 7. 2007 ve věci Policie České republiky, R., sp. zn. ORR-636/TČ-12-2007, kdežto opatrovník byl nezletilé „kopretině“ ustanoven až 14. 1. 2008 s doručením dne 22. 1. 2008 (č. l. 5 spisu 3 Rod 1/2008), ačkoliv předmětem šetření byl závažný čin. Podle dovolatelky došlo v přípravném řízení k porušení práva nezletilé a nebyly uplatněny všechny nástroje, které by mohl uplatnit kvalifikovaný zástupce – opatrovník, kterým podle zákona č. 218/2003 Sb. musí být advokát (§91 odst. 2 zák.č. 218/2003 Sb.). V řízení před prvoinstančním soudem dne 18. 9. 2008 bylo rozhodováno v rozporu se zákonem, kdy byl vyloučen z jednání ustanovený opatrovník.
V závěru dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) na základě podaného dovolání napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v bodech I. podle §243b odst. 3 o. s. ř. zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř., §96 zákona č. 218/2003 Sb.) konstatuje, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§96 zák. č. 218/2003 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), dále zkoumal, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Za vhodné považuje Nejvyšší soud též připomenout, že pokud odvolací soud v poučení o dovolání uvedl, že proti rozsudku soudu prvního stupně je přípustné dovolání podané do dvou měsíců od doručení jeho opisu Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu Rokycanech, toto poučení není přesné, neboť ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. možnost podat dovolání, vyjádřena slovy, „dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští“. Právo účastníka řízení dovolání podat, není založeno na tom, zda je dovolání přípustné, jak bylo nesprávně užito odvolacím soudem v poučení napadeného rozhodnutí, ale zda lze dovoláním konkrétní rozhodnutí napadnout. Posouzení přípustnosti dovolání proti konkrétnímu rozhodnutí, není z hlediska možnosti dovolání podat předmětem takového poučení, ale povinnost posoudit přípustnost dovolání je svěřena Nejvyššímu soudu, který ji zvažuje z hledisek vyjádřených v ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Proto nebylo správné, aby v rámci poučovací povinnosti odvolací soud předjímal, zda je či není dovolání proti předmětnému rozhodnutí odvolacího soudu přípustné. Okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje nepřesné poučení, je zde s ohledem na uvedené skutečnosti nerozhodná.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]; a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Dovolatelka v dané věci napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, což vede k závěru, že přípustnost dovolání nemůže spočívat v důvodu podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť ten dopadá jen na rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil.
Nejvyšší soud shledal, že nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Ve věci sice bylo soudem prvního stupně vydáno již druhé rozhodnutí, když předchozí ze dne 18. 9. 2008 (č. l. 50), jímž bylo v meritu věci rozhodnuto zcela shodně jako v nyní napadeném rozhodnutí, odvolací soud (usnesením ze dne 25. 11. 2008, č. l. 73) zrušil původně vydaný rozsudek soudu prvního stupně toliko z procesních důvodů. V daném případě tudíž není splněna podmínka, že by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, ani to, že by tak učinil v důsledku vázanosti předchozím právním názorem odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání tak mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; což je tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokladem pro závěr, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, je situace, kdy řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo z hlediska právního posouzení věci založeno. Zásadní právní význam má současně rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Při posuzování přípustnosti v této konkrétní věci, je vhodné ujasnit, že dovolatelka brojila proti dvěma skutečnostem. Jednak vytýkala nedostatky v rozsahu a úplnosti provedeného dokazování, a na základě toho vytýkala nesprávnou právní kvalifikaci jednání, jehož se nezletilá „kopretina“ dopustila. V rámci těchto výhrad dovolatelka zejména označila za nedostatečný znalecký posudek zpracovaný znalcem z oboru požární ochrany, jenž považovala za obecný a nevycházející z konkrétních okolností případu.
V druhé části dovolání se dovolatelka zaměřila ve svých námitkách proti postupu orgánů činných v řízení předcházejícím podání návrhu na uložení opatření, kde shledala nedostatky v postupu Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení obecné kriminality v R. před vydáním usnesení ze dne 2. 11. 2007, pod sp. zn. ORRO-636/TČ-71-2007, jímž byla odložena podle §159a odst. 2 tr. ř. z důvodu podle §11 odst. 1 písm. d) tr. ř. trestní věc nezletilé „kopretiny“ pro čin jinak trestný obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Vady v tomto řízení dovolatelka spatřovala v tom, že nezletilé nebyl včas ustanoven pro toto řízení obhájce, opatrovník.
Nejvyšší soud tyto skutečnosti řešil jako předběžnou otázku ve vztahu k rozhodnutí o tom, zda je dána přípustnost podaného dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dospěl k závěru, že v projednávané právní věci nezletilé „kopretiny“ napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže být považován za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam; obligatorní podmínka předpokládaná v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž nebyla splněna, a to z těchto důvodů:
Pokud jde o první okruh problematiky, týkající se neúplnosti provedeného dokazování v návaznosti na to nesprávný závěr o posouzení činu jinak trestného podle §180 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., neobsahují uvedené námitky žádné podnětné skutečnosti, které by měly jakýkoliv právní význam, když navíc převážná část uvedených námitek se netýká právní problematiky, jak je v dovolacím důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. požadováno. Výhrada proti právní kvalifikaci je tedy jen formální bez jakýchkoliv argumentů proti vadám mající obsahově, tj. materiálně právní povahu.
I přesto však Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že soudní praxe se obdobnými otázkami zabývala a lze tak zmínit např. rozhodnutí č. 10/2009 I. Sb. rozh. tr., podle něhož základním předpokladem pro uložení některého z opatření uvedených v ustanovení §93 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu patnácti let je zjištění, že spáchalo čin jinak trestný, jehož trestnost je v konkrétním případě vyloučena jen s ohledem na nedostatek věku pachatele. Takový čin musí vykazovat nejen všechny ostatní formální znaky určitého trestného činu, ale též potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost.
Ke druhé skupině dovolatelkou vznesených námitek je potřeba uvést, že ty rovněž nemají judikatorní význam, neboť jsou řešeny přímo zákonem č. 218/2003 Sb., který v ustanovení §89 odst. 1 stanoví, že dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné. Dopustí-li se činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v §93 zák. č. 218/2003 Sb. (viz §89 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb.). Podle §90 zák. č. 218/2003 Sb. dítěti mladšímu než patnáct let, které se dopustilo činu jinak trestného, lze opatření uložit na návrh státního zastupitelství. Státní zastupitelství je povinno návrh podat bezodkladně poté, jakmile se dozví, že trestní stíhání je nepřípustné, protože jde o osobu, která není pro nedostatek věku trestně odpovědná.
Pro takto zahájené řízení platí podmínky, které jsou stanoveny jednak v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb., a jednak podle §96 zák. č. 218/2003 Sb. platí, že, nestanoví-li tento zákon jinak, postupuje soud pro mládež v řízení podle této hlavy podle předpisů upravujících občanské soudní řízení. Trestní řízení, a tím se má na mysli nejenom řízení podle trestního řádu, ale té i podle hlavy druhé, §36 až §88 zákona č. 218/2003 Sb. upravující řízení v trestních věcech mladistvých, se zde neuplatní, což je zásada, která vyplývá ze samotné dikce ustanovení §96 zák. č. 218/2003 Sb. a v praxi nečiní potíže.
Pro úplnost lze jen připomenout, že do doby než je prověřeno důvodné podezření, že pachatelem šetřeného činu je dítě mladší patnácti let, nebo než vyjde najevo, že mladistvý, jenž je důvodně podezřelý z jeho spáchání, není trestně odpovědný, postupuje státní zástupce a policejní orgány při provádění příslušných úkonů podle předpisů upravujících trestní řízení, tedy podle trestního řádu. V rámci tohoto řízení se však toliko shromažďují podklady. Nevede se trestní řízení, neboť to není proti osobě s nedostatkem věku přípustné [§11 odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Zajišťují se zde toliko podklady, jež může státní zastupitelství následně uplatnit při podání návrhu na zahájení řízení podle §90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.
V zásadě je však vyloučeno, aby policejní orgán nebo státní zástupce prováděl úkony trestního řízení a zajišťoval důkazy v rámci trestního řízení vedeného ve věci trestně neodpovědného dítěte (dítěte mladšího patnácti let nebo trestně neodpovědného mladistvého), resp. ve vztahu k činu jinak trestnému, z jehož spáchání je důvodně podezřelé pouze trestně neodpovědné dítě, jestliže by jinak (nešlo-li by o dítě mladší patnácti let) byly splněny podmínky podle §160 odst. 1 tr. ř. Vedení jakékoliv formy trestního řízení vůči trestně neodpovědnému dítěti totiž vylučují ustanovení §3 odst. 1, §5 odst. 1 a 2, §89 odst. 1 a §90 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., §3 odst. 1 a 2 a §11 tr. zák. a §1 odst. 1, §2 odst. 2, §11 odst. 1 písm. d), §158, §159a odst. 1 a 2, §159b, §160 odst. 1 tr. ř. Totéž vyplývá z čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Opak, tedy provádění úkonů trestního řízení ve věci trestně neodpovědného dítěte a opatřování důkazů proti němu v jeho rámci, by proto bylo v rozporu s citovanými předpisy. Z tohoto hlediska je podstatné, že v rámci postupu před zahájením trestního stíhání lze provádět úkony trestního řízení jen za podmínek stanovených v §158 tr. ř., přičemž zahájit úkony trestního řízení lze pouze k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin nebo provinění, nikoliv čin jinak trestný (§158 odst. 3 tr. ř.). To pochopitelně neznamená, že před zahájením řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže není možné za dané situace – tedy je-li dáno důvodné podezření konkrétního trestně neodpovědného dítěte ze spáchání činu jinak trestného – opatřovat a zajišťovat důkazy významné pro rozhodnutí ve věci, ovšem lze tak činit jen v právním rámci daném hlavou třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže, občanským soudním řádem a zákonem o státním zastupitelství. Podle těchto předpisů se přitom v procesněprávním smyslu dokazování provádí až v jednání nařízeném soudem po zahájení řízení podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Toto řízení – na rozdíl od trestního řízení – probíhá výlučně před soudem (srov. Šámal, P., Válková, H., Sotolář., A., Hrušková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Kometám. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 845 až 846).
Ze všech těchto právních názorů je uvedená otázka zcela jasně stanovená teorií, od níž se odvíjí i postupy soudů, které jsou zcela standardní a nevznikají žádné pochybnosti o tom, za jakých podmínek se koná řízení podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb., kde jsou otázky opatrovníka dítěte mladšího jednoznačně vymezeny v ustanovení §91 odst. 2 zák. č. 218/2003 Sb. Judikatura otázku opatrovníka vyřešila rozhodnutím č. 33/2006 Sb. rozh. tr. tak, že opatrovníkem dítěte v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let může být jen advokát ustanovený soudem pro mládež podle §91 odst. 2 citovaného zákona. Advokát, který byl ustanoven opatrovníkem dítěte podle tohoto ustanovení, se nemůže nechat zastupovat advokátním koncipientem, ale jen jiným advokátem.
Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů uzavřel, že v dané věci dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni soudu pro mládež není přípustné, a proto je podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. s odkazem na ustanovení §218 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení §146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu §95 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.