ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.57.2010:139
sp. zn. 9 Afs 57/2010 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: CZT a.s., se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, zastoupeného
JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Šaldova 34, Praha 8, proti žalovanému:
Celní ředitelství Hradec Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec
Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 11. 2006, č. j. 16780-03/06-0601-21,
o zajištění spotřební daně, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 5. 2010, č. j. 30 Ca 114/2006 - 114,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč k rukám zástupce,
JUDr. Jiřího Vaníčka, advokáta se sídlem Šaldova 34, Praha 8.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno jím vydané rozhodnutí ze dne 16. 11. 2006, č. j. 16780-03/06-0601-21. Tímto
rozhodnutím stěžovatel změnil k odvolání žalobce rozhodnutí Celního úřadu Pardubice
(dále jen „celní úřad“) ze dne 18. 10. 2006, č. j. 7572/06-0663-024. Celní úřad označeným
rozhodnutím – zajišťovacím příkazem č. 1/06 s odkazem na ustanovení §71 odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), uložil žalobci nejdéle do tří dnů ode dne doručení tohoto
zajišťovacího příkazu zajistit ve prospěch celního úřadu částku daně složením jistoty
ve výši 66 530 493 Kč. Změna provedená stěžovatelem spočívala ve snížení jistoty
na částku 34 846 457 Kč.
Stěžovatel označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Tvrdí, že krajský soud se neřídil pokynem Nejvyššího
správního soudu a jím vydaný rozsudek trpí nesrozumitelností pro nedostatek důvodů.
Dle jeho názoru měl krajský soud zajišťovací příkaz věcně přezkoumat, čemuž se však
vyhnul, neboť se izolovaně soustředil na rozhodnutí o odvolání proti zajišťovacímu
příkazu, v němž nenalezl všechny důvody pro zajištění dosud nestanovené daně. Pokud
stěžovatel pro stručnost v tomto svém rozhodnutí odkázal na odůvodnění rozhodnutí
celního úřadu, nemohlo to být dostatečným důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí.
Rozhodnutí o odvolání je totiž konečným rozhodnutím ve spojení s rozhodnutím orgánu
prvního stupně.
Celní úřad spatřoval podle stěžovatele ohrožení úhrady daně ve skutečnosti,
že žalobce má povoleno snížení zajištění spotřební daně pro daňový sklad a dopravu
tabákových výrobků částkou 1 000 000 Kč (pozn. Nejvyššího správního soudu: správně
11 000 000 Kč; z toho 10 000 000 Kč pro daňový sklad a 1 000 000 Kč pro dopravu).
Jelikož tato částka bude i nadále nutná k zajištění spotřební daně ve vztahu k daňovému
skladu a dopravě v režimu podmíněného osvobození a s ohledem na to, že předpokládaná
(v té době dosud nestanovená daň) bude několikanásobně převyšovat dosavadní zajištění,
vyslovil celní úřad důvodnou obavu, že vybrání daně bude spojeno se značnými obtížemi.
O tom, že úvahy celního úřadu nebyly liché, svědčí dle stěžovatele skutečnost,
že zajišťovací příkaz nebyl dobrovolně splněn, a to ani v době rozhodování o odvolání
proti němu, a že ani vlastní daň po jejím stanovení v listopadu 2007 nebyla zaplacena do
konce roku 2008.
Stěžovatel dále konstatuje, že mu není srozumitelné, v čem krajský soud spatřuje
zásadní rozdíl pro posouzení ohrožení úhrady daně po snížení zajišťované částky. Odhad
zajišťované (dosud nestanovené) daně byl i po snížení stále ve výši desítek milionů korun
a několikanásobně převyšoval existující zajištění, které navíc na zajištění předmětné daně
primárně užít nešlo. Stěžovatel nemohl podle svého tvrzení pochybit, pokud vycházel
z tvrzení žalobce, že nemá prostředky na zaplacení jistoty. Nepochybně jiná by byla
situace, kdyby žalobce naopak argumentoval, že je schopen budoucí daňové povinnosti
dostát, a toto tvrzení by doložil. Podle §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků
odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené rozhodnutí zejména v rozsahu
odvolacích důvodů. Stěžovateli proto není zřejmé, proč by měl nad tento rámec rozvádět
další úvahy o ohrožení úhrady daně, jak ve svém rozsudku požaduje krajský soud.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti úvodem předesílá, že se plně
ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu. Z vyjádření vyplývá, že odůvodnění
rozhodnutí stěžovatele považuje za nedostatečné, stěžovatel dle jeho názoru věc účelově
zjednodušuje. Jestliže stěžovatel uvádí, že s ohledem na jednotu řízení postačí pouhý
odkaz na rozhodnutí správce daně (celního úřadu), je žalobce přesvědčen, že musí jako
odvolací orgán alespoň shrnout podstatné skutečnosti a teprve ve zbytku může odkázat
na rozhodnutí prvoinstanční. To se v daném případě nestalo. Z ustanovení §50 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků podle žalobce vyplývá, že odvolací orgán není vázán jen
návrhy odvolatele, ale že v případě potřeby přihlíží i k dalším skutečnostem. V případě
podmínek pro vydání zajišťovacího příkazu je tedy odvolací orgán z úřední povinnosti
povinen přezkoumávat důvody jeho vydání podle §71 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků. Navíc i rozhodnutí celního úřadu stojí z hlediska podmínek daných zákonem
a mezí pro správní uvážení mimo zákon. Dle přesvědčení žalobce nelze mechanicky
vycházet z výše zajištění daně a eventuální budoucí daňové povinnosti, ale je nutné
posoudit ekonomickou situaci daňového subjektu, případně další podmínky tak, aby bylo
možné konstatovat, že vybrání daně je skutečně možno považovat za ohrožené.
Za zásadní považuje žalobce tvrzení stěžovatele, že postačí odkaz uvedený v napadeném
rozhodnutí na rozhodnutí celního úřadu. Stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí
neuvádí ani to, zda se s důvody ohrožení vybrání dosud nestanovené daně ztotožňuje
a proč. K novým důkazům označeným stěžovatelem v kasační stížnosti nemá kasační
soud podle názoru žalobce přihlížet ve smyslu §104 odst. 4 a §109 odst. 4 s. ř. s.
Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby byla kasační stížnost jako
nedůvodná zamítnuta a aby mu byly přiznány náklady za dva úkony právní služby včetně
paušální náhrady hotových výdajů a daně z přidané hodnoty.
V replice na vyjádření žalobce stěžovatel poukazuje na výši nákladů řízení, které
žalobce vyčíslil v petitu vyjádření. Bez konkrétního procesního návrhu k tomu uvádí,
že zástupce žalobce v různých fázích daňového řízení včetně řízení před krajským soudem
i Nejvyšším správním soudem participoval na projednávání věci, a namítá, že vyjádření
ke kasační stížnosti nevyžadovalo ze strany tohoto zástupce další úkon, kterým by přebíral
zastoupení a připravoval se na něj.
Z předložené spisové dokumentace Nejvyšší správní soud zjistil následující
relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Celní úřad vydal dne 18. 10. 2006 zajišťovací příkaz, jímž uložil žalobci zajistit
ve prospěch celního úřadu částku dosud nestanovené daně složením jistoty ve výši
66 530 493 Kč. Stěžovatel mimo jiné i na základě odvolacích námitek žalobce změnil
rozhodnutí celního úřadu tak, že částku jistoty snížil na 34 846 457 Kč.
Krajský soud dospěl na základě podané žaloby k závěru, že správce daně může
podle §71 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vydat zajišťovací příkaz s uvedením
důvodů, pro něž pokládá vybrání daně za ohrožené. Stěžovatel však podle krajského
soudu požadavkům zákona nedostál, neboť se sám s těmito důvody konkrétním
a srozumitelným způsobem nevypořádal, a namísto toho pouze odkázal na rozhodnutí
celního úřadu. Nerozvedl tak otázky spojené s předpoklady vydání zajišťovacího příkazu.
Krajský soud dále uvedl, že přezkoumává-li správní soud zákonnost žalobou napadeného
správního rozhodnutí, resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě bylo rozhodnutí
vydáno (zde rozhodnutí podle §71 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), činí tak
prostřednictvím odůvodnění tohoto rozhodnutí a nikoliv na základě odkazů či zjištěného
obsahu správního spisu. Proto právě z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí
správního orgánu musí být seznatelné, proč tento orgán považuje námitky účastníka
za liché nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč
považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné či vyvrácené.
To však žalované rozhodnutí podle názoru krajského soudu postrádá, v důsledku čehož
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Za nepřípadnou argumentaci považoval krajský soud v tomto směru i poznámku
stěžovatele, že žalobce sám v odvolání nedostatek prostředků na úhradu daně
konstatoval, přestože v době podání odvolání se jednalo o částku 66 530 493 Kč, která
však byla následně v odvolacím řízení snížena na 34 846 457 Kč, což je podstatný rozdíl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel
namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Rozsah přezkumu v řízení před Nejvyšším správním soudem je určen mimo
námitek obsažených v kasační stížnosti i obsahem samotného rozhodnutí krajského
soudu, který svým rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost.
Zdejší soud se proto nejprve zaměřil na ověření zákonnosti závěru krajského soudu
o nedostatku důvodů ve zrušeném rozhodnutí stěžovatele, který v kasační stížnosti
namítá, že jím vydané rozhodnutí je v souladu se zákonem a krajský soud měl přistoupit
k jeho věcnému přezkumu. K tomu Nejvyšší správní soud v úvodu připomíná, že pokud
by krajský soud věcně přezkoumal rozhodnutí správního orgánu, aniž by toto bylo
přezkumu schopné, zatížil by své řízení a následně vydané rozhodnutí vadou, k níž
je zdejší soud ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §32 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků rozhodnutí obsahuje odůvodnění,
nestanoví-li tento nebo zvláštní daňový zákon jinak, pokud nejde o případ, kdy správce daně reaguje
na tvrzení daňového subjektu beze změny nebo je odůvodnění tomuto daňovému subjektu známé z jiného
dokumentu. V takovém případě správce daně na tento dokument ve svém rozhodnutí odkáže.
V odůvodnění správce daně stručně a jasně uvede důvody pro vydání rozhodnutí. V odůvodnění
rozhodnutí, které bylo vydáno na základě dokazování, správce daně dále uvede, které skutečnosti
má za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení
důkazů řídil a jak věc posoudil po právní stránce. Podle §50 odst. 7 téhož právního předpisu
rozhodnutí o odvolání musí být odůvodněno, pokud se v něm nevyhovuje odvolání v plném rozsahu.
V odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými. Skutečnosti,
na které se musí správce daně a odvolací orgán v odůvodnění svého rozhodnutí
soustředit, tak jsou dány mimo jiné charakterem vydávaného rozhodnutí a námitkami
obsaženými v odvolání.
Ustanovení §71 odst. 1 citovaného zákona, na jehož základě byl v projednávané
věci vydán zajišťovací příkaz, stanoví, že je-li odůvodněná obava, že úhrada nesplatné nebo dosud
nestanovené daně bude v době jejich splatnosti a vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude
vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně s uvedením důvodů, pro něž pokládá
vybrání za ohrožené, vydat zajišťovací příkaz. V zajišťovacím příkaze uloží daňovému subjektu, aby
nejdéle do tří dnů v příkaze uvedenou částku daně zajistil ve prospěch správce daně, a to způsobem
v příkaze uvedeným, zejména složením jistoty na jeho účet nebo do určené depozitní úschovy.
Z citovaného ustanovení tak vyplývá, že je povinností správce daně (celního úřadu) řádně
odůvodnit, proč pokládá vybrání daně za ohrožené, či přesněji řečeno, v čem spočívají
důvody jeho obavy, že úhrada dosud nestanovené daně bude v době její splatnosti
a vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými
obtížemi.
Celní úřad v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že žalobce
má stěžovatelem povoleno snížení zajištění spotřební daně pro daňový sklad na částku
10 000 000 Kč a u celního úřadu je zajištěna doprava v režimu podmíněného osvobození
od daně částkou 1 000 000 Kč. Poněvadž výše uvedené zajištění mělo i nadále sloužit
pro ostatní vyráběné tabákové výrobky a s ohledem na to, že předpokládaná daňová
povinnost měla několikanásobně převyšovat tuto částku dosud zajištěné daně, získal celní
úřad odůvodněnou obavu, že v době splatnosti a vymahatelnosti bude vybrání této daně
spojeno se značnými obtížemi. Žalobce ve svém odvolání přímo proti výše citovanému
odůvodnění nebrojil. Podle stěžovatele, který rozhodoval o odvolání žalobce, celní úřad
v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, v čem spatřoval ohrožení vybrání dosud
nestanovené daně. Tyto obavy odvolatel pouze potvrdil, pokud v odvolání uvedl,
že prostředky na daň (její zajištění) nemá. Obava, že vybrání daně nadále bude ohroženo,
trvala dle stěžovatele i v době vydání rozhodnutí o odvolání. Vedle toho stěžovatel
vypořádal odvolací námitky žalobce s výjimkou těch, které se týkaly sazebního zařazení
žalobcových výrobků Gullivers a Merlin.
Nejvyšší správní soud předně s odkazem na zásadu jednotnosti daňového (celního)
řízení připomíná, že přezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů a dostatečnost jejich
odůvodnění je třeba zkoumat dle obsahu prvostupňového i druhostupňového
rozhodnutí. Pokud by v napadeném rozhodnutí stěžovatel k otázce odůvodnění obav
správce daně z nedobytnosti úhrady v budoucnu splatné daně či ze značných obtíží při
jejím vybrání, odkázal na konkrétní pasáže z odůvodnění rozhodnutí celního úřadu, mohl
by být takový postup teoreticky považován za postačující, pokud by odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí bylo v tomto směru dostatečné. Pak by bylo namístě tvrzení
stěžovatele obsažené v jeho kasační stížnosti, že nebylo jeho povinností podrobněji
rozvádět úvahy o ohrožení vybrání daně nad rámec odvolacích důvodů. Nejvyšší správní
soud ovšem ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že celní úřad své rozhodnutí
dostatečně neodůvodnil, ani stěžovatel tento nedostatek v rámci svého odůvodnění
neodstranil a na nedostačující rozhodnutí pouze odkázal. Závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti napadeného správního rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud
vyhodnotil jako správný.
Celní úřad byl povinen ve svém rozhodnutí uvést konkrétní důvody, které
jej vedou k obavám, proč dle jeho názoru nebude u žalobce možné vybrat daň
v budoucnu (v době splatnosti a vymahatelnosti dosud nestanovené daně), nebo proč její
vybrání bude spojeno se značnými obtížemi. Dle §71 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků je nutno uvést konkrétní důvody, pro které správce daně pokládá toto vybrání
daně za ohrožené. Samotná skutečnost, že předpokládaná daňová povinnost bude
několikanásobně převyšovat zajišťovanou částku, obavy celního úřadu žádným způsobem
neodůvodňuje. Takové tvrzení nenaplňuje zákonem stanovenou nezbytnou podmínku
ohrožení vybrání daně, neznamená, že daňový subjekt nebude i přes nižší existující
zajištění vzhledem k předpokládané daňové povinnosti schopen částku daně uhradit.
Strohé konstatování o existenci odůvodněné obavy, že v době splatnosti a vymahatelnosti
bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, je pouhou citací shora uvedeného
ustanovení zákona, nikoli sdělením důvodů rozhodnutí s odkazem na konkrétní skutkový
stav projednávané věci. Řádně odůvodněným tvrzením by bylo např. konstatování
hrozícího konkursu daňového subjektu či probíhající (příp. s přihlédnutím
k hospodářským výsledkům důvodně předpokládaný) prodej majetku daňového subjektu,
prováděný za účelem získání aktiv nezbytných pro další podnikatelskou činnost apod.
V souladu s výše zmiňovanou zásadou jednotnosti daňového řízení by mohl
v tomto směru korigovat odůvodnění prvostupňového celního úřadu i stěžovatel ve svém
rozhodnutí o odvolání. K tomu však v projednávané věci nedošlo. V odůvodnění, které
stěžovatel připojil k důvodům rozhodnutí celního úřadu, je navíc obsažen logický rozpor.
Stěžovatel totiž ve svém rozhodnutí konstatoval, že žalobce potvrdil obavy celního úřadu
z ohrožení vybrání daně, pokud ve svém odvolání uvedl, že prostředky na daň,
resp. na její zajištění, nedisponuje. Dle názoru stěžovatele tak bylo nutno u žalobce
zajistit prostředky na v budoucnu splatnou či stanovenou daň z toho důvodu,
že v současnosti tyto prostředky nemá. Takové úvahy Nejvyšší správní soud považuje
za logicky i právně nepřípustné. V souladu s principy logického usuzování by naopak dle
názoru zdejšího soudu byl takový závěr, podle kterého by bylo třeba daň zajistit proto,
že žalobce v době vydání rozhodnutí celního úřadu a stěžovatele nezbytnými prostředky
(či jejich podstatnou částí) disponoval, avšak v budoucnu je již mít nebude (k tomu
srov. příklady odůvodnění viz výše). Právě tyto obavy jsou správní orgány v rozhodnutí
o zajištění daně povinny odůvodnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že ze strany krajského soudu bylo namístě zkoumat
důvody týkající se obav z ohrožení vybrání daně z odůvodnění stěžovatelem vydaného
rozhodnutí ve spojení s jemu předcházejícím rozhodnutím celního úřadu. Za situace, kdy
tyto rozhodné důvody nejsou obsaženy v rozhodnutí stěžovatele, avšak ani v rozhodnutí
celního úřadu, krajský soud nepochybil, pokud rozhodnutí stěžovatele zrušil.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že pokud stěžovatel změnil rozhodnutí celního
úřadu natolik zásadním způsobem, že snížil částku jistoty celním úřadem stanovenou
ve výši 66 530 493 Kč na částku 34 846 457 Kč, byl taktéž povinen výslovně odůvodnit,
zda tato změna podle jeho názoru neměla vliv na jeho obavy z ohrožení vybrání daně.
Učinil-li tak stěžovatel až v kasační stížnosti v reakci na výtku krajského soudu, nemohl
tím již nedostatek odůvodnění svého rozhodnutí zhojit (bez ohledu na nedostatečnost
i tohoto dodatečného odůvodnění).
Stěžovatel v kasační stížnosti též namítá, že krajský soud nesplnil povinnost
uloženou Nejvyšším správním soudem věcně přezkoumat zajišťovací příkaz vydaný v této
věci, pokud zrušil jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, tedy z procesních důvodů,
a neprojednal věc meritorně. Ani tuto jeho námitku však kasační soud neshledal
důvodnou. Předně je nutno zdůraznit, že zrušení napadeného rozhodnutí z procesních
důvodů nelze ztotožnit s odmítnutím přezkumu. K odmítnutí návrhu dle §46 odst. 1
s. ř. s. přistupuje soud v případech, kdy přezkum napadeného rozhodnutí je ve správním
soudnictví na základě určité zákonem stanovené překážky z povahy věci vyloučen.
Naproti tomu ke zrušení napadeného rozhodnutí krajským soudem dle §76 odst. 1 s. ř. s.
dochází po provedení věcného přezkumu, je-li soudem zjištěna některá z vad řízení
uvedených v tomto ustanovení. Krajský soud v projednávané věci vedl meritorní
přezkum, pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí se však nemohl vyjádřit
k důvodnosti jednotlivých žalobních námitek. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů je jednou ze zásadních vad rozhodnutí bránících realizaci věcného
přezkumu. Jestliže se stěžovatel v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně nevyjádřil
ke splnění jedné ze základních zákonem stanovených podmínek pro vydání zajišťovacího
příkazu dle §71 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, pak krajský soud nemohl uzavřít
otázku, zda byly či nebyly splněny podmínky pro jeho vydání a přistoupit k ověření
dalších dílčích náležitostí tohoto rozhodnutí. Naopak, jak již bylo uvedeno výše,
z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud by krajský soud přezkoumal
rozhodnutí správního orgánu, které by pro absenci odůvodnění nebylo přezkumu
způsobilé, zatížil by vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (shodně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91, dostupný
na www.nssoud.cz). Závěr Nejvyššího správního soudu o povinnosti zabývat
se předmětnou věcí meritorně je tak třeba vyložit v širším slova smyslu, tedy podrobit
tuto věc vůbec soudnímu přezkumu, nikoli projednat ji za každých okolností věcně,
bez ohledu na případné procesní vady rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost
byla v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který nedosáhl v řízení procesního úspěchu, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Je naopak povinen zaplatit úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2880 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Uvedená částka přísluší
zástupci žalobce za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu týkající se věci samé
– vyjádření ke kasační stížnosti) dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna byla vypočtena dle ustanovení §9 odst. 3
písm. f) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu tak, že za jeden úkon činí odměna
2100 Kč, a k němu náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 téže
vyhlášky. Jelikož je advokát plátcem daně z přidané hodnoty a doložil soudu osvědčení
o této skutečnosti, byla k celkové odměně 2400 Kč připočtena ještě částka odpovídající
20 % DPH.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. září 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu