ECLI:CZ:NSS:2016:9.AFS.110.2016:35
sp. zn. 9 Afs 110/2016 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
Photon SPV 10 s.r.o., se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, zast. Mgr. Jakubem Hajdučíkem,
advokátem se sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo financí,
se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem
nebo donucením správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 5 A 17/2015 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla dle §87
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba ze dne 26. 1. 2015, kterou se domáhala ochrany
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který spatřovala
v nevydání rozhodnutí ministra financí o prominutí daně nebo příslušenství daně podle §260
odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „daňový řád“).
[2] Předmětem sporu v projednávané věci je, zda se žalovaný (rozhodující v tomto případě
ministrem) dopustil nezákonného zásahu tím, že nerozhodl o hromadném prominutí daně
nebo příslušenství ohledně solárního odvodu podle §260 odst. 1 daňového řádu a otázka,
zda stěžovatelka prokázala, že ji v důsledku solárního odvodu hrozí ekonomická likvidace.
[3] Městský soud při svém posouzení vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu,
ze které dovodil povinnost stěžovatelky osvědčit, že se pokusila využít všech konvenčních
prostředků ochrany proti zátěži solárního odvodu, a přesto tyto prostředky nepostačují
k zachování její „ekonomické životaschopnosti". Stěžovatelka byla povinna doložit, že využila
nástrojů podle §156 a §157 daňového řádu.
[4] Z provedeného důkazu v podobě dokumentu s názvem Prokázání působení rdousícího
efektu solárního odvodu (dále též „Rozbor“), ve kterém stěžovatelka uváděla ekonomické
ukazatele za roky 2011 až 2014, soud zjistil, že v něm jsou uvedena pouze výsledná čísla
hospodaření, přičemž zde zcela absentuje jejich konkrétní výpočetní mechanismus s veškerými
vstupními a výstupními daty tak, aby byly zřejmé konkrétní způsoby výpočtů jednotlivých,
stěžovatelkou v Rozboru uvedených položek. Navíc soudu nebyly k Rozboru předloženy
podkladové materiály, z nichž stěžovatelka při svých výpočtech čerpala vstupní informace.
Proto soud tento důkaz posoudil jako nevěrohodný. Tvrzení, že k výpočtům byly použity listiny
uložené v obchodním rejstříku soudu, nebylo relevantní, neboť příslušné podkladové materiály
nebyly soudu konkrétně označeny ani v písemných podáních, ani v Rozboru samém. Přesto soud
konstatoval, že i v případě, pokud by rozklíčoval jednotlivé výsledné položky obsažené
v Rozboru, stěžovatelka by jím neprokázala, že pro ni solární odvod představuje zátěž,
která ji ohrožuje v její ekonomické situaci tak, jak to vyžaduje judikatura Nejvyššího správního
soudu, především pak závěry uvedené v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, č. j. 1 Afs 171/2015 – 41.
[5] V posuzované věci stěžovatelka ani netvrdila a ani neosvědčila, jak vysoké finanční
prostředky jí byly vynaloženy pro pořízení vybavení ke své činnosti (případně i financování
z vnějších zdrojů) a nedoložila, že se jednalo o obvyklé investice v daném místě a čase; jaký byl
a je rozsah podnikatelského záměru, tj. zda odpovídal a odpovídá obvyklým standardům v daném
odvětví; popř. zdali využila nástrojů dle §156 a §157 daňového řádu.
[6] Nebylo nad její síly výše uvedené skutečnosti tvrdit a doložit, neboť nepochybně měla
přehled o svých nákladech na pořízení provozování fotovoltaické elektrárny a taktéž o svém
podnikatelském záměru. Při využití veškerých veřejně dostupných elektronických informačních
databází lze získat potřebné údaje, na jejichž základě a jejich následným porovnáním se zjišťují
obvyklé či „průměrné“ údaje o rozhodných skutečnostech v daném místě a čase. Splnění poslední
podmínky spočívající ve využití nástrojů dle §156 a §157 daňového řádu, hodnotil městský
soud jako nejméně náročnou, neboť pokud by stěžovatelka požádala o posečkání daně,
tak by bez jakýchkoli problémů soudu doložila kopii své žádosti i s příslušným rozhodnutím
správce daně.
[7] Soud se neztotožnil ani s námitkou, že vstupní investice se stěžovatelce má navrátit
ve státem garantovaných patnácti letech. Nárokovaná garance patnáctileté návratnosti
investice do solární elektrárny dle §6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů“), není upravena absolutním způsobem tak, že každý podnikatel
v daném oboru má na ni bez dalšího nárok.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[8] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, jejíž důvody
podřazuje pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[9] Názor městského soudu, dle kterého bylo nutné žalobu zamítnout, protože stěžovatelka
nesplnila tři podmínky pro úspěšnost žaloby vytýčené v dřívější judikatuře Nejvyššího správního
soudu: 1) prokázat, že postupovala s péčí řádného hospodáře, 2) prokázat, že její podnikatelský
plán odpovídal obvyklým parametrům a standardům v odvětví výroby solární elektřiny, 3) bránit
se proti rdousícímu efektu nástroji, které jí daňové právo poskytuje, považuje za nesprávný.
[10] Zásahem v posuzované věci není žádný faktický atak státní moci, ale nesplnění úkolu,
který dala exekutivě moc soudní, a to v podobě identifikace případů nepřijatelných dopadů
solárního odvodu a nastavení nástroje na jejich eliminaci. Podstatou zásahu je tedy absence
právního předpisu, protože rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 písm. a) daňového
řádu není individuálním rozhodnutím. Proto se stěžovatelka dovolávala předchozí judikatury,
podle které je třeba vydat kvaziprávní předpis, kterým žalovaný vymezí obecné podmínky,
za nichž dochází ke vzniku rdousícího efektu na výrobce solární elektřiny, což se nestalo. Teprve
po jeho vydání lze otestovat, zda její konkrétní ekonomickou situaci napraví a případně
se domáhat změny tohoto právního předpisu za podmínky, že prokáže, že je solárním odvodem
rdoušena i přes příslušné rozhodnutí ministra financí.
[11] Stěžovatelka přesto předložila městskému soudu ekonomický rozbor svého podnikání,
který obsahuje odpověď na všechny tři otázky rozhodné pro úspěšnost žaloby. Je z něj patrno,
za jakou cenu a o jakých ekonomických parametrech pořídila solární elektrárnu, z čehož lze zjistit,
zda postupovala s péčí řádného hospodáře. Z výpočtu návratnosti je zjistitelné, jaký byl její plán
a zda odpovídal obvyklým parametrům a standardům v odvětví výroby solární elektřiny.
A konečně stěžovatelka vyčíslila, jaký efekt by mohlo přinést posečkání se zaplacením daně
z příjmů právnické osoby (jiná daň, jejíž posečkání by mohlo přinést úlevu, nepřipadá v úvahu).
[12] K výtce soudu, že Rozbor obsahuje pouze výsledná čísla hospodaření, uvádí, že v části A
jsou uvedeny jednotlivé údaje z Rozvahy a Výkazu zisku a ztrát za příslušná účetní období,
která přesně odpovídají řádně zveřejněným účetním závěrkám, tak jak jsou založeny ve Sbírce
listin. Tyto údaje byly dále zpracovány do výsledků uvedených v částech B. až I., přičemž další
požadavek městského soudu na konkrétní výpočetní mechanismus s veškerými vstupními a výstupními daty
tak, aby byly zřejmé konkrétní způsoby výpočtů jednotlivých, žalobcem v Rozboru uvedených, položek obsahuje
textová část Rozboru v čl. II. Tvrdí, že vše, co městský soud postrádá, mu předložila. Vstupní
údaje uvedené v části A. čl. II. Rozboru byly čerpány z příslušných účetních závěrek, tak jak jsou
založeny ve Sbírce listiny vedené taktéž městským soudem. Skutečnost, že Rozbor byl zpracován
na základě účetních závěrek za období let 2011 až 2014, byla řádně uvedena v textové části
Rozboru, čl. II, úvodní odstavec. Údaje obsažené ve Sbírce listin vedené městským soudem, není
třeba dokazovat, protože jsou obecně známé.
