ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.115.2008:34
sp. zn. 9 Afs 115/2008 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
R.A.M.E. s.r.o., se sídlem Sklářská 450, Teplice, zastoupená Mgr. Janem Jungwirthem,
zaměstnancem stěžovatele, bytem Javorová 715, Zeleneč, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 13. 11. 2007, č. j. 43/84 403/2007 - 434, ve věci přezkoumání rozhodnutí,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008,
č. j. 9 Ca 24/2008 – 14,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou kasační stížností domáhal zrušení shora uvedeného
pravomocného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „správní orgán“)
ze dne 13. 11. 2007, č. j. 43/84 403/2007-434, kterým nebylo vyhověno žádosti
stěžovatele, podané dle ust. §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), o přezkoumání
rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne
29. 3. 2004, č. j. 03277/170/04/La, jímž byl změněn platební výměr č. 4/2003
Finančního úřadu v Teplicích ze dne 26. 2. 2003, č. j. 11652/03/210980/6592, na odvod
zadržených prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu tak, že částku odvodu ve výši
195 095 Kč změnil na částku 363 095 Kč.
Městský soud žalobu odmítl, neboť dospěl k názoru, že rozhodnutí, které bylo
žalobou napadeno, není rozhodnutím, kterým by se zasahovalo do subjektivních práv
daňového subjektu, ale je výkonem dozorčího práva a jako takové je dle ustanovení §70
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), ze soudního přezkumu vyloučeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a dále vady správního řízení,
neboť správním orgánem byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním
orgánem. Závěr soudu je podle názoru stěžovatele nesprávný, neboť žádné ustanovení
soudního řádu správního, vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí, nelze vykládat
extenzivně a v pochybnostech je třeba vždy postupovat ve prospěch zachování práva
na přístup k soudu. Stěžovatel navrhuje, aby napadené usnesení městského soudu bylo
zrušeno.
Dle názoru stěžovatele ust. §55b zákona o správě daní a pop latků stanoví
správním orgánům povinnost rozhodnutí správce daně, které je v rozporu s právními
předpisy nebo se zakládá na podstatných vadách řízení, a okolnosti nasvědčující tomu,
že došlo ke stanovení daně v nesprávné výši, zrušit, nahradit jiným nebo jej změnit.
Protože každé povinnosti jedné strany daňového řízení odpovídá logicky právo strany
druhé, i když není v daňovém řádu výslovně uvedeno, zmíněné povinnosti správních
orgánů odpovídá nutně právo daňového subjektu na zrušení rozhodnutí, změnění
rozhodnutí nebo nahrazení rozhodnutí rozhodnutím jiným. Rozhodnutím o nepovolení
přezkumného řízení tedy správní orgán ruší zmíněné právo daňového subjektu na zrušení
rozhodnutí, změnění rozhodnutí nebo nahrazení rozhodnutí rozhodnutím jiným. Jde tedy
o rozhodnutí ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. a jako takové nemůže být ze soudního
přezkumu vyloučeno. Usnesení soudu je tedy v rozporu s ust. §70 písm. a) s. ř. s.
Dále stěžovatel podotýká, že pokud by se argumentace soudu aplikovala
na ust. §55a daňového řádu, pak by i rozhodnutí o žádostech o prominutí daně musela
být ze soudního přezkumu vyloučena, konstantní judikatura však již nyní tato rozhodnutí
ze soudního přezkumu nevylučuje.
Soud v odůvodnění k argumentaci stěžovatele uvádí, že v dané věci se nejedná
o žádné soudem chráněné legitimní očekávání, ale pouze o subjektivní přesvědčení
stěžovatele o nezákonnosti rozhodnutí správce daně. Soud ovšem nezkoumal, jak dalece
je subjektivní přesvědčení stěžovatele v souladu s objektivní skutečností. Soud tedy patrně
bez dalšího předpokládá, že rozhodnutí správce daně bylo zcela objektivní a správné,
jestliže správní orgán přezkumné řízení nepovolil. Stěžovatel v podané žalobě uvedl
argumenty, které svědčí o tom, že rozhodnutí správce daně i správního orgánu bylo
nesprávné. Lze tedy přezkoumat, zda rozhodnutí správce daně a správního orgánu jsou
správná a v souladu s právními předpisy. Ovšem právní názor městského soudu
umožňuje libovůli správních orgánů, protože zde není institut umožňující objektivní
posouzení sporné věci. I když ust. §55b zákona o správě daní a poplatků
vykazuje dle názoru stěžovatele všechny znaky tradičního dozorčího oprávnění,
není toto ustanovení koncipováno tak, že by mělo být využíváno jenom v případech,
kdy došlo ke stanovení nesprávné výše daně v neprospěch státu. Proto toto ustanovení
umožňuje daňovým subjektům požádat o přezkumné řízení a výklad tohoto ustanovení
ve spojitosti se shora citovanými ustanoveními s. ř. s. nemůže být takový, že umožní
libovůli a zlovůli správních orgánů bez možnosti soudního a tedy nezávislého přezkumu
takovéhoto rozhodnutí.
Správní orgán ke kasační stížnosti uvedl, že „trvá na argumentech uvedených
v rozhodnutí o nepovolení přezkoumání ze dne 13. 11.2007, č. j. 43/84 403/2007-434.“
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Při právním posouzení projednávané věci Nejvyšší správní soud vycházel zejména
z ustanovení §65 a §70 písm. a) s. ř. s., která byla v daném případě městským soudem
aplikována. Podle §65 odst. 1 s. ř. s., k teré je klíčovým ustanovením soudního řádu
správního pro posouzení žalobní legitimace, se může ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti (dále jen „rozhodnutí“),
domáhat žalobou zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti. Soud v této
souvislosti konstatuje, že se stěžovatelem lze plně souhlasit, že v podmínkách moderního
právního státu je vyloučeno, aby stát rozhodoval bez zákonného podkladu, pouze
na základě své libovůle. V dané věci tomu však tak nebylo a ke kasační námitce
stěžovatele, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.
a jako takové nemůže být ze soudního přezkumu vyloučeno, je nutno uvést následující:
Rozhodování o žádosti daňového subjektu o povolení přezkumu se dle ustanovení
§55b zákona o správě daní a poplatků rozpadá do dvou fází: v prvé se rozhoduje
(na vyšším stupni soustavy finančních orgánů) o tom, zda přezkoumávání vůbec bude
povoleno, tj. zkoumá se zákonnost postupu a rozhodnutí vydaného v předchozím řízení,
tj. řízení, v němž daňový subjekt mohl na ochranu svých práv ze stejných důvodů využít
opravný prostředek a případně i žalobu; ve druhé fázi, a to jen tam, kde přezkoumání
vůbec je povoleno a řízení tedy znovu „otevřeno“, se rozhoduje o tom, zda původní
přezkoumávané rozhodnutí bude změněno nebo zrušeno (a to u orgánu, který původně
rozhodl v posledním stupni). Shledá-li orgán, který má rozhodnout o povolení přezkumu,
že pro přezkoumání nejsou důvody, žádost zamítne. Formalizovaný způsob odložení
nedůvodné žádosti však nic nemění na charakteru řízení podle §55b zákona o správě daní
a poplatků, který vyplývá ze zákona; v řízení o povolení přezkumu na žádost daňového
subjektu nejde o nic jiného než o rozhodování o tom, zda z podnětu daňového subjektu
bude opětovně zasaženo do práv, do nichž bylo zasaženo již původním vyměřením
a kde původní vyměření mohlo být právě z dispozice daňového subjektu podrobeno
soudní ochraně. Skutečnost, že se tak nestalo, neboť stěžovatel nedostál svým zákonným
povinnostem a žaloba na ochranu jeho práv byla pro opožděnost odmítnuta, nemůže
na tomto závěru ničeho změnit. Již od doby římského práva platí obecně uznávaná
zásada, že právo přeje bdělým (vigilantibus iura); proto má každý aktivně a důsledně dbát
svých práv. Výrok o zamítnutí žádosti o povolení přezkumu proto již svojí podstatou
vůbec nemůže zasáhnout subjektivní práva daňového subjektu ve smyslu ustanovení §65
s. ř. s. Daňová povinnost žadatele o povolení přezkumu již byla pravomocně stanovena
dřívějším rozhodnutím finančního orgánu; tím, že instančně vyšší správce daně nepovolí
přezkum tohoto rozhodnutí, se na původním rozhodnutí nic nemění, tj. nemění
se ani práva a povinnosti daňového subjektu.
O zásahu do subjektivních chráněných práv lze v prvé fázi přezkumného řízení
uvažovat pouze tam, kde by bylo opětovně zasaženo do subjektivních práv daňového
subjektu z moci úřední, tj. přezkumné řízení by bylo nařízeno správcem daně ex offo.
Je tomu tak proto, že rozhodnutí o nařízení přezkumu daňového rozhodnutí,
jež instančně vyšší správce daně vydává z úřední povinnosti, a to na základě podnětu
kteréhokoliv správce daně, může představovat zásah do právní sféry daňového subjektu
a tedy zakládat žalobní legitimaci podle §65 odst. 1 s. ř. s. Nařídí-li instančně vyšší
správce daně přezkoumání daňového rozhodnutí, znamená to, že dospěl k závěru,
že toto rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy (nebo se zakládá na podstatných
vadách řízení) a zároveň že okolnosti nasvědčují tomu, že došlo ke stanovení daně
v nesprávné výši. Tímto právním názorem je přitom správce daně, který rozhodl
v posledním stupni a který rozhoduje ve druhé fázi přezkumného řízení, ve smyslu §55b
odst. 6, věta druhá, zákona o správě daní a poplatků , vázán; má tedy závazně vyřešenu
především otázku protiprávnosti napadeného rozhodnutí a nemůže sám dospět k závěru
opačnému. Stejně tak ani daňový subjekt se nemůže v této druhé fázi přezkumného řízení
proti tomuto závěru nijak bránit, neboť mu to zakazuje §55b odst. 5, věta druhá, zákona
o správě daní a poplatků a v rámci druhé fáze mu právo bránit se upírá vázanost správce
daně, provádějícího přezkumné řízení, právním názorem vysloveným v rozhodnutí
o nařízení přezkumu. Jestliže tedy instančně vyšší správce daně nařídí přezkum daňového
rozhodnutí, a to rozhodnutím, v němž se závazně vyslovuje o protiprávnosti rozhodnutí
původního, nebo o podstatných vadách říze ní, jež mu předcházely, zasahuje tím do právní
sféry daňového subjektu. Tento zásah je o to důraznější, že prolamuje právní moc
původního daňového rozhodnutí, tj. ve smyslu §55b odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků má rozhodnutí o nařízení přezkumu odkladné účinky vůči rozhodnutí
přezkoumávanému; v důsledku toho nastává v právní sféře daňového subjektu nejistota
ohledně výše jeho daňové povinnosti. Tyto důsledky ve svém souhrnu zakládají žalobní
legitimaci daňového subjektu podle §65 odst. 1 s. ř. s., tj. možnost bránit
se proti rozhodnutí o nařízení přezkumu soudní cestou.
Stěžovatel tedy nebyl rozhodnutím o nepovolení přezkumu podle §55b zákona
o správě daní a poplatků na své právní sféře nijak dotčen. Jeho daňová povinnost již byla
pravomocně stanovena rozhodnutím Finančního úřadu v Teplicích ze dne 26. 2. 2003,
č. j. 11652/03/210980/6592, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí
nad Labem ze dne 29. 3. 2004, č. j. 03277/170/04/La, a nepovolením přezkumu
se na stěžovatelových právech a povinnostech nic nezměnilo. Nejvyšší správní soud
tak setrvává ve shodě s předchozí judikaturou na tom, že zamítnutí žádosti daňového
subjektu o přezkoumání daňového rozhodnutí není rozhodnutím způsobilým zasáhnout
subjektivní práva stěžovatele a je tedy ze soudního přezkumu ve smyslu ustanovení §70
písm. a) s. ř. s . vyloučeno (viz rozsudek ze dne 19. 12. 2006, č. j. 1 Afs 56/2004 - 114,
publikovaný pod č. 1113/2007 Sb. NSS, dle kterého „Rozhodnutí, jímž se žádost
o přezkoumání rozhodnutí postupem podle §55b zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, zamítá, je vyloučeno ze soudního přezkoumání ve správním soudnictví dle §70 písm. a)
s. ř. s., protože materiálně nemá znaky „rozhodnutí“ podle §65 odst. 1 s. ř. s.“ ).
Ke stěžovatelovu odkazu na ust. §55 a zákona o správě daní a poplatků je nutno
pro úplnost uvést, že soudní přezkum správního rozhodnutí vydaného dle tohoto
ustanovení není vyloučen (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 - 55, www.nssoud.cz, a ze dne 27. 7. 2006,
č. j. 2 Afs 207/2005 - 55, www.nssoud.cz), avšak v dané věci jde jen o úvahu nad soudním
přezkumem rozhodnutí o zamítnutí žádosti daňového subjektu o povolení přezkumu
dle §55b zákona o správě daní a poplatků, takže pro její posouzení nemá žádný význam.
Námitku stěžovatele směřující do ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
posoudil kasační soud jako pouhý odkaz na toto ustanovení zákona, který nesplňuje
podle jeho názoru po obsahové stránce požadavky kladené zákonem na plnohodnotnou
kasační námitku, neboť stěžovatel neuvádí, jaké právní a skutkové závěry z tvrzených,
avšak ničím neodůvodněných vad správního řízení ve vztahu k napadenému usnesení
dovozuje, proto se jí soud blíže nezabýval.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, správnímu orgánu náklady řízení nad rámec
jeho činnosti nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu