ECLI:CZ:NSS:2015:9.AFS.303.2014:33
sp. zn. 9 Afs 303/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně:
HAMRENERGY s.r.o., se sídlem Hamr na Jezeře, Břevniště 34, zast. JUDr. Jakubem Hájkem,
advokátem se sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2013,
č. j. 22780/13/5000-14203-711217, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 11. 2014, č. j. 59 Af 23/2013 – 127,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 17. 9. 2013, č. j. 22780/13/5000-14203-711217, zamítl
odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 25. 2. 2013,
č. j. 127898/13/2602-24802-505713, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o posečkání
ve věci odvodu za elektřinu ze slunečního záření ve smyslu §7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře
výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2012.
[2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že poplatníkem odvodu je výrobce elektřiny,
avšak povinnost odvést finančnímu úřadu odvod má plátce - provozovatel přenosové soustavy.
Primárně je oprávněn k podání žádosti plátce odvodu, nikoli poplatník, který musí pouze strpět
sražení odvodu či jeho výběr ze strany plátce. Posečkání s úhradou daně představuje modifikaci
uhrazovací povinnosti ve vztahu mezi plátcem a finančním úřadem a možnost žádat o modifikaci
náleží výlučně plátci, nikoli poplatníkovi. Orgány finanční správy nemají žádné prostředky,
jak přimět plátce ke změně metody srážky na metodu výběru. Řízení o žádosti o posečkání podané
poplatníkem finanční úřad v souladu s §106 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňového
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zastavil, přičemž se nezabýval
meritorním projednáním otázky rdousícího efektu odvodu. Finanční úřad dostatečně vysvětlil
důvody zastavení řízení, a proto se žalovaný neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí o podané žádosti.
[3] Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 12. 11. 2014,
č. j. 59 Af 23/2013 - 127, žalobu proti uvedenému rozhodnutí o odvolání zamítl. V odůvodnění
rozsudku konstatoval, že žádost o posečkání odvodu hrazeného metodou srážky, podaná
poplatníkem podle §156 odst. 1 písm. a) a c) daňového řádu, je právně nepřípustná,
a proto finanční úřad řízení o žádosti zastavil v souladu s §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu.
Orgány finanční správy nepochybily, pokud se nezabývaly namítaným rdousícím efektem odvodu
a neprováděly za tímto účelem dokazování znaleckým posudkem předloženým žalobkyní. Krajský
soud se rovněž nezabýval věcně konkrétními dopady odvodu za červenec 2012 do majetkové sféry
žalobkyně a zdůraznil, že předmětem jeho přezkumu bylo naplnění podmínek pro zastavení řízení.
Nebyl ani oprávněn zabývat se zákonností postupů finančního úřadu a žalovaného o stížnosti
žalobkyně podle §237 odst. 3 daňového řádu a o žádosti o změnu metody výběru solárního
odvodu, jelikož tyto budou podrobeny soudní kontrole v samostatných soudních řízeních.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného nemůže být ani skutečnost, že dosud nebylo vydáno
rozhodnutí ministra financí o prominutí daně ve smyslu §260 daňového řádu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítla, že se žalovaný ani finanční
úřad nezabývaly jednotlivými skutečnostmi a námitkami vztahujícími se k zásahům odvodu
do majetkové sféry stěžovatelky. Dále vytkla orgánům finanční správy, že nepovolily posečkání
s úhradou, přestože tak měly učinit z moci úřední. V důsledku jednání orgánů finanční správy mělo
dojít k protiústavnímu zásahu do majetkové sféry stěžovatelky. Stěžovatelka uvedené dovodila
z postupu orgánů finanční správy, který měl být v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, podle něhož mají být orgány finanční správy zavázány k zajištění
přístupu k institutu posečkání s odvodem. Soud měl nesprávně posoudit přípustnost žádosti
o posečkání, když aproboval závěry žalovaného o zjevné právní nepřípustnosti žádosti stěžovatelky.
Výklad právní otázky soudem shledala stěžovatelka ústavně nekonformním a nepřípustným.
Za protiústavní označila i skutečnost, že se soud vůbec nezabýval konkrétními námitkami
k rdousícímu efektu srážky odvodu na stěžovatelku. Dále zdůraznila, že jednání soudu naplňuje
znaky odepření spravedlnosti, neboť soud „nesplnil povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv
se to může jevit složité“, ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Stěžovatelka napadá i závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, publ. pod č. 3000/2014 Sb. NSS, jež krajský soud do svého
rozsudku přejal, když podle jejího názoru z uvedeného usnesení rozšířeného senátu vyplývá
nemožnost bránit se individuálním dopadům odvodu do její majetkové sféry.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že řízení zastavil, neboť žádost byla právně
nepřípustná. Soudní přezkum se má proto zaměřit jen na skutečnosti vedoucí k zastavení řízení.
Žalovaný zdůraznil, že nemá zákonné prostředky, jak donutit plátce odvodu ke změně metody
srážky na metodu výběru. Ztotožnil se se závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, podle kterého není poplatník oprávněn k podání
žádosti o posečkání s úhradou odvodu. Žalovaný odmítl námitku stěžovatelky ohledně
nedostatečného zjištění skutkového stavu a uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí jednoznačně
vyplývají skutečnosti vedoucí k zastavení řízení. Rozsudek krajského soudu není podle žalovaného
nepřezkoumatelný ani nezákonný, a proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom
neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti stěžovatelka označila důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[7] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní posouzení
spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor,
popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.“
[9] Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.“
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud zhodnotil
jako nedůvodnou. Krajský soud vysvětlil na 7. straně rozsudku, že ve správním řízení nebyly
provedeny důkazy směřující k prokázání rdousícího efektu odvodu na stěžovatelku, neboť
„ … žádost nebylo možno v řízení meritorně projednat“. Ze stejného důvodu neprováděl dokazování
rdousícího efektu ani krajský soud. Žalovaný i krajský soud podle Nejvyššího správního soudu
dostatečně vysvětlily, že stěžovatelkou podaná žádost o posečkání zjevně nebyla právně přípustná,
a proto také nebylo nutné provádět důkazy směřující k prokázání rdousícího efektu odvodu
na stěžovatelku. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se vypořádal jak s námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, tak i s důvody zastavení řízení. Vzhledem k výše
uvedenému Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným.
[12] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že v řízení o žádosti nebylo dostatečně
provedeno dokazování zhodnocení rdousícího efektu odvodu na stěžovatelku. Žalovaný vůbec
nemohl přezkoumat konkrétní dopady odvodu na stěžovatelku, neboť rozhodnutí o zastavení řízení
z důvodu podle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu lze přezkoumat pouze z hlediska naplnění
zákonných podmínek k zastavení řízení (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2005,
č. j. 31 Ca 108/2004 - 35, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Afs 17/2003 - 52). Postup žalovaného aproboval i Ústavní soud např. v nálezu ze dne
13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž uvedl, že „ … Ústavní soud sice ustáleně judikuje,
že opomenutí důkazu či nevypořádání důkazního návrhu, respektive námitky nedostatečné důkazní podloženosti
výroku, mohou založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, to však neplatí za situace, kdy předložené důkazy
nemohou mít vliv na samotný výsledek řízení, neboť předmětná řízení vůbec nemohou tyto důkazy hodnotit.“
[13] K námitce nesprávného právního posouzení otázky přípustnosti žádosti stěžovatelky
Nejvyšší správní soud uvádí, že žádost o posečkání při sražení odvodu, podaná ve smyslu §156
odst. 1 a) a c) daňového řádu poplatníkem odvodu, je právně nepřípustná. Jedná se o podání,
pro jehož vyřízení není v současném právním řádu právní opora. Uvedené potvrzuje i Ústavní soud
v nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž uvedl že „[n]a sražení odvodu institut
posečkání z povahy věci uplatnit nelze.“
[14] K námitce stěžovatelky, že orgány finanční správy měly vyvinout takový koordinovaný
postup, který by jí zajistil přístup k institutu posečkání, zdejší soud již dříve v usnesení rozšířeného
senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, zdůraznil, že „[d]ává-li zákon o podpoře plátci
na výběr, zda solární odvod srazí, či vybere, pak je nemyslitelné, aby byl plátce, pod jehož majetkovou odpovědností
je solární odvod do státního rozpočtu odváděn, nad rámec zákona nucen místo metody srážky zvolit metodu výběru.
Posečkání úhrady solárního odvodu či jeho rozložení na splátky tak není bez souhlasu plátce za stávající zákonné
úpravy možné.“ Jelikož zde nebyl dán souhlas plátce se změnou způsobu úhrady odvodu, nemohly
orgány finanční správy žádným způsobem plátce ke změně přinutit.
[15] Nejvyšší správní soud se neztotožnil rovněž s námitkou, že se orgány finanční správy
a krajský soud dopustily odepření spravedlnosti. Zdejší soud odkazuje na své dřívější usnesení
rozšířeného senátu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013 - 57, v němž byl vysloven závěr,
že „[n]ejpřiléhavějším prostředkem k zohlednění individuálních účinků odvodu vyměřeného podle zákona,
leč dopadajícího rdousícím způsobem na jednotlivce, je za stávající právní úpravy institut prominutí daně.“.
K odepření spravedlnosti nemohlo dojít za situace, kdy právní řád nabízí prostředky obrany proti
rdousícímu efektu odvodu, a to prostřednictvím institutu žádosti o prominutí. K závěrům
obsaženým ve shora uvedeném usnesení rozšířeného senátu se vyjádřil Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž dovodil, že „…obecné soudy nepopřely již dříve
Ústavním soudem vyslovenou možnost žádat při "rdousícím" efektu o zmírnění následků "solárního odvodu".
Ve svých rozhodnutích pouze upřesnily, jakým postupem se lze těchto eventuálních nároků domáhat, a podrobně
uvedly, z jakých důvodů byl dosavadní postup výrobců elektrické energie z fotovoltaických elektráren chybný.“
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu
či rozhodnutí žalovaného nemůže být ani skutečnost, že rozhodnutí ministra financí ve smyslu
§260 daňového řádu nebylo dosud vydáno, neboť tato skutečnost nezakládala orgánům finanční
správy oprávnění v rámci řízení o stěžovatelčině žádosti o posečkání odvodu posoudit konkrétní
dopady odvodu do majetkové sféry stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním úkonem
právní služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti, podle §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální
náhradu nákladů na základě §36 odst. 1 s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu žalovaného Nejvyšší správní soud konstatuje, že rovnost účastníků
řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud žalovanému správnímu orgánu není
v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální náhrada nákladů řízení.
Ve smyslu §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených
v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodnul-li se advokát s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. Podle nálezu Ústavního
soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, „[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů
podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem
zastoupen není, a to v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková
náhrada podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu
vyplývá, že paušální náhradu nákladů nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada
nákladů nepříslušela ani při zastoupení advokátem. Taková situace zcela jednoznačně nastala
v nyní posuzované věci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS, „(…) v případě, že v soudním řízení správním
vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti, není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem,
pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. (…) Stejně tak Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost
správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti správní žalobě představuje samozřejmou součást
povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé
tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc advokátovi (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 1. 1998, č. j. 6 A 90/96 - 23).“ Ve smyslu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
by žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl zastoupen
advokátem, a proto mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupen není. Žádný
z účastníků řízení tedy nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Radan Malík
předseda senátu