ECLI:CZ:NSS:2014:9.AFS.55.2013:43
sp. zn. 9 Afs 55/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Královéhradecký kraj,
se sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 28. 3. 2012, č. j. ÚOHS-R266/2011/VP-6076/2012/320/RJa, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 62 Af 45/2012 – 45,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2013, č. j. 62 Af 45/2012 – 45,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaný (dále též „stěžovatel“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 28. 3. 2012, č. j. ÚOHS-R266/2011/VP-6076/2012/320/RJa
(dále jen „rozhodnutí předsedy žalovaného“). Uvedeným rozhodnutím předseda žalovaného
zamítnul žalobcem podaný rozklad a potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže ze dne 21. 11. 2011, č. j. ÚOHS-S313/2010/VP-17826/2011/420/JVř
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž žalovaný shledal, že se žalobce dopustil správního
deliktu podle ustanovení §8a odst. 2 písm. a) zákona č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů
v oblasti veřejné podpory a o změně zákona o podpoře výzkumu a vývoje, ve znění rozhodném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o veřejné podpoře“), a za tento delikt žalobci uložil
pokutu ve výši 58 600 Kč a stanovil mu povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Stěžovatel jako koordinační orgán v oblasti veřejné podpory dle ustanovení §3 odst. 1
zákona o veřejné podpoře zahájil se žalobcem na základě informací získaných z centrálního
registru veřejných podpor malého rozsahu (dále jen „centrální registr“) oznámením ze dne
19. 8. 2010, č. j. ÚOHS-S313/2010/VP-12351/2010/420/TEh, správní řízení ve věci možného
spáchání správního deliktu. V průběhu tohoto správního řízení bylo zjištěno, že se žalobce
dopustil správního deliktu ve smyslu ustanovení §8a odst. 2 písm. a) zákona o veřejné podpoře
tím, že v 76 případech poskytnutí veřejné podpory malého rozsahu (dále též „podpory
de minimis“) nedodržel lhůtu dle §3a odst. 4 téhož zákona k zaznamenání údajů o poskytnuté
podpoře de minimis a jejím příjemci do centrálního registru. Prvostupňovým rozhodnutím byla
za uvedený delikt žalobci uložena pokuta ve výši 58 600 Kč.
[3] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včas rozklad, jímž namítal, že centrální registr
poskytuje pouze nezávazné údaje, nezaznamenávají se do něj ani údaje z jiných členských států
Evropské unie. Centrální registr proto nemůže být použit jako důkazní prostředek. Předmětný
skutek nevykazuje žádnou společenskou nebezpečnost. Pozdním zápisem nemohl být další
poskytovatel veřejné podpory uveden v omyl. Správní orgán prvního stupně nezkoumal, zda jsou
data uvedená v centrálním registru správná. Poskytovatel podpory musí od příjemců vyžadovat
za rok 2010 čestné prohlášení o jim poskytnutých podporách, ačkoli jsou data zaznamenávána
do centrálního registru, což žalobce činil. Nezaznamenání podpory do centrálního registru
není dle žalobce v rozporu s primárním právem EU, jak tvrdí správní orgán prvního stupně.
Podle rozkladu žalobce nenaplnil formální stránku předmětného deliktu, neboť ze zákona
neplyne, že tento delikt spočívá v pozdním zápisu do centrálního registru. Zákonem dále není
srozumitelně stanoven počátek lhůty k zápisu podpory. Žalobce má za to, že vynaložil veškeré
možné úsilí, aby splnil svou zákonnou povinnost. Správní orgán prvního stupně dle rozkladu
nedodržel zákonné lhůty k vydání rozhodnutí, které vydal po více než roce od jeho zahájení.
Ve výroku prvostupňového rozhodnutí dále není uveden počátek a konec pokračujícího
správního deliktu. Použitý matematický vzorec pro výpočet pokuty je v rozporu s principy
ukládání správních pokut a zcela neodůvodněná je celková výše pokuty i základní částka,
z níž správní orgán prvního stupně vycházel. Nereflektovány zůstaly i skutečnosti jako platební
schopnost kraje, absence škodlivého následku a další okolnosti svědčící ve prospěch žalobce.
Rozhodnutím předsedy žalovaného byl podaný rozklad zamítnut a potvrzeno prvostupňové
rozhodnutí.
III. Řízení před krajským soudem
[4] Proti rozhodnutí předsedy žalovaného podal žalobce dne 14. 5. 2012 žalobu dle části
třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“), která se obsahově shodovala s podaným rozkladem. Žalobce v žalobě dále
uplatnil návrh na moderaci trestu.
[5] Krajský soud zrušil rozhodnutí předsedy žalovaného. Z odůvodnění napadeného
rozsudku vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů jsou přezkoumatelná. Výrok prvostupňového
rozhodnutí obsahoval veškeré zákonné náležitosti včetně dostatečně vymezeného skutku.
Podle krajského soudu je ze správních rozhodnutí jednoznačné, že správní orgán, i přes
konstatování, že se jedná o pokračující delikt, hodnotil jednání žalobce jako spáchání
samostatných 76 skutků, přičemž každý z těchto skutků naplňuje znaky skutkové podstaty
dle §8a odst. 2 písm. a) zákona o č. 215/2004 Sb. Materiální stránku deliktů považoval krajský
soud za splněnou, neboť k jejímu naplnění došlo již při naplnění jejich formální stránky.
Zákonem je dána povinnost zaznamenat údaje o poskytnuté podpoře de minimis do pěti
pracovních dnů od poskytnutí podpory, což stěžovatel neučinil. Centrální registr zajišťuje
evidenční a kontrolní funkci ve vztahu k podporám malého rozsahu. Povinnost poskytovatelů
vyžadovat čestná prohlášení i v přechodném období souvisí s krátkou dobou funkčnosti
centrálního registru. Argumentace žalobce týkající se porušení komunitárního práva není
relevantní, neboť žalobce byl sankcionován za porušení vnitrostátní normy. K námitce,
že stěžovatel nezkoumal, zda jsou data uvedená v registru správná, krajský soud uvedl,
že jejich správnost žalobce ve správním ani soudním řízení nijak nezpochybnil. Správní orgán
prvního stupně sice nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě, tato skutečnost však sama o sobě
neměla vliv na zákonnost správních rozhodnutí. Podle krajského soudu jsou správné úvahy
stěžovatele, který pro stanovení závažnosti deliktu vzal v potaz prodlevu při zápisu
do centrálního registru a výši poskytnuté podpory. V případě polehčujících okolností pak správně
zohlednil absenci škodlivých následků deliktu a skutečnost, že se u žalobce nejedná o recidivu.
[6] Napadeným rozsudkem se však krajský soud neztotožnil se způsobem výpočtu pokuty.
Ze správních rozhodnutí vyplývá, že správní orgán prvního stupně sečetl všechny základní složky
pokuty a sankci za každé pochybení tedy kumuloval. Podle krajského soudu je však při ukládání
pokuty potřeba v posuzovaném případě, kdy je ukládána pokuta za vícečinný souběh 76
jednotlivých deliktů, užít namísto zásady kumulační zásadu absorpční. Stěžovatel však tuto zásadu
neužil, čímž dle krajského soudu zatížil své rozhodnutí nezákonností. Z uvedeného důvodu
krajský soud rozhodnutí předsedy žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[7] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[8] Stěžovatel namítá, že krajský soud založil svůj zrušující výrok na úvaze, která neměla
oporu v žalobních námitkách. Námitku, že při ukládání sankce měla být v posuzovaném případě
užita absorpční zásada, žalobce nikdy nevznesl. Soud přitom není oprávněn vyhledávat
možné nezákonnosti správního aktu nad rámec vymezený žalobními námitkami. Takovým
postupem krajského soudu byla porušena zásada rovnosti účastníků. Dále stěžovatel uvádí,
že v projednávané věci žalobci uložil pokutu za jediný pokračující delikt spočívající v 76 dílčích
porušeních zákona a nikoli za 76 samostatných sbíhajících se správních deliktů, jak nesprávně
uvedl v napadeném rozhodnutí krajský soud. Zásada absorpce se tedy neuplatní a pokuta byla
uložena správným, zákonným a přezkoumatelným způsobem.
[9] Žalobce se ve svém vyjádření ze dne 15. 7. 2013 ztotožnil s vypořádáním věci krajským
soudem a zopakoval, že se stěžovatel řídil jednoznačnou snahou nacházet pouze skutečnosti
jdoucí k tíži žalobce.
[10] V replice k vyjádření žalobce stěžovatel nadále setrval na svých námitkách. Žalobce
sám žalobou definoval, v čem má spočívat nezákonnost uložené pokuty, přičemž neužití
absorpční zásady konkrétně neuvedl.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[11] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
[12] Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu z těchto důvodů, přičemž přihlédl k námitce nepřezkoumatelnosti
uplatněné stěžovatelem, a neshledal žádné pochybení krajského soudu, pro které by měl
napadený rozsudek zrušit.
[13] Neužití absorpční zásady při ukládání pokuty v projednávaném případě nebylo
dle stěžovatele napadeno žádnou z žalobních námitek, neboť žalobce pouze velmi obecně uvedl,
že matematický výpočet pokuty je v rozporu se zásadami správního trestání. Nejvyšší správní
soud konstantně judikuje, že zruší-li krajský soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu
z důvodu, resp. žalobního bodu, který nebyl žalobcem uplatněn, zatíží tím své rozhodnutí vadou,
která měla vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 – 63,
dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu).
[14] Stěžovatel tedy přednesl otázku, do jaké míry musel v projednávané věci být žalobní
bod týkající se výpočtu pokuty konkretizován, aby mohl být posouzen krajským soudem.
Podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. musí žaloba kromě obecných náležitostí obsahovat
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Význam uvedení žalobního bodu spočívá v souladu
s dispoziční zásadou především ve vymezení rozsahu a obsahu soudního přezkumu. Zdejší soud
proto souhlasí se stěžovatelem, že žalobní body nemohou být vymezeny pouze výčtem obvyklých
nezákonností a musí se jednat o individualizovaný a konkrétní popis vad správního rozhodnutí.
Nelze se též spokojit pouze s obecnými odkazy na ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 – 58).
[15] Nejvyšší správní soud ověřil z textu žaloby, která je součástí spisu krajského soudu
(čl. 1 -6), obsah námitky, podle které stěžovatel jako způsob stanovení výše pokuty použil
matematický výpočet, jenž je dle žalobce v rozporu s principy ukládání správních pokut,
neboť neumožňuje zohlednit veškeré okolnosti při možném spáchání deliktu a stanovit sankci
individuálně. Dále žalobce výslovně namítl, že žalovaný při určení výše sankce fakticky
nezohlednil neexistenci negativních důsledků porušení povinnosti i přes konstatování,
že tak učinil. Nebyl zhodnocen ani způsob spáchání deliktu. Správní orgán prvního stupně
pominul zohlednit okolnosti svědčící ve prospěch žalobce a předseda žalovaného se k tomu nijak
nevyjádřil, což je podle názoru žalobce zásadní pochybení.
[16] Citované námitky byl krajský soud povinen vypořádat, byl tedy povinen se zabývat
správností a zákonností použitého matematického výpočtu pro uložení pokuty. V rámci
tohoto posouzení musel přistoupit k posouzení, zda byl použitý matematický výpočet pokuty
v souladu se zásadami správního trestání, a dále jakou zásadu pro ukládání pokuty správní
orgán použil a zda ji užil správně. Mezi zásady ovládající správní trestání patří i zásady
vztahující se ke způsobu stanovení výše sankce a jedná se právě například i o zásadu
absorpční, na jejímž základě se při souběhu deliktů ukládá sankce ve výši za sbíhající se delikt
nejpřísněji postižitelný. Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud nepochybil,
pokud s ohledem na žalobcem uplatněný rozpor způsobu výpočtu pokuty s principy ukládání
správních pokut, posuzoval i okolnost, zda měla či neměla být v daném případě správními orgány
užita zásada absorpční či kumulační.
[17] Kasační stížností bylo dále namítáno, že stěžovatel v posuzovaném případě uložil pokutu
za pokračující správní delikt sestávající ze 76 dílčích skutků a nikoliv za 76 samostatných,
sbíhajících se správních deliktů. Zásada absorpční se proto podle stěžovatele neužije,
neboť se nejedná o sbíhající se delikty.
[18] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení, zda se v projednávané věci
skutečně jedná o pokračující delikt či nikoliv. Normy správního práva samy institut pokračujícího
deliktu nikterak neupravují. Nejvyšší správní soud však pro oblast správního trestání dovodil
možnost analogické aplikace pravidel stanovených trestním právem v případech, kdy správní
právo určitou otázku vůbec neřeší a takový výklad nevede k újmě účastníka řízení ani k újmě
na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 – 67). Při absenci definice pokračujícího
deliktu ve správním právu proto zdejší soud zkoumal ustanovení §116 zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „trestní zákoník“),
podle kterého [p]okračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené
jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny
stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu
útoku. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 3. 2012, č. j. 8 As 66/2011 – 74, vyslovil,
že podmínky dle výše citovaného ustanovení trestního zákoníku musí být splněny kumulativně,
neboť každá z nich tvoří nedílnou součást závěru o pokračování protiprávního jednání
více útoky. U pokračování v deliktu tedy dílčí útoky musí současně a) naplňovat skutkovou
podstatu stejného deliktu, b) vykazovat souvislost časovou a v předmětu útoku, c) být spojeny
stejným nebo obdobným způsobem provedení a d) být vedeny jednotným záměrem pachatele.
[19] Podmínku vyjádřenou výše pod bodem a) má Nejvyšší správní soud za splněnou. Žalobce
svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stejného deliktu. Ve všech 76 případech
se jednalo o správní delikt spočívající v nezaznamenání údajů do centrálního registru podpor
malého rozsahu podle §3a odst. 4 zákona o veřejné podpoře. Dle tohoto ustanovení
je poskytovatel povinen zaznamenat do centrálního registru údaje o poskytnuté podpoře malého
rozsahu a o jejím příjemci do 5 pracovních dnů ode dne poskytnutí podpory. Žalobce však
v projednávaném případě pochybil, údaje o poskytnutých podporách de minimis nezaznamenal
v zákonné lhůtě a ve všech 76 případech naplnil skutkovou podstatu stejného správního deliktu.
[20] K podmínce časové souvislosti a souvislosti v předmětu úkonu Nejvyšší správní soud
konstatuje, že žalobce naplňoval skutkovou podstatu předmětného správního deliktu v období
soustavně od března do začátku července roku 2010. K postupnému spáchání jednotlivých
dílčích útoků přitom docházelo týž den, s odstupem několika dní či v týdenních odstupech.
Podmínka časové souvislosti pokračujícího správního deliktu byla též naplněna.
[21] V posuzované věci byla splněna i podmínka stejného nebo obdobného způsobu
provedení správního deliktu. Žalobce ve všech 76 případech shodným postupem naplnil stejnou
skutkovou podstatu, neboť v rozporu se zákonem o veřejné podpoře nezapsal ve stanovené lhůtě
údaje do centrálního registru.
[22] Poslední podmínku zásadní pro určení, zda se jedná o pokračování ve správním deliktu
či nikoli, představuje jednotný záměr pachatele. Posuzování jednotného záměru u jiných
správních deliktů spáchaných právnickou osobou je specifické, neboť je u nich dána objektivní
odpovědnost. U právnických osob je vyloučeno posuzování míry zavinění (tzn. zda se jedná
o úmysl přímý či nepřímý, nebo o nedbalost vědomou či nevědomou) a jejich odpovědnost
je založena zásadně bez ohledu na zavinění (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 8. 2009, č. j. 8 Afs 74/2007 – 140). V rámci zhodnocení jednotného záměru v posuzovaném
případě u žalobce jako správního orgánu tedy postačí, že ačkoliv si byl vědom své zákonné
povinnosti (čemuž svědčí i to, že předmětné údaje do centrálního registru zaznamenal,
třebaže pozdě), nezaznamenal údaje o poskytnutých podporách de minimis v zákonné lhůtě.
Stěžovatel v průběhu řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by jeho vědomost o zákonné
povinnosti vylučovaly. Netvrdil ani existenci liberačních důvodů v podobě excesivního
jednání svých pracovníků, za které by mu nebylo možno přičítat odpovědnost. I tuto podmínku
má proto Nejvyšší správní soud za splněnou.
[23] Ke zjištění o kumulativním splnění všech podmínek naplňujících definici pokračujícího
správního deliktu dospěl v rozhodnutích obou stupňů i stěžovatel. Tento test provedl v odstavci
35 prvostupňového rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že se žalobce v projednávané věci
dopustil pokračujícího deliktu sestávajícího ze 76 dílčích útoků. Na základě výše uvedeného
se Nejvyšší správní soud neztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož žalobce spáchal
76 samostatných správních deliktů. Nejedná se tedy o vícečinný stejnorodý souběh, jak dovodil
krajský soud v napadeném rozsudku, nýbrž o jeden pokračující správní delikt. V tomto ohledu
dal zdejší soud za pravdu stěžovateli a přisvědčil mu, že krajský soud právní otázku povahy
správního deliktu žalobce posoudil nesprávně.
[24] Nezákonnost v podobě nesprávného posouzení správního deliktu jakožto souhrnu
jednotlivých samostatných deliktů namísto pokračujícího skutku se projevila i v následném
posouzení zákonnosti uložení sankce. Stěžovatel v kasační stížnosti správně uvedl,
že jedná-li se o pokračující delikt, pak nebylo na místě ukládat žalobci pokutu za užití absorpční
zásady, jak uvedl v napadeném rozsudku krajský soud.
[25] Spočívá-li zásada absorpce na skutečnosti, že se uloží trest podle sazby stanovené
pro nejtěžší ze spáchaných deliktů, je u ní již z povahy věci vyloučeno, aby se uplatnila i v případě
pokračujícího správního deliktu. Z nauky trestního práva je zřejmé, že pokračování v trestné
činnosti je považováno za jediný skutek a jediný trestný čin (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 10. 4. 2009, č. j. 2 Afs 93/2008 – 920). Nelze proto v posuzovaném případě nalézt
nejzávažnější delikt a podle něj ukládat v souladu s absorpční zásadou příslušnou sankci,
neboť pokračující správní delikt představuje jeden jediný správní delikt. Krajský soud
proto pochybil, pokud stěžovateli uložil použít při ukládání sankce za pokračující delikt absorpční
zásadu.
[26] Z hlediska zákonnosti uložení sankce je v projednávané věci podstatné, zda způsob
zvolený žalovaným lze označit za určitý algoritmus stanovení výše sankce pro pokračující delikt,
který ale stále respektuje, že je ukládána sankce za jeden jediný skutek, či zda se jedná o určení
postihu za jednotlivá jednání a následný součet (tj. kumulaci). V souvislosti s tím je nutno
posoudit námitku žalobce, dle které zvolený způsob neumožňuje přihlédnout ke skutečnostem,
které musí být při ukládání sankce zohledněny. Krajský soud se výše uvedenými otázkami
vzhledem ke své nesprávné premise ohledně nutnosti použít při uložení sankce absorpční zásadu
nezabýval, jeho úvahy nelze nahradit v této fázi řízení rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
Takové rozhodnutí by bylo pro účastníky nepřípustně překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního
soudu, který k této otázce uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 1783/10 ze dne 16. 11. 2010 následující:
"Překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového
stavu předvídat. Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení
neměl možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohl tvrdit relevantní skutečnosti
ve vztahu ke skutkové podstatě právní normy, na které je založeno nové právní posouzení věci, a nemohl
proto ani navrhnout příslušné důkazy."
VI. Závěr a náklady řízení
[27] Závěr krajského soudu o nesprávném postupu stěžovatele při ukládání sankce byl jediným
důvodem zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nebyl shledán v souladu
se zákonem (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), Nejvyšší správní soud musel přistoupit k rozhodnutí
dle §110 odst. 1 s. ř. s., rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
[28] V dalším řízení bude krajský soud povinen se k námitce žalobce vypořádat
s tím, zda výpočet pokuty za použití správním orgánem vytvořeného matematického vzorce byl
v souladu s principy ukládání správních pokut, zejména z hlediska, zda při něm nebylo možno
zohlednit veškeré okolnosti při možném spáchání deliktu a stanovit sankci individuálně.
[29] Dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
též o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu