ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.26.2019:27
sp. zn. 9 Afs 26/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: PhDr. L. P., zast.
Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553/17, Mělník, proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 8. 2016, č. j. 111886/16/7100-10111-011791, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 1. 2019, č. j. 62 Af 119/2016 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n e má p r áv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] U žalobce byla v období od 7. 10. 2002 do 17. 1. 2003 provedena daňová kontrola daně
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1998 až 2001. Na jejím základě mu Finanční
úřad pro Prahu – Jižní Město (dále jen „původní správce daně“) dodatečným platebním výměrem
ze dne 27. 1. 2003, č. j. 8929/03/011913/7435, vyměřil za rok 2000 daň z příjmů fyzických osob
ve výši 805 996 Kč, a to na základě pomůcek. Žalobce podal proti dodatečnému platebnímu
výměru odvolání, které následně vzal zpět, takže platební výměr nabyl dne 30. 3. 2003 právní
moci. Dne 24. 4. 2003 podal žalobce žádost o obnovu řízení, odůvodněnou zjištěním,
že obchody, které měla realizovat jeho externí účetní, nikdy neproběhly, takže žádal, aby mohl
v rámci obnoveného řízení předložit ke kontrole rekonstruované účetnictví. Žádost o obnovu
řízení původní správce daně zamítl dne 28. 5. 2003. Následně Finanční ředitelství pro hlavní
město Prahu zamítlo dne 30. 1. 2007 odvolání proti tomuto zamítnutí. Žalobu proti tomuto
rozhodnutí nejprve Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl rozsudkem ze dne
30. 3. 2010, č. j. 8 Ca 113/2007 - 24. Nejvyšší správní soud ovšem rozsudkem ze dne 13. 1. 2012,
č. j. 5 Afs 4/2011 - 50, zrušil rozsudek městského soudu i rozhodnutí Finančního ředitelství
pro hlavní město Prahu (tímtéž rozsudkem zrušil také rozsudky a rozhodnutí vztahující
se ke zdaňovacím obdobím let 1999 a 2001).
[2] V následném řízení žalobce předložil rekonstruované jednoduché účetnictví,
ale ani po jeho přezkoumání neshledal Finanční úřad pro hlavní město Prahu jako nově příslušný
správce daně (dále jen „správce daně“) důvody pro povolení obnovy řízení a rozhodnutím ze dne
13. 3. 2013, č. j. 675137/13/2011-05402-107217, návrh na obnovu řízení zamítl. Proti tomuto
rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím
ze dne 13. 11. 2013, č. j. 28072/13/5000-14101-709857, tak, že řízení o žádosti o obnovu řízení
ze dne 24. 4. 2003 zastavilo z důvodu prekluze daně; věcně se tedy námitkami žalobce
nezabývalo. Žalovaný následně zahájil podle §123 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu (dále jen „daňový řád“), přezkumné řízení z důvodu nesprávného posouzení
právní otázky prekluze předmětné daně v předcházejícím řízení. V tomto přezkumném řízení
bylo rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 4. 2016, č. j. 16937/16/5200-
10421-707161, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností ze dne 12. 5. 2016,
č. j. 20862/16/5200-10421-707161, změněno jeho rozhodnutí ze dne 13. 11. 2013 po věcném
posouzení námitek žalobce tak, že se odvolání zamítá a rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní
město Prahu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 675137/13/2011-05402-107217, se potvrzuje. Následně
žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 8. 2016, č. j. 111886/16/7100-10111-011791, zamítl odvolání
proti tomuto rozhodnutí. Žalovaný se ztotožnil s názorem Odvolacího finančního ředitelství,
že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. a) nebo b) daňového
řádu a podmínky podle jiných písmen tohoto ustanovení nepřicházely v úvahu.
[3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 62 Af 119/2016 - 60, zamítl.
K námitkám týkajícím se důvodů, pro něž byla žalobci doměřena daň podle pomůcek, krajský
soud připomněl, že měl-li žalobce za to, že správce daně při výběru pomůcek pochybil, měl tyto
argumenty uvést v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Smysl a účel obnovy řízení je
jiný než u řízení o řádně podaném opravném prostředku, ve kterém dochází k přezkumu
zákonnosti rozhodnutí správce daně v mantinelech daných způsobem doměření daně na základě
pomůcek. Dále pak krajský soud vyšel z rozsudku NSS ze dne 13. 1. 2012, č. j. 5 Afs 4/2011 - 50,
zejména v posouzení odpovědnosti za zfalšované účetnictví. V žalobcově případě byly dány
zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, přičemž je nerozhodné, zda to zavinil
osobně sám žalobce či jeho bývalá účetní. Orgány finanční správy postupovaly dle krajského
soudu v souladu s pokynem obsaženým v rozsudku č. j. 5 Afs 4/2011 - 50, vyzvaly žalobce
k předložení zrekonstruovaného účetnictví a následně zdůvodnily, proč toto zrekonstruované
účetnictví není dostatečným důvodem pro obnovu řízení. Ani podle krajského soudu nebylo
možné prokázat, že předložené rekonstruované účetnictví zahrnuje všechny doklady,
které jménem žalobce a dle jeho pokynů vystavila jeho účetní, která navíc i podle samotného
žalobce účtovala o jeho obchodních případech a o jeho příjmech nesprávně. Není proto možné
nikterak ověřit, zda takto předložené zrekonstruované účetnictví odráží skutečnou ekonomickou
realitu žalobce coby daňového subjektu. S ohledem na skutečnost, že zpracovatel
zrekonstruovaného účetnictví neměl k dispozici všechny prvotní doklady, a proto nemohl
o těchto dokladech účtovat, je zcela správný závěr žalovaného, že v rekonstruovaném účetnictví
nemohou být zahrnuty všechny účetní případy, a takto zrekonstruované účetnictví je tudíž
nesprávné, neúplné a zpracované v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). Nejednalo se tedy o důkaz, který nemohl být
bez zavinění žalobce uplatněn již dříve. Žalobce o všech jím uváděných skutečnostech věděl již
před právní mocí platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob. Krajský soud také
připomněl, že dodatečný platební výměr byl vydán na základě výsledků daňové kontroly, a pokud
žalobce s těmito výsledky nesouhlasil, měl právo použít řádné opravné prostředky. Procesní
pasivitu nelze zhojit podáním žádosti o obnovu řízení, jež se opírá o zrekonstruované účetnictví,
neboť žalobci nic nebránilo si zrekonstruovat účetnictví již v době, kdy se o aktivitách účetní
dozvěděl, kdy podepisoval daňová přiznání a kdy se dozvěděl o částkách, jež mu byly správcem
daně poukazovány jako odpočet daně z přidané hodnoty na jeho bankovní účet a z nichž vyplácel
své účetní odměnu. Žalobce se žádostí o obnovu snaží dosáhnout přezkumu pravomocného
dodatečného výměru a suplovat jí odvolání, které však vzal v daném případě zpět a tímto
procesním krokem si uzavřel cestu k řešení otázek, které nyní vznáší.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Krajský soud se dostatečně nevypořádal s námitkou, že byly splněny podmínky
pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení
je nerozhodné, jestli stěžovatel po vydání dodatečného platebního výměru věděl nebo nevěděl,
že toto rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného dokladu anebo dokladu obsahujícího
nepravdivé údaje, stejně jako je nerozhodné, jestli stěžovatel využil či nevyužil řádný opravný
prostředek, neboť takovéto podmínky předmětné ustanovení nestanoví. Okamžik,
kdy se stěžovatel dozvěděl o tom, že rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného dokladu
popřípadě dokladu obsahujícího nepravdivé údaje, je rozhodný pouze pro posouzení subjektivní
lhůty pro podání žádosti o obnovu řízení. To, že rozhodnutí správce daně bylo učiněno
na základě dokladu obsahujícího nepravdivé údaje, se stěžovatel dozvěděl teprve v okamžiku,
kdy mu byl dodatečný platební výměr doručen. Teprve v tomto okamžiku bylo zřejmé, že správce
daně využil jako pomůcku daňové přiznání, které obsahovalo nepravdivé údaje, neboť bylo
sestaveno na základě zfalšovaných dokladů.
[6] Původní správce daně využil pro své rozhodnutí údajů z daňového přiznání,
které jednoznačně obsahovalo nepravdivé údaje. Původní správce daně při daňové kontrole
účelově zpochybnil pouze náklady, u nichž prokázal, že se v tvrzeném rozsahu deklarované
obchodní případy neuskutečnily, ale zcela záměrně pominul tvrzené stěžovatelovy příjmy,
ačkoli mu muselo být zřejmé, že jestliže se tvrzené obchodní případy na výdajové straně vůbec
neuskutečnily, nemohl mít stěžovatel z těchto neexistujících obchodních případů ani žádné
příjmy, přestože je účetní paní U. v jeho účetnictví vykazovala. Nutně tedy muselo jít
o neexistující příjmy od neexistujících odběratelů. Původní správce daně mu však přesto doměřil
daň z neexistujících příjmů, když jako pomůcky pro stanovení příjmů využil údajů z daňového
přiznání, ale pouze na příjmové straně. Daňové přiznání, na jehož základě stanovil původní
správce daně stěžovatelovy příjmy, je jednoznačně dokladem obsahujícím nepravdivé údaje,
což sám původní správce daně stvrdil vyloučením předmětných nákladů uvedených v daňovém
přiznání. Navíc bylo daňové přiznání sestaveno na základě příjmových i výdajových dokladů,
které byly z větší a rozhodující části zfalšovány účetní. Jestliže daňové příjmy použil původní
správce daně jako pomůcku pro stanovení příjmů, je zřejmé, že jeho rozhodnutí bylo učiněno též
na základě zfalšovaných dokladů. Byly tedy splněny zákonné důvody pro povolení obnovy řízení
podle §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu.
[7] K tvrzení, že nevyužil řádného opravného prostředku k nápravě dodatečného platebního
výměru, zopakoval, že o zastavení odvolacího řízení požádal na radu pracovnice původního
správce daně Ing. S., která jej informovala, že jeho odvolání bude zamítnuto a že je pro něj
výhodnější požádat o obnovu řízení. Byl tedy v dobré víře, že tato pracovnice postupuje
v souladu se základními zásadami správy daní a že dbá jeho práv.
[8] Krajský soud se podle něj řádně nevypořádal ani s námitkou týkající se splnění podmínek
pro stanovení daně podle pomůcek. Jako pomůcku totiž původní správce daně využil daňové
přiznání, které obsahovalo nepravdivé a zfalšované údaje. Své reálně nižší příjmy dokládal
stěžovatel právě zrekonstruovaným účetnictvím. Nedošlo k tomu, že by veškeré své původní
účetnictví skartoval a zaúčtoval veškeré účetní případy znovu, jak tvrdil žalovaný. Rekonstrukce
dokladů spočívala ve vyjmutí dokladů zfalšovaných jeho předchozí účetní, a to jak na straně
výdajů, tak na straně příjmů, takže následně již odráželo skutečnost. Daň tedy následně mohla být
stanovena dokazováním. Stanovení daně za použití nesprávných pomůcek zvolil původní správce
daně úmyslně a svévolně, když jako pomůcku využil údaje z daňového přiznání pouze na straně
příjmů, přičemž mu muselo být zřejmé, že jde o doklad obsahující nepravdivé údaje,
neboť z prodeje neexistujícího zboží nemohl mít stěžovatel žádné příjmy.
[9] Navrhl proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti nejprve uvedl, že maximální desetiletá
prekluzivní lhůta pro stanovení daně uplynula již dne 25. 9. 2016, takže ani v případě
stěžovatelova úspěchu v řízení o kasační stížnosti by již žalovaný nemohl nařídit obnovu řízení.
Ztotožnil se s názorem krajského soudu, že dodatečné přepracování účetnictví za již uzavřené
období je jednak v rozporu se zákonem o účetnictví a jednak se nejedná o novou skutečnost,
která by odůvodňovala obnovu řízení. Není ani možné prokázat, že zrekonstruované účetnictví
zahrnuje všechny doklady, které stěžovatelovým jménem a dle jeho pokynů vystavila jeho účetní,
a zda tedy odráží ekonomickou skutečnost. Sám stěžovatel ostatně uvedl, že zpracovatel
zrekonstruovaného účetnictví neměl k dispozici všechny prvotní doklady, a proto o nich nemohl
účtovat. K možnosti uplatnění §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu žalovaný připomněl,
že tento důvod žádosti o obnovu řízení právní předpisy v roce 2003, kdy byla podána,
neobsahovaly, navíc i na toto ustanovení je třeba aplikovat podmínku, že se teprve po vydání
rozhodnutí ukáže, že bylo vydáno na základě padělaných dokladů.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a ověřil,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační námitky jsou vzájemně úzce propojené, neboť se týkají zejména otázky, zda byly
v daném případě splněny podmínky pro obnovu řízení, nebo zda bylo jejich splnění znemožněno
tím, že si byl stěžovatel vědom tvrzeného falšování svého účetnictví jeho účetní již v době,
kdy mohl dodatečné platební výměry napadnout ještě i řádnými opravnými prostředky.
[13] Ke stěžovatelově námitce proti údajně nedostatečnému posouzení splnění podmínek
pro obnovu řízení podle §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu je třeba nejprve připomenout,
že žádost o obnovu řízení byla podána v roce 2003, tedy ještě za účinnosti zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Ten
upravoval obnovu řízení v §54. Jeho odst. 1 zněl:
(1) Řízení ukončené pravomocným rozhodnutím se obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti,
jestliže
a) vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce
daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí,
b) rozhodnutí bylo učiněno na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu, křivé výpovědi svědka
nebo křivého znaleckého posudku nebo rozhodnutí bylo dosaženo jiným trestným činem,
c) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky a rozhodl-li příslušný orgán o ní dodatečně v podstatných
skutečnostech ovlivňujících výši stanovené daně nebo procesní postavení daňového subjektu jinak.
[14] Je sice pravdou, že podle přechodného ustanovení §264 odst. 1 daňového řádu platí,
že [ř]ízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona,
která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší. Toto přechodné
ustanovení však neznamená, že pokud by stěžovatel ve své žádosti o obnovu řízení uplatnil
důvody, které nebyly obsaženy v úpravě účinné v době podání žádosti, bylo by možné tento
nedostatek konvalidovat nabytím účinnosti nové úpravy a z nepřípustného důvodu učinit důvod
přípustný.
[15] Pokud tedy stěžovatel trvá na tom, že měl krajský soud podrobněji rozebrat, zda doklady
obsažené v jeho účetnictví či jeho daňové přiznání lze považovat za doklad obsahující nepravdivé
údaje ve smyslu §117 odst. 1 písm. b) daňového řádu, je třeba připomenout, že takový důvod
obnovy řízení zákon o správě daní a poplatků účinný v době podání žádosti o obnovu řízení
neznal, takže jej nebylo možno v té době uplatnit. Krajský soud tedy ve svém rozsudku sice
nevhodně poukázal na aplikaci důvodů podle §117 daňového řádu, ale fakticky postupoval
správně, když se zaměřil na posouzení toho, zda byly dány ty důvody obnovy řízení, které znal už
zákon o správě daní a poplatků a odpovídaly jim i důvody podle §117 odst. 1 písm. a) a b)
daňového řádu, tedy že vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce
rozhodnutí nebo správce daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, nebo
že rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného nebo pozměněného dokladu.
[16] K této otázce v bodě 29 svého rozsudku uvedl: „Pokud jde o poukaz žalobce na nepravdivé
údaje týkající se jeho příjmů v daňovém přiznání, k tomu správní orgány (odvolací finanční ředitelství) uvedly,
že dodatečný platební výměr byl vydán na základě výsledků daňové kontroly, a pokud žalobce s těmito výsledky
nesouhlasil, měl právo použít řádné opravné prostředky. Procesní pasivitu nelze zhojit podáním žádosti o obnovu
řízení, jež se opírá o zrekonstruované účetnictví, neboť žalobci nic nebránilo si zrekonstruovat účetnictví již v době,
kdy se o aktivitách účetní dozvěděl, kdy podepisoval daňová přiznání a kdy se dozvěděl o částkách, jež mu byly
správcem daně poukazovány jako odpočet DPH na jeho bankovní účet a z nichž vyplácel své účetní odměnu.“
[17] Krajský soud tedy svůj názor postavil na skutečnosti, že stěžovatel již v době,
kdy dodatečný platební výměr nebyl ještě pravomocný, věděl o tom, že údaje obsažené v jeho
účetnictví a v jeho vlastním daňovém přiznání neodpovídaly skutečnosti. Právě jeho povědomost
o nesprávnosti či falšovanosti jeho daňových dokladů byla klíčovou otázkou i podle předchozího
rozsudku NSS v této věci. V rozsudku č. j. 5 Afs 4/2011 - 50 totiž uvedl: „Pokud by totiž vyšlo
najevo, že údaje o příjmech uvedené v přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 1999,
2000 a 2001 vycházely z účetních záznamů a dokladů, které byly ve značném rozsahu nesprávné a zfalšované,
aniž by o tom stěžovatel věděl , nemohly by tyto údaje pravděpodobně tvořit dostatečně spolehlivý podklad
pro odhad výše příjmů stěžovatele.“ (zvýraznil NSS)
[18] Žalovaný a krajský soud se proto správně zaměřili právě na otázku stěžovatelovy
vědomosti o nesprávnosti údajů uvedených v jeho účetnictví a daňovém přiznání nesoucím jeho
podpis. Krajský soud pak v bodě 30 rozsudku doplnil, že „pokud jde o argument žalobce, že přístup
k účetnictví získal teprve po provedené daňové kontrole, protože mu je v průběhu daňové kontroly odmítala účetní
vydat, tak tím spíše mohl žalobce v průběhu daňové kontroly a především v odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru argumentovat odkazem na reálně uskutečněné obchodní případy.“ Dodal, že stěžovateli
musel být znám přibližný rozsah jím reálně uskutečněných transakcí, a tedy i jejich rozpor s údaji
v daňovém přiznání, takže mohl zpochybnit správnost výše příjmů ve zprávě o daňové kontrole
a poté i v dodatečném platebním výměru.
[19] S tímto názorem se ztotožňuje i NSS. Není možné, aby stěžovatel prolomil pravomocné
doměření daně žádostí o obnovu řízení pouze na základě skutečností, kterých si musel být vědom
v době, kdy pravomocné dosud nebylo. Tvrzení o nemožnosti použití jeho daňového přiznání
jako pomůcky pro doměření daně by jistě bylo relevantní v řádném opravném prostředku, jakým
je odvolání. Nemohlo však v dané situaci obstát jako důvod pro obnovu řízení. Stěžovatel
nese odpovědnost za vedení svého účetnictví, jak NSS připomněl již v rozsudku
č. j. 5 Afs 4/2011 - 50, i za údaje uvedené v daňovém přiznání. V rámci odvolacího řízení by sice
mohl účinně namítat, že tyto údaje neodpovídaly skutečnosti a daňová povinnost byla vyměřena
nesprávně, resp. nikoli dostatečně spolehlivě, ovšem odvolací řízení kvůli jeho procesní taktice
neproběhlo. Subjektivní důvody či pohnutky, proč se rozhodl požádat o zastavení odvolacího
řízení, na tom nemohou nic změnit. V žádosti o obnovu řízení by pak tyto skutečnosti mohl
účinně namítat pouze tehdy, pokud by o nich v době vyměřovacího řízení bez svého zavinění
nevěděl. Stěžovatel však daňové přiznání podepsal, přestože si musel být vědom alespoň
přibližného rozsahu jím provedených obchodních případů, jak správně uvedl krajský soud.
[20] Lze tedy uzavřít, že důvody, o které stěžovatel opřel svou žádost o obnovu řízení,
neobstojí. V řízení po předchozím zrušujícím rozsudku NSS bylo dostatečně prokázáno,
že stěžovatelova tvrzení ani předložené zrekonstruované účetnictví neprokazují, že by k doměření
podle pomůcek došlo na základě podvrženého nebo zfalšovaného dokladu ve smyslu §54 odst. 1
písm. b) zákona o správě daní a poplatků, neboť klíčovým podkladem nebyly doklady
ve stěžovatelově účetnictví, jejichž vypovídací hodnotu zpochybnil už původní správce daně
při daňové kontrole. Klíčovým podkladem bylo naopak stěžovatelem podepsané daňové přiznání.
To za podvržený nebo zfalšovaný podklad považovat nelze, respektive ani v žádosti o obnovu
řízení ze dne 24. 4. 2003 stěžovatel nic takového netvrdil. Zde pouze uváděl, že mu daň z příjmů
fyzických osob „byla doměřena na základě údajů uvedených v mých daňových přiznáních. Tyto údaje
ale neodpovídají skutečnosti.“ Výše však NSS vyložil, že důvod obnovy řízení v podobě učinění
rozhodnutí na základě dokladu obsahujícího nepravdivé údaje tehdy účinný §54 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků neznal, takže ji o něj v té době nebylo možno opřít.
[21] Nelze také tvrdit, že by ve smyslu písm. a) téhož ustanovení vyšly najevo nové skutečnosti
nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu uplatněny již dříve v řízení, tedy
během samotného doměřování daně. Žalovaný a krajský soud dostatečně prokázali, že stěžovatel
si musel být vědom rozporů mezi výší příjmů, která byla uvedena v jím podepsaném daňovém
přiznání, a výší příjmů, které začal uvádět následně. K tomu přistupuje i jeho opakovaně
zmiňovaná odpovědnost za vedení účetnictví. Kasační stížnost tedy není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje soud zpravidla bez jednání.
[23] Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci plný
úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., přiznal náhradu
nákladů řízení, avšak žádné náklady řízení o kasační stížnosti mu nad rámec úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. července 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu