ECLI:CZ:NS:2013:8.TZ.97.2012.1
sp. zn. 8 Tz 97/2012-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Bláhy a soudců JUDr. Věry Kůrkové a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného R. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 To 38/2012-579, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 To 38/2012-579 , byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) a §260 tr. ř., a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, také v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to ve prospěch obviněného R. H.
Odůvodnění:
Obviněný R. H. (dále převážně jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2011, č. j. 74 T 58/2011-545, uznán vinným trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), kterého se dopustil tím, že
„v období od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2008 jako referent na úseku přenesené působnosti, oddělení přestupků odboru právního Úřadu městského obvodu Ostrava – jih, se sídlem v O., na ulici H.,
I.
nezjištěným způsobem vynesl z předepsaných úložných prostor 243 přestupkových spisů, které měl přiděleny ke zpracování, a s těmito spisy pak naložil nezjištěným způsobem (jednotlivé přestupkové spisy byly ve výrokové části rozsudku dále přesně specifikovány),
II.
a dále u 260 jemu přidělených spisů nedošlo pro jeho nečinnost k jejich projednání v prekluzivní lhůtě dané ust. §20 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel (jednotlivé přestupkové spisy byly opět ve výrokové části rozsudku přesně specifikovány), přičemž uvedeného jednání se dopustil vědom si toho, že opomine-li do spisů v rozporu se základními zásadami správního řízení konat, může nastat nepříznivý následek ve formě zániku možnosti přestupek projednat právě z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v ust. §20 odst. 1, odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších novel“ .
Za jmenovaný trestný čin soud obviněnému uložil podle §159 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu povolání či zaměstnání spojených se samostatným rozhodováním o právech a povinnostech jednotlivých osob v trvání čtyř let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas odvolání, které zaměřil proti výroku o vině a trestu. Na jeho podkladě Krajský soud v Ostravě projednal věc v neveřejném zasedání a usnesením ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 To 38/2012-579, podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření.
V odůvodnění tohoto usnesení soud druhého stupně (mimo jiné) uvedl, že po přezkoumání věci v intencích ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. dospěl k závěru, že v dané věci došlo již v přípravném řízení k závažným pochybením, a to v souvislosti se zahájením trestního stíhání obviněného podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., neboť popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje vyjádření znaků daného trestného činu. Z popisu skutku totiž nevyplývá, na základě jaké skutečnosti (tedy např. pověření, pracovní smlouvy, či ustanovení) bylo třeba obviněného jako odpovědného pracovníka na úseku přestupků považovat za veřejného činitele, když chybí specifikace rozsahu jeho pravomocí, či povinností podle rezortních předpisů nebo pracovní smlouvy. Z tohoto důvodu pak nebylo možno zjistit, v čem byl spatřován znak zmaření či podstatného ztížení důležitého úkolu z nedbalosti, když navíc část jednání obviněného pod bodem I. je prý popsána jako jednání úmyslné a část jeho jednání pod bodem II. jako jednání nedbalostní. Popis obou jednání je pak podle názoru tohoto soudu také v rozporu s následnou právní kvalifikací jednání obviněného podle ustanovení §159 odst. 1 tr. zák., neboť u nedbalostního trestného činu je vyloučeno pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 téhož zákona. U nedbalostních trestných činů totiž nelze dovodit jednotný záměr pachatele, tedy subjektivní souvislost spočívající v postupném uskutečňování jednotného záměru, který musí být dán již na počátku pokračování trestného činu, t.j. již při prvním dílčím útoku.
Podle názoru Krajského soudu v Ostravě by tak v posuzované trestní věci, při správném popisu skutku a správně zahájeném trestním stíhání, mohlo jít event. pod bodem II. o opakování trestného činu, kdy se jednotlivé útoky posuzují samostatně, odděleně, podle zásady o vícečinném souběhu trestných činů, které jsou také často mírnější než zásady platné pro pokračování, a to např. pro případ promlčení. Krajský soud proto dospěl k závěru, že skutek (tak jak byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, převzat do obžaloby a následně do rozsudku nalézacího soudu) je v rozporu s ustanovením §160 odst. 1 tr. ř., neboť nevykazuje znaky daného, či jiného trestného činu, a jeho popis je následně i v rozporu s právní kvalifikací jednání obviněného. Pokud došlo k zahájení trestního stíhání proti obviněnému výše popsaným způsobem, byla porušena zásada řádného zákonného procesu, vyjádřená v čl. 8 Listiny základních práva svobod, a také v §2 odst. 1 tr. ř., podle které nikdo nemůže být stíhán jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní zákon.
Z těchto důvodů a v kontextu zásady zákazu reformace in peius, když odvolání podal pouze obviněný, Krajský soud v Ostravě po zrušení napadeného rozsudku vrátil věc státnímu zástupci k došetření, neboť dospěl k závěru, že shora uvedené nedostatky a procesní vady, jimiž trpělo usnesení o zahájení trestního stíhání, nelze napravit v řízení před soudem prvního stupně ani následně v odvolacím řízení, a přitom neshledal ani podmínky pro jiný případný postup, např. pro zastavení trestního stíhání či postoupení věci. V té souvislosti vyjádřil názor, že by mohlo být řádně zahájeno trestní stíhání zejména pro jednání popsané pod bodem II. za situace, že budou naplněny znaky trestného činu podle §159 odst. 1 tr. zák., to znamená, že obviněný v pozici veřejného činitele z nedbalosti zmařil či ztížil splnění důležitého úkolu, pokud však již nebudou jednotlivé útoky promlčeny.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, v níž uvedl, že s rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasí.
Ministr spravedlnosti poté, co citoval ustanovení §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a), §260 a §2 odst. 6 tr. ř., konstatoval, že těmito zákonnými ustanoveními se Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování důsledně neřídil. Dále pak uvedl, že zákon v ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. stanoví, že nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1 tr. ř. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obviněného v rozsudku (§120 odst. 2 tr. ř.). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.
S ohledem na takovéto zákonné vymezení ministr spravedlnosti především nesouhlasil se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že popis skutku obsažený v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 2. 2011, č. j. KRPT-24095-8/TČ-2010-070741-796, který byl obviněnému doručen dne 9. 2. 2011, jenž byl následně převzat do obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 5 ZT 565/2010, a nakonec do rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 11. 2011, č. j. 74 T 58/2011-545, neobsahuje vyjádření všech znaků trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. Ze znění skutkové věty všech těchto rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal jako referent na úseku přenesené působnosti na oddělení přestupků odboru právního Úřadu městského obvodu Ostrava – jih a že jednáním v popisu skutku uvedeným porušil ustanovení §20 odst. 1, 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, přičemž si byl vědom toho, že opomine-li do spisů v rozporu se základními zásadami správního řízení konat, může nastat nepříznivý následek ve formě zániku možnosti přestupek projednat pravě z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení.
Ministr spravedlnosti proto vyslovil přesvědčení, že z popisu skutku je zřejmé, že obviněný jednal a vystupoval jako veřejný činitel ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. [od 1. 1. 2010 jako úřední osoba podle ustanovení §127 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů]. Jednal totiž jako odpovědný pracovník orgánu státní správy, který byl oprávněn rozhodovat v rámci přestupkového řízení, což je zřejmé jak z jeho pracovní smlouvy, tak i z jeho pracovní náplně (viz č. l. 453 až 457, resp. 458 až 461 spisu). Byl tedy osobou oprávněnou rozhodovat o přestupcích, takže o jeho postavení jako veřejného činitele nelze pochybovat. V této souvislosti ministr spravedlnosti poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který opakovaně rozhodoval v trestních věcech, v nichž skutky byly právně kvalifikovány jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., či jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele podle §159 odst. 1 tr. zák., a z jehož rozhodnutí je zřejmé, že v popisech skutku nikdy není blíže specifikována a rozepisována pracovní smlouva a konkrétní pracovní náplň a ve většině případů se jedná o to, jakým způsobem měl pachatel porušit či ohrozit zájem chráněný právě těmito ustanoveními trestního zákona (např. v rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 71/2011 je postavení obviněného popsáno tak, že jednal jako referent státní správy, a to vedoucí technik registru vozidel odboru dopravy a hospodářství městského úřadu, v rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tdo 991/2005 tak, že obviněná jednala jako vedoucí stavebního úřadu, v rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tz 17/2000 tak, že obviněný jednal v postavení náměstka primátora města a byl pověřen zprovozněním evakuačních středisek v objektu škol a předškolských zařízení na území města, a v rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 710/2005 tak, že obviněný jednal jako ředitel finančního úřadu).
Za této situace ministr spravedlnosti zdůraznil, že ze samotného popisu skutku v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného je zcela zřejmé, v jakém postavení obviněný v rozhodné době byl a z jakého titulu vyplývá, že jednal v postavení veřejného činitele. Proto nelze mít za to, že usnesení o zahájení trestního stíhání trpí procesními vadami, na základě nichž by nebylo možno podat obžalobu, event. následně ve věci meritorně rozhodnout v řízení před soudem, jak to v odůvodnění svého rozhodnutí chybně konstatoval Krajský soud v Ostravě. Tento soud naopak mohl o odvolání obviněného rozhodnout jinak, neboť došlo k řádnému zahájení trestního stíhání ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. a usnesení policejního orgánu netrpí neodstranitelnými procesními vadami.
Ministr spravedlnosti se neztotožnil ani se závěry Krajského soudu v Ostravě vztahujícími se k právní kvalifikaci jednání obviněného.
Pokud jde o jednání obviněného popsané pod bodem I., pak ministr spravedlnosti nesouhlasil s názorem tohoto soudu, že jednání je popsáno jako úmyslné, neboť obviněnému není kladeno za vinu, jakým způsobem naložil s jednotlivými 243 přestupkovými spisy, když toto nebylo zjištěno a je zřejmé, že ke spáchání trestného činu došlo nejméně právě jeho nedbalostním jednáním. Pro úmyslné spáchání trestného činu totiž v těchto případech chybí jeden ze znaků trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., a to úmysl způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Z jednání obviněného lze naopak zcela jednoznačně dovodit, že jednak zmařil a jednak podstatně ztížil splnění důležitého úkolu, tedy samotné projednání spáchaných přestupků a rozhodnutí, event. potrestání osob páchajících přestupky.
K jednání obviněného, které je popsané pod bodem II. rozsudku, a k názoru soudu druhého stupně, že se nejedná o pokračování v trestném činu maření úkolu veřejného činitele podle §159 odst. 1 tr. zák., neboť u nedbalostních trestných činů je vyloučeno pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., takže se jedná o opakování trestného činu, kde se jednotlivé útoky posuzují samostatně, odděleně podle zásady o vícečinném souběhu trestných činů, které jsou také často mírnější než zásady platné pro pokračování, a to např. pro případ promlčení, ministr spravedlnosti uvedl, že ani s takovýmto názorem soudu nemůže souhlasit. Zdůraznil, že vezme-li se v úvahu samotný způsob spáchání vytýkaného trestného jednání, je zřejmé, že se jedná o trestný čin trvající, neboť obviněný svým laxním přístupem a svojí nečinností vyvolával a prodlužoval protiprávní stav na daném oddělení. Jednal totiž způsobem, který je popsán v odborné literatuře a judikatuře, v níž se uvádí, jakým způsobem je možno právě nejméně opominutím protiprávní stav udržovat. Obviněný takový protiprávní stav neodstranil a přidělené přestupkové věci nevyřizoval v důsledku své nedbalosti a laxního přístupu k práci. V důsledku tohoto přístupu obviněného k práci docházelo k prekluzi v jednotlivých přestupkových věcech. Za tohoto stavu je nutno konstatovat, že došlo-li by k jednání pouze v ojedinělých případech, byla by situace zcela jiná než v daném případě, kdy obviněný svým přístupem způsobil, že v 260 přestupkových spisech nedošlo k projednání přestupků v jednoroční lhůtě, v důsledku čehož došlo k následné prekluzi.
Po posouzení všech shora uvedených skutečností a při vědomí toho, že stížnost pro porušení zákona směřuje v neprospěch obviněného, ministr spravedlnosti v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 To 38/2012-579, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) a §260 tr. ř., a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, také v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to ve prospěch obviněného R. H.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.
Jelikož tyto zákonné podmínky byly splněny, Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen.
Jak již správně uvedl ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona, podle §254 odst. 1 tr. ř. platí, že nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
Podle ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku.
Podle §260 tr. ř. nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení §191 tr. ř. a §264 odst. 2 tr. ř. tu platí obdobně.
V neposlední řadě je třeba připomenout i ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Těmito zákonnými ustanoveními se však Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování důsledně neřídil.
K úvahám o vrácení věci státnímu zástupci k došetření odvolací soud přistoupí poté, co zruší napadený rozsudek zpravidla z důvodů uvedených v ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. shora). Zkoumá přitom nejprve, zda není dán důvod pro jiné rozhodnutí ve věci ať už přímo jím samotným, nebo soudem prvního stupně.
Ustanovení §260 tr. ř., jež navazuje na ustanovení §258 tr. ř., je ve vztahu speciality k ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., protože upravuje výjimečný postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do stadia přípravného řízení. Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. bylo původní znění tohoto ustanovení změněno, a to v souvislosti se zásadní změnou poměru a významu jednotlivých stadií trestního řízení, kdy přípravné řízení má pro příště funkci skutečně pouze přípravnou a pomocnou a těžiště řízení se přenáší před soud. To mimo jiné znamená výrazné omezení procesní činnosti orgánů činných v přípravném řízení, naopak řízení před soudem se stává skutečným těžištěm, v němž mají být za respektování všech základních zásad provedeny rozhodující důkazy v patřičné procesní formě, náležitě vyhodnoceny a vyvozena z nich správná a úplná skutková zjištění a rozhodnuto o vině. Pro úvahu, zda po zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem je nutno postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo státnímu zástupci k došetření podle §260 tr. ř., je rozhodné, jaké povahy a závažnosti je zjištěná procesní vada, a to z hlediska, zda tato vada je v řízení před soudem odstranitelná, přičemž v návaznosti na toto základní procesní posouzení je třeba zvažovat, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit, a které úkony je zapotřebí provést k odstranění zjištěných procesních nedostatků. Státnímu zástupci může být věc vrácena pouze výjimečně, a to zejména tehdy, pokud odvolací soud zjistí, že věc je zatížena takovými procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí věc projednat znovu v přípravném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 4 Tz 27/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 5 Tz 86/2012).
Už ve světle těchto úvah nemohlo napadené usnesení odvolacího soudu obstát. Jestliže důvodem pro zrušení napadeného rozsudku měly být podstatné vady řízení, které rozsudku předcházely, jak to požaduje ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., pak je třeba přisvědčit podané stížnosti pro porušení zákona, že takovými procesními vadami dosavadní řízení netrpí.
Trestní stíhání se podle §160 odst. 1 tr. ř. zahajuje pro konkrétně vymezený skutek, nikoli pro jeho právní kvalifikaci. Rozhodující pro posouzení, zda bylo usnesením zahájeno trestní stíhání, je popis skutku, nikoli jeho právní kvalifikace, a proto pokud byly od počátku trestního řízení známy a v usnesení o zahájení trestního stíhání popsány všechny potřebné znaky trestného činu – tedy objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka a protiprávnost, jedná se již od počátku trestního stíhání o řízení o tomto skutku, bez ohledu na to, že by posléze mohl být skutek jinak právně kvalifikován, než jaká právní kvalifikace byla zvolena např. policejním orgánem. Vrátit věc podle §260 tr. ř. státnímu zástupci k došetření s pokynem, aby bylo zahájeno trestní stíhání, by bylo důvodné jen v případě, že by státní zástupce podal obžalobu pro skutek, pro který vůbec nebylo zahájeno trestní stíhání. V případě takovéhoto právního stavu by byl požadavek na došetření důvodný, neboť by šlo o před soudem neodstranitelnou procesní vadu.
Dosavadní trestní řízení žádnou podstatnou vadou netrpí. Pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že popis skutku v usnesení, kterým bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného, „neobsahuje vyjádření znaků daného trestného činu“, nelze mu v takové argumentaci přisvědčit. I když si samozřejmě lze představit formulačně přesnější a výstižnější popis takového skutku, výše uvedené zákonné znaky stíhaného trestného činu jsou v něm vyjádřeny. Domníval-li se stížnostní soud, že „z popisu skutku … nevyplývá, na základě jaké skutečnosti (tedy např. pověření, pracovní smlouvy, či ustanovení) bylo třeba obviněného jako odpovědného pracovníka na úseku přestupků považovat za veřejného činitele, když chybí specifikace rozsahu jeho pravomocí, či povinností podle rezortních předpisů nebo pracovní smlouvy“, pak je třeba připomenout, že pracovní zařazení obviněného je dostatečně výstižně vyjádřeno již tím, že se stíhaného jednání dopustil „jako referent na úseku přenesené působnosti, oddělení přestupků odboru právního Úřadu městského obvodu Ostrava – jih“.
Je-li pak v popisu skutku dále rozvedeno, že obviněný tam popsaným jednáním porušil ustanovení §20 odst. 1, 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, přičemž si byl vědom toho, že opomine-li do spisů v rozporu se základními zásadami správního řízení konat, může nastat nepříznivý následek ve formě zániku možnosti přestupek projednat pravě z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty ve smyslu naposledy citovaného zákonného ustanovení, pak nelze pochybovat o tom, že jednal a vystupoval jako veřejný činitel ve smyslu §89 odst. 9 tr. zák., neboť jednal jako odpovědný pracovník orgánu státní správy, který byl nadán rozhodovací pravomocí v rámci přestupkového řízení. To je ostatně zřejmé jak z jeho pracovní smlouvy, tak i z jeho pracovní náplně (tyto dokumenty jsou založené na č. l. 453 až 457, resp. 458 až 461 spisu). Lze proto souhlasit s argumentací ministra spravedlnosti, že obviněný byl osobou oprávněnou rozhodovat o přestupcích, takže o jeho postavení jako veřejného činitele nelze pochybovat (ministr spravedlnosti v této souvislosti přiléhavě poukázal i na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu – srov. shora).
Nejvyšší soud však nemohl přisvědčit stížnostnímu soudu ani v názoru stran právní kvalifikace jednání obviněného. I v tomto směru se identifikoval – s dílčími modifikacemi – se v zásadě správnou argumentací ministra spravedlnosti.
Ve vztahu k jednání obviněného popsanému pod bodem I. odsuzujícího rozsudku, nelze souhlasit s názorem soudu, že část tohoto jednání je popsána jako jednání úmyslné [byť lze připustit, že zejména použití slovesa „vynesl“ (z předepsaných úložných prostor 243 přestupkových spisů) může takový dojem vyvolávat]. Jelikož však nebylo zjištěno, jakým způsobem obviněný s těmito spisy naložil, bylo mu kladeno za vinu i u této části skutku pouze nedbalostní zavinění (pro případný závěr o jeho úmyslném zavinění totiž chyběl jeden ze znaků trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák., a to úmysl způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch). Tato část jednání obviněného však svědčí přinejmenším pro závěr, že z nedbalosti jednak zmařil a jednak podstatně ztížil splnění důležitého úkolu, tedy samotné projednání spáchaných přestupků a rozhodnutí, event. potrestání osob páchajících přestupky.
Pokud jde o jednání obviněného, které je popsané pod bodem II. odsuzujícího rozsudku, nelze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že se jedná o opakování trestného činu, kde se jednotlivé útoky posuzují samostatně, odděleně podle zásady o vícečinném souběhu trestných činů (byť jeho úvaha, že se nejedná o pokračování v trestném činu maření úkolu veřejného činitele podle §159 odst. 1 tr. zák., neboť u nedbalostních trestných činů je vyloučeno pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., je jinak správná). Nejvyšší soud se však bezezbytku neztotožnil ani s argumentací ministra spravedlnosti, že „vezme-li se v úvahu samotný způsob spáchání vytýkaného trestného jednání, je zřejmé, že se jedná o trestný čin trvající s odůvodněním, že obviněný svým laxním přístupem a svojí nečinností vyvolával a prodlužoval protiprávní stav na daném oddělení, neboť jednal způsobem, který je popsán v odborné literatuře a judikatuře, v níž se uvádí, jakým způsobem je možno právě nejméně opominutím protiprávní stav udržovat; obviněný takový protiprávní stav neodstranil a přidělené přestupkové věci nevyřizoval v důsledku své nedbalosti a laxního přístupu k práci, v důsledku čehož docházelo k prekluzi v jednotlivých přestupkových věcech.
K uvedené problematice Nejvyšší soud považuje za potřebné nejprve v obecné rovině uvést, že posouzení otázky, zda ten který trestný čin byl spáchán za podmínek pokračování , nebo naopak za podmínek opakování , nevyvolává v právní teorii ani soudní praxi zásadní pochybnosti. Je tomu tak už proto, že ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. jasně vymezuje pojem pokračování v trestném činu (rozumí se jím takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo obdobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a v předmětu útoku; obdobná úprava je i nyní v platném a účinném §116 tr. zákoníku, v němž pouze přibyla slova „byť i v souhrnu“ za slovo „naplňují“). Jelikož v dané věci má z uvedených znaků zásadní význam subjektivní souvislost, je třeba zdůraznit, že ta spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který zde musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele.
Naproti tomu opakování trestného činu jde tehdy, jestliže pachatel při něm stále znovu opakuje skutkovou podstatu trestného činu, ale chybí přitom některý ze shora uvedených dalších znaků pokračování (nejčastěji výše rozvedená subjektivní souvislost nebo blízká časová souvislost). V takovém případě jde o dva nebo více trestných činů téže skutkové podstaty (na rozdíl od pokračování, kdy jde vždy o jediný trestný čin).
Vedle toho lze rozlišovat – především podle časového momentu – ještě trestné činy trvající a hromadné , byť trestněprávní zákony tyto pojmy neznají a tedy je ani nevymezují. V právní nauce se za trvající označuje takový trestný čin, kterým pachatel nepřetržitě uskutečňuje zločinnou skutkovou podstatu (srov. Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, Praha 2003, vydání první, str. 415). Na toto vymezení navázali další autoři a dovodili, že trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje (např. trestný čin omezování osobní svobody podle §231 tr. zák. – nyní podle §171 tr. zákoníku) anebo udržuje protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal (např. trestný čin ohrožování závadnými potravinami a jinými potřebami podle §193 tr. zák. ve formě „má na prodej“ – nyní trestný čin ohrožování závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 tr. zákoníku). Zatímco vyvolání protiprávního stavu se může stát konáním i opomenutím (srov. §89 odst. 2 tr. zák. – nyní viz přiměřeně §112 tr. zákoníku), udržování protiprávního stavu se zpravidla děje opomenutím, spočívajícím v tom, že pachatel takový stav neodstraní. Tyto trestné činy se považují jako jediné jednání, které trvá tak dlouho, pokud protiprávní stav je udržován (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník. Komentář. C. H. Beck 1.vydání, 2009, strany 99 až 143). Trestněprávní teorie argumentuje rovněž tím, že při formulaci skutkových podstat má zákonodárce před očima zejména hledisko dokonání trestného činu a na ujasnění otázky, zda je součástí trestného činu i udržování protiprávního stavu, nehledí. Za tohoto stavu je velmi obtížné rozhodnout, který trestný čin má povahu trvajícího trestného činu. Určitým kritériem je poznatek, že pro trvající trestné činy je příznačné, že nebezpečnost trvajícího jednání se zásadně buď nemění nebo se ještě zvyšuje, kdežto u ostatních trestných činů je nejnebezpečnější samotné vyvolání protiprávního stavu (srov. Novotný, O., Vanduchová, M.: Trestní právo hmotné, obecná část 1. ASPI Wolters Kluwer. 2007, str.138 a 139).
Hromadné trestné činy jsou pak ty, u nichž k trestní odpovědnosti nestačí jeden útok, ale je jich třeba několik, popř. kde mnohost je podmínkou použití vyšší trestní sazby. Jsou tedy charakterizovány tím, že jejich pojmovým znakem je více útoků spojených společným záměrem [např. u trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. – nyní podle §279 odst. 3 tr. zákoníku – je trestný ten, kdo hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo, a proto ojedinělý případ opatření nebo vyrobení zbraně nestačí].
Rozlišení mezi uvedenými pojmy bývá v soudní praxi i právní teorii mnohdy velmi složité. To lze dokumentovat např. na trestném činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. (nyní podle §196 tr. zákoníku), který po subjektivní stránce může být spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zatímco judikatura považuje tento trestný čin za trvající, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (srov. rozhodnutí č. 27/1969 Sb. rozh. trest.), část praxe a zřejmě i právní teorie má za to, že jde o pokračování v trestném činu s prvky hromadného trestného činu, které jsou spatřovány v tom, že k trestní odpovědnosti je zpravidla třeba splnění několika alimentačních dávek (srov. Novotný, O., Dolenský, A., Navrátilová, J., Púry, F., Rizman, S., Vanduchová, M., Vokoun, R., Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část. Praha: ASPI, Publishing, 2004, str. 208).
Složitost řešeného problému lze doložit i rozhodnutím publikovaným pod č. 57/2007 Sb. rozh. trest., podle jehož právních vět „U pokračování v trestném činu na rozdíl od trestných činů hromadných nebo trvajících není mnohost útoků nebo delší trvání znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení posuzovaného trestného činu, a proto konkrétní trestný čin může v určitém případě naplňovat znaky pokračování a v jiném nikoli. Byl-li trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. páchán po delší dobu a ve vztahu k většímu počtu poškozených a zvýhodněných věřitelů za stavu, v němž dlužník nebyl schopen plnit své splatné závazky, a to souvislým jednáním, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu podle §89 odst. 3 tr. zák., byť vykazuje některé jiné znaky pokračování a případně i prvky trestného činu hromadného. V takovém případě nelze za dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. a §12 odst. 12 tr. ř. považovat neuhrazení konkrétní pohledávky poškozeného věřitele ani uhrazení určité pohledávky zvýhodněného věřitele, protože rozhodující je až celkový výsledek spočívající ve zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných, a to v souhrnu všech jejich pohledávek.“
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ lze konstatovat, že na posuzovaný skutek jako celek, ohledně něhož orgány přípravného řízení a soud prvního stupně použily právní kvalifikaci jako trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák., nelze vztáhnout v krystalicky čisté podobě žádný z výše uvedených pojmů. Závěru, že jde o pokračující trestný čin brání absence úmyslného zavinění na straně obviněného, a nejedná se ani o opakování trestných činů, neboť právní závěr, že by obviněný nedbalostním nakládáním s cca pěti sty spisy spáchal stejný počet trestných činů maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. je naprosto nepředstavitelný.
Ostatně některý z výše naznačených právních závěrů by žádný z orgánů činných v trestním řízení nemohl v budoucnu učinit i proto, že mu v tom brání zásada zákazu reformationis in peius (soud druhého stupně totiž rozhodoval z podnětu odvolání, které podal pouze obviněný – srov. §259 odst. 4 tr. ř.). Tato esenciální zásada (které si byl odvolací soud nepochybně vědom, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, ale nedocenil ji) je integrální součástí komplexu práv na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a znamená, že postavení obviněného se nemůže zhoršit jen tím, že využije práva na podání opravného prostředku. Teorie tuto zásadu odůvodňuje nutností garantovat možnost obviněného napadnout rozsudek v co nejširším rozsahu bez obav z rizika, že si situaci zhorší (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, str. 1959), tedy jako garanci svobody odvolacího práva a v důsledku toho i práva na obhajobu. Je třeba ji pojímat co možná nejšířeji, „jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy .., že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly“ (srov. Šámal, P. K úpravě trestního procesu v letech normalizace in Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989, Praha : Karolinum, 2004, str. 328).
Dospěl-li Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů k závěru, že jednání obviněného nelze posuzovat ani jako jeden pokračující trestný čin, ani jako několik (stovek) opakujících se trestných činů, pak – s výhradami výše zmíněnými – lze soudit, že jde o jednání, které vykazuje převážně rysy trvajícího trestného činu s některými prvky hromadnosti . Obviněný totiž svým opomenutím vyvolal protiprávní stav, který pak svou další nečinností po dobu několika měsíců udržoval, čímž z nedbalosti zavinil, že u cca pěti set přestupkových věcí, které měl přidělené k rozhodnutí, nastal nepříznivý následek ve formě zániku možnosti přestupek projednat z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení §20 odst. 1, odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
Takový pohled na charakter skutku a trestného činu, pro který je obviněný stíhán, však pro rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona není zásadní. Rozhodující naopak je, že odvolací soud z důvodů výše rozvedených pochybil, pokud po zrušení odsuzujícího rozsudku vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Pro takový postup totiž neměl zákonný podklad.
Nejvyšší soud proto na základě podané stížnosti pro porušení zákona podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, č. j. 3 To 38/2012-579 , byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §258 odst. 1 písm. a) a §260 tr. ř., a v řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, také v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a to ve prospěch obviněného R. H.
Vzhledem k tomu, že k porušení zákona došlo ve prospěch obviněného (vrácení věci do přípravného řízení je pro obviněného nepochybně příznivější, než kdyby se věc nacházela v řízení před soudem; ve fázi přípravného řízení je totiž otevřeno, zda státní zástupce ve věci znovu podá obžalobu a není jisté, zda obviněný bude vůbec znovu před soud postaven), mohl se Nejvyšší soud omezit pouze na tzv. akademický výrok.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a