[13] V Rozboru stěžovatelka dle svého přesvědčení uvedla přesně pořizovací cenu solární
elektrárny, její finanční výkonnost i další podrobné parametry svého podnikání: tržby, spotřebu
materiálu a energií, daně a poplatky, odpisy dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku,
ostatní provozní výnosy, ostatní provozní náklady, výnosové úroky, nákladové úroky a ostatní
finanční výnosy a náklady. Přesně popsala své hospodaření: (i) vstupní investice odpovídá
podnikatelskému plánu, (ii) jak by vypadalo její podnikání bez zásahů státu, (iii) zásahy
strukturovala a vyčíslila dopady samostatně i souhrnně. A konečně v části I. Rozboru vypočetla
výši úlevy získané případnou žádostí o posečkání se zaplacením daně z příjmů v případě,
že by správce daně zároveň rozhodl o prominutí úroku z posečkané částky a tím prokázala,
že by rdousící efekt solárního odvodu odstraněn nebyl.
[14] Obsáhle argumentuje, proč nemohla provést srovnání svého hospodaření s jinými
subjekty dle požadavků judikatury. Veřejná správa totiž nezískává žádné informace o rámcových
podmínkách hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření, nijak
je nevyhodnocuje, ani netuší, kdo je k shromažďování a vyhodnocování informací svědčících
existenci rdousícího efektu oprávněn, natož aby tyto informace žalovaný měl a byl schopen
posoudit, zda nemá Ing. Andrej Babiš povinnost vydat rozhodnutí o plošném prominutí části
solárního odvodu.
[15] Nepřezkoumatelnost spatřuje v tom, že městský soud nerozebral, z jakých závěrů
Nejvyššího správního soudu plyne, že tři podmínky pro úspěšnost zásahové žaloby nelze splnit
poté, co se ukáže, že solární odvod způsobuje rdousící efekt. Částečnou nepřezkoumatelnost
shledala stěžovatelka ve vypořádání námitky týkající se návratnosti ve státem garantované době
patnácti let, u níž soud pominul část její argumentace v Rozboru.
[16] Nesouhlasí s tvrzením soudu, že důsledkem úspěšné žaloby je udělení výjimky
ze zákonem obecně stanovené daňové povinnosti, a proto stěžovatelka musí být připravena
řádně splnit povinnost svůj návrh zdůvodnit takovým způsobem, kterým by dostatečně
ospravedlnila prolomení této obecné daňové povinnosti. Stěžovatelka namítá, že důsledkem
úspěšné žaloby nemůže být v žádném případě udělení výjimky ze zákona, ale toliko vydání
kvaziprávního předpisu, který stanoví podmínky pro plošné prominutí solárního odvodu,
přičemž žádný soud nemůže garantovat, že těmto podmínkám vyhoví a bude tím zrušen solární
odvod či jeho část. Městský soud tak nesprávně vytyčil samo jádro sporu.
[17] V neposlední řadě namítala, že městský soud nesprávně aplikoval závěry rozsudku ve věci
sp, zn. 1 As 171/2015, neboť z jeho právní věty je zřejmé, že žaloba může být úspěšná,
pokud se prokáže, že jiné dostupné prostředky nepovedou k ochraně před likvidačními účinky
odvodu. Právě v ekonomickém rozboru stěžovatelka vypočetla a doložila, že posečkání s úhradou
jiných daní žádnou nápravu přinést nemůže.
[18] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil za sporné, zda se stěžovatelka může
úspěšně prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem domáhat vydání
rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, neboť se jedná
o nenárokové rozhodnutí. Skutečnost, že ministr financí nevydal ve věci solárních odvodů takové
rozhodnutí, je nadto způsobilá zasáhnout do práv stěžovatelky pouze v případě, že na její straně
rdousící efekt existuje, a tudíž by stěžovatelka patřila do potencionálního okruhu adresátů
rozhodnutí o prominutí; tyto okolnosti by tedy stěžovatelka měla prokázat, což podle názoru
žalovaného neučinila.
[20] Z předloženého Rozboru dle žalovaného nejsou patrné technické parametry solární
elektrárny (její výkonnost, technologie solárních panelů, vhodnost umístění, průměrný počet
hodin slunečního svitu v dané lokalitě). Dále stěžovatelka nedoložila finanční prostředky
vynaložené na pořízení potřebného vybavení a ani podmínky úvěrového financování. Nelze tedy
posoudit, zda stěžovatelka postupovala při své činnosti s péčí řádného hospodáře.
[21] Má za to, že informace o podnikání v odvětví výroby solární elektřiny byly dostupné
i bez analýz veřejné správy. Rozsudek považuje za přezkoumatelný. Důvody pro odmítnutí
využití posečkání s úhradou jiných daňových povinností jsou ze strany stěžovatelky pouze
hypotetické.
[22] Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[23] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený
rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[24] Nejprve se soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je vadou, ke které jsou správní soudy povinny přihlížet i bez námitky, tedy z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
[25] Veškerá výše uvedená kritéria rozhodnutí městského soudu splňuje. Jedná se
o srozumitelné rozhodnutí opřené o dostatek důvodů. Námitka nepřezkoumatelnosti spočívající
v tom, že městský soud nerozebral, z jakých závěrů Nejvyššího správního soudu plyne,
že judikaturou vytyčené podmínky pro úspěšnost zásahové žaloby nelze splnit poté, co se ukáže,
že solární odvod způsobuje rdousící efekt, je účelová a dezinterpretující. Městský soud
k takovému odůvodnění nebyl povinen. Naopak srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatelka
požadavkům na potenciálně úspěšnou zásahovou žalobu vyplývajícím z rozsudku ve věci
sp. zn. 1 Afs 171/2015 nedostála (na str. 8 mj. uvedl, že stěžovatelka netvrdila ani neosvědčila,
jak vysoké finanční prostředky jí byly vynaloženy pro pořízení vybavení k její činnosti,
příp. i financování z vnějších zdrojů, a zdali využila nástrojů dle §156 §157 daňového řádu).
[26] Soud neshledal ani tvrzenou částečnou nepřezkoumatelnost ve vypořádání námitky
týkající se návratnosti investice ve státem garantované době patnácti let. Městský soud
se s otázkou návratnosti investice vypořádal zcela v intencích už již zmíněného rozsudku ve věci
sp. zn. 1 Afs 171/2015. V této souvislosti lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne
12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, v němž Ústavní soud uvedl, že „není porušením práva
na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě
vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“.
[27] K názoru stěžovatelky, že ministr financi je vázán příkazem soudní moci vydat
„rozhodnutí“ postupem podle §260 daňového řádu, a pokud žádný pokyn v tomto smyslu
nevydal, je nečinný, resp. dopouští se nezákonného jednání se již Nejvyšší správní soud vyjádřil
ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015. V tomto rozhodnutí mj. uvedl, že nejpřiléhavějším prostředkem
k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona, leč dopadajícího
rdousícím způsobem na jednotlivce, by dle rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013,
č. j. 1 Afs 76/2013 – 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS, skutečně za stávající právní úpravy byl
institut prominutí daně, upravený v §259 a 260 daňového řádu. První senát však také zdůraznil,
že se prozatím jednalo pouze o „hypotetické“ řešení, neboť uvedený názor byl vysloven v řízení
o stížnosti na postup plátce daně (což bylo procesní prostředí projednávané věci), ve kterém není
prostoru pro řešení likvidačních účinků, s tím, že z principu dělby moci a subsidiarity ochrany
práv jednotlivce je zřejmé, že řešení nepříznivých dopadů odvodu na jednotlivce je primárně
v rukou moci zákonodárné a výkonné. Teprve není-li naplněn požadavek ochrany jednotlivce
v těchto stupních, nastupuje moc soudní.
[28] V tomto rozhodnutí první senát současně vytyčil podmínky, které musí být prokázány,
aby se vůbec mohl stěžovatel rdousícího efektu dovolávat: „pokud se výrobce elektřiny ze slunečního
záření dostane do situace individuálních likvidačních účinků spojených s úhradou (odvedením) této daně, může
požádat o posečkání s úhradou jiné daně. Správce daně posoudí jeho celkovou ekonomickou situaci a nastane-li
takový účinek, rozhodne o posečkání úhrady jiné daně. Garance patnáctileté návratnosti investice do solární
elektrárny (zákonem proponovaná) totiž neznamená právo každého jednotlivého podnikatele v oboru výroby
elektřiny ze solárního záření na ziskovost jeho podnikání odpovídající uvedené návratnosti. Znamená pouze,
že za obvyklých okolností a při vynaložení péče řádného hospodáře by zpravidla uvedené návratnosti mělo být
u průměrného podnikatele podnikajícího v tomto oboru dosaženo. Proto tedy ne každé obtíže spojené s nutností
unést břemeno solárního odvodu, byť by ve spojení s dalšími faktory zásadně ovlivnily hospodaření podnikatele,
mohou mít likvidační účinky ve smyslu, v jakém je chápe nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Nejvyšší správní soud stále sleduje vývoj praxe ve věcech úhrady solárních odvodů. Je si rovněž vědom,
že za současného stavu prozatím nelze předjímat, zda k dosažení ústavně žádoucího stavu, tedy k tomu,
aby v těch případech, v nichž je to vskutku odůvodněné, byl případný likvidační efekt solárního odvodu
eliminován, postačí uplatnit pouze institut posečkání s úhradou jiné daňové povinnosti. Je dobře možné,
že vzhledem k rámcovým ekonomickým podmínkám a s ohledem na to, jaký typ osob v oboru výroby elektřiny
ze solárního záření převážně podniká, postačí toliko uplatnění institutu posečkání úhrady jiné daně. Pokud
by tomu tak bylo, nebylo by možno veřejné správě vytýkat nevydání „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a)
daňového řádu, neboť by to s ohledem na konkrétní rámcové ekonomické podmínky nebylo nezbytné. Takové
hodnocení by v současné věci bylo pouze hypotetické. Stěžovatel totiž ani nevyužil konkrétní ochrany, kterou mu
§156 a §157 daňového řádu umožňuje a kterou exekutiva zvolila jako účinný prostředek ochrany konkrétního
subjektu před likvidačními účinky solárního odvodu.
Je tak nyní na stěžovateli, aby tvrdil a konkrétními argumenty a fakty týkajícími se jeho hospodaření osvědčil,
že solární odvod pro něho přestavuje zátěž, která jej ohrožuje v jeho ekonomické existenci. Stěžovatel musí
především osvědčit, že při své činnosti doposud postupoval s péčí řádného hospodáře. To především znamená
doložit, že si pořídil vybavení pro svou činnost (typicky solární panely) za podmínek v dané době obvyklých
a že i v jiných ohledech jednorázové i průběžné náklady jeho činnosti byly vynaloženy, resp. jsou vynakládány
za podmínek na trhu obvyklých; totéž obdobně musí být samozřejmě doloženo i o způsobu a podmínkách
financování stěžovatele z vnějších zdrojů. Dále to znamená osvědčit, že samotný rozsah a další parametry jeho
podnikatelského záměru odpovídaly a i nyní odpovídají obvyklým standardům v daném odvětví (např. pro svůj
malý rozsah neumožňují v přiměřené míře využít ekonomického efektu úspor z rozsahu; podstatným mohou být
i specifické lokální, klimatické nebo jiné podmínky místa, v němž se solární panely nacházejí, anebo i nevhodné
nastavení jiných ekonomických parametrů na okraji obvyklého spektra projektů obecně považovaných za slibné
a skýtající rozumnou naději na rentabilitu a životaschopnost). Konečně je třeba osvědčit, že stěžovatel se poctivě
pokusil využít všech „konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem, a přesto tyto
prostředky nejsou s to zachovat jeho životaschopnost. Je tedy především povinen doložit, že využil instrumentů
podle §156 a 157 daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jím placeným daním či jiným
odvodům, na které jsou tyto instrumenty použitelné, a ačkoli mu jejich dobrodiní bylo poskytnuto, ani tak
to nestačí k zachování jeho životaschopnosti. Teprve osvědčil-li by stěžovatel výše uvedený komplex rozhodných
na sebe navazujících skutečností, bylo by to signálem, že objektivní účinky solárního odvodu jsou v jeho případě
takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal „rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu
o takovém obsahu, který situaci stěžovatele umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování
jeho ekonomické životaschopnosti. Teprve pokud by ministr i za této situace zůstal nečinný, tedy pokud
by exekutiva nenalezla účinné prostředky zabránění zmiňovaného nežádoucího stavu a z jejího dosavadního
postupu plynulo, že ani nalézt nehodlá, nezbylo by než, aby takové účinné prostředky nalezl soud.“
[29] Uvedeným rozhodnutím je Nejvyšší správní soud v souladu s §12 s. ř. s. vázán.
Předvídatelnost práv a soudního rozhodování je jedním ze základních prvků principu právní
jistoty, bez jehož respektování si právní stát nelze představit. Pokud tedy existuje rozhodnutí
řešící stejnou právní otázku, je v obecné rovině na místě, aby se Nejvyšší správní soud
závěry uvedenými v takovém rozhodnutí sám řídil. Je nepochybné, že i soudní judikatura
se postupem času vyvíjí, a že mohou existovat závažné právní argumenty pro její změnu.
Změna soudní judikatury by však neměla navozovat nepředvídatelnost soudních
rozhodnutí a tím i chaos v řadách jejich adresátů. V této souvislosti je vhodné připomenout,
že shora uvedené závěry následoval v obdobné věci nejen sám první senát v rozhodnutí ze dne
6. 1. 2016, č. j. 1 Afs 116/2015 - 30, ale také čtvrtý senát (srov. rozhodnutí ze dne 30. 6. 2016,
4 As 66/2016 - 34 a č. j. 4 Afs 65/2016 - 33). Soud v nyní projednávané věci neshledává
v uplatněné kasační argumentaci nic, co by odůvodnilo odchýlení se od již vyslovených závěrů
a vedlo k postoupení věci rozšířenému senátu – srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu
ze dne 12. 1. 2011, č. j. 1 Afs 27/2009 – 98; nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2009, č. j. 1 Afs 140/2008 - 77.
[30] Je proto třeba odmítnout názor stěžovatelky, že až po vydání rozhodnutí ministra financí
dle §260 odst. 1 daňového řádu může otestovat, zda její konkrétní ekonomickou situaci toto
rozhodnutí napraví a případně se domáhat změny takového rozhodnutí, resp. jeho obsahu.
Nejprve je totiž nutné osvědčit komplex rozhodných na sebe navazujících skutečností, týkajících
se podmínek podnikání v oboru výroby solární elektřiny a poctivé snahy o využití všech
„konvenčních“ prostředků ochrany proti zátěži představované solárním odvodem. Teprve
prokáže-li výrobce solární elektřiny, že účinky solárního odvodu mu způsobují takové finanční
obtíže, ze kterých není rozumného východiska, zavázal by soud při neexistenci jiných
vhodnějších zákonných prostředků daňovou správu k nápravě.
[31] Polemika stěžovatelky s městským soudem o věrohodnosti, resp. nevěrohodnosti
předloženého Rozboru, na základě vstupních údajů obsažených ve Sbírce listin, není pro věc
stěžejní. Městský soud totiž tento Rozbor neodmítl primárně proto, že by v něm uváděné údaje
byly zkreslené či vymyšlené (byť formulace „nevěrohodný“ je skutečně zavádějící a poněkud
nešťastná), ale dospěl k jednoznačnému závěru, že je Rozbor neprůkazný a i kdyby soud vstupní
údaje sám rozklíčoval, předloženým Rozborem nebylo možné prokázat okolnost rozhodnou
v daném řízení, a to že pro stěžovatelku solární odvod představuje zátěž, která ji ohrožuje v její
ekonomické situaci tak, jak to vyžaduje ustálená judikatura.
[32] Soud správně uvedl, že stěžovatelka ani netvrdila a ani neosvědčila, jak vysoké finanční
prostředky vynaložila na pořízení vybavení ke své činnosti (případně i z vnějších zdrojů);
zda se jednalo o obvyklé investice v daném místě a čase; jaký byl a je rozsah podnikatelského
záměru, a zda odpovídal a odpovídá obvyklým standardům v daném odvětví; bezúspěšně využila
nástrojů dle §156 a §157 daňového řádu.
[33] Kasační soud nemůže přisvědčit tvrzení, že Rozbor obsahuje všechny odpovědi rozhodné
pro přijetí závěru o likvidačním charakteru solárního odvodu. Z informace o stavu dlouhodobého
hmotného majetku za rok 2011 nelze dovodit bližší podrobnosti o ekonomických parametrech
solární elektrárny. Údaji z výkazu zisku a ztrát a propočty předpokládané doby návratnosti
původní investice nebylo prokázáno, že solární odvod představuje pro stěžovatelku zátěž,
která ohrožuje její „ekonomickou životaschopnost“ takovým způsobem, že ji fakticky likviduje.
[34] Soud především postrádá údaje o cash flow stěžovatelky, technických parametrech solární
elektrárny (její výkonnost, technologie solárních panelů, vhodnost umístění, průměrný počet
hodin slunečního svitu v dané lokalitě). Stěžovatelka nevyčíslila ani nedoložila konkrétní náklady
vynaložené na pořízení potřebného vybavení. Údaj o dlouhodobém hmotném majetku není
v tomto ohledu údajem zcela přesným, sama stěžovatelka navíc v rozboru u této položky uvádí
„nutno upřesnit“. Podmínky úvěrového a jiného financování své investice stěžovatelka rovněž
nedoložila, tato informace je při tom pro hodnocení podnikání konkrétního výrobce solární
elektřiny zcela zásadní. Soudu není zřejmé, jak je z úvahy o předpokládané návratnosti vložené
investice zjistitelné, jaký byl konkrétní podnikatelský plán stěžovatelky a zda odpovídal obvyklým
parametrům a standardům v odvětví výroby solární elektřiny.
[35] Na základě předložených tvrzení a souhrnných údajů v Rozboru, nemůže soud objektivně
posoudit skutečný dopad solárního odvodu na podnikání stěžovatelky, tj. že při dodržení všech
obvyklých standardů se dostala do situace, kdy v důsledku dodatečného zdanění a právě jenom
jeho, jí akutně hrozí ekonomický zánik. Ani skutečnost, že podnikatelský subjekt vykazuje
ve třech ze čtyř po sobě srovnávaných zdaňovacích období ztrátu, sama o sobě likvidační
charakter solárního odvodu neprokazuje. Skutečnost, že solární odvod má obecně za následek
daleko nižší příjmy než stěžovatelka očekávala, je logickým důsledkem zákonodárcem
zavedeného zdanění a sama o sobě individuální likvidační účinky neprokazuje.
[36] Námitka, že městský soud nesprávně interpretoval a následně i nesprávně aplikoval
závěry uvedené v rozsudku ve věci sp. zn. 1 Afs 171/2015, není důvodná. Městský soud
postupoval v intencích tohoto rozsudku. Kasační soud se tímto hodnocením ztotožnil.
Stěžovatelka neprokázala, že se poctivě pokusila využít všech „konvenčních“ prostředků ochrany
proti zátěži představované solárním odvodem, a přesto tyto prostředky nejsou pro zachování
její „ekonomické životaschopnosti“ postačující. Nedoložila, že využila nástrojů dle §156 a 157
daňového řádu, a to v plné jejich šíři a ve vztahu ke všem jí placeným daním či jiným odvodům,
na které jsou tyto nástroje použitelné, ani neosvědčila, že by komplex rozhodných na sebe
navazujících konkrétních skutečností týkajících se jejího podnikání byly signálem, že objektivní
účinky solárního odvodu jsou v jejím případě takové, že nezbývá, než aby ministr financí vydal
„rozhodnutí“ podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu o takovém obsahu, který situaci
stěžovatelky umožní řešit způsobem zajišťujícím naději na zachování jeho „ekonomické
životaschopnosti“.
[37] Nedůvodná je rovněž námitka, že stěžovatelka v „Rozboru“ vypočetla a doložila,
že posečkání s úhradou jiných daní jí žádnou nápravu přinést nemůže. V tomto dokumentu
je pouze výpočet úlevy v případě posečkání se zaplacením daně z příjmu právnických osob
za roky 2011 až 2014. Výsledné částky nejsou žádným způsobem dále analyzovány a není
ani zřejmé z jakého důvodu by úlevu v rozhodném období nepřinesly. Tak např. v roce 2013
představovala daň z příjmů zhruba 36 % z výsledku hospodaření před zdaněním. Nelze proto
vyloučit, že by dočasně volné finanční prostředky stěžovatelka mohla využít např. pro splátky
investic, popř. rozvoj svého podnikání. Stěžovatelka se o využití tohoto prostředku
ani nepokusila.
[38] Soud naopak přisvědčuje kasačním námitkám týkajících se sběru a analýzy informací
o rámcových podmínkách hospodaření subjektů v oboru výroby elektřiny ze solárního záření.
Ze soudního spisu ověřil, že činnost veřejné správy v této oblasti je politováníhodná.
Pro posuzovanou věc však není rozhodná. Stěžovatelka totiž mohla i bez dat či analýz týkajících
se srovnatelných subjektů bez větších obtíží prokázat, že vybavení pro svou činnost pořídila
za podmínek v dané době obvyklých a jednorázové i průběžné náklady byly vynaloženy,
resp. jsou vynakládány za standardních tržních podmínek. Obdobným způsobem
a bez jakýchkoliv větších obtíží mohla osvědčit, že její podnikatelský záměr odpovídal obvyklým
standardům v odvětví výroby solární elektřiny. Je zcela běžné a nanejvýš logické, že před vstupem
do podnikání tedy i před vstupem do podnikání v odvětví výroby solární elektřiny, má podnikatel
konkrétní podnikatelský záměr, v rámci kterého jsou vyhodnoceny všechny relevantní faktory
ovlivňující podnikání v daném odvětví. Pokud nedoložila konkrétní informace týkající
se vlastního podnikání, nemůže se zjednodušeně dovolávat neexistence analýzy trhu v dané
oblasti podnikání ze strany veřejné správy.
[39] Námitka stěžovatelky o nesprávném vymezení podstaty sporu ze strany městského soudu
je zavádějící. Stěžovatelka vytrhává tvrzení městského soudu o udělení výjimky ze zákonem
obecně stanovené daňové povinnosti z kontextu. Městský soud toto tvrzení uvodil slovem
„de facto“ (což stěžovatelka záměrně vynechala) a použil jej v pasáži týkající se poměrně vysokých
nároků na povinnost tvrzení a povinnost důkazní v souvislosti s tím, o jaké dobrodiní
stěžovatelka žádá. Městský soud rozhodně nekonstatoval, že důsledkem úspěšné žaloby bude
přímé udělení výjimky ze zákonem obecně stanovené daňové povinnosti. Předmět sporu městský
soud naprosto správně vymezil na str. 6 v předposledním odstavci, kde uvedl, že „[k]líčovým v dané
věci je právní posouzení, zdali se žalovaný dopustil nezákonného zásahu tím, že nerozhodl o hromadném
prominutí daně nebo příslušenství ohledně solárního odvodu podle §260 daňového řádu.“
IV. Závěr a náklady řízení
[40] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[41] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených
důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2016
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu