ECLI:CZ:NSS:2019:9.AFS.71.2018:36
sp. zn. 9 Afs 71/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Teplárna Kladno
s.r.o., se sídlem Dubská 257, Kladno – Dubí, zast. JUDr. Tomášem Sequensem, advokátem
se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2016,
č. j. 16092/16/5100-31461-711333, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2018, č. j. 31 Af 42/2016 - 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á pr áv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Podanou kasační stížností se žalobkyně (původně vystupující v řízení pod obchodním
jménem Alpiq Generation (CZ) s.r.o., od 2. 9. 2019 pod obchodním jménem Teplárna Kladno
s.r.o.; dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu
v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
zamítnuta její žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo
dle §116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „daňový řád“), zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno
rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, č. j. 289247/11/303961708084,
jímž byla jejímu právnímu předchůdci (společnosti Alpiq Zlín s.r.o.) vyměřena darovací daň
ve výši 7 714 528 Kč za nabytí 68 911,216 ks emisních povolenek.
I. Vymezení věci
[2] Předmětem sporu je soulad zákonné úpravy zdanění emisních povolenek darovací daní
v letech 2011 a 2012 s právem Evropské unie a ústavním pořádkem ČR.
[3] Soud nepřisvědčil žalobnímu tvrzení, že se žalovaný nezabýval porušením čl. 9
a čl. 11 směrnice 2003/87/ES, o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise
skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES (dále jen „směrnice
2003/87/ES“), neboť žádná taková námitka v odvolání uplatněna nebyla. Stěžovatelka sice
konstatovala, že zdanění emisních povolenek přestavuje faktickou změnu Národního alokačního
plánu (dále jen „NAP II“), nicméně jednalo se o prosté tvrzení bez vyvození závěru
o nezákonnosti prvostupňového rozhodnutí.
[4] Nesouhlasil ani s údajným nevypořádáním odvolacích námitek týkajících se porušení
právní jistoty, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity. Naopak závěry žalovaného spolu
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 soud považoval
za plně dostačující.
[5] Pojem zdarma uvedený v čl. 10 směrnice 2003/87/ES je třeba s ohledem na nutnost
jednotné aplikace unijního práva v rámci celé Evropské unie interpretovat autonomně.
Za zpoplatnění vylučující naplnění pojmu zdarma užitého v tomto ustanovení je proto nutné
považovat veškeré povinné platby státu související s přidělením emisní povolenky,
a to bez ohledu na to, jak je taková platba vnitrostátním právem charakterizována. Jistě sem
proto spadá i zdanění daní darovací.
[6] Totéž ovšem, podobně jako u jiných pojmů užívaných v unijních a vnitrostátních
pramenech práva, nemůže automaticky platit pro pojem zdarma užitý v NAP II. Nejde o pramen
unijního práva a neexistuje požadavek jeho jednotné interpretace v rámci celé EU, nýbrž pouze
požadavek jeho souladu s vnitrostátní a unijní právní úpravou. V českém právním řádu rozhodně
neplatí, že by zdanění darovací daní zároveň vylučovalo závěr, že je dané plnění poskytováno
zdarma. Bylo-li by tomu tak, nebylo by možné nikdy zdanit darovací daní žádné plnění
poskytnuté státem. Okamžikem zdanění by plnění přestalo být darem, neboť by nebylo
poskytnuto bezúplatně. Vnitrostátní úprava principiálně nevylučuje zdanění plnění poskytnutých
státem darovací daní, nelze proto pojem zdarma užitý v NAP II automaticky vykládat ve shodě
s pojmem zdarma užitým v čl. 10 směrnice 2003/87/ES, což odpovídá také argumentaci
Ústavního soudu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
[7] Jestliže Soudní dvůr EU (dále jen „SD EU“) ve věci C-43/14 neprovedl výslovné
posouzení souladu novely č. 402/2010 Sb. s čl. 9 a čl. 11 směrnice 2003/87/ES, přestože
tak učinila generální advokátka, bylo to spíše z důvodu, že žádný rozpor s danými články
neshledal. Důvodem mohlo být právě to, že interpretace pojmu zdarma užitého v NAP II není
otázkou interpretace unijního aktu, a SD EU by tak ani nepříslušelo takovou interpretaci provést.
[8] Zásadu rovnosti posuzoval krajský soud ve třech rovinách (viz rozsudek NSS ze dne
9. 7. 2015, č. j. 1 Afs 6/2013-184). První rovinou bylo zdanění pouze jednoho odvětví,
na které se směrnice 2003/87/ES vztahuje, a to odvětví energetiky. V druhé hodnotil,
zda nedošlo k diskriminaci některých podniků či zařízení uvnitř energetického odvětví, a třetí
možnou diskriminaci spočívající v osvobození výroby elektřiny a tepla kombinovaným
způsobem. NSS vzal v úvahu také skutečnost, že z důvodové zprávy k novele č. 402/2010 Sb.
není patrné, z jakého důvodu byla zdaněna pouze určitá část výrobců elektřiny a že proklamovaný
účel nekoresponduje s cíli směrnice 2003/87/ES. Tato skutečnost však nemohla na jeho
závěrech nic změnit, neboť pro posouzení dodržení zásady rovnosti nejsou rozhodné až tak
pohnutky zákonodárce jako výsledný text zákona a jeho dopad na jednotlivé adresáty. Dospěl
tedy k závěru, že zásada rovnosti nebyla porušena v žádné rovině, a to jak z hlediska českého
ústavního pořádku, tak z hlediska práva Evropské unie.
[9] Otázky souladu novely č. 402/2010 Sb. se zásadami legitimního očekávání, právní jistoty
a zákazu retroaktivity a dále s právem vlastnit majetek vyčerpávajícím způsobem posoudil Ústavní
soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Rozpor se zásadami neshledal. Vyloučil, že by novela
č. 402/2010 Sb. byla retroaktivní, neboť zdanění podléhají výlučně povolenky alokované
po účinnosti této novely. Dříve alokované povolenky se pouze zohledňují, a to ve prospěch
daňových subjektů, jako korektiv plynoucí z unijního práva.
[10] S tvrzením stěžovatelky, že z §7a zákona o trojdani nevyplývá žádné období
pro stanovení průměrné ceny povolenky ani jiná kritéria, podle nichž má být cena vypočtena,
lze souhlasit. Nicméně to neznamená, že by dané ustanovení bylo neurčité a neumožňovalo
určení průměrné tržní hodnoty povolenky. Ta je právní skutečností, tj. faktickým stavem,
s nímž právo spojuje určité důsledky a které Ministerstvo životního prostředí (dále jen „MŽP“)
nijak neurčuje ani nevypočítává, pouze zjišťuje a zveřejňuje. Právní předpis nemusí určovat bližší
kritéria pro stanovení tržní hodnoty proto, že tržní hodnotu stanoví sám trh. Postup MŽP
je transparentní, přezkoumatelný a odpovídá zákonu. Každý subjekt si může ověřit, zda skutečně
ve zvoleném období na daném trhu byla průměrná tržní hodnota emisních povolenek
k 28. 2. (daného roku) taková, jakou MŽP uvádí.
[11] Žalovaný dle tvrzení stěžovatelky nesprávně postupoval při výpočtu daně. Nevycházel
totiž z povolenek přidělených za celé pětileté období 2008 až 2012, čímž zároveň nerespektoval
závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku krajského soudu ze dne
26. 10. 2015, č. j. 31 Af 51/2012-448.
[12] Krajský soud zavázal žalovaného k tomu, aby posoudil soulad zdanění s čl. 10 směrnice
2003/87/ES s tím, že konkrétní návod mu k tomu poskytuje rozsudek NSS č. j. 1 Afs 6/2013-
184. V předchozím řízení žalovaný neprovedl téměř žádné posouzení v tomto směru,
a proto nemohl krajský soud zohlednit veškerá specifika případu předem. Až v následném
posouzení žalovaný postupoval odlišně od obecného návodu poskytnutého NSS (tj. zohlednil
počet emisních povolenek v období 2008 až 2011 místo 2008 až 2012) proto, že společnost Alpiq
Zlín s.r.o. již v roce 2012 neexistovala. Krajský soud v tomto postupu neshledává nerespektování
závazného právního názoru.
[13] Ostatně postup žalovaného ani nemusí být vnímán jako odchýlení
se od obecného přístupu. Fakticky totiž žalovaný zkontroloval, zda nebyla u uvedeného subjektu
překročena 10% hranice za celé období 2008 až 2012. Celkový počet udělených emisních
povolenek této společnosti byl totiž shodný jak za období 2008 až 2011, tak za období 2008
až 2012. Je nutné zdůraznit, že součástí uvedeného výpočtu nemohl být počet emisních
povolenek udělených jinému subjektu, tj. stěžovatelce, byť se jedná o právní nástupkyni
společnosti Alpiq Zlín s.r.o. Není důležité, že se emisní povolenky přidělované v roce 2012 týkaly
téhož zařízení, zásadní je, že se nejednalo o totožný subjekt.
[14] Soud navíc ověřil, že postupem žalovaného nemohla být stěžovatelka jakkoli poškozena,
neboť jí navrhovaný výpočet by vedl k totožnému závěru.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[15] Stěžovatelka napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřazuje
pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[16] Krajský soud dezinterpretoval žalobní námitku týkající se porušení čl. 9 a čl. 11 směrnice
2003/87/ES. Stěžovatelka poukázala na rozpor zejména s čl. 10 směrnice. Navíc rozpor zdanění
emisních povolenek s acquis communautaire EU byl základním důvodem, proč došlo ke zrušení
rozhodnutí žalovaného v původním řízení. Nyní však krajský soudu tuto námitku odmítá pro její
údajnou nekonkrétnost.
[17] Vypořádání námitky ohledně rozporu provedeného zdanění emisních povolenek a zásad
právní jistoty, legitimního očekávání a zákazu retroaktivity vzbuzuje důvodné pochyby
o způsobu, jakým se soud skutečně seznámil se stěžovatelčinou argumentací, neboť označení
námitky za vágní, se zbytkem textu nesouvisející tvrzení, navíc nepodpořené podrobnější argumentací je zcela
nesprávné.
[18] Zásadně odmítá závěr soudu, že pojem zdarma uvedený v čl. 10 směrnice 2003/87/ES
nemůže automaticky platit pro pojem zdarma užitý v NAP II. Je zcela jasné, že pojem zdarma musí
mít shodný výraz v obou dokumentech a užití v NAP II je nutné vykládat i v souladu se směrnicí
2003/87/ES. Relativizace významu tohoto pojmu a účelový výklad NAP II, ke kterému soud
přistoupil, jsou nepřípadné a příkře odporují jak textu, tak i kontextu celé úpravy přidělování
emisních povolenek dle NAP II.
[19] Závěry soudu týkající se důvodu neprovedení výslovného posouzení souladu novely
č. 402/2010 Sb. s čl. 9 a čl. 11 směrnice 2003/87/ES SD EU jsou činěny nikoli na základě
jasných skutkových zjištění, ale na nepodložených domněnkách, což dokládá nepřezkoumatelnost
rozsudku.
[20] Soud konstatoval, že pro posouzení dodržení zásady rovnosti nejsou rozhodné až tak pohnutky
zákonodárce, jako výsledný text zákona. Tato úvaha soudu je chybná, protože historický a teleologický
výklad právní normy je nejméně stejně validní jako výklad gramatický. Závěry soudu,
dle nichž nebyla námitka porušení zásady rovnosti důvodná, jsou tedy zjevně nesprávné.
[21] Pokud byl NAP II pouhým příslibem přidělení povolenek zdarma, pak byl tento příslib
na základě splnění daných podmínek naplněn (což je doloženo přidělením povolenek zdarma
mezi roky 2008 až 2010). Zdanění přidělovaných povolenek ve čtvrtém a pátém roce plnění NAP
II nepochybně představovalo porušení více než legitimního očekávání, že dané přidělování bude
dokončeno tak, jak bylo realizováno v prvních třech letech trvání.
[22] Úvahy soudu, že zdanění emisních povolenek nemělo retroaktivní charakter,
protože se danily pouze povolenky alokované po nabytí zákona č. 402/2010 Sb., a předtím
alokované povolenky se pouze „zohledňovaly do výpočtu“, představují účelovou právní sofistiku,
kterou nelze čekat od nezávislého soudu, a proto jeho postup považuje stěžovatelka
za nezákonný.
[23] Odmítnout je nutné i závěry o tom, že MŽP průměrnou cenu povolenek neurčuje, ale
pouze zveřejňuje. Soud sám v několika odstavcích rozsudku svůj závěr popírá, když podrobně
popisuje metodu, na základě níž MŽP určilo, z jakých dat a jakým matematickým způsobem
průměrnou cenu povolenky určilo a vypočetlo. Pokud by MŽP zvolilo jiná výchozí data,
nepochybně by dospělo k jiné průměrné ceně – nejde tedy o zjištění objektivní ceny stanovené
trhem, ale záměrný výpočet, k jehož provedení však MŽP nebylo oprávněno.
[24] Je nejasné, jak mohl krajský soud učinit závěr o shodném výsledku zcela rozlišných
postupů výpočtu. Je zcela evidentní, že postup navrhovaný stěžovatelkou by koncepčně musel
vést k jiným výsledkům, než k jakým dospěl žalovaný a které soud potvrdil. Konkrétní provedení
daného výpočtu je však aktuálně nemožné, a to přinejmenším do doby, než bude postaveno
najisto, s jakou průměrnou hodnotou emisních povolenek v roce 2011 má daný výpočet počítat,
zda a jak se bude zohledňovat alokace za navazující rok 2012 i za předchozí roky 2008 až 2010
apod.
[25] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení.
[26] Žalovaný ve vyjádření obsáhle cituje judikaturu NSS i Ústavního soudu
k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž napadené rozhodnutí krajského soudu označuje
za jednoznačně přezkoumatelné. Trvá na tom, že v odvolacím řízení stěžovatelka rozporovala
postup žalovaného pouze s čl. 10 směrnice 2003/87/ES. Odkazuje na nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ohledně zásady rovnosti uvalením daně pouze na některé subjekty.
Vysvětluje, že zdanění povolenek není změnou NAP II, proto zavedení darovací daně nemuselo
být Evropskou komisí odsouhlaseno. Navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
[27] V replice stěžovatelka označila argumentaci žalovaného za formalistickou, účelovou
a dezinterpretující citované rozsudky i příslušnou právní úpravu, navíc odporující skutkovému
stavu. Trvá na svých kasačních námitkách.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[28] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněného důvodu, ověřil,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[29] Soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností. Vlastní přezkum rozhodnutí
je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti.
Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřené o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní kasační soud přihlíží i bez
námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[30] Veškerá výše uvedená kritéria splňuje jak rozsudek krajského soudu, tak rozhodnutí
žalovaného. Rozhodnutí jsou srozumitelná, je z nich patrné, o čem a jak bylo rozhodnuto,
a důvody rozhodnutí jsou v nich uvedeny zřetelným způsobem, což lze vztáhnout i na úvahy
krajského soudu ohledně posouzení souladu novely č. 402/2010 Sb. s čl. 9 a čl. 11 směrnice
2003/87/ES. Ostatně se závěry krajského soudu i žalovaného stěžovatelka v kasační stížnosti
věcně polemizuje, což by v případě jejich nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
[31] Stěžovatelka v odvolání namítala rozpor s acquis communitaire EU, zejména s čl. 10 směrnice
2003/87/ES. Tato námitka byla žalovaným řádně vypořádána a přezkoumána krajským soudem.
Krajský soud má dále pravdu i v tom, že žádná konkrétní námitka nebyla v souvislosti
s porušením čl. 9 či čl. 11 dané směrnice stěžovatelkou namítána, a proto se neměl žalovaný
k čemu vyjádřit.
[32] Krajský soud řádně vypořádal i námitku, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí
nevypořádal s porušením právní jistoty, legitimního čekávání a zákazu retroaktivity v bodě II. 3)
stěžovatelčina odvolání. Jak soud uvedl, podstatou tohoto bodu bylo porušení zásady rovnosti.
Tvrzení, že zdanění bylo mimo rámec racionálního legitimního očekávání, bylo podpořením
argumentace týkající se zásady rovnosti, nikoli vyřčení porušení legitimního očekávání jako
samostatné námitky.
[33] Zdaněním emisních povolenek daní darovací v letech 2011 a 2012 se NSS již podrobně
zabýval v rozsudku č. j. 1 Afs 6/2013 – 184, vyšel z rozsudku SD EU v téže věci
(sp. zn. C 43/14) a nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Stěžovatelka netvrdí,
že by se žalovaný a krajský soud od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích odchýlili,
ale naopak s těmito závěry nesouhlasí a polemizuje. Po zvážení argumentů stěžovatelky
předestřených v kasační stížnosti NSS neshledal důvod se od svých dříve vyslovených závěrů
odchýlit. V nedávné době je ostatně potvrdil také v rozsudcích ze dne 12. 7. 2017,
č. j. 6 Afs 307/2016 - 39 či ze dne 9. 8. 2017, č. j. 1 Afs 346/2016 - 54.
[34] Základní námitkou stěžovatelky, která se vine všemi argumenty uváděnými v kasační
stížnosti, je tvrzení o porušení legitimního očekávání, že nabude všechny přidělené emisní
povolenky zcela zdarma.
[35] Jestliže stěžovatelka namítá, že se v případě uvalení darovací daně na nabytí emisních
povolenek jedná o nepřípustnou retroaktivitu, musí Nejvyšší správní soud uvést, že novelizace
zákona o trojdani zákonem č. 402/2010 Sb., která nabyla účinnosti 1. 1. 2011, dopadá
na bezúplatné nabytí emisních povolenek, ke kterému došlo v letech 2011 až 2012, tedy po nabytí
účinnosti tohoto zákona. Zdaňován je tedy předmět daně, k němuž došlo po nabytí účinnosti
této novelizace. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11.
Skutečnost, že správní soudy s ohledem na směrnice 2003/87/ES dovodily, že je nutné,
aby tímto zdanění nebylo zasaženo více než 10% povolenek přidělených v letech 2008 až 2012,
neznamená, že jsou zdaňovány emisní povolenky přidělené před 1. 1. 2011, ale že při stanovení
počtu povolenek, které v letech 2011 a 2012 podléhají tomuto zdanění, je nutné přihlédnout
k celkovému počtu emisních povolenek přidělených v letech 2008 až 2012 podle NAP II
a z něho vypočtené hranice 10%, které mohou podléhat zdanění (shodně viz rozsudek
NSS č. j. 6 Afs 307/2016 – 39).
[36] Zároveň, právě s ohledem na existenci čl. 10 směrnice 2003/87/ES, z něhož bylo
jednoznačně odvoditelné, že členské státy mají pravomoc zpoplatnit určitou část emisních
povolenek v období 2008 až 2012, nemohla mít stěžovatelka legitimní očekávání, že zákonodárce
nemůže za žádných okolností změnit příslib přidělení všech emisních povolenek zdarma uvedený
v NAP II (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11, odst. 85). Skutečnosti, že je NAP II vyhlašován
na relativně krátké období a je schvalován unijními orgány, nepovažuje soud za natolik silné,
aby s ohledem na ostatní výše uvedené okolnosti byly způsobilé založit legitimní očekávání
neměnnosti příslibu bezúplatného přidělení všech emisních povolenek. Stěžovatelka mohla
legitimně očekávat pouze to, že zdarma bude přiděleno alespoň 90 % emisních povolenek
v rámci období 2008 až 2012, neboť takto byl formulován jednoznačný závazek České republiky
vůči EU, který ČR nemohla jednostranně změnit. Do tohoto legitimního očekávání stěžovatelky
nebylo nyní napadenými rozhodnutími žalovaného zasaženo (srov. rozsudek
NSS č. j. 1 Afs 346/2016 - 54).
[37] Na namítané nerovné zacházení spočívající v tom, že darovací daň se uplatnila na emisní
povolenky přidělené selektivně pro určitou skupinu provozovatelů zařízení, krajský soud zcela
správně odkázal na závěry rozsudku NSS č. j. 1 Afs 6/2013-184, ve kterém se NSS možnou
diskriminací určitých skupin provozovatelů zařízení podrobně z různých hledisek zabýval
a dospěl k závěru, že k porušení této zásady nedošlo.
[38] Podle §6 odst. 8 zákona o trojdani je předmětem daně darovací bezúplatné nabytí povolenek
na emise skleníkových plynů v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny v zařízení, které k 1. lednu 2005
nebo později vyrábělo elektřinu na prodej třetím osobám a ve kterém probíhá z činností, na které se vztahuje
obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, pouze spalování paliv (dále jen „bezúplatně nabytá
povolenka“) výrobcem elektřiny.
[39] Podle §7a odst. 1 téhož zákona základem daně darovací u bezúplatně nabytých
povolenek je průměrná tržní hodnota povolenky na emise skleníkových plynů k 28. únoru
příslušného kalendářního roku vynásobená počtem bezúplatně nabytých povolenek k výrobě
elektřiny pro příslušný kalendářní rok. Odstavec 2 tohoto ustanovení uvádí, že průměrnou tržní
hodnotu povolenky na emise skleníkových plynů k 28. únoru příslušného kalendářního roku
zveřejní Ministerstvo životního prostředí způsobem umožňujícím dálkový přístup.
[40] Krajský soud přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že výše uvedená ustanovení nestanoví žádné
období pro stanovení průměrné ceny povolenky, ani jiná kritéria, podle kterých má být tato cena
vypočtena. Není ovšem pravda, že by výpočet provádělo MŽP. Jak pečlivě krajský soud
odůvodnil, tržní hodnotu stanoví sám trh, proto ji nemusí právní předpis blíže upřesňovat. MŽP
k 28. 2. (daného roku) pouze zveřejní průměrnou tržní hodnotu povolenky, nevypočítává ji.
[41] Znění čl. 10 směrnice 2003/87/ES jasně určuje, že pro pětileté období počínající dnem 1. ledna
2008 členské státy přidělí alespoň 90% povolenek zdarma. Současně novela zákona o trojdani zdanila
bezúplatné nabytí povolenek na emise skleníkových plynů v letech 2011 a 2012. Námitka, že výklad pojmu
zdarma učiněný krajským soudem odporuje textu celé úpravy přidělování emisních povolenek
dle NAP II, není pravdivá. Ústavní soud ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/11 přisvědčil stanovisku
Ministerstva financí, že nařízení vlády č. 80/2008 Sb., o Národním alokačním plánu
pro obchodovací období roků 2008 - 2012, bylo pouhým příslibem nabytí povolenek
provozovateli zařízení vypouštějících skleníkové plyny, a to za předpokladu splnění zákonem
stanovených podmínek (odst. 85 citovaného nálezu). Skutečnost, že se stěžovatelka s důvody
nálezu neztotožňuje, neznamená, že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž Ústavní
soud dospěl.
[42] Výpočet provedený krajským soudem je zcela v pořádku a logický. Má-li být darovací daní
zdaněno 10 % přidělených povolenek danému subjektu za celé zdaňovací období 2008 až 2012,
ale subjekt v roce 2012 již neexistoval, tj. byla mu v daném roce přidělena nula povolenek,
je pro výpočet nerozhodné, zda se celkový počet povolenek počítá z povolenek přidělených
subjektu za roky 2008 až 2011 či za roky 2008 až 2012.
[43] Námitka ohledně upřednostněného gramatického výkladu krajským soudem se míjí
s předmětem sporu, neboť z ní není patrné, jaký vliv by mohl mít výklad použitý krajským
soudem na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.
IV. Závěr a náklady řízení
[44] Z výše uvedených důvodů soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost
zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
[45] Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá ze zákona právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný měl ve věci plný
úspěch, proto by mu soud dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu
nákladů řízení, avšak žádné náklady řízení o kasační stížnosti mu nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. října 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu