ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.123.2007:64
sp. zn. 9 Afs 123/2007 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: M. L.,
zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti
žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí Ministerstva
financí ze dne 16. 2. 2006, č. j. 16/120911/2005/1354, o uložení pokuty za porušení cenových
předpisů, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007,
č. j. 8 Ca 84/2006 – 31,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č. j. 8 Ca 84/2006 – 31,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 2. 2006, č. j. 16/120911/2005/1354. Tímto
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města
Prahy, odboru dopravy (dále jen „Magistrát“), ze dne 14. 11. 2005, jímž byla stěžovateli podle
§4a odst. 2 zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění
pozdějších předpisů, a na základě §17 odst. 1 písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cenách“), uložena pokuta ve výši 90 000 Kč.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen
„s. ř. s.“). Trvá především na tom, že městský soud i správní orgány se nedostatečně vypořádaly
s jeho argumentací, dle které při jízdě nejen řádně obsluhoval taxametr, ale i cena účtovaná
za poskytnutou službu je v souladu se zákonem o cenách. K tomu stěžovatel blíže uvádí, že jím
požadovaná cena není libovolně či svévolně stanovena, ale je naopak podložena kalkulací, tedy
jedná se o cenu odůvodněnou kritérii dle ustanovení §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se
provádí zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška
č. 580/1990 Sb.“). Dále dle stěžovatele z rozhodnutí nevyplývá, z jakých skutečností městský
soud a správní orgány vycházely, resp. jakými úvahami byly při rozhodování vedeny. Stěžovatel
opakuje i svůj názor uvedený již v žalobě, že regulace cen v taxislužbě je neoprávněná a považuje
ji za protiústavní, neboť má za to, že podmínka regulace cen – ohrožení trhu účinky omezení
hospodářské soutěže – není v případě taxislužby na území hlavního města Prahy splněna. V další
námitce pak poukazuje na skutečnost, že městský soud se vůbec nezabýval výší vyměřené pokuty
a navíc se ani nevyjádřil k návrhu na snížení či upuštění od pokuty podle §65 odst. 3 s. ř. s.
Sankce uložená za údajné porušení ustanovení zákona o cenách je dle stěžovatele též
neodůvodněná a při stanovení její výše nebylo správními orgány řádně přihlédnuto k osobním,
majetkovým a výdělkovým poměrům stěžovatele.
Žalovaný se ve svém vyjádření k podané kasační stížnosti neztotožnil s námitkou
stěžovatele, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav věci ve správním řízení.
Konkrétně uvedl, že protokol o cenové kontrole byl sepsán v souladu s platnými právními
předpisy a obsahuje veškeré náležitosti. Nedílnou součástí spisové dokumentace je i záznam
z kontrolní jízdy. Spisové materiály jsou vzájemně v souladu a neobsahují žádné rozpory, které by
naznačovaly nutnost dalšího šetření. V dalším žalovaný konstatoval, že je povinen řídit se
platným právním řádem, a odkázal na rozhodnutí o odvolání, spisovou dokumentaci a svá
předchozí vyjádření.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Dne 14. 8. 2005 uskutečnili dva zaměstnanci Magistrátu hlavního města Prahy Mgr. M. K.
a J. S. jízdu vozidlem taxislužby v Praze z Náměstí republiky do ulice Mozartova k hotelu
Mövenpick. K této jízdě využili služeb nabízených stěžovatelem. V záznamu o jízdě ze dne 15. 8.
2005 je těmito zaměstnanci výslovně uvedeno, že stěžovatel jízdu uskutečnil bez zapnutého
taxametru a po jejím skončení požadoval částku ve výši 450 Kč, která mu byla zaplacena. Doklad
o zaplacení stěžovatel nevydal. Ihned poté zmínění zaměstnanci informovali kontrolní pracovníky
Magistrátu o průběhu jízdy. Z vyjádření stěžovatele ze dne 23. 8. 2005 a dalších dokumentů ze
spisu pak vyplývá, že po skončení jízdy a zaplacení zaměstnanci Magistrátu od vozidla stěžovatele
odešli. Stěžovatel z místa odjel, přibližně po 100 metrech jej zastavila hlídka Policie ČR a byl
s ním sepsán protokol o porušení cenových předpisů.
V protokolu o cenové kontrole č. 344/2005 (dále jen „protokol“), sepsaném kontrolní
pracovnicí Bc. M. H., je jako kontrolovaný dopravce a současně kontrolovaný řidič označen
stěžovatel. V části označené jako „kontrolní zjištění“ je uvedeno, že přeprava byla uskutečněna
z Náměstí republiky do ulice Mozartova (Mövenpick) v čase od 20:30 do 20:40 hodin, přepravce
požadoval za poskytnutou přepravu po zákaznících 450 Kč, tuto částku skutečně zaplatili. Dále je
v této části protokolu označeno, že řidič (stěžovatel) zákazníkům nevydal doklad o zaplacení
jízdného. Co se týče označení zboží cenami, nebylo shledáno žádné porušení předpisů. V části
protokolu označené jako „Další zjištění“ jsou připojeny poznámky o tom, že řidič jízdu
uskutečnil bez zapnutého taxametru a že odmítl na místě podepsat a převzít protokol. Byl mu
proto zaslán prostřednictvím držitele poštovní licence, stěžovatel si zásilku osobně převzal dne
17. 8. 2005.
Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 23. 8. 2005 konstatoval, že jízdu uskutečnil
se zapnutým taxametrem, což doložil záznamem jízd a výpisem z paměťové jednotky taxametru.
Z obou těchto dokladů shodně vyplývá, že stěžovatel uskutečnil se zapnutým taxametrem jízdu
v době od 20:25 do 20:39 hodin, přičemž ujetá vzdálenost činila 5,8 km a výsledná cena účtovaná
s příplatkem (dle sazby 2) činila 484 Kč. Výše ceny je dle stěžovatele podložena kalkulací
zahrnující oprávněné ekonomické náklady a ostatní položky na provoz vozidla taxislužby
v souladu s ustanovením §2 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 580/1990 Sb. Tato cena je v souladu
s ustanoveními §2 odst. 1 a 3 zmiňované vyhlášky, z nichž vyplývá, že za určitých podmínek lze
„porušit“ ustanovení §5 odst. 2 zákona o cenách, které hovoří o tom, že maximální cena je cena,
kterou není přípustné překročit. Podle názoru stěžovatele tedy nemohlo v jeho případě dojít
k porušení §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Magistrát reagoval na toto vyjádření prvním
dodatkem k protokolu, v němž uvedl, že námitku o navýšení jízdného z důvodu ekonomických
nákladů podle vyhlášky č. 580/1990 Sb. nemůže vzít v úvahu, neboť taxislužba na území
hlavního města Prahy se řídí nařízením č. 13/2004 Sb. hl. m. Prahy, které určuje maximální ceny
jízdného na území hlavního města.
V dalším vyjádření stěžovatel poukázal na nezodpovědně provedenou kontrolu
a vyjadřoval se především k okolnostem ohledně zapnutého taxametru a předání dokladu
o zaplacení. K samotné ceně znovu zmínil svou kalkulaci podloženou ustanovením §2 odst. 2
písm. a) vyhlášky č. 580/1990 Sb. Magistrát v následném druhém dodatku k protokolu stručně
shrnul průběh předmětného skutku ze svého pohledu a konstatoval, že sepsaný protokol se
zabývá pouze cenovou kontrolou, ostatní aspekty věci jsou předmětem řízení dle zákona
o silniční dopravě (zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů).
Věcně pak uvedl, že stěžovatel při jízdě účtoval částku 484 Kč a po zákaznících požadoval
450 Kč, čímž porušil ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách. Současně s tímto
dodatkem Magistrát stěžovateli zaslal i dokument označený jako oznámení o zahájení správního
řízení a oznámení před vydáním rozhodnutí, v němž stěžovateli oznámil, že s ním zahájil správní
řízení ve věci porušení cenových předpisů a zároveň jej poučil o možnosti vyjádřit se
k podkladům rozhodnutí, ke způsobu jejich zjištění, případně podat návrh na jejich doplnění.
Stěžovatel na toto oznámení reagoval již prostřednictvím svého zástupce vyjádřením
ze dne 19. 10. 2005, ve kterém konstatoval, že sepsaný protokol se nezakládá na pravdě a závěry
vyvozené z něj a z dalších listin na jeho základě vyhotovených jsou nepřezkoumatelné.
K účtované a požadované částce uvádí, že není v rozporu se zákonem o cenách, přičemž tento
svůj názor podporuje citací ustanovení §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Stěžovatel pak uzavřel, že se
při kontrolní jízdě prokazatelně nedopustil porušení cenových předpisů a navrhl, aby Magistrát
v předmětném správním řízení nepokračoval.
Dne 14. 11. 2005 vydal Magistrát rozhodnutí, jímž stěžovateli uložil pokutu ve výši
90 000 Kč za porušení cenových předpisů podle ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona
o cenách, kterého se dopustil tím, že za poskytnutí taxislužby účtoval částku 450 Kč, přestože
dle vyhlášky hlavního města Prahy č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, ve znění pozdějších předpisů, byl
oprávněn účtovat částku v maximální výši 160 Kč. K ústnímu jednání Magistrát dle odůvodnění
svého rozhodnutí nepřistoupil vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel od počátku řízení
účtovanou částku nijak nerozporoval. V cenovém protokolu je dle jeho názoru jednoznačně
definováno, jakého porušení se stěžovatel dopustil, přičemž podrobnosti jsou uvedeny
v záznamu z jízdy. Výše uložené sankce pak vychází z pravidel, která přijal cenový kontrolní
orgán Magistrátu a která jsou založena na systému, kde se výše pokuty odvíjí od výše předražení
vyjádřeného v Kč a současně od předražení vyjádřeného v procentech.
O odvolání podaném stěžovatelem rozhodoval žalovaný, který toto odvolání zamítl a
rozhodnutí Magistrátu potvrdil. Odvolací námitky stěžovatele (v podstatných bodech shodné
s těmi, jež uváděl v předchozích vyjádřeních) žalovaný posoudil jako nedůvodné. Stejně jako
Magistrát ve svém rozhodnutí též odlišil problematiku cenových předpisů (předražení poskytnuté
služby) a řízení ve věci zákona o silniční dopravě (uvedení taxametru do provozu a vydání
dokladu o zaplacení), přičemž námitky k posledně uvedenému označil jako bezpředmětné pro
dané řízení dle zákona o cenách. V závěru se žalovaný vyjádřil i k výši pokuty. Uvedl, že
maximální částka, která mohla být účtována, byla 170 Kč, čímž oproti rozhodnutí Magistrátu
snížil neoprávněný majetkový prospěch stěžovatele o 10 Kč. Tato skutečnost však podle
žalovaného neměla vliv na snížení pokuty udělené stěžovateli, a to především z důvodu míry jeho
zavinění (vědomé jednání poškozující dobré jméno hlavního města Prahy).
Městský soud žalobu stěžovatele podanou proti rozhodnutí žalovaného zamítl jako
nedůvodnou. Námitku ohledně nedostatečně zjištěného stavu věci odmítl s tím, že stěžovatel ji
vznáší pouze v obecné rovině, sám soud neshledal, že by správní orgán vyšel z nedostatečných
podkladů, že by při jejich zjišťování porušil zákon, ani že by se při hodnocení důkazů dopustil
zjevného pochybení. Městský soud též ověřil, že ze správního spisu je zřejmé, jakého porušení
zákona se stěžovatel dopustil a na základě čeho dospěl správní orgán ke zjištění o porušení
cenových předpisů. K žalobní námitce týkající se aplikace ustanovení §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. soud konstatoval, že vyhláškou č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy je přesně vymezeno zboží,
na které se vztahuje maximální cena, v daném případě služba poskytovaná veškerými vozidly
taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Z toho městský soud
dovodil, že jestliže se cena stanovená ve zmíněné vyhlášce vztahuje na veškerá vozidla taxislužby,
není možno přijmout argumentaci stěžovatele o použití §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Pokud
žalobce namítal protiústavnost regulace cen v taxislužbě na území hlavního města Prahy, byl
městským soudem odkázán na obecný soud s odůvodněním, že problematiku regulace cen
nepřísluší řešit soudu rozhodujícímu ve správním soudnictví, jenž musí dle §75 s. ř. s. vycházet
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a řídit se jím.
K návrhu stěžovatele, aby městský soud rozhodl (pro případ, že žalobě nevyhoví v plném
rozsahu) podle §65 odst. 3 s. ř. s., že od trestu uloženého správním orgánem za správní delikt
se upouští nebo že se uložený trest snižuje v mezích zákonem dovolených, se městský soud nijak
nevyjádřil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační
stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., tj. namítá vadu řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel též poukazuje na
nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí soudu. Obsahově námitky
tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §
109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ustanovení §1 odst. 6 zákona o cenách stanoví, že v případech, kdy je trh ohrožen účinky
omezení hospodářské soutěže nebo to vyžaduje mimořádná tržní situace a pro účely odvodu spotřební daně
u tabákových výrobků podle zákona o spotřebních daních, mohou federální ústřední orgány státní správy nebo
příslušné orgány republik usměrnit tvorbu cen podle tohoto zákona (regulace cen). Regulací cen se podle §3
odst. 1 téhož zákona rozumí stanovení nebo přímé usměrňování výše cen cenovými orgány a místními orgány.
Dle odst. 2 stejného ustanovení pak rozhodnutí cenových orgánů a místních orgánů podle tohoto zákona jsou
závazná pro okruh adresátů, který je v nich vymezen. Z těchto ustanovení vyplývá pravomoc Magistrátu
stanovit maximální ceny taxislužby, kterou ostatně stěžovatel v žádném stupni správního ani
soudního řízení nezpochybnil.
Zákon o cenách stanoví v §1 odst. 1 legislativní zkratku „zboží“ pro výrobky, výkony,
práce a služby. Pokud je tedy v dalším textu tohoto rozhodnutí použit pojem „zboží“ ve smyslu
zákona o cenách a jeho prováděcích předpisů, je nutno jej chápat jako souhrnné označení
předmětu úpravy zákona zahrnující i taxislužbu. V souladu s §5 odst. 1 zákona o cenách úředně
stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální,
nebo místními orgány jako maximální. Dle odst. 2 téhož ustanovení platí, že maximální cena je cena,
kterou není přípustné překročit, a podle odst. 5 věty prvé maximální, pevné nebo minimální ceny platí pro
všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží a jejich uplatnění mohou cenové orgány nebo místní orgány
omezit dalšími věcnými, popřípadě časovými podmínkami.
Dle §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách prodávající poruší cenové předpisy, jestliže prodává
za cenu vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu podle §5, nejde-li o prodej ve lhůtě uvedené
v §7 odst. 1. V §17 odst. 1 písm. b) stejného právního předpisu je pak stanoveno, že pokud cenové
kontrolní orgány zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů podle §15, uloží prodávajícímu nebo kupujícímu
pokutu do výše 1 000 000 Kč, a to v případě, nedosáhne-li výše neoprávněně získaného majetkového prospěchu
1 000 000 Kč, nebo nelze-li neoprávněně získaný majetkový prospěch vyčíslit, nebo jestliže neoprávněně získaný
majetkový prospěch nevznikl.
Podle §2 odst. 1 věty prvé vyhlášky č. 580/1990 Sb. pro zboží stejného užití, které se od druhu
zboží s maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenou liší pouze některými určenými podmínkami, lze sjednat
vyšší cenu nejvíce nebo je nutno sjednat nižší cenu nejméně o rozdíl v ekonomicky oprávněných nákladech
odpovídající těmto odlišným určeným podmínkám a v přiměřeném zisku vztaženém k této změně podmínek.
V souladu s ustanovením §2 odst. 2 písm. a) téže vyhlášky pro účely regulace cen pomocí úředně
stanovených cen nebo věcného usměrňování cen se za ekonomicky oprávněné náklady považují náklady pořízení
odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady, technologicky nezbytné ostatní přímé
a nepřímé náklady a náklady oběhu; při posuzování ekonomicky oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobě
obvyklé úrovně těchto nákladů v obdobných ekonomických činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží.
Vyhláškou hlavního města Prahy č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy byly (do účinnosti nařízení
č. 20/2006 ze dne 12. 12. 2006) stanoveny maximální ceny osobní taxislužby. V jejím článku 3
odst. 1 je výslovně uvedeno, že maximální ceny podle této vyhlášky platí pro jízdy na území hlavního města
Prahy uskutečněné veškerými vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob.
Vyhláška byla novelizována nařízením č. 13/2004, jímž se s účinností od 1. 7. 2004 změnila výše
stanovených maximálních cen, v ostatním zůstala vyhláška beze změny.
Kasační námitkou stěžovatele, že pokuta uložená mu za údajné porušení zákona je
neodůvodněná, se Nejvyšší správní soud samostatně zabývat nemohl. Stěžovatel svou námitku
odůvodnil tvrzením, že při stanovení výše pokuty nebylo správními orgány řádně přihlédnuto
k jeho osobním, majetkovým a rodinným poměrům. Je pravdou, že obdobné tvrzení stěžovatel
uplatnil i v žalobě, ovšem v souvislosti se žádostí o upuštění od uložené pokuty či její přiměřené
snížení. Žalobní námitku směřující přímo proti neodůvodnění výše pokuty však nevznesl,
městský soud se z tohoto důvodu žádným takovým žalobním bodem nezabýval, a proto se
ke kasační námitce tohoto obsahu nemůže vyjádřit ani Nejvyšší správní soud přezkoumávající
pravomocné rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Výše uvedený právní závěr je
opřen o ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., v němž je zakotveno, že kasační stížnost není přípustná,
opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Vzhledem ke shora uvedenému
zdejší soud neověřoval ani argumentační relevanci judikátů, na které stěžovatel ve své kasační
stížnosti poukazuje (nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02,
rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 80/2003 – 33).
S předchozím bodem kasační stížnosti úzce souvisí i námitka ohledně již zmíněné žádosti
stěžovatele dle ustanovení §65 odst. 3 s. ř. s., vznesené v jím podané žalobě, aby městský soud
upustil od nepřiměřené pokuty, nebo ji případně snížil. Jak je již uvedeno v rekapitulační části
tohoto rozsudku, městský soud se k této žádosti nijak nevyjádřil. Jeho rozhodnutí je tak podle
další kasační námitky stěžovatele nedostatečně odůvodněné. Podle zmíněného §65 odst. 3 s. ř. s.
platí, že rozhodl-li správní orgán o uložení trestu za správní delikt, může se ten, jemuž byl takový trest uložen,
žalobou domáhat též upuštění od něj nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. Nejvyšší správní soud
na tomto místě odkazuje na svůj rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 – 45, v němž
dospěl k závěru, že „v žalobě proti rozhodnutí, jímž byl uložen trest za správní delikt, je oprávněn žalobce
pro případ (ad eventum), že soud zamítne žalobu jako nedůvodnou, navrhnout, aby soud od trestu upustil nebo jej
snížil (§65 odst. 3, §78 odst. 2 s. ř. s.). Pokud soud žalobu jako nedůvodnou zamítne a o uvedeném
eventuálním petitu týkajícího se moderace trestu nerozhodne, je řízení před soudem zatíženo vadou spočívající
v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, pro kterou Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
takový rozsudek zruší ex officio [§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].“ Nejvyšší správní soud
neshledal důvod k odchýlení se od stávající judikatury, a jelikož skutkové okolnosti byly shodné
s těmi v citovaném rozsudku, je vznesená kasační námitka stěžovatele důvodná.
Přestože napadené rozhodnutí městského soudu musí být vzhledem k výše uvedenému
nedostatku zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), není v daném případě
důvod nevyjádřit se k dalším stížním bodům. Absence posouzení případné moderace trestu (či
upuštění od něho) zde obsahově nesouvisí s dalšími úvahami soudu. Povinnost přezkumu dalších
námitek kasační stížnosti v případě, kdy nepřezkoumatelná je pouze oddělitelná a na ostatních
nezávislá část napadeného rozhodnutí, potvrdil i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení č. j. 7 Afs 121/2002 - 74 ze dne 19. 2. 2008.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že při jízdě řádně obsluhoval taxametr, který je
proti zneužití zabezpečený plombou Českého metrologického ústavu. Toto tvrzení však zůstalo
pouze v obecné rovině, stěžovatel jej nijak blíže nekonkretizuje. Proto ani Nejvyšší správní soud
se vznesenou námitkou nemůže zabývat ve vztahu ke konkrétním právům či právem chráněným
zájmům stěžovatele a pouze v obecné rovině konstatuje, že úprava užití taxametru je předmětem
zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Magistrát však uložil
stěžovateli pokutu za porušení zákona o cenách, tzn. na základě jiného právního předpisu, a
předmět tohoto řízení je tedy zcela odlišný. Na to byl stěžovatel již dříve upozorněn jak
správními orgány, tak i městským soudem.
Další kasační námitka již směřuje přímo do merita věci a je podrobně odůvodněná. Jejím
obsahem je vyjádření přesvědčení stěžovatele, který účtovanou cenu požadoval dle kalkulace
v dobré víře, že se jedná o cenu v jeho případě oprávněnou a nikoli libovolně či svévolně
stanovenou. Zmíněná kalkulace stěžovatele vychází z ustanovení §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb.,
když rozdíl mezi maximální stanovenou a jím požadovanou cenou představovaly ekonomicky
oprávněné náklady odpovídající odlišným určeným podmínkám. Pokud by se zmíněné ustanovení
neužilo na případ provozovatelů taxislužby, bylo by dle stěžovatele v praxi neaplikovatelné,
neboť provozovatelé s neregulovanou cenou zboží nejsou povinni řídit se ustanovením takového
právního předpisu. Ony odlišné určené podmínky jsou dle názoru stěžovatele mimo jiné náklady
na pořízení vozidla a údržbu, náhradní díly, přičemž tyto položky podstatně ovlivňují „jakost“
poskytované služby zákazníkům. Stěžovatel tyto podmínky odlišuje od kritérií použitých
ve vyhlášce hlavního města Prahy o maximálních cenách osobní taxislužby, jimiž jsou obsah
válců a počet přepravovaných osob. Stěžovatel dle svého tvrzení též taxislužbu poskytuje
zejména náročnějším zákazníkům, než jakým je tato služba poskytována v jiných případech, a je
tak nucen poskytovat kvalitnější a tedy i nákladnější služby, což má za následek značné zvýšení
ekonomicky oprávněných nákladů.
Uvedená námitka v sobě skrývá několik bodů, nicméně základním východiskem
pro posouzení jejich důvodnosti je jediná otázka, a to otázka aplikovatelnosti ustanovení §2
vyhlášky č. 580/1990 Sb. na provozovatele taxislužby v hlavním městě Praze. Ze samotné dikce
tohoto ustanovení vyplývá, že vyšší než maximální stanovenou cenu lze sjednat pro zboží, které
se od druhu zboží s maximální stanovenou cenou liší pouze některými určenými podmínkami.
Přitom rozdíl mezi sjednanou a maximální stanovenou cenou může být představován nejvýše
ekonomicky oprávněnými náklady, odpovídajícími daným odlišným určeným podmínkám (a
v přiměřeném zisku vztaženém k této změně podmínek). Pro projednávanou věc je především
relevantní, že podle zmíněného ustanovení se zboží, pro které lze sjednat vyšší než maximální
stanovenou cenu, musí od druhu zboží s maximální stanovenou cenou některými určenými
podmínkami odlišovat.
Maximální ceny osobní taxislužby na území hlavního města Prahy byly v předmětném
období stanoveny vyhláškou rady zastupitelstva hlavního města Prahy č. 24/2000 Sb. hl. m.
Prahy, ve znění nařízení rady hlavního města Prahy č. 13/2004 (s účinností od 1. 7. 2004),
přičemž uvedeným nařízením byly pouze zvýšeny částky maximálních cen, v ostatním vyhláška
zůstala ve svém původním znění. Výše citovaný článek 3 odst. 1 této vyhlášky stanoví, že
stanovené maximální ceny platí pro jízdy na území hlavního města Prahy uskutečněné veškerými
vozidly taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob. Z obsahu tohoto
ustanovení vyplývá, že není dán příliš velký prostor pro aplikaci oněch odlišných určených
podmínek, ale prostor pro jejich využití je naopak minimalizován. Stěžovatelem označené odlišné
podmínky (náklady na pořízení vozidla, údržbu, náhradní díly) jsou sice odlišné od kritérií
stanovených v článku 3 odst. 1 vyhlášky č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy, to však v dané věci není
relevantní. Rozhodující je naopak odlišnost podmínek poskytování služeb stěžovatelem oproti
podmínkám ostatních provozovatelů taxislužby v hlavním městě Praze. Je přitom více než
zřejmé, že podmínky uváděné stěžovatelem jsou naopak shodné pro všechny provozovatele
taxislužby. Ostatně i městský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že kritéria veškerá vozidla
taxislužby bez ohledu na obsah válců a počet přepravovaných osob jsou přesným vymezením zboží,
a ustanovení §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. tak není možno použít. Tvrzení, že poskytuje
taxislužbu náročnějším zákazníkům, než jakým je tato služba poskytována v jiných případech,
stěžovatel nijak neprokazuje, neuvádí rozdíly oproti ostatním provozovatelům taxislužby. Přitom
teprve v případě doložení takového tvrzení by bylo třeba zkoumat, zda prokázané podmínky jsou
skutečně odlišně určenými podmínkami ve smyslu §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. Danou námitku
stěžovatele zdejší soud neshledal důvodnou.
Dle názoru stěžovatele obsaženého v další kasační námitce je regulace cen v taxislužbě
protiústavní, neboť podmínka regulace cen, tj. ohrožení trhu účinky omezení hospodářské
soutěže, není jednoznačně v případě taxislužby na území hlavního města Prahy splněna. Městský
soud se odmítl touto námitkou zabývat s poukazem na pravomoc Ústavního soudu rozhodovat o
otázkách ústavnosti. Nejvyšší správní soud též není oprávněn posuzovat v obecné rovině
ústavnost regulace cen v taxislužbě, aniž by stěžovatel zpochybnil soulad určitého právního
předpisu se zákonem. Nejvyšší správní soud k uvedené obecné námitce stěžovatele v souladu
s Článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky v dané věci neshledal nesoulad aplikovaných
právních předpisů s Ústavou České republiky, ani rozpor vyhlášky hl. m. Prahy č. 24/2000 se
zákonem o cenách.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že nemohl považovat prvostupňový správní
orgán za účastníka řízení o kasační stížnosti, přestože jej stěžovatel v kasační stížnosti takto
označil. Dle §105 odst. 1 s. ř. s. jsou účastníky řízení o kasační stížnosti stěžovatel a všichni, kdo
byli účastníky původního řízení. Kdo je účastníkem řízení o žalobě stanoví přímo zákon, a to v §
33 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §69 s. ř. s. Žalovaným je tedy správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni řízení, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Přestože
stěžovatel označil jako žalovaného též Magistrát hlavního města Prahy (prvostupňový správní
orgán), tento správní orgán nebyl účastníkem řízení o žalobě před městským soudem, a proto
není ani účastníkem řízení o kasační stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že i přes nedůvodnost
ostatních stížních bodů městský soud pochybil, když se nevyjádřil ke všem žalobním námitkám
stěžovatele, konkrétně k jeho návrhu na upuštění od uložené sankce, případně na její snížení.
Nejvyšší správní soud proto rozsudek městského soudu pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Městský soud je v něm vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110
odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